Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. E. M., CSc., zastoupené JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 98, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5233/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť míní, že jím byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy").
Napadeným unesením Nejvyššího soudu byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 7. 2007, č. j. 17 Co 31/2007-643, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatelka namítá, že dovolací soud interpretoval rozhodná ustanovení § 243d odst. 2 o. s. ř. a § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nesprávně a v extrémním nesouladu se skutkovými a právními zjištěními, nerespektoval principy hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s. ř., a jeho závěry jsou tím v rozporu s principem spravedlnosti (viz rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 151/06
,
I. ÚS 578/06
a další). Je přesvědčena, že napadené rozhodnutí jí rovněž upírá možnost svobodně převést vlastnické právo na třetí osobu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat; v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění, že nadále bude vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v předchozím (napadeném) rozhodnutí vyslovil dovolací soud (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá.
Platí tedy, že proti rozhodnutí, jímž dovolací soud podle § 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř. dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.), není ústavní stížnost přípustná.
Posouzení námitek stěžovatelky je úkolem obecných soudů v dalších stadiích řízení před obecnými soudy včetně stadií opravných prostředků, jež jsou jí k dispozici. Stěžovatelce nic nebrání, aby ústavní stížností napadla rozhodnutí, jež bude v její věci vydáno "o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje" (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 441/04
, není případný; za rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří "samostatnou uzavřenou součást řízení", přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo, nelze totiž považovat kasační rozhodnutí ve věci samé, neboť se jím věc vrací k dalšímu řízení před soudem nižšího stupně. Okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, na tom nic nemění; nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci. Kasační rozhodnutí odvolacího soudu pak nemůže být samo o sobě (věcně) zpochybněno tím, že dosavadní řízení trvá, jak uvádí stěžovatelka, sedmnáct roků, byť jde o okolnost politováníhodnou.
Řečenému odpovídá, že ústavní stížnost bylo nutno jako návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2008
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj