25 Cdo 4842/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce M. M., zastoupeného JUDr. Robertem Matasem, advokátem se sídlem Spálená
2, Praha 1, proti žalované OTIS, a. s., IČ: 42324254, se sídlem Jana Opletala
3506/45, Břeclav, zastoupené Mgr. Hedvikou Hartmanovou, advokátkou se sídlem
Ovocný trh 1096/8, Praha 1, o 1 567 869 Kč s příslušenstvím, 42 295,50 EUR s
příslušenstvím, 35 174,23 CHF s příslušenstvím a částky 2 700 Kč měsíčně od 1.
6. 2012 a 6 000 Kč měsíčně od 1. 9. 2012, vedené u Okresního soudu v Českém
Krumlově pod sp. zn. 2 C 1/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 7. 2015, č. j. 22 Co 916/2015-924, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 7. 2015, č.
j. 22 Co 916/2015-924, se ve výroku, jímž byl potvrzen výrok III. rozsudku
soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, a ve
výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení se zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 27. 11.
2014, č. j. 2 C 1/2012-826, byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci
částky 437 508,33 Kč, 8 264,93 EUR s úroky z prodlení a ve zbývající části
ohledně částek 1 130 360,67 Kč, 34 030,57 EUR a 35 174,23 CHF s úroky z
prodlení byla žaloba zamítnuta. Žalobci byla uložena povinnost zaplatit
žalované na náhradě nákladů řízení 653 566,40 Kč a státu na náhradě nákladů 15
234,72 Kč; žalované bylo uloženo zaplatit státu na náhradě nákladů 7 169,28 Kč
a na soudním poplatku 33 320 Kč. Bylo tak rozhodnuto o nároku žalobce na
náhradu škody na zdraví, způsobené mu úrazem dne 13. 5. 2010, kdy žalobce jako
jednatel společnosti vlastnící hotel při kontrole jeho rekonstrukce, prováděné
žalovanou společností, po otevření dveří nákladního výtahu vstoupil do výtahové
šachty, která nebyla nijak zajištěna ani označena, ačkoliv tam nebyla
přistavena kabina, a zřítil se do šachty. Žalobce uplatnil nárok na náhradu
bolestného, za ztížení společenského uplatnění, za ztrátu na výdělku po dobu
pracovní neschopnosti a po jejím skončení, náhradu nákladů spojených s léčením,
cestovních výdajů, za osobní věci a za náklady zastoupení v trestním řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zaměstnanec žalované porušil své
povinnosti k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví, když prostor za dveřmi
výtahové šachty nebyl dostatečně proti pádu zajištěn ani označen, avšak i
žalobce se na vzniku škody podílel; měl sice rozumný důvod zkontrolovat dveře
výtahu, nevěnoval však ani základní pozornost tomu, co se nachází za dveřmi
výtahu. V tom spatřoval soud prvního stupně porušení prevenční povinnosti (§
415 obč. zák.) a spoluzavinění poškozeného na vzniklé škodě v rozsahu 30 % (§
441 obč. zák.), když převážnou míru odpovědnosti nese žalovaná. Při rozhodnutí
o náhradě nákladů řízení rozlišil nároky, u nichž se náhrada nákladů řízení
řídí ustanovením § 142 odst. 1, 2 obč. zák., a ustanovením § 142 odst. 3 obč.
zák.
K odvolání žalobce do zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně Krajský
soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9. 7. 2015, č. j. 22 Co
916/2015-924, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém
výroku, ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči
státu a ve výroku o soudním poplatku, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež shledal
správnými, a ztotožnil se i s jeho právními závěry. S poukazem na některá
rozhodnutí Nejvyššího soudu podrobně rozebral konkrétní okolnosti, jež byly v
daném případě příčinami škodlivého výsledku, a jako odpovídající posoudil míru
podílu žalobce na vzniku škody stanovenou soudem prvního stupně. Zdůraznil, že
poměr, v němž se na vzniku škody podílel sám poškozený, odvisí vždy od
okolností konkrétního případu, přičemž zobecnění je zpravidla vyloučeno.
Opodstatněnými neshledal výhrady žalobce proti výrokům o nákladech řízení a
neshledal žádné pochybení ani ve způsobu výpočtu jejich výše.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky dovolacím
soudem doposud neřešené. Namítá, že odvolací soud nesprávně po právní stránce
posoudil míru jeho spoluzavinění 30 %, neboť takto vysoká míra by při správně
učiněných skutkových zjištěních byla v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu. V podrobnostech zrekapituloval dosavadní průběh řízení,
popsal situaci, jež předcházela jeho úrazu, a jak ji vnímal, poukázal na
jazykovou bariéru a na to, že nebyl nijak upozorněn na nebezpečí. Hlavním
viníkem byla žalovaná, která porušila bezpečnostní předpisy a zapříčinila tak
situaci, při níž došlo k jeho újmě na zdraví. Ve vztahu k ustanovení § 441 a §
415 obč. zák. opětovně poukázal na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu
(rozsudky ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 618/2001, a ze dne 22. 10. 2014,
sp. zn. 25 Cdo 4195/2013). Uvedl, že obecná prevenční povinnost se váže pouze k
těm okolnostem a situacím, které lze při běžné opatrnosti předvídat, nikoli ke
všem situacím v životě, a za nelogickou považuje úvahu soudu, že se měl
pohledem přesvědčit, zda je kabina v patře. Důvodně měl totiž za to, že potíže
s otevřením dveří výtahu souvisí s prováděnou opravou a nikoli s nepřítomností
výtahové kabiny. Je přesvědčen, že míra jeho spoluzavinění je maximálně 10 %,
nikoli 30 %, jak stanovil soud a vybočil tím z dlouhodobé soudní praxe týkající
se spoluzavinění. V této souvislosti poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 20. 12. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4111/2011, a ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 25
Cdo 2258/2008. Dále namítl, že bylo nesprávně a v rozporu s ústavněprávním
výkladem rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neboť na jeho straně byly důvody
zvláštního zřetele hodné podle § 150 o. s. ř. pro výjimečné nepřiznání náhrady
nákladů. V situaci, že jeho újmu na zdraví zapříčinila převážně žalovaná, je
tato újma nárokem hlavním, a další nároky, v nichž nebyl úspěšný, se od ní
odvíjejí. Dovozuje, že je v rozporu se zásadou spravedlnosti a s dobrými mravy,
aby odškodnění mu přiznané bylo de facto anulováno přiznáním nákladů žalované. Odvolací soud měl aplikovat § 150 o. s. ř. z důvodu ochrany legitimních
očekávání, právní jistoty a předvídatelnosti soudních rozhodnutí, a za
situace, že absence tzv. přísudkové vyhlášky má za následek několikanásobné
navýšení nákladů řízení, je nespravedlivé žádat plnou náhradu nákladů řízení; v
době, kdy podával žalobu, byla platná tzv. přísudková vyhláška, podle níž by
paušální odměna advokáta činila 100.152,- Kč, což znamená rozdíl oproti
současnému stavu bezmála půl milionu. Dovolatel je proto přesvědčen, že soud
neměl postupovat při stanovení výše náhrady nákladů mechanicky podle
advokátního tarifu.
Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu změněn tak, že
žalovaná je povinna mu zaplatit částky 562.510,71 Kč a 10.626,33 EUR, vše s
úroky z prodlení, dále že žádná ze stran nemá právo na náhradu nákladů řízení a
že žalovaná i dovolatel jsou povinni zaplatit České republice na náhradě
nákladů 11.202 Kč, popř. aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se vyjádřila ke konkrétním skutkovým okolnostem namítaným v dovolání,
které se liší od zjištění, na nichž postavil svoje rozhodnutí odvolací soud, a
popsala situaci u výtahu předtím, než došlo k úrazu. Dále uvedla, že rozdíl ve
výpočtu náhrady nákladů řízení podle již neplatné tzv. přísudkové vyhlášky by
rozhodně nebyl tak vysoký, jak uvádí žalobce, a poukázala na to, že žalobce
nedůvodně navyšoval požadovanou výši náhrady škody. Navrhla, aby dovolání bylo
zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání
žalobce je částečně přípustné.
Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále
též jen „obč. zák.“).
Ustanovení § 441 obč. zák. se vztahuje na případy, kdy škoda způsobená
poškozenému není v plném rozsahu výsledkem jednání škůdce, nýbrž se na jejím
vzniku podílelo i jednání poškozeného, tedy je-li i jeho jednání v příčinné
souvislosti se vznikem škody. Takovým jednáním může samozřejmě být i porušení
prevenční povinnosti poškozeného podle § 415 obč. zák., nezachoval-li potřebnou
obezřetnost či pozornost při svém jednání. I když zákon užívá termín
„spoluzavinění“, není forma zavinění (úmysl, nedbalost) podstatná, přičemž na
straně poškozeného nemusí jít ani o přímé porušení právní povinnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003,
uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí NS ČR – C. H. BECK pod C 2593 (dále
jen Soubor), či rozsudek téhož soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo
3434/2009, uveřejněný tamtéž pod C 10425), neboť poškozenému se přičítají
veškeré okolnosti na jeho straně, jež přispěly ke škodlivému následku, bez
nichž by ke škodě tak, jak se stala, nedošlo. Konečná úvaha o tom, nakolik se
na způsobení škody podílel sám poškozený, odvisí vždy od okolností konkrétního
případu po porovnání všech příčin vzniku škody na straně škůdce i poškozeného
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo
1054/2007, uveřejněné v Souboru pod C 7228). V rozsahu, v jakém sám poškozený
přispěl ke škodlivému následku, je vyloučena odpovědnost škůdce. Spočívají-li
příčiny vzniku škody na obou stranách, je třeba určit vzájemný vztah mezi
jednáním či opomenutím poškozeného a porušením povinností škůdce, za něž nese
odpovědnost, a stanovit podíl odpovědnosti každého z nich. Vzhledem k tomu, že
ustanovení § 441 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou
hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním
předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností, je dovolací soud oprávněn přezkoumat úvahu
odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání
poškozeného a škůdce, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010,
uveřejněný v Souboru pod C 9409). O takový případ se v dané věci nejedná, neboť
odvolací soud, jenž vycházel z podrobných skutkových zjištění soudu prvního
stupně, zevrubně rozebral a hodnotil okolnosti na obou stranách, které vedly ke
škodě, tedy na straně žalobce i tu okolnost, že při zachování běžné lidské
opatrnosti při vstupu do výtahu by k tak vážným následkům nedošlo. Právní názor
odvolacího soudu na otázku existence spoluzavinění poškozeného a na jeho
rozsah, jak ji odvolací soud řešil v napadeném rozhodnutí, nevybočuje z
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v obdobných případech (např. usnesení ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 25 Cdo 3272/2008, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn.
25 Cdo 244/2015); rozhodnutí, na
něž poukazuje dovolatel, mají značně odlišný skutkový základ (škoda na zdraví
spolujezdce z dopravní nehody, zranění cyklisty bez ochranné přilby apod.). Pokud pak dovolatel sám hodnotí, zda a jak která okolnost na jeho straně a na
straně žalované přispěla či nepřispěla ke vzniku škody, jejíž náhrada je
požadována, napadá ve skutečnosti rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových
zjištění, a nikoliv právního názoru.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se při aplikaci § 441 obč. zák. po
právní stránce neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a
dovolání v tomto rozsahu není tedy podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Pokud dovolatel namítá nesprávnost výroku o náhradě nákladů řízení s tím, že
odvolací soud měl aplikovat § 150 o. s. ř., podle něhož může soud, jsou – li
pro to důvody zvláštního zřetele hodné, náhradu nákladů zcela nebo zčásti
nepřiznat, lze poukázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se na
základě odvolání žalobce zabýval totožnou námitkou, a naprosto dostačujícím
způsobem se s ní vypořádal. Lze dodat, že obecně platí, že náhradu nákladů
sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Okolnosti hodné zvláštního
zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze
spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo jednomu z účastníků
větší újmu než druhému, ale je nutné, aby byly dány i další zvláštní okolnosti
mající vliv na spravedlivé rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (srov. např.
nález Ústavního soudu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 401/06, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3172/2013, a ze dne 31. 3.
2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013). Kromě majetkových, sociálních, osobních a
dalších poměrů účastníků řízení jsou významné rovněž okolnosti, které vedly k
soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení apod. Aplikace §
150 o. s. ř. nepředstavuje v dané věci právní otázku, která by v rozhodování
dovolacího soudu nebyla vyřešena (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1878/2013, ze dne 25. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, ze dne 21. 7. 2014,
sp. zn. 22 Cdo 2524/2014, nebo ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 379/2014).
Avšak z hlediska námitky dovolatele, že v době, kdy podával návrh na zahájení
řízení, byla v platnosti tzv. přísudková vyhláška (č. 484/2000 Sb.), a po jejím
zrušení se v jeho případě jednalo o překvapivé rozhodnutí, když byla přiznána
protistraně náhrada nákladů řízení za zastoupení advokátem podle advokátního
tarifu, je třeba nyní respektovat právní názor Ústavního soudu vyslovený v
nálezu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15, z jehož odůvodnění se podává,
že zrušením vyhlášky č. 484/2000 Sb. ke dni 7. 5. 2013 došlo k zásahu do
legitimního očekávání účastníků většiny probíhajících soudních řízení, a to
ohledně maximální částky, kterou jim soud může v případě jejich neúspěchu
uložit k náhradě. Pokud v průběhu řízení byla zásadně změněna procesní
pravidla, je třeba dbát na ochranu práv účastníků v těch případech, kde se
taková nepředvídatelná změna nastavených pravidel projeví. V těchto případech
se zvažuje hledisko legitimního očekávání účastníků, a pokud by rozhodnutí o
náhradě nákladů na zastoupení advokátem podle advokátního tarifu znamenalo
nezanedbatelné a z pohledu účastníků řízení nepředvídatelné zvýšení nákladů,
nelze striktně podle advokátního tarifu postupovat. Východiskem je ustanovení §
136 o. s. ř., podle nějž lze spravedlivou výši náhrady nákladů řízení určit
volnou úvahou, přičemž podle závěru Ústavního soudu lze analogicky vycházet i
ze zrušené přísudkové vyhlášky a zohlednit rovněž časové hledisko – zda byla
většina úkonů učiněna v období po zrušení přísudkové vyhlášky či nikoliv (srov.
též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1376/2016).
V dané věci je zřejmé, že důsledkem aplikace advokátního tarifu
namísto tzv. přísudkové vyhlášky se celková náhrada nákladů řízení podstatně
zvýšila. Je proto třeba v intencích nálezu Ústavního soudu posoudit, zda
použití advokátního tarifu není v tomto případě v rozporu s principy
spravedlnosti a legitimního očekávání, zda jej lze aplikovat pro rozhodnutí o
náhradě nákladů za zastoupení advokátem, a zda je třeba individuálně posoudit
spravedlivou výši náhrady nákladů řízení podle § 142 odst. 1, 2 o. s. ř.,
přičemž základem pro určení výše náhrady nákladů řízení při aplikaci podle §
142 odst. 3 o. s. ř. je částka přisouzená, a z ní se určuje též odměna advokáta
(srov. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz
13/69, uveřejněné pod č. 28/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalobců v otázce výše náhrady nákladů řízení za zastoupení advokátem z
hlediska principů spravedlnosti a legitimního očekávání účastníků je v tomto
rozsahu přípustné (§ 237 o. s. ř.) a je též důvodné.
Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu v napadeném výroku o náhradě
nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi účastníky a v závislém
výroku o nákladech odvolacího řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání do výroku o náhradě nákladů státu je však
vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž dovolání není
přípustné proti rozhodnutím, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží. Vzhledem k tomu, že náklady řízení státu nepřevyšují v dané
věci 50 000 Kč, není dovolání proti tomuto výroku přípustné. Nejvyšší soud
proto dovolání žalobkyně proti tomuto výroku podle § 243c odst. 1 věty první o.
s. ř. odmítl.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243d odst. 1 věta za
středníkem a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. října 2016
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu