USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: H. H., zastoupená JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem Holečkova 419/21, Praha 5, proti žalované: Psychiatrická nemocnice Jihlava, se sídlem Brněnská 455/54, Jihlava, IČO 00600601, zastoupená JUDr. Martinem Sobotkou, Ph.D., advokátem se sídlem Hruškové Dvory 53, Jihlava, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: Generali Česká pojišťovna, a. s., se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, IČO 45272956, o náhradu újmy ve výši 6.056.897,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 8 C 62/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2022, č. j. 17 Co 98/2022-572, takto:
I. Dovolání se odmítá II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se požadované částky domáhala jako náhrady nemajetkové újmy na zdraví (bolestné a ztížení společenského uplatnění v celkové výši 5.873.336,30 Kč), náhrady nákladů vynaložených na péči o žalobkyni (169.937 Kč) a náhrady nákladů vynaložených na znalecký posudek (13.600 Kč). Soud vzal za prokázané, že žalobkyně byla hospitalizována na neurologickém oddělení Nemocnice Jihlava dne 4. 1. 2016 pro prodělaný epileptický záchvat a poruchu vědomí, po zaléčení byla dne 6.
1. 2016 pro přetrvávající obtíže psychiatrické povahy přeložena k žalované. Během hospitalizace se její stav zhoršoval a v pátek 15. 1. 2016 byla u žalobkyně zaznamenána i slabost pravé horní končetiny, proběhla pouze telefonická konzultace s neurologem a dohoda na vyšetření po víkendu, pokud se stav nezlepší. Dalšího dne se však stav žalobkyně zhoršil, měla již příznaky pravostranné parézy, proto bylo žalobkyni provedeno celkové neurologické vyšetření v Nemocnici Jihlava, byla zjištěna cévní mozková příhoda s otokem mozku a dne 18.
1. 2016 byla žalobkyni provedena dekompresní kranioektomie. Neprovedení pokročilejší diagnostiky či neurologického vyšetření již dne 15. 1. 2016 lze považovat za postup odporující požadavkům na péči stanoveným § 45 odst. 1 a § 4 odst. 5 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování. Vyšetření dne 16. 1. 2016 bylo správné, ale opožděné. Časové okno pro trombolytickou terapii činí 4,5 hodiny, 6 hodin pro mechanickou rekanalizační terapii. Okolnosti nasvědčují tomu, že pravděpodobný vznik mozkové příhody nastal dne 15.
1. 2016, mohlo tak být přistoupeno ke zmíněným možnostem specifické léčby. Její provedení by ovšem nebylo zárukou lepšího stavu žalobkyně. Úspěšnost léčby je podle odborných studií taková, že 10 – 20 % pacientů zůstává zcela nezávislými na okolí, u 10 – 30 % dojde ke snížení negativních následků. Specifická léčba tak mohla zvýšit pravděpodobnost lepšího výsledného stavu. Cévní mozková příhoda byla příčinou lehkého ochrnutí pravého lícního nervu a středně těžkého až těžkého ochrnutí pravé poloviny těla žalobkyně, a také zhoršení psychotického syndromu, kterým žalobkyně trpěla již dříve.
Žalobkyně trpí mentálním defektem, ztrátou schopnosti číst a psát, sníženou pohyblivostí a tím ztrátou schopnosti vést soběstačný život. U žalobkyně nebyly známy žádné okolnosti představující rizikový faktor pro rozvoj cévní mozkové příhody a nebylo možné jí preventivně zabránit. I při řádném postupu žalované a případném provedení specifické léčby mohlo dojít ke stejnému zdravotnímu postižení žalobkyně vzhledem k relativně nízké úspěšnosti dané léčby. V dané věci nadto byla spolupráce s žalobkyní nesnadná, čímž bylo zkomplikováno včasné rozpoznání mozkové příhody.
Soud proto uzavřel, že non lege artis postup žalované (opožděná diagnostika) nebyl převažující příčinou újmy na zdraví žalobkyně, tedy nebyla prokázána existence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalované a vznikem újmy žalobkyně jako předpoklad vzniku nároku na náhradu újmy. 2.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 11. 2022, č. j. 17 Co 98/2022-572, potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním uzavřel, že v dané věci nebyly splněny podmínky vzniku odpovědnosti za škodu. Odvolací soud odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudky sp. zn. 25 Cdo 1628/2013, 25 Cdo 1014/2020 či sp. zn. 31 Cdo 2376/2021) a konstatoval nezbytnost prokázání dostatečně zřejmé příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a utrpěnou újmou.
Uvedl dále, že je-li příčinná souvislost jen v rovině pravděpodobnosti, je vznik odpovědnosti za újmu opodstatněný jen tehdy, pokud jsou ostatní předpoklady vzniku odpovědnostního vztahu přítomny ve značné intenzitě (tedy musel-li si potenciální škůdce být dobře vědom rizikovosti svého počínání s možným škodlivým následkem). V daném případě by provedení včasné diagnostiky a zahájení specifické léčby samo o sobě nebylo zárukou příznivého vývoje zdravotního stavu žalobkyně s ohledem na její (již existující) organický psychosyndrom (prodělané mozkové onemocnění v roce 1998, rozvoj sekundárního epileptického syndromu v roce 2015).
Nespecifické příznaky, které se u žalobkyně projevily dne 15. 1. 2016 (bolest hlavy, spavost, ztuhlost, zpomalená psychika), na možnost cévní příhody nepoukazovaly, obzvláště s ohledem na psychiatrické onemocnění a medikaci žalobkyně, s níž byla spolupráce velmi obtížná a nesnadná. Podle posudku soudem ustanoveného znalce nebylo protiprávní jednání žalované převažující příčinou vzniku újmy na zdraví žalobkyně.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí závisí na právní otázce doposud Nejvyšším soudem ve všech souvislostech neřešené. Odvolací soud se v dané věci snažil aplikovat tzv. teorii ztráty šance a související judikaturu, avšak nesprávně. Odvolacím soudem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2376/2021 se vztahuje na odlišný skutkový stav a v něm vyslovené závěry nelze mít za případné pro projednávanou věc. V daném případně nešlo o vrozené predispozice žalobkyně ke zdravotním komplikacím, jako v odkazované kauze. Žalovaná zanedbala povinnost řádné a včasné zdravotní péče, v důsledku čehož se u žalobkyně zcela nekontrolovaně rozvinula cévní mozková příhoda, takže již nešlo léčit její následky, ale jen zachraňovat život žalobkyně. Současný stav žalobkyně vůbec nesouvisí s jejím původním onemocněním, ani jím nebyl podmíněn a je způsoben jen nedbalostním opomenutím žalované. Žalobkyně byla po celou dobu své hospitalizace pod stálým dohledem odborného zdravotnického personálu, který měl včas vypozorovat objektivní změny v chování a projevech žalované. Zdravotní komplikace psychiatrického rázu, kterými žalobkyně trpěla již před hospitalizací, nesouvisely s cévní mozkovou příhodou vzniklou při hospitalizaci. Pokud by zdravotní personál zakročil včas, bylo by cévní mozkovou příhodu možné vyléčit, žalobkyně byla pochybením žalované připravena o možnost léčby a zvažování jejích variant. Podle žalobkyně bylo prokázáno, že postup žalované ji připravil o 100 % šanci na vyléčení. Soud odkázal na teorii ztráty šance, aniž přihlédl k tomu, že v dané věci neexistuje žádný prvek nejistoty, který by takto bylo třeba překlenout, neboť jedinou příčinou stavu žalobkyně bylo pochybení lékařů. Odvolací soud podle žalobkyně chybně směšuje organický psychosyndrom, kterým žalobkyně trpí delší dobu, s akutní cévní mozkovou příhodou a jejími následky, což opět zakládá nesprávnost jeho rozhodnutí, neboť obě onemocnění spolu nesouvisí. Stejně tak je chybné konstatování, že u žalobkyně byla přítomna v rozhodné době řada nespecifických příznaků. Otázku kauzality nelze uzavřít obecným tvrzením, že v 50 % případů léčba onemocnění cévní mozkové příhody selže a že žalobkyně mohla patřit do této skupiny. Není rozhodující, co hypoteticky mohlo nastat, nýbrž co reálně nastalo kvůli pochybení žalované. Odvolací soud se podle žalobkyně nedržel zjištěného skutkového stavu a jeho rozhodnutí je v rozporu se základními zásadami civilního procesu promítnutými do § 132 a § 153 o. s. ř. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil a žalobě vyhověl, případně, aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaná ve vyjádření zpochybnila argumenty žalobkyně a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Také vedlejší účastnice na straně žalované navrhla odmítnutí dovolání.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Žalobkyně v dovolání žádnou z právních otázek vymezených citovaným ustanovením neklade. Dovolatelka předně pozměňuje skutková zjištění nalézacích soudů (jimiž je Nejvyšší soud podle § 242 o. s. ř. vázán) i stěžejní závěry soudů obou stupňů ohledně příčinné souvislosti. Podle nich žalovaná pochybila, pokud s jednodenním zpožděním zahájila diagnostiku příznaků, které se posléze ukázaly být projevem cévní mozkové příhody, což neumožnilo případné včasné využití vhodných léčebných metod. Tyto metody podle závěrů znalce v převažujícím počtu případů nepřináší pro pacienta žádné pozitivní výsledky (tedy jeho stav je stejný jako při jejich nevyužití).
Žalovaná sama rozvoj cévní mozkové příhody (prvotní příčiny) u žalobkyně nevyvolala a ani její řádný postup (coby druhotná okolnost, jež mohla vstoupit do průběhu skutkového děje a ovlivnit jeho výsledek) by s převažující pravděpodobností nezabránil následku, jehož odškodnění se žalobkyně domáhá, tedy zhoršení jejího zdravotního stavu v důsledku cévní mozkové příhody. Soudy přiléhavě odkázaly na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2022, sp. zn. 31 Cdo 2376/2021, uveřejněný pod číslem 86/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž se Nejvyšší soud zabýval otázkou přístupu k příčinné souvislosti v medicínskoprávních sporech, v nichž je s ohledem na množství příčin ovlivňujících výsledný zdravotní stav a obtížné zhodnocení jejich významu (jež se mnohdy pohybuje jen v rovině pravděpodobnosti) příčinná souvislost velmi obtížně stanovitelná.
Uzavřel, že i v těchto věcech je třeba vycházet ze základního pojetí, podle nějž jde o příčinou souvislost, je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo (condicio sine qua non) a upozornil na akceptovatelnost pravděpodobnostně formulovaných závěrů znalce (s ohledem na složitost biologických procesů je takováto formulace závěru pochopitelná). V témže rozhodnutí Nejvyšší soud zdůraznil, že nelze vždy trvat na stoprocentním prokázání příčinné souvislosti mezi postupem poskytovatele zdravotní péče a nastalou újmou, nicméně existence příčinné souvislosti musí být prokázána s vysokou mírou pravděpodobnosti, musí se jednat o příčinu převažující; nestačí tu pouhá naděje na vyléčení, či obecné konstatování obvyklé padesátiprocentní pravděpodobnosti vyléčení (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
2. 2019, sp. zn. 25 Cdo 164/2018). Právě z těchto závěrů, připomínaných v dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3332/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 25 Cdo 121/2023), vyšly soudy obou stupňů. Jejich závěry o absenci prokázání existence příčinné souvislosti s vysokou mírou pravděpodobnosti jsou tak v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
8. Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu nesprávnou aplikaci teorie ztráty šance, přehlíží, že odvolací soud (opět ve shodě se závěry odkazované judikatury) na ni sice ve svém rozhodnutí poukázal, avšak pro hodnocení uplatněného nároku tuto specifickou právní konstrukci vůbec nepoužil. Nepodložená je i výtka žalobkyně ohledně směšování organického psychosyndromu, kterým trpěla již dříve, s cévní mozkovou příhodou, neboť z rozhodnutí soudů nižších stupňů není zřejmé, že by soudy ztotožňovaly stav žalobkyně před a po cévní mozkové příhodě. Toliko konstatovaly zdravotní poměry žalobkyně a obtížnější zjistitelnost příznaků cévní mozkové příhody s ohledem na její stav v době, kdy se u ní objevily její příznaky, dané konstatování pak ani nebylo stěžejním důvodem zamítavého rozhodnutí.
9. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
10. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 12. 3. 2024
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu