Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ARCHER - LPP s. r. o., sídlem Pod Hájkem 406/1a, Praha 8, zastoupené doc. JUDr. Lukášem Bohuslavem, Ph.D., advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1, proti příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků ze dne 14. března 2025 č. j. 43 Nt 1017/2025-6 a příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků ze dne 14. března 2025 č. j. 43 Nt 1026/2025-6, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo podle čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisů vyplývá, že stěžovatelka byla v postavení osoby užívající prostor, v němž se konaly na základě napadených rozhodnutí prohlídky jiných prostor a pozemků. Stát Ukrajina, resp. Národní protikorupční úřad Ukrajiny dne 21. 5. 2024, vydal žádost o mezinárodní právní pomoc v rámci trestního řízení vedeného na Ukrajině pro podezření ze spáchání trestných činů přivlastnění, plýtvání majetkem nebo jeho ovládnutí zneužitím služebního postavení podle článku 191 část 5 trestního zákoníku Ukrajiny, zneužití moci nebo úředního postavení dle článku 364, část 1 trestního zákoníku Ukrajiny. Tamní orgány činné v trestním řízení na základě zjištění o existenci obchodního řetězce uměle navyšujícího cenu vyráběného a dodávaného speciálního (vojenského) zařízení na Ukrajinu zahájily řízení, v jehož rámci se obrátily s žádostí o mezinárodní spolupráci na české orgány činné v trestním řízení. Městské státní zastupitelství v Praze podalo návrhy, aby u osob zapojených do obchodního řetězce byly provedeny domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor a pozemků, přičemž dva návrhy se týkaly stěžovatelky. Dne 14. 3.2025 vydal Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") napadená rozhodnutí.
3. Stěžovatelka namítá, že napadená rozhodnutí nedodržela podmínky subsidiarity a proporcionality a především nebyla zkoumána oboustranná trestnost. Státní zástupkyně dospěla k závěru, že popsané jednání by podle práva účinného v České republice mohlo naplňovat znaky skutkových podstat trestných činů podle § 206, § 216, § 329 a § 361 trestního zákoníku, a to v jejich kvalifikovaných skutkových podstatách. Tuto konstrukci pak obvodní soud bez dalšího přejal, aniž by blíže specifikoval, v čem konkrétně naplnění znaků skutkových podstat uvedených trestných činů spatřuje. Podle názoru stěžovatelky však pouhé konstatování možné právní kvalifikace popsaného jednání v napadených rozhodnutích nesplňuje požadavky stanovené judikaturou Ústavního soudu, především v nálezu ze dne 9. 4. 2020
sp. zn. II. ÚS 2597/18
(N 69/99 SbNU 344). Stěžovatelka dále namítá, že v tvrzeném prodeji techniky za cenu, která je pro jednu smluvní stranu méně výhodná, zatímco pro druhou více, nelze spatřovat nic trestného. Pouhá skutečnost, že dodavatel prodá zboží za na první pohled významně vyšší cenu, než za kterou je nakoupil, nemůže vzbuzovat podezření ze spáchání nějakého trestného činu.
4. Stěžovatelka tvrdí, že vydání příkazů k prohlídce jiných prostor a pozemků a na to navazující provedení těchto prohlídek bylo v jejím případě zbytečné, neboť orgány činné v trestním řízení již dne 6. 11. 2024 žádostí o součinnost podle § 8 odst. 1 trestního řádu požádaly stěžovatelku o doložení velkého množství dokumentů, které mají souvislost s trestní věcí projednávanou na Ukrajině, jíž stěžovatelka vyhověla. Většina věcí definovaných v napadených příkazech již byla po stěžovatelce požadována žádostí ze dne 6. 11. 2024 a v návaznosti na to taktéž stěžovatelkou vydána. Přikazovat prohlídky jiných prostor tak nebylo nezbytné, neboť požadované věci bylo možno opatřit jinými procesními prostředky.
5. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost obvodnímu soudu k vyjádření. Obvodní soud ve vyjádření odkázal na odůvodnění napadených příkazů, přičemž konstatoval, že v rámci mezinárodní právní pomoci považuje za potřebné uvést, že v takových případech je z podstaty věci samé vyloučena možnost českého soudce zcela podrobně přezkoumat veškerá skutková tvrzení orgánů vedoucích trestní řízení v zahraničí.
7. Soudce zpravodaj zaslal doručené vyjádření stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka využila této možnosti a v replice setrvala na svých námitkách podaných v ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud připomíná závěry své ustálené judikatury, podle kterých je jakýkoli jeho zásah do přípravného řízení, tj. probíhajícího pravomocně neskončeného trestního řízení, možný pouze ve zcela výjimečných případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, jež může založit vady dosahující ústavněprávní intenzity, které nelze ani v následujících fázích trestního řízení odstranit či zhojit (srov. např. usnesení ze dne 6. 6. 2023
sp. zn. III. ÚS 1135/23
nebo ze dne 5. 9. 2023
sp. zn. IV. ÚS 2133/23
).
9. Problematikou domovních prohlídek, prohlídek jiných prostor a pozemků i osobních prohlídek se Ústavní soud opakovaně zabýval. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny v této souvislosti přezkoumatelným způsobem odůvodnit, z jakých skutkových a právních okolností lze dovodit důvodnost podezření ze spáchání trestného činu, přiměřenost provedení prohlídky a její nezbytnost [srov. nález ze dne 28. 11. 2013
sp. zn. I. ÚS 2787/13
(N 205/71 SbNU 417)]. Absence podrobného odůvodnění bez dalšího neznamená, že by napadený příkaz byl vadný, lze-li při jeho následné kontrole a po zvážení všech souvislostí ověřit naplnění zákonných důvodů pro nařízení daného úkonu [viz nález ze dne 24. 7. 2013
sp. zn. I. ÚS 4183/12
(N 131/70 SbNU 211)]. Na příkaz k prohlídce tedy nejsou kladeny tak vysoké nároky jako na jiná soudní rozhodnutí.
10. Ústavní soud konstatuje, že napadené příkazy ve světle výše uvedených východisek obstojí. V příkazech je dostatečně konkrétně vymezeno, v jakých prostorách mají prohlídky proběhnout. Zároveň je patrné, že tyto prostory byly identifikovány proto, že se v nich mohou nacházet věci podstatné pro trestní řízení (dokumenty v listinné i digitální podobě, datové nosiče, výpočetní technika, mobilní telefony a další), neboť existuje propojení mezi hodnocenou trestnou činností a stěžovatelkou. V napadených příkazech obvodní soud řádně vysvětlil, proč orgány činné v trestním řízení k provedení prohlídek přistoupily, přičemž není úkolem Ústavního soudu polemizovat se stěžovatelkou o tom, zda v předchozích fázích trestního řízení s orgány činnými v trestním řízení dostatečně spolupracovala či nikoli. Na základě skutečností tvrzených stěžovatelkou nelze dojít k závěru, že by domovní prohlídka byla vzhledem k její pozici v trestním řízení natolik nepřiměřeným zásahem, že by vyžadovala ingerenci Ústavního soudu.
11. Při prohlídce nařízené v režimu mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních, musí soud posoudit také splnění podmínky oboustranné trestnosti. Z nařízení domovní prohlídky musí být zřejmé, že si soud tuto zákonnou podmínku uvědomoval, že se jí zabýval a k jakému dospěl závěru (srov. nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 2597/18
). Ústavní soud opakuje (viz body 35 a 38 nálezu), že po orgánech činných v trestním řízení se v rámci posouzení oboustranné trestnosti in concreto požaduje primárně posuzovat trestnost na základě dostupných informací, přičemž podrobné posouzení každé hmotněprávní podmínky trestní odpovědnosti není možné.
12. Ústavní soud se neztotožňuje s argumentací stěžovatelky směřující k nedostatečnému posouzení či absenci posouzení oboustranné trestnosti skutků, na nichž se měla podílet. Pro Ústavní soud je s ohledem na výše uvedené podstatné, že si v posuzované věci obvodní soud tento požadavek uvědomoval a zahrnul jej do svého rozhodnutí. V napadených příkazech je popsáno, jaké trestné činy jsou v činnosti stěžovatelky spatřovány, a to jak podle českých, tak ukrajinských právních předpisů. Z příkazů je zřejmé, že na Ukrajině probíhá trestní řízení pro trestný čin zpronevěry podle čl. 191 část 5 trestního zákoníku a podle čl. 364 část 1 trestního zákoníku Ukrajiny. Obvodní soud se ztotožnil s hodnocením státní zástupkyně, že řešené skutky by byly trestné i podle českého práva, a to jako trestný čin (zločin) zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. a), b) a c), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, dále jako zvlášť závažný zločin legalizace trestné činnosti podle § 216 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, jako zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku, spáchané v organizované zločinecké skupině podle § 129 trestního zákoníku. Přestože odůvodnění soudu nepřidává nic nad rámec návrhu státní zástupkyně, který parafrázuje, nelze jej v daném kontextu považovat za natolik excesivní, aby tím byla založena protiústavnost příkazů. Ústavní soud uzavírá, že v postupu obvodního soudu při vydání příkazů k prohlídkám neshledal žádné excesy dosahující ústavněprávní roviny.
13. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky, proto z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 18. prosince 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu