Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky H. H., zastoupené JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem, sídlem Holečkova 419/21, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2024, č. j. 25 Cdo 1278/2023-600, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. listopadu 2022, č. j. 17 Co 98/2022-572, a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 17. března 2022, č. j. 8 C 62/2018-498, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Psychiatrické nemocnice Jihlava, státní příspěvkové organizace, sídlem Brněnská 455/54, Jihlava, a obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna, a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Jihlavě (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala po první vedlejší účastnici zaplacení částky 6 056 897,30 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení. Takto soud rozhodoval v pořadí již podruhé, neboť jeho první (mezitímní) rozsudek ze dne 17. 2. 2019, č. j. 8 C 62/2018-348, byl k odvolání stěžovatelky zrušen.
2. Žalovaná částka sestávala z požadované náhrady újmy na zdraví, náhrady nákladů vynaložených na péči o stěžovatelku a náhrady nákladů vynaložených na zpracování znaleckého posudku. Okresní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatelka byla hospitalizována na neurologickém oddělení Nemocnice Jihlava dne 4. 1. 2016 pro prodělaný epileptický záchvat a poruchu vědomí, po zaléčení byla dne 6. 1. 2016 přeložena pro přetrvávající obtíže psychiatrické povahy k první vedlejší účastnici. Během hospitalizace se její stav zhoršoval, v pátek 15. 1. 2016 byla u stěžovatelky zaznamenána i slabost pravé horní končetiny, proběhla telefonická konzultace s neurologem a bylo dohodnuto vyšetření po víkendu. Následujícího dne se však stěžovatelčin stav zhoršil, měla již příznaky pravostranné parézy, a proto jí bylo provedeno celkové neurologické vyšetření. Na něm byla zjištěna cévní mozková příhoda s otokem mozku a dne 18. 1. 2016 byla stěžovatelce provedena dekompresní kranioektomie. Bylo zjištěno, že provedené neurologické vyšetření stěžovatelky bylo správné, avšak opožděné; i v případě včasnosti však podle závěrů znalce nebyla dána záruka lepšího stavu stěžovatelky, neboť úspěšnost léčby je nízká. U stěžovatelky přitom nebyly známy žádné okolnosti, které by představovaly rizikový faktor, a nebylo proto možné vzniku příhody preventivně zabránit. V dané věci navíc byla spolupráce se stěžovatelkou nesnadná, čímž bylo zkomplikováno včasné rozpoznání mozkové příhody. Okresní soud z těchto důvodů uzavřel, že postup první vedlejší účastnice (opožděná diagnostika), který byl vyhodnocen jako postup non lege artis, nebyl převažující příčinou újmy na zdraví stěžovatelky, a nebyla tak prokázána existence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním první vedlejší účastnice a vznikem stěžovatelčiny újmy jako předpoklad vzniku nároku na náhradu škody.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu napadeným rozsudkem potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Uzavřel, že podmínky pro vznik odpovědnosti za škodu nebyly splněny, neboť nebyla prokázána dostatečně zřejmá příčinná souvislost mezi jednáním první vedlejší účastnice a utrpěnou újmou. Ve shodě s okresním soudem konstatoval, že provedení včasné diagnostiky a zahájení specifické léčby by nebylo zárukou příznivého vývoje stěžovatelčina zdravotního stavu. Nespecifické příznaky, které se u stěžovatelky objevily dne 15. 1. 2016 (bolest hlavy, spavost, ztuhlost, zpomalená psychika), na možnost cévní příhody nepoukazovaly, obzvláště s ohledem na psychiatrické onemocnění a medikaci stěžovatelky, s níž byla spolupráce velmi obtížná. Podle znaleckého posudku nebylo protiprávní jednání žalované převažující příčinou vzniku újmy na zdraví stěžovatelky.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. Uzavřel, že stěžovatelka v dovolání nepředložila žádnou z právních otázek vymezených příslušnými zákonnými ustanoveními, nad rámec se však s její argumentací vypořádal. Rekapituloval závěry znaleckého posudku v řízení ustanoveného znalce a ztotožnil se se závěry nižších soudů, že pochybení první vedlejší účastnice nebylo převažující příčinou stěžovatelčiny újmy na zdraví. Poukázal na svou judikaturu, podle níž v případě medicínských sporů nelze vždy trvat na stoprocentním prokázání příčinné souvislosti; musí však být prokázána s vysokou mírou pravděpodobnosti a musí se jednat o příčinu převažující - to však v posuzované věci nebylo splněno.
5. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejích práv zaručených v čl. 7 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 31 a čl. 36 odst. 1 a 3a Listiny základních práv a svobod.
6. Po rekapitulaci skutkového stavu věci a obsahu napadených rozhodnutí stěžovatelka namítá - stručně shrnuto - že jen a pouze v důsledku pochybení první vedlejší účastnice dospěl stěžovatelčin stav až do natolik rozvinutého stadia, kdy již nebyla dána možnost zlepšení či zachování jejího dosavadního zdravotního stavu. Stěžovatelka je odkázána na trvalou pomoc svých rodičů a dalších osob a je pro ni vyloučena možnost založení vlastní rodiny či i jen navazování jakýchkoliv vztahů. Jediným a rozhodujícím faktorem poškození jejího zdraví byl postup lékařů non lege artis, a příčinná souvislost mezi tímto pochybením a újmou stěžovatelky tak byla zcela jasně dána. Soudy však přesto její žalobu zamítly, čímž se dopustily porušení jejích výše uvedených základních práv.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena práva a svobody účastníka řízení, jež jsou chráněna předpisy ústavního pořádku, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
9. Východiskem stěžovatelčiny argumentace je tvrzení, že jedinou a rozhodující příčinou jí vzniklé újmy bylo pochybení pracovníků první vedlejší účastnice. Toto východisko však nemá oporu ve skutkových zjištěních obecných soudů, které naopak shodně dospěly k závěru, že "primární" příčinou stěžovatelčina zdravotního stavu byla sama cévní mozková příhoda, jejímuž vzniku nebylo možné předejít. Nesprávný postup první vedlejší účastnice naopak podle závěrů dokazování provedeného těmito soudy převažující příčinou stěžovatelčiny újmy nebyl, neboť ani včasná diagnostika by nezaručila, že by k újmě nedošlo, jelikož úspěšnost (i včasné) léčby je nízká.
10. Stěžovatelka se tedy takto pojatou argumentací fakticky domáhá přehodnocení důkazů Ústavním soudem s cílem prosadit jí prosazované závěry. Takováto pravomoc však Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, neboť jeho přezkum je v této oblasti zaměřen pouze na zcela výjimečné situace. Do procesu hodnocení důkazů by Ústavní soud mohl zasáhnout jedině tehdy, pokud by se obecné soudy dopustily zjevné libovůle.
11. Nic takového však v posuzované věci nebylo zjištěno. Napadená rozhodnutí vycházejí především ze znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce, kterého okresní soud na ústním jednání rovněž vyslechl. K tomu lze doplnit, že ani další důkazy, které soudy v řízení provedly, a jejichž podstatný obsah je zaznamenán v příslušných částech odůvodnění jejich rozhodnutí (srov. zejména body 6 až 23 odůvodnění rozsudku okresního soudu), nezpochybňovaly závěry znaleckého posudku. Způsob, jakým soudy odůvodnily svá rozhodnutí, Ústavní soud považuje za přezkoumatelný a z celkového pohledu udržitelný, a ani zde proto neshledává důvod ke svému zásahu.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil namítaná pochybení obecných soudů, která by mohla odůvodnit jeho zásah, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. července 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu