Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Ilony Vašíčkové, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, se sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2023 č. j. 28 Cdo 58/2023-133, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 63 900 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce správního a na něj navazujícího soudního řízení, zahájeného Finančním úřadem pro Karlovarský kraj, územním pracovištěm v Sokolově (dále jen "správce daně"), v němž Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 9. 2020 č. j. 10 Afs 72/2020-76 zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 11. 2019 č. j. 57 Af 5/2018-116, jakož i obě správní rozhodnutí o uložení pokuty stěžovatelce z důvodu promlčení správního deliktu, pro nějž bylo vedeno správní řízení. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 14. 2. 2022 č. j. 11 C 42/2021-70 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 30 375 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 33 525 Kč s příslušenstvím (výrok II) a vedlejší účastnici uložil povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 34 912 Kč (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") změnil rozsudkem ze dne 30. 8. 2022 č. j. 16 Co 133/2022-104 rozsudek obvodního soudu ve výroku I tak, že žalobu o zaplacení částky 30 375 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I), ve výroku II rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok II) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 2 700 Kč (výrok III).
3. Městský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že v případě nároku na odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení je třeba vycházet z judikatury a na ni navazující rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nikoliv z porovnávací metody založené na zjišťování výše satisfakce v obdobných případech, jež se uplatní v řízení o odškodnění nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (zejména v trestním řízení). Východiskem pro závěr, zda posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, je podle názoru městského soudu hodnocení jeho procesní i hmotněprávní složitosti. Městský soud dovodil, že v dané věci řízení trvající tři roky a pět měsíců nelze označit za nepřiměřeně dlouhé, neboť úkony řízení na sebe navazovaly a nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by bylo možné hodnotit jako vady v postupu orgánů státu, jež by nárok na satisfakci zakládaly.
4. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl, neboť městský soud se ve svých závěrech neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. To platí i pro stěžovatelkou předestřenou otázku týkající se posouzení nepřiměřené délky řízení a priori vždy, dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí některého z orgánů veřejné moci majícího podobu tzv. kvalifikované kasace, která již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání nevycházel z týchž závěrů, ke kterým dospěl městský soud, čímž porušil svou povinnost posuzovat správnost zodpovězení právních otázek, jak je provede odvolací soud. V důsledku uvedeného postupu je napadené rozhodnutí překvapivé, protože stěžovatelka nemohla na tyto závěry Nejvyššího soudu reagovat. Stěžovatelka konkrétně namítá, že městský soud vymezil průtažné řízení 3 roky a 5 měsíců a započítal do něj i dobu do vydání usnesení správce daně o zastavení řízení, oproti tomu Nejvyšší soud toto období zkrátil, když za délku řízení ovlivňující průtahy nepovažoval dobu následující po právní moci rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2020 č. j. 10 Afs 72/2020-76 do vydání rozhodnutí správce daně o zastavení řízení dne 12. 11. 2020. Stěžovatelka také nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že rozhodnutí o uložení sankce ve výši 100 000 Kč bylo vydáno správcem daně v přiměřené lhůtě 30 dnů od okamžiku, kdy se o zahájení proti ní vedeného řízení dozvěděla. Stěžovatelka v dovolání uvedla, že rozhodnutím ze dne 12. 6. 2017 č. j. 570357/17/2407-60561-404803 správce daně zahájil řízení a rozhodnutí o pokutě vydal až dne 11. 8. 2017, čímž podstatně překročil lhůtu podle § 71 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ukládající vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení také odchýlil od závěru městského soudu, že zneužití práva správním orgánem by představovalo jen opakované podání blanketního opravného prostředku. Podle Nejvyššího soudu průtahy nespočívají v takových úkonech správního orgánu, které nejsou spojeny s výkonem jeho zákonem vymezené pravomoci, při němž by měl vůči účastníku správního řízení vrchnostenské postavení, a postupoval či rozhodoval o jeho veřejných subjektivních právech a povinnostech.
6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
8. Výše uvedené předurčuje, v jaké míře může Ústavní soud zasahovat do rozhodovací činnosti soudů týkající se určení výše přiměřeného zadostiučinění jako náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem v podobě průtahů v řízení. Jak Ústavní soud zdůrazňuje ve své konstantní judikatuře, přísluší mu toliko posoudit, zda soudy vycházely z pravidel plynoucích z § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnily. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy z pohledu zmíněných zákonných kritérií Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, tedy zcela se vymykající smyslu a účelu dané právní úpravy. Teprve takový postup soudu by mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Ústavní úrovně však není způsobilý dosáhnout pouhý nesouhlas stěžovatelky s tím, jak soudy zhodnotily tu kterou okolnost [srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515), dostupný stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http/://nalus.usoud.cz]. Ústavnímu soudu proto nepřísluší hodnotit jednotlivé kroky metodiky obecných soudů pro určení výše přiměřeného zadostiučinění, ale pouze posoudit, zda není konečná výše zadostiučinění zjevně nepřiměřená. V judikatuře Ústavního soudu se uznává, že neexistuje žádná exaktní metoda, jak určit přiměřenost zadostiučinění za nemajetkovou újmu, resp. jeho výši [např. nález ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 42/16 (N 53/80 SbNU 643)]. Posouzení přiměřenosti zadostiučinění je tedy na úvaze soudu, která však musí být ústavně souladným způsobem odůvodněna.
9. K uvedenému přistupuje, že Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu).
10. To se však v nyní posuzované věci nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné, kdy Nejvyšší soud v souladu se svojí judikaturou vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k rozhodnutí městského soudu neshledal ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným.
11. Nejvyšší soud vyšel ze skutkového stavu, jak byl zjištěn obvodním soudem, tedy že správní řízení bylo zahájeno správcem daně dne 1. 2. 2016, zahájení řízení bylo stěžovatelce oznámeno sdělením správce daně dne 12. 7. 2017. Rozhodl-li tedy správce daně o uložení pokuty dne 11. 8. 2017, učinil tak v přiměřené době 30 dnů od okamžiku, kdy se stěžovatelka o zahájení řízení dozvěděla, délka této doby byla navíc ovlivněna procesní aktivitou stěžovatelky (vyjádření stěžovatelky ze dne 18. 7. 2017 k výsledkům kontrolního zjištění), která vyvolala potřebu, aby se správce daně před vydáním rozhodnutí o sankci s obsahem podání stěžovatelky seznámil. Nejvyšší soud nadto s odkazem na závěry Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen "Stanovisko") uvedl, že relevantním hlediskem pro posouzení přiměřenosti délky řízení je tzv. globální (celkový) pohled na posuzované řízení s tím, že existující průtah jen v určité fázi řízení lze tolerovat za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Městský soud i obvodní soud proto postupovaly podle dovolacího soudu v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, vyšly-li z toho, že přiznání zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se vztahuje na řízení před správním orgánem a navazující řízení před soudem jako celkem bez ohledu na to, zda v případě správního rozhodnutí byla (či nebyla) dodržena zákonná lhůta pro jeho vydání.
12. Ústavní soud se neztotožnil s námitkou stěžovatelky, že dovolací soud uvedeným postupem nepřípustně změnil východiska, z nichž obecné soudy vycházely, jde-li o celkovou délku správního a na něj navazujícího soudního řízení. Nejvyšší soud poukázal na čl. III Stanoviska, podle kterého se počátek řízení, zahajuje-li se z moci úřední, kryje s okamžikem, kdy je rozhodnutí o jeho zahájení doručeno účastníku a jeho konec spadá v jedno s okamžikem nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v posuzovaném řízení vydáno, a dále na svou judikaturu, podle které bylo-li v některém bodě řízení účastníku řízení zřejmé, že mu nebude vyhověno, je nutné z hlediska posouzení přiměřenosti délky řízení tento okamžik považovat za konec řízení, ač řízení nebylo formálně ukončeno v souladu s procesními předpisy, neboť v dalším průběhu řízení, již pouze formálně trvajícího, účastník nemohl být v nejistotě ohledně jeho výsledku. Stejně tak při určování rozhodného počátku řízení je nutno mít na zřeteli, kdy dané řízení bylo způsobilé účastníku působit újmu spočívající v nejistotě ohledně jeho výsledku.
13. Pro věc je podstatné, že se Nejvyšší soud ztotožnil se závěrem městského soudu, který konstatoval, že řízení nelze označit za nepřiměřeně dlouhé, neboť úkony řízení na sebe navazovaly a nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by bylo možné hodnotit jako vady v postupu orgánů státu zakládající nárok stěžovatelky na satisfakci. Na tomto závěru Nejvyššího soudu nemůže nic změnit skutečnost, že Nejvyšší soud s odkazem na svou judikaturu týkající se vymezení počátku a konce řízení s odkazem na kritérium jeho významu pro poškozeného, jež zakládá i nejistotu poškozeného ohledně jeho výsledku, odvozoval počátek posuzovaného řízení od okamžiku, kdy bylo zahájení řízení stěžovatelce oznámeno (12. 7. 2017) a nepovažoval dobu následující po právní moci rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2020 č. j. 10 Afs 72/2020-76 do vydání posledního rozhodnutí správce daně o zastavení řízení dne 12. 11. 2020 za délku řízení ovlivňující průtah, neboť jeho trvání v délce necelých dvou měsíců již nemohlo ovlivnit nejistotu stěžovatelky o výsledku řízení (promlčení předmětného správního deliktu), jenž byl již předznamenán uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Jinými slovy, i když Nejvyšší soud v souladu se svou judikaturou dobu posuzovaného řízení pro účely posouzení důvodnosti požadavku stěžovatelky na poskytnutí zadostiučinění v penězích za nepřiměřenou délku řízení zkrátil oproti době, z níž vycházel městský soud, o dva měsíce (během nichž nedošlo k průtahům), takový jeho postup není vybočujícím z mezí ústavnosti.
14. To platí i pro závěr Nejvyššího soudu, že využil-li správní orgán coby účastník řízení svých procesních práv, která mu zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), přiznává (podat kasační stížnost, popřípadě i v blanketní podobě), nemohl způsobit průtah, k němuž by bylo možné při posouzení délky řízení přihlédnout. Uvedený závěr není v rozporu se závěrem městského soudu, který k námitce stěžovatelky, že délku průtažného řízení výrazně ovlivnilo zrušení rozsudku krajského soudu na základě vedlejším účastníkem podané blanketní kasační stížnosti, uvedl, že zneužití práva by představovalo jen opakované podání blanketního opravného prostředku. Poukazuje-li stěžovatelka na "principálně odlišný" závěr Nejvyššího soudu, že za průtahy v řízení nelze považovat takové úkony správního orgánu, při nichž by měl vůči účastníku správního řízení vrchnostenské postavení, jde o obecný závěr, který nijak nevylučuje, že za určitých okolností, nastíněných městským soudem, by mohlo jednání správního orgánu představovat zneužití práva. V nyní posuzované věci však správní orgán (Odvolací finanční ředitelství) popsaným závadným způsobem nepostupoval, proto nejsou námitky stěžovatelky v tomto smyslu relevantní. K uvedenému Ústavní soud dodává, že se námitkou stěžovatelky týkající se "zneužití práva podat kasační stížnost" (z důvodu podání blanketní kasační stížnosti Odvolacím finančním ředitelstvím) zabýval, a v usnesení ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1192/20 závěry Nejvyššího správního soudu, že výklad § 106 odst. 3 s. ř. s. učiněný stěžovatelkou je zjevně absurdní, nesmyslný a zcela pomíjející nejen text zákona, ale především jeho smysl a účel, shledal řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické.
15. Nejvyšší soud se také ústavně souladným způsobem vypořádal s námitkou stěžovatelky, že městský soud nesprávně vyložil právní otázku, co je to tzv. kvalifikovaná kasace. Nejvyšší soud poukázal na svou judikaturu a komentářovou literaturu a uvedl, že kvalifikovaná kasace představuje situaci, kdy dojde ke zrušení rozhodnutí soudu nižšího stupně jen proto, že nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně či nález Ústavního soudu, který mu byl z jeho úřední činnosti znám, ve zrušovacím rozhodnutí však musí být zřetelně uvedeno, že rozhodnutí soudu nižšího stupně je zrušováno právě z tohoto důvodu, případně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady soudu nižšího stupně. Ústavní soud se ztotožňuje s Nejvyšším soudem v tom, že tak tomu v posuzované věci nebylo, neboť rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2019 č. j. 10 Afs 145/2019-57, jímž byl zrušen rozsudek krajského soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. 57 Af 5/2018-66, neobsahuje konstatování, že by důvodem zrušení byl některý z případů tzv. kvalifikované kasace (důvodem zrušení byl nesprávný závěr krajského soudu ohledně požadavku na vymezení správního deliktu správním orgánem v okamžiku zahájení řízení), není tedy dán důvod, aby bylo posuzované řízení již jen pro existenci případu tzv. kvalifikované kasace považováno za řízení průtahové.
16. Ústavní soud nepřisvědčil ani názoru stěžovatelky, že napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo překvapivé. Za rozhodnutí, pro které se v judikatuře Ústavního soudu vžilo označení "překvapivé", je považováno zpravidla rozhodnutí, kterým odvolací soud buď potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak učiní tak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, ve kterém odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví při tom právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí odvolacího soudu zpravidla zruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost bránit se právní i skutkovou argumentací [srov. např. nález ze dne 21. 1. 1999 sp. zn. III. ÚS 257/98 (N 10/13 SbNU 65)]. Ústavní soud souhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že rozsudek městského soudu nelze považovat za překvapivé rozhodnutí, neboť otázka, zda na přiměřenost délky řízení před správními orgány a správními soudy mělo vliv kritérium složitosti řízení, byla předmětem posouzení již v řízení před obvodním soudem. K odlišnému právnímu názoru městského soudu se stěžovatelka měla možnost vyjádřit, což také ve svém dovolání učinila, nelze proto z tohoto pohledu hovořit o překvapivosti rozhodnutí, jak je má na mysli judikatura Ústavního soudu.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. listopadu 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu