Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele B. P. A. Z., t. č. ve Věznici Kynšperk nad Ohří, zastoupeného Mgr. Jiřím Skálou, advokátem, se sídlem Márova 2806/10, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. října 2023 č. j. 6 To 223/2023-88, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím byla porušena základní práva (svobody) zaručená čl. 36 odst. 1 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh, se podává, že usnesením Okresního soudu v Sokolově (dále jen "okresní soud") ze dne 15. 8. 2023 č. j. 35 PP 109/2023-65 bylo rozhodnuto tak, že podle § 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník") se stěžovatel podmíněně propouští z výkonu trestu odnětí svobody v délce trvání dvou let uloženého mu rozhodnutími v rámci usnesení okresního soudu blíže specifikovanými. V této souvislosti byla stěžovateli stanovena zkušební doba v délce trvání sedmi let a byla mu též stanovena povinnost do 48 hodin od propuštění vycestovat z České republiky. Zároveň měl ve zkušební době podle svých sil uhradit škodu způsobenou trestnou činností poškozeným. V odůvodnění svého rozhodnutí okresní soud uvedl, že stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání přečinu poškození cizí věci, zločinu vydírání, přečinu ublížení na zdraví, přečinu omezování osobní svobody a zločinu loupeže. Dále okresní soud zjistil, že proti stěžovateli je vedena exekuce pro částku 89 056,70 Kč představující škodu (újmu), kterou svou trestnou činností způsobil. Z uvedené částky stěžovatel uhradil toliko 8 000 Kč. Při posuzování stěžovatelovy žádosti o podmíněné propuštění okresní soud uzavřel, že v jeho případě jsou podmínky pro podmíněné propuštění splněny, neboť stěžovatel vykonal adekvátní část jemu uloženého trestu odnětí svobody, prokázal polepšení a existuje u něj též prognóza vedení řádného života po propuštění na svobodu. Pro tyto závěry vycházel soud jednak z hodnocení stěžovatele v rámci výkonu trestu odnětí svobody, a jednak z výpovědi samotného stěžovatele, že přehodnotil svůj postoj k ženám, kdy teprve poté, co reálně začal vykonávat trest odnětí svobody, si uvědomil skutečnou škodlivost svého protiprávního jednání. Navíc okresní soud zohlednil, že stěžovatel hovoří plynule čtyřmi jazyky, a proto má velkou šanci najít si zaměstnání a nahradit tím způsobenou škodu (újmu).
3. Proti tomuto rozhodnutí okresního soudu podal státní zástupce stížnost ve smyslu § 141 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "tr. řád"). V ní zejména uvedl, že podle jeho názoru ještě není zcela prokázáno stěžovatelovo polepšení, když v rámci výkonu trestu odnětí svobody byl stěžovatel do první prostupné skupiny vnitřní diferenciace zařazen teprve nedávno. Stěžovatel se navíc podle státního zástupce za celou dobu pobytu v České republice nenaučil česky, což ztížilo možnost jeho zaměstnání v rámci výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel konečně podle státního zástupce v podstatě vůbec neuhradil škodu způsobenou jeho trestnou činností.
4. O takto koncipované stížnosti státního zástupce krajský soud rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že návrh stěžovatele na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítl. V rámci odůvodnění svého usnesení zdůraznil, že vady usnesení okresního soudu spočívají jednak v jeho vadné výrokové části a jednak v nesprávném věcném posouzení zákonných podmínek pro podmíněné propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody. Co se týká vad výroků rozhodnutí okresního soudu, krajský soud poukázal zejména na to, že okresní soud ve svém rozhodnutí vycházel z neúplných odkazů na odsuzující rozhodnutí vydaná ve věci stěžovatele.
Pokud chtěl okresní soud poskytnout stěžovateli přiměřenou lhůtu o obstarání jeho záležitostí (s tím, že stěžovateli uložil povinnost opustit Českou republiku ve lhůtě 48 hodin od jeho propuštění), pak to nemohl učinit prostřednictvím rozhodnutí, ale prostřednictvím opatření; navíc krajský soud vysvětlil, že okresní soud k takovému rozhodnutí nebyl příslušný. Uvedené pochybení, kdy okresní soud nezohlednil všechny ve věci stěžovatele vydaná odsuzující rozhodnutí, vedlo k tomu, že nesprávně stanovil počátek doby, od níž je nutno v souladu se zákonem posuzovat stěžovatelovo polepšení.
Polepšení je nutno podle krajského soudu posuzovat od právní moci prvního z odsuzujících rozhodnutí, na jehož základě stěžovatel v současné době vykonává trest nepodmíněného odnětí svobody. Od takto určeného počátku je nutno zkoumat, zda se stěžovatel polepšil; v rozhodném období přitom stěžovatel podle krajského soudu spáchal další druhově obdobnou a přitom závažnější trestnou činnost. Za dané situace tedy krajský soud nedospěl k závěru, že by zatím v případě stěžovatele vykonaná část nepodmíněného trestu odnětí svobody již převážila nad tím, že se ve zkušební době podmíněného odsouzení dopustil další druhově obdobné a závažnější trestné činnosti, jak je uvedeno shora.
Krajský soud tak měl shodně se státním zástupcem za to, že v případě stěžovatele ještě neuplynula dostatečná doba, aby bylo postaveno najisto, že se stěžovatel skutečně polepšil; v této souvislosti krajský soud zejména odkázal na to, že do první prostupné skupiny vnitřní diferenciace v rámci výkonu trestu odnětí svobody byl stěžovatel zařazen teprve tři měsíce před okamžikem rozhodování krajského soudu v dané věci. Rovněž státní zástupce podle krajského soudu správně poukázal na to, že stěžovateli byla uložena povinnost uhradit škodu (resp. nemajetkovou újmu) poškozeným, avšak stěžovatel doposud uhradil jen 8 000 Kč. Stěžovatel by tak podle krajského soudu měla v rámci výkonu trestu odnětí svobody pokračovat ve svém dobrém chování.
Měl by si nadále udržet zařazení do první prostupné skupiny vnitřní diferenciace věznice, měl by získat další kázeňské odměny a současně by se měl pokusit získat pracovní zařazení, aby výraznějším způsobem mohl odčinit jím způsobenou škodu (nemajetkovou újmu).
5. Stěžovatel nejprve v ústavní stížnosti popisuje podstatu trestné činnosti, která je mu kladena za vinu a která - zjednodušeně řečeno - spočívá v tom, že se zcela nevhodně choval ke svým partnerkám, které bil i z důvodů tvrzené nevěry, nechal si od nich posílat peníze atp. Případné formální nedostatky při formulaci výroku rozhodnutí okresního soudu nemohou být důvodem pro zamítnutí jeho návrhu na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody - taková formální pochybení měl krajský soud v rámci svého rozhodování napravit sám nebo měl okresnímu soudu uložit, aby o věci znovu rozhodl. Stěžovatel dále nesouhlasí s výtkami krajského soudu, že nenahradil větší část škody (újmy) jím způsobené, neboť stěžovateli v rámci výkonu trestu odnětí svobody nebyla přidělována práce (stěžovatel se tak v rámci věznice alespoň staral o zeleň a vyučoval ostatní spoluvězně anglickému jazyku). Krajský soud rovněž porušil zásadu ne bis in idem, když při rozhodování o podmíněném propuštění ve věci stěžovatele zohlednil, že stěžovatel v páchání trestné činnosti pokračoval i ve zkušební době uložené mu prvním odsuzujícím rozhodnutím. Krajský soud rovněž podle stěžovatele postupoval nesprávně, pokud o jeho návrhu rozhodoval mimo veřejné zasedání a stěžovatele nevyslechl [stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález ze dne 15. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 4851/12 (N 97/73 SbNU 589) a na nález ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz]. Krajský soud tak ve svém důsledku své rozhodnutí opřel i o jiný hmotněprávní důvod, než jaký aplikoval okresní soud, aniž by se stěžovatel ovšem k takové změně mohl vyjádřit [stěžovatel také odkazuje na nález ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207)]. Stěžovatel se dále domnívá, že další výkon trestu odnětí svobody v jeho případě již nemůže mít potřebný výchovný účinek na jeho osobu.
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, Ústavní soud může svou pravomoc naplňovat výlučně ve vztahu k přezkumu dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Ústavní soud dále připomíná svoji ustálenou judikaturu, dle níž smysl podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není v tom, aby za dobré chování ve výkonu trestu byl pachatel automaticky propuštěn po odpykání stanovené doby. Je naopak zapotřebí vzít v úvahu samotný účel trestu, který obsahuje více komponentů, k nimž soudy při svém rozhodování musí přihlížet. Podstatou jejich úvah je potom v konečném důsledku důvodnost předpokladu, že odsouzený povede v budoucnu i na svobodě řádný život s minimalizací rizika recidivy [srov. např. usnesení ze dne 12. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 56/05
(U 7/37 SbNU 715)]. Povinností obecných soudů je, aby řádně zkoumaly a posoudily splnění zákonných podmínek pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnily [srov. např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04
(N 219/39 SbNU 323)]. Ústavní soud ostatně konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (srov. právě nález sp. zn. II. ÚS 715/04 či např. usnesení ze dne 15. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 2144/09 ). Soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody se uskutečňuje při odsouzení a Listina ani Úmluva o ochraně základních práv a svobod již nezaručují dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména tedy právo požádat o podmíněné propuštění [viz usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09
(U 10/53 SbNU 863)].
10. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tudíž otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Výklad rozhodných podmínek, tj. zda odsouzený prokázal polepšení a zda lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, je totiž z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu; o nesprávnost dosahující ústavněprávní relevance tak může jít jen tehdy, kdy soudy podaný výklad je výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a představuje tak nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (srov. např. usnesení ze dne 9. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 590/09 ). Takové pochybení však v dané věci přítomno není.
11. Vzhledem ke stížnostní argumentaci stěžovatele je nutno především upozornit, že pokud krajský soud přistoupil k výše popsané změně rozhodnutí okresního soudu a zamítl návrh stěžovatele na jeho podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neučinil tak jen pro vady výroku rozhodnutí okresního soudu, resp. pro - výše popsaný - vadný postup okresního soudu. Krajský soud sice tyto nedostatky okresnímu soudu v odůvodnění svého rozhodnutí vytknul, nicméně konstatoval, že k těmto vadám přistupují vady závažnější, a sice že v případě stěžovatele nejsou splněny zákonem vyžadované podmínky pro podmíněné propuštění; u stěžovatele zatím nelze podle krajského soudu vzhledem ke krátkému časovému úseku, v němž je stěžovatel zařazen do první prostupné skupiny vnitřní diferenciace zacházení ve věznici, ještě jednoznačně vyslovit, zda se polepšil či nikoliv. Proto také zatím nelze jednoznačně vyhodnotit prognózu, zda stěžovatel povede po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody řádný život.
12. Krajský soud rovněž vysvětlil, proč nedostatek prokázání toho, zda se stěžovatel polepšil, shledal i v tom, že stěžovatel doposud v podstatě neuhradil alespoň z relevantní části jím způsobenou škodu (újmu) ve vztahu k poškozeným. Toto východisko je nutno podle Ústavního soudu hodnotit zejména vzhledem ke stížnostní argumentaci, kterou uplatnil proti rozhodnutí okresního soudu státní zástupce. Ten uvedl, že stěžovatelova (ne)možnost pracovat v rámci výkonu trestu odnětí svobody je ovlivněna tím, že se stěžovatel nenaučil český jazyk.
Odůvodnění použité krajským soudem podle Ústavního soudu obstojí, jelikož se nelze spokojit toliko s tvrzením stěžovatele, že pro něj ve výkonu trestu odnětí svobody nebyla nalezena vhodná práce. Okolnost, že při žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění je jedním z kritérií i to, do jaké míry nahradil jím způsobenou újmu (škodu), vychází z toho, že jde o jisté beneficium ve vztahu k odsouzenému; chce-li tohoto beneficia využít, musí se reálně o náhradu škody (újmy) přičinit. Krajský soud přitom vysvětlil, že stěžovatel má ještě prostor ke zlepšení své kompetence, aby mohl i ve výkonu trestu odnětí svobody pracovat a tím docílit efektivněji náhrady škody (újmy).
13. Ústavní soud se dále neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že krajský soud v rámci svého rozhodnutí porušil zásadu ne bis in idem, pokud při posuzování stěžovatelovy žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zohlednil, že se stěžovatel páchání trestné činnosti dopouštěl i ve zkušební době, která mu byla uložena v rámci jiného soudního řízení. Ústavní soud odkazuje například na svoje usnesení ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 638/21 , v němž uvádí, že sice i u pachatelů trestných činů, kteří se trestné činnosti dopouštěli opakovaně a byli za ně odsouzeni, nelze zcela vyloučit možnost podmíněného propuštění.
Na druhou stranu jejich horší postavení ve srovnání s těmi, kteří se trestné činnosti nedopouštěli opakovaně, vyplývá z racionální aplikace institutu podmíněného propuštění a není jeho ústavním nedostatkem. Uvedený závěr je pak nutno podle Ústavního soudu aplikovat i ve stěžovatelově věci, protože krajský soud rozhodnutí okresního soudu nezměnil jen proto, že by se stěžovatel v minulosti dopouštěl opakovaně trestné činnosti, ale pro nenaplnění zákonných podmínek podmíněného propuštění, které ve svém rozhodnutí náležitě vysvětlil.
14. Ústavní soud se rovněž ve své judikatuře opakovaně zabýval tím, že stížnostní soud rozhodující v řízení o podmíněném propuštění, nemusí automaticky nařizovat k dané věci konání veřejného zasedání, musí však vždy odsouzenému umožnit, aby měl možnost se - v jakékoliv formě - vyjádřit k argumentaci, která byla stížnostnímu soudu předestřena, k nově provedeným důkazům atp. Ani toto východisko však ve věci stěžovatele nebylo porušeno, neboť, jak je zjevné i jen z rekapitulace provedené krajským soudem, tento se v rámci odůvodnění svého rozhodnutí důsledně vypořádával s námitkami uplatněnými státním zástupcem v jeho stížnosti podle § 141 a násl. tr. řádu a stěžovatel měl možnost se k této stížnosti státního zástupce vyjádřit. Stanovisko stěžovatele je rovněž v odůvodnění rozhodnutí krajského soudu rekapitulováno. Na věc stěžovatele tak zjevně nelze bezezbytku aplikovat závěry plynoucí z nálezu sp. zn. III. ÚS 4851/12 , z nálezu sp. zn. III. ÚS 1735/10 a z nálezu sp. zn. III. ÚS 599/14
. V řízení před krajským soudem také nebyly prováděny důkazy, s nimiž by se - vzhledem k jejich povaze - musel krajský soud seznamovat toliko v jejich autentické podobě; krajský soud tak například nepřehodnocoval motivaci stěžovatele, která ho vedla k podání žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody jen na základě protokolace toho, co stěžovatel uvedl před okresním soudem, aniž by měl krajský soud možnost autenticky projev stěžovatele (jak verbální tak neverbální) sám přímo vnímat (srov. k tomu v podrobnostech nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2023 sp. zn. III. ÚS 1619/23 ).
15. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. března 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu