25 Cdo 164/2018-909
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň
JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) I. Ž.,
narozená XY, b) K. Ch., narozená XY, c) M. Š., narozen XY, všichni bytem XY,
všichni zastoupeni Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem Revoluční 1,
Praha 1, proti žalovaným: 1) EUC Klinika Ústí nad Labem s. r. o., IČO 62740482,
se sídlem Masarykova 2000/92, Ústí nad Labem, zastoupená JUDr. Václavem
Plachým, advokátem se sídlem Mahulenina 1473/19, Praha 6, 2) Ústecký kraj, IČO
70892156, se sídlem úřadu Velká Hradební 3318/48, Ústí nad Labem, zastoupený
Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem, se sídlem Řetězová 2, Děčín, 3) Krajská
zdravotní a. s., IČO 25488627, se sídlem Sociální péče 3316/12a, Ústí nad
Labem, zastoupená JUDr. Danielem Volákem, advokátem se sídlem Jiráskova 413,
Litvínov, za účasti vedlejších účastníků: 1) Česká pojišťovna a. s., IČO
45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, na straně první žalované, 2)
Kooperativa pojišťovna a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem
Pobřežní 665/21, Praha 8, na straně třetí žalované, o 720 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 9 C
267/2007, o dovolání žalobců a žalovaných 2) a 3) proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 7. 2017, č. j. 9 Co 1136/2016-850, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 7. 2017, č. j. 9 Co
1136/2016-850, v části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně
ve vztahu k žalované 3) a změněn ve vztahu k žalovanému 2), ve výrocích o
náhradě nákladů řízení mezi účastníky a ve vztahu ke státu (II-V) a ve výroku o
soudním poplatku (VI), vždy kromě části výroků, jíž byla uložena povinnost
žalované 1) a vedlejšímu účastníku České pojišťovně a. s., a rozsudek Okresního
soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 4. 2016, č. j. 9 C 267/2007-724, ve znění
opravných usnesení, ve výroku o věci samé ve vztahu mezi žalobci a žalovanými
2) a 3), kromě rozhodnutí o úroku z prodlení za dobu od 5. 9. 2007 do 8. 10.
2007, ve výrocích o nákladech řízení mezi žalobci a žalovanými 2) a 3), ve
výrocích o nákladech státu a o soudním poplatku v části, jíž byla uložena
povinnost žalovaným 2) a 3), se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací
Okresnímu soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobců se odmítá.
Žalobci se jako pozůstalí žalobou domáhali jednorázového odškodnění za škodu
usmrcením manžela první žalobkyně, otce druhé žalobkyně a třetího žalobce.
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. 4. 2016, č. j. 9 C
267/2007-724, ve znění opravných usnesení, uložil žalovaným povinnost zaplatit
společně a nerozdílně každému ze žalobců 240 000 Kč s příslušenstvím, rozhodl o
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. 7. 2017, č. j. 9 Co
1136/2016-850, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla uložena
povinnost žalované 1) a 3) společně a nerozdílně zaplatit každému ze žalobců
240 000 Kč s příslušenstvím, změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně
žalovaného 2) tak, že jeho povinnost zaplatit každému ze žalobců 240 000 Kč s
příslušenstvím zanikne v rozsahu plnění žalované 1) a 3), a ohledně úroku z
prodlení tak, že jej za dobu od 5. 9. 2007 do 8. 10. 2007 zamítl, a rozhodl o
soudním poplatku a náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Vycházel
ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že právní předchůdce žalovaného 2)
se při léčbě zemřelého manžela žalobkyně a) nedopustil žádného pochybení,
diagnóza byla stanovena relativně včas, tedy ještě před objevením se nevratných
následků. Jak Ústecká poliklinika, tak Masarykova nemocnice v Ústí nad Labem
učinily vše pro stanovení diagnózy předpokládaného maligního onemocnění,
prvotní snaha vyšetřit zažívací systém byla uzavřena diagnózou dyspeptického
syndromu, což bylo správné, ale zavádějící vzhledem k závažnému onemocnění
solitárním nádorem. Zpoždění diagnózy by nemělo mít zásadní vliv na prodloužení
života zemřelého, neboť k jeho úmrtí došlo nikoliv na nádorové onemocnění, ale
v důsledku hemoragického šoku (krvácení v operačním poli do levé poloviny
dutiny hrudní). Nebyl-li pacient přijat k hospitalizaci dne 28. 7. 2005, nemohl
tento odklad ničeho změnit na dalším průběhu onemocnění. Diagnostika
solitárního plasmocystomu je velmi obtížná, zpoždění diagnostického procesu asi
o tři týdny nemohlo mít vliv na další průběh vlastního onemocnění a odstranění
nádoru a nemohlo mít vliv na šance na vyléčení či alespoň prodloužení života
zemřelého. Postup personálu Masarykovy nemocnice při operaci pacienta dne 7. 9. 2005 a při pooperační péči byl lege artis. Obecně dojde-li k úspěšnému
operativnímu odstranění ložiska solitárního plasmocystomu a následnému ozáření,
je možnost uzdravení pacienta vysoká, jedná se o více než 50 %. Odvolací soud
shodně se soudem prvního stupně posoudil nárok žalobců podle § 444 odst. 3
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a dospěl k
závěru, že žalovaná 1) a 3) nepostupovaly řádně v oblasti diagnostiky (většina
znalců přiznává pochybení na diagnostickém poli) a ke zjištění skutečného
onemocnění zemřelého dospěly po značné době, přestože minimálně od 19. 7. 2005
bylo možné z rentgenového snímku rozpoznat patologické změny na páteři, odmítly
pacienta hospitalizovat, a když byl dne 17. 8. 2005 přijat na oddělení interny,
trvalo zjištění jeho nádorového onemocnění ještě dva týdny. Organismus
zemřelého byl při operaci zesláblý a citlivě reagoval na ztráty krve. Pochybení
poskytovatelů zdravotní péče při prodlužování délky neúčinného léčení, není
postupem lege artis. Odvolací soud uzavřel, že příčinná souvislost mezi
vzniklou škodou a jednáním žalovaných je dána z velké části pravděpodobností,
že pacient měl, nedošlo-li by k uváděným pochybením, naději na vyléčení.
V
rovině pravděpodobnosti by nemuselo dojít k masivnímu krvácení, kdyby pacient
nebyl operován v tak zesláblém stavu. Odvolací soud shledal splnění všech
předpokladů vzniku odpovědnosti žalované 1) a 3) za škodu způsobenou žalobcům,
žalovaný 2) odpovídá za závazky prodaného podniku Masarykovy nemocnice (nyní
Krajské zdravotní, a. s.) jako ručitel.
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobci a žalovaní 2) a 3).
Druhý žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního
posouzení otázky příčinné souvislosti mezi tvrzeným porušením právní povinnosti
třetí žalovanou a úmrtím pacienta. Odvolací soud se při řešení této otázky
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od
rozhodnutí ze dne 27. 9. 1990, sp. zn. 1 Cz 59/90, a ze dne 27. 4. 2017, sp.
zn. 25 Cdo 2144/2015. Příčinná souvislost musí být bezpečně prokázána, nestačí
tu pouhá pravděpodobnost. Dovolatel dále namítal rozdílnost rozhodovací praxe v
této otázce, poukázal na rozhodnutí ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo
860/2010, a znovu na rozhodnutí sp. zn. 1 Cz 59/90. Dovolatel též namítal
nesprávnost skutkového závěru, že třetí žalovaná věděla o existenci RTG snímku
ze dne 17. 5. 2016, z čehož pak odvolací soud dovodil porušení právní
povinnosti třetí žalovanou. Současně namítal nepřezkoumatelnost hodnocení
provedených důkazů. Navrhl zrušení napadeného rozsudku.
Třetí žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního
posouzení otázky příčinné souvislosti. Namítal, že odvolací soud
dezinterpretoval dílčí části znaleckých posudků, vytrhl je z kontextu a závěry
znaleckých posudků nahradil vlastním názorem, což je nepřípustné. Soud se svým
postupem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe – rozhodnutí ze dne 19. 8.
2015, sp. zn. 26 Cdo 2965/2015, usnesení ze dne 26. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo
3938/2016, ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5247/2015. Dovolatel zopakoval
závěry znaleckých posudků s tím, že postup zdravotnických zařízení byl lege
artis, a nepřichází tak v úvahu hodnocení statistické šance zemřelého na úplné
vyléčení či prodloužení jeho života. Z uvedených důvodů navrhl zrušení
napadeného rozsudku.
Žalobci napadli dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o nákladech
řízení mezi účastníky. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. spatřovali v
nesprávném posouzení otázky výše nákladů řízení a nesprávné aplikaci vyhlášky
č. 484/2000 Sb., která byla již zrušena. Dovolatelé formulovali otázku, zda se
na základě principu legitimního očekávání aplikuje zrušená vyhláška vždy, či
zda je třeba zkoumat, kolik úkonů právní služby bylo učiněno před zrušením
vyhlášky a kolik po jejím zrušení, a zda se vztah účastníků povinných k náhradě
nákladů řízení řídí stejnými principy jako hmotněprávní vztah, který je
předmětem řízení. Dovolatelé navrhli zrušení napadeného rozsudku ve výrocích o
náhradě nákladů řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání
žalovaných je přípustné pro řešení otázky právně relevantních okolností jakožto
příčin ve vztahu ke škodnému následku, jehož odškodnění je předmětem řízení.
Dovolání žalobců není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného
od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též
jen „obč. zák.“), neboť k porušení právní povinnosti mělo podle žalobních
tvrzení dojít před 1. 1. 2014.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom,
že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Otázka existence příčinné souvislosti jako jedné z podmínek vzniku odpovědnosti
za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák. je obvykle otázkou skutkovou, nikoli
otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp.
zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
NS, C. H. Beck, pod C 1025, dále jen „Soubor“), neboť v řízení se zjišťuje, zda
škodná událost a vznik škody jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku.
Posouzení příčinné souvislosti po právní stránce předpokládá stanovit, mezi
jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, což u odlišných
nároků bývá různé. Zvažují se veškeré příčiny, které se na vzniku té které újmy
podílely, přičemž příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, bez níž by ke
škodnému následku nedošlo, i když jde jen o jednu z příčin, která se
spolupodílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 1990, sp. zn. 1 Cz 59/90, rozsudek ze dne 3. 2.
2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012, uveřejněný pod C 14503 Souboru). V dané věci je
podstatné, zda postup lékařů obou poskytovatelů zdravotní péče při stanovování
diagnózy a rozhodování o hospitalizaci byl příčinou, bez níž by nedošlo ke
smrti pacienta a ke vzniku újmy osob jemu blízkých, jež má být odškodněna.
Příčinou smrti byla podle skutkových zjištění dechová nedostatečnost a srdeční
zástava. Příčinná souvislost tak měla být zkoumána mezi těmito skutečnostmi a
jednáním zdravotnických zařízení. Odvolací soud konstatoval porušení povinnosti
zdravotnických zařízení na poli diagnostickém a vznik újmy žalobců v důsledku
smrti osoby blízké, pokud jde o existenci příčinné souvislosti, tu odůvodnil
pouze „pravděpodobností, že pacient měl naději na vyléčení, protože v obecné
rovině nemuselo dojít k masivnímu krvácení po zákroku, kdyby pacient nebyl
operován v tak zesláblém stavu, a obecná pravděpodobnost vyléčení činí asi 50
%“. I když nelze vždy trvat na stoprocentním prokázání příčinné souvislosti
mezi postupem poskytovatele zdravotní péče a úmrtím pacienta, existence
příčinné souvislosti musí být prokázána s vysokou mírou pravděpodobnosti, musí
se jednat o příčinu převažující, nestačí tu pouhá naděje na vyléčení, či obecné
konstatování obvyklé 50% pravděpodobnosti vyléčení. V tomto smyslu posoudil
soud otázku existence příčinné souvislosti v rozporu s výše uvedenou ustálenou
judikaturou dovolacího soudu.
I v procesním postupu při práci se znaleckými posudky se odvolací soud odchýlil
od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Soud není povinen bez dalšího převzít
závěry znaleckého posudku, avšak nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných
závěrů znaleckého posudku, či jeho závěry nahradit názory vlastními. Hodnocení
důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě
odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem
skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, a zda odůvodnění znaleckého
posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2965/2015, a ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28
Cdo 3938/2016). Odvolací soud (i soud prvního stupně) v rozporu s výše uvedeným
vytrhl z kontextu části znaleckých posudků, z nichž učinil v podstatě vlastní
závěry, aniž vzal v úvahu shodné závěry znaleckých posudků, že zpoždění
diagnostického procesu nemohlo mít vliv na další průběh vlastního onemocnění a
odstranění nádoru nemohlo mít vliv na šance na vyléčení či alespoň prodloužení
života zemřelého.
Další námitky v dovolání směřující proti hodnocení důkazů a proti zjištěnému
skutkovému stavu postrádají charakter právní otázky, na jejímž vyřešení by
napadené rozhodnutí záviselo a kterou by mohl dovolací soud řešit (§ 241a odst.
1 o. s. ř.), a přípustnost dovolání tak založit nemohou.
Dovolací námitky žalobců týkající se aplikace zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb.
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemohou, protože jimi
předestřené otázky jsou judikaturou Nejvyššího soudu vyřešeny a odvolací soud o
náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu. V
projednávané věci bylo řízení zahájeno 6. 9. 2007 a důsledkem aplikace
advokátního tarifu po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. ke dni 7. 5. 2013 by se
podstatně zvýšila celková náhrada nákladů řízení, jež vznikly i před jejím
zrušením (jak vyplývá z rozhodnutí o náhradě nákladů řízení soudem prvního
stupně). Proto odvolací soud správně posuzoval v intencích nálezu Ústavního
soudu sp. zn. IV. ÚS 3559/15, zda použití advokátního tarifu není v tomto
případě v rozporu s principy spravedlnosti a legitimního očekávání a zda jej
lze použít pro rozhodnutí o náhradě nákladů za zastoupení advokátem, a jeho
závěr, že v dané věci jde právě o tento případ, je v souladu s ustálenou praxí
dovolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn.
25 Cdo 1376/2016, a ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4842/2015).
Z důvodů shora uvedených dovolací soud dovolání žalobců podle § 243c odst. 1
věty první o. s. ř. odmítl a na základě dovolání žalovaných rozsudek odvolacího
soudu ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 2) a 3) zrušil (§ 243e odst. 1 věta
první o. s. ř.); protože důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu
zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto
rozhodnutí rovněž ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 2) a 3) a věc v tomto
rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s.
ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. O náhradě nákladů
dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 2) a 3) rozhodne soud v
novém řízení o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 2. 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu