Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Danielou Zemanovou o ústavní stížnosti Pavla Medka, zastoupeného JUDr. Janem Kubálkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Opatovická 159/17, Praha 1, proti usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. března 2024, č. j. 48 EXE 3260/2016-98, a ze dne 20. března 2024, č. j. 43 EXE 752/2017-45, a proti příkazu k úhradě nákladů exekuce vydanému JUDr. Milanem Broncem, soudním exekutorem Exekutorského úřadu České Budějovice, dne 26. února 2024, č. j. 008 EX 407/17-65, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích a JUDr. Milana Bronce, soudního exekutora Exekutorského úřadu České Budějovice jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Exekuční titul uložil stěžovateli povinnost platit oprávněné výživné ve výši 4 000 Kč měsíčně a uhradit nedoplatek na výživném ve výši 24 000 Kč.
2. Exekutor později vydal příkaz, kterým stěžovateli uložil povinnost uhradit náklady exekuce ve výši 23 837 Kč.
3. Stěžovatel podal proti tomuto příkazu námitky. V nich poukázal zejména na to, že jej insolvenční soud osvobodil od placení dosud neuspokojených pohledávek, mezi něž patří i pohledávka na náhradu nákladů exekuce (§ 414 insolvenčního zákona).
4. Okresní soud stěžovatelovy námitky napadenými rozhodnutími zamítl (výroky I) a žádnému účastníkovi nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o námitkách (výroky II). Pohledávek věřitelů na výživném ze zákona se totiž osvobození nedotýká (§ 416 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění zákona č. 31/2019 Sb.).
5. Stěžovatel podal proti příkazu soudního exekutora a rozhodnutím okresního soudu ústavní stížnost.
6. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují jeho právo na ochranu vlastnictví a na soudní a jinou právní ochranu. Tento závěr opírá o následující argumenty:
a) Napadená rozhodnutí chybně aplikovala § 416 insolvenčního zákona ve znění novějšího zákona č. 31/2019 Sb., ačkoli pro stěžovatelovo insolvenční řízení bylo rozhodné předchozí znění podle zákona č. 64/2017 Sb. Toto pochybení je podstatné proto, že správné znění insolvenčního zákona nevyjímá z osvobození pohledávky na výživném ze zákona - na rozdíl od použitého znění, v němž jsou tyto pohledávky z osvobození vyloučeny (srov. § 416 odst. 1 insolvenčního zákona v obou zněních). Náklady exekuce přitom nespadají ani do jiných výjimek z osvobození. b) Osvobození od placení pohledávek dopadá i na pohledávky soudního exekutora na úhradu nákladů exekuce, pokud nebyly přihlášeny do insolvenčního řízení, ačkoli přihlášeny být měly (viz nález sp. zn. IV. ÚS 3250/14
).
c) Stěžovatel nemá žádné neuhrazené závazky vůči oprávněné a jeho vyživovací povinnost vůči ní zanikla. Napadená rozhodnutí odporují smyslu insolvenčního zákona a porušila stěžovatelovu dobrou víru, že po přiznání osvobození nebude neoprávněně zatížen dluhy.
7. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření oprávněné, soudnímu exekutorovi a okresnímu soudu. V žádosti o vyjádření uvedl, že podle jeho předběžného názoru mají napadená rozhodnutí stejnou vadu, kterou se Ústavní soud zabýval v nálezu sp. zn. III. ÚS 1329/18
- tedy že vychází z právního předpisu, který v rozhodné době nebyl účinný. Ústavní soud proto účastníky požádal, aby se ve svých případných vyjádřeních zaměřili na možný rozpor napadených rozhodnutí s tímto nálezem.
8. Oprávněná se k ústavní stížnosti nevyjádřila. Protože ji Ústavní soud v žádosti o vyjádření poučil, že pokud se k ústavní stížnosti nevyjádří, bude se mít za to, že se postavení vedlejších účastníků vzdala, Ústavní soud s ní již dále nejednal.
9. Soudní exekutor se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
10. Okresní soud ve svém vyjádření uznal, že stěžovatelovy námitky zamítl chybně, neboť vycházel z nesprávného časového znění insolvenčního zákona. Ve vyjádření uvedl, že pokud toto pochybení nevyřeší Ústavní soud, napraví jej samotný okresní soud - a to rozhodnutím o stěžovatelově návrhu na zastavení exekuce.
11. Ústavní soud zaslal toto vyjádření stěžovateli, informoval ho o možnosti k němu podat repliku a zároveň jej požádal o sdělení, zda hodlá možnosti podat návrh na zastavení exekuce využít.
12. Stěžovatel v replice poukázal na to, že sám okresní soud pochybení uznal. K dotazu Ústavního soudu uvedl, že návrh na zastavení exekuce již dříve podal a že o něm dosud nebylo rozhodnuto. Stěžovatel dodal, že nezávisle na tom, jak okresní soud o tomto návrhu rozhodne, by měla být napadená rozhodnutí zrušena, protože jsou protiústavní.
13. Ústavní soud zaslal repliku okresnímu soudu a požádal jej o sdělení, kdy lze očekávat, že bude o stěžovatelově návrhu na zastavení exekuce rozhodnuto.
14. Okresní soud následně Ústavnímu soudu sdělil, že návrhu na zastavení exekucí vyhověl, což doložil protokoly o jednání a rozhodnutími o zastavení exekucí.
15. Ústavní soud dává stěžovateli za pravdu v tom, že se napadená rozhodnutí opírají o chybné časové znění insolvenčního zákona. Rozhodnutí okresního soudu vychází ze závěru, že pohledávek na výživném ze zákona - a s nimi spojených nákladů exekuce - se osvobození nedotýká (§ 416 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění zákona č. 31/2019 Sb.). Toto ustanovení se však v daném případě nemohlo uplatnit, což ve svém vyjádření uznal i okresní soud.
16. Popsaná výjimka z osvobození byla do insolvenčního zákona zavedena až zákonem č. 31/2019 Sb. Správně měl okresní soud vycházet z § 416 insolvenčního zákona ve znění dřívějšího zákona č. 64/2017 Sb., které toto pravidlo neobsahovalo. Napadená rozhodnutí i rozhodnutí o osvobození od placení pohledávek totiž sice byla vydána již za účinnosti novějšího zákona, ale stěžovatelovo insolvenční řízení se řídilo jeho předchozím zněním [viz čl. II zákona č. 31/2019 Sb. a bod 5 usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. KSCB 26 INS 7414/2018-B-41, kterým byl stěžovatel od placení pohledávek osvobozen].
17. Ústavní soud navzdory této vadě napadená rozhodnutí nezrušil. Podle jeho ustálené judikatury je totiž ústavní stížnost přípustná zpravidla pouze proti aktuálnímu, bezprostřednímu, přímému a negativnímu zásahu do stěžovatelova ústavně zaručeného práva či svobody. Zásah do základních práv či svobod je přitom aktuální tehdy, pokud "se tento zásah - a tedy i případné následné vyhovující rozhodnutí Ústavního soudu - může projevovat v právní sféře stěžovatele". Aby tedy bylo možné ústavní stížnosti vyhovět, musí přetrvávat tvrzené negativní účinky napadených rozhodnutí či jiného zásahu (viz rozhodnutí citovaná např. v usneseních sp. zn. III. ÚS 1999/23
, bod 5, či
I. ÚS 3207/23
, bod 9).
18. Tyto účinky však v daném případě již nepřetrvávají. Okresní soud totiž důsledky výše popsaného pochybení po podání ústavní stížnosti napravil - a to konkrétně usneseními č. j. 48 EXE 3260/2016-144 a č. j. 43 EXE 752/2017-89, které vydal dne 4. 11. 2024. Obě usnesení jsou přitom již pravomocná a podle spisu proti nim oprávněná ani stěžovatel nic nenamítali a nepodali žádné opravné prostředky.
19. Okresní soud těmito rozhodnutími zcela zastavil exekuce, ohledně jejichž nákladů v této věci jde (viz výroky I usnesení), a uložil exekutorovi povinnost vrátit stěžovateli náklady exekuce ve výši 2 370 Kč (viz výroky V usnesení). Právě tuto částku stěžovatel podle svých tvrzení na chybně přiznaných nákladech exekuce uhradil. Okresní soud zároveň uvedl, že spolu se soudním exekutorem při vydání napadených rozhodnutí pochybili, neboť se při jejich vydání opírali o nesprávné znění insolvenčního zákona (viz odůvodnění k výrokům I usnesení).
20. Za těchto okolností není zásah Ústavního soudu opodstatněný. Okresní soud sporné exekuce pravomocně zastavil, otevřeně popsal nesprávnost napadených rozhodnutí a přiznal stěžovateli nárok na vrácení celé částky, kterou kvůli nim na nákladech exekuce zaplatil. Ačkoli tedy soudní exekutor a okresní soud při vydání napadených rozhodnutí pochybili, důsledky těchto pochybení ve stěžovatelově sféře pominuly a byly napraveny. Stěžovatelova ústavní stížnost přitom svým významem podstatně nepřesahuje jeho vlastní zájmy, aby se jí Ústavní soud za těchto okolností mohl zabývat věcně [viz § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
21. Soudkyně zpravodajka z těchto důvodů odmítla ústavní stížnost jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. dubna 2025
Daniela Zemanová v. r.
soudkyně zpravodajka