25 Cdo 3434/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce Ing. Z. H., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se
sídlem v Plzni, Kamenická 1, proti žalovanému O. S., zastoupenému Mgr. Barborou
Kubinovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Milešovská 6, o 175.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 270/2005,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. března
2009, č. j. 39 Co 427/2008-101, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel
ze zjištění, že sestra žalobce V. M. byla dne 24. 6. 2005 usmrcena při střetu s
nákladním motorovým vozidlem, jehož provozovatelem je žalovaný. K nehodě došlo
na přechodu pro chodce, kam poškozená neočekávaně vstoupila v době, kdy jej
vozidlo po předchozím zastavení začalo projíždět, tj. kdy přední část vozu
(kabina řidiče) již minula poškozenou, která po kontaktu s boční částí vozidla
upadla pod zadní nápravu. V tom soud spatřoval působení okolností, které mají
původ v provozu motorového vozidla, a dovodil objektivní odpovědnost žalovaného
za škodu podle § 427 obč. zák. Vzhledem k okolnostem nehody a tomu, že se
nehoda stala za denního světla bez výjimečných okolností, neshledal naplněným
tzv. liberační důvod ve smyslu § 428 obč. zák., přestože řidič neměl možnost
střetu zabránit. Uložil proto žalovanému, aby žalobci zaplatil jednorázové
odškodnění za usmrcení jeho sestry podle § 444 odst. 3 písm. e) obč. zák.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 6. 2007, č. j. 39 Co 410/2006-39, k
odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k
dalšímu řízení s výtkou, že nevycházel z právních hypotéz ustanovení § 427, 428
a 441 obč. zák. a že neučinil dostatečné skutkové závěry k pasivní legitimaci
žalovaného jako provozovatele vozidla, k jeho možnostem vzniku škody zabránit a
k příčinám nehody z hlediska okolností majících původ v provozu. Uložil soudu
prvního stupně, aby dále posoudil, nakolik byla škoda způsobena spoluzaviněním
poškozené (usmrcené osoby).
Rozsudkem ze dne 28. 1. 2008, č. j. 14 C 270/2005-72, Obvodní soud pro Prahu 6
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vázán právním názorem
odvolacího soudu posoudil zjištěné okolnosti dopravní nehody z hlediska
ustanovení § 441 obč. zák. a dospěl k závěru, že k usmrcení V. M. došlo při
jízdě motorového vozidla, škoda tedy byla vyvolána zvláštní povahou provozu.
Protože nebyly zjištěny žádné okolnosti (např. zdravotní indispozice řidiče či
technická závada na vozidle), které by bylo možno podřadit pod pojem okolností
majících původ v provozu ve smyslu § 428 obč. zák., lze uplatnit liberační
důvod. Soud jej shledal naplněným, neboť řidič vozidla nemohl události zabránit
ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po něm požadovat. Ze znaleckého
posudku Ing. Pavla Winklera, znalce pro obor doprava se specializací na
technické posudky o příčinách dopravních nehod, bylo totiž zjištěno, že
poškozená se do kontaktu s vozidlem dostala v okamžiku, kdy se řidič po dání
přednosti chodcům na přechodu začal rozjíždět do křižovatky a kdy již kabina
řidiče byla v prostoru za přechodem, na němž se poškozená nacházela. Ta byla
přejeta zadní nápravou nákladního vozu zřejmě poté, co se střetla s boční částí
vozu v blíže neurčeném místě mezi zadní částí kabiny a zadní nápravou. Soud
zamítl návrhy na doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem k mechanismu
dopravní nehody, pitevním protokolem i účastnickou výpovědí žalobce k obvyklému
chování jeho sestry, neboť žádný z těchto důkazů není způsobilý více objasnit
průběh úrazového děje.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 2009, č. j. 39 Co 427/2008-101, k
odvolání žalobce tento rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Po doplnění dokazování o pitevní protokol shledal správným soudem
prvního stupně zjištěný skutkový stav s tím, že pitevní nález o příčinách smrti
zcela odpovídá verzi průběhu nehody vylíčené znalcem Ing. Winklerem. Šlo proto
o škodu vyvolanou zvláštní povahou provozu dopravního prostředku, nikoliv však
způsobenou okolnostmi majícími původ v povaze tohoto provozu. Soud prvního
stupně správně aplikoval ustanovení § 441 obč. zák. o spoluzavinění V. M.,
která z nezjištěných příčin vstoupila do vozovky v době, kdy tudy již
projíždělo nákladní vozidlo; střet s vozidlem a tím i svou smrt tak vyvolala
sama poškozená.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Uplatňuje dovolací
důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení
věci), který spatřuje v nesprávné aplikaci ustanovení § 427 a § 428 obč. zák.
Vykládá tato ustanovení a zejména tzv. liberační důvod tak, že provozovatel
dopravního prostředku se své objektivní odpovědnosti může zprostit jen v
případě, že prokáže, že škodě (neodvratitelné a objektivní) nemohl za
současného stavu techniky zabránit žádným opatřením. Podle dovolatele neměl
odvolací soud skutkový podklad pro závěr, že byl liberační důvod naplněn,
především proto, že posudek Ing. Pavla Winklera byl vypracován pro účely
trestního řízení a v tomto sporu mohl být použit jen jako listina, resp. znalec
mohl být slyšen jako svědek, nebyl-li znalcem pro toto řízení ustanoven. Soudy
obou stupňů nevyhověly důkaznímu návrhu žalobce, aby byl vypracován nový
znalecký posudek odpovídající postupu podle § 127 o.s.ř., jímž by bylo možno
zjistit, zda provozovatel vynaložil veškeré úsilí, aby vzniku škody zabránil.
Oproti tomu v řízení použitý posudek se zabýval pouze trestněprávní
odpovědností řidiče, tj. jeho počínáním a zaviněním, nikoliv okolnostmi, které
jsou podstatné pro závěr o naplnění liberačního důvodu, kladoucího požadavky na
provozovatele. Dovolatel je přesvědčen, že posudek se navíc nevypořádal se
všemi skutečnostmi, především nezhodnotil polohu těla po dopravní nehodě, takže
není zřejmé chování a způsob pohybu poškozené před střetem, a nelze proto
dovodit, kterou částí vozidla byla zachycena. Žalovaný proto neprokázal, že
vynaložil veškeré úsilí za účelem zabránění škody a nenaplnil liberační důvody
uvedené v § 428 obč. zák. Dovolatel konečně vytýká odvolacímu soudu
nedůslednost při rozlišení osoby poškozené, neboť z odůvodnění rozsudku není
zřejmé, zda je jí míněn žalobce či jeho sestra; otázka spoluzavinění usmrcené
sestry byla řešena v trestním řízení a nyní již neměla být znovu posuzována.
Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání
projednal a rozhodl o něm podle dosavadních právních předpisů (tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl.
II zákona č. 7/2009 Sb.) vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl
vydán dne 25. 3. 2009. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení,
zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., není důvodné.
V první řadě je třeba předeslat, že odvolacímu soudu nelze vytýkat nedostatečné
rozlišení, kdo je v řízení poškozeným (zda žalobce jako pozůstalý či jeho
usmrcená sestra), a u koho a zda vůbec má být zkoumáno spoluzavinění. Žalobce
uplatňuje nárok na náhradu škody sestávající z jednorázové částky odškodnění za
usmrcení osoby blízké podle § 444 odst. 3 písm. e) obč. zák., jíž je jeho
sestra, která zahynula při dopravní nehodě. Jistěže je ona osobou poškozenou na
zdraví, resp. na životě (zákon uvádí pojem usmrcená osoba), stejně jako lze za
poškozeného (osobu oprávněnou požadovat náhradu škody vůči osobě odpovědné)
považovat žalobce, neboť takové postavení mu zakládá právě uvedené ustanovení.
Platí ovšem, že není-li vyloučeno snížení zákonem stanovených pevných částek
náhrady z důvodu případného spoluzavinění poškozeného podle § 441 obč. zák.
(viz rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře ze dne
15. 11. 2005, sp. zn. 14 To 290/2005, publikovaný pod č. 12/2007 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní), pak je třeba v této
souvislosti logicky jako spoluzavinění posuzovat účast právě usmrcené osoby na
průběhu úrazového děje. Z toho důvodu je možno ji též označit za poškozenou.
Ostatně tyto terminologické nuance nic nemění na skutkovém stavu věci a pro
posouzení věcné správnosti napadeného rozhodnutí nemají význam na rozdíl od
otázek charakteru odpovědnosti a spoluzavinění vzniku škody.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které
dovolatel uplatnil jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že odvolací soud
věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Podle § 427 odst. 1 obč. zák. fyzické a právnické osoby provozující dopravu
odpovídají za škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu. Podle odstavce 2
tohoto ustanovení stejně odpovídá i jiný provozovatel motorového vozidla,
motorového plavidla, jakož i provozovatel letadla.
Podle § 428 obč. zák. své odpovědnosti se nemůže provozovatel zprostit,
jestliže škoda byla způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu. Jinak se
odpovědnosti zprostí, jen jestliže prokáže, že škodě nemohlo být zabráněno ani
při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat.
Právní úprava odpovědnosti za škodu způsobenou v souvislosti s provozem dopravy
či dopravního prostředku je odpovědností založenou na tom, že jako podmínka
vzniku odpovědnostního vztahu se nepředpokládá porušení právní povinnosti,
jestliže škoda je vyvolána zvláštní povahou provozu zařízení, jež jsou souhrnně
označena jako dopravní prostředky. Jde o odpovědnost objektivní, kdy se
odpovědná osoba (provozovatel) nemůže zprostit odpovědnosti tím, že prokáže
nedostatek zavinění, její odpovědnost je vyloučena jen při splnění liberačních
důvodů (§ 428 obč. zák.); zákon tím poskytuje zvýšenou ochranu poškozenému a
reflektuje skutečnost, že dopravní prostředky představují více či méně složitá
technická zařízení, s čímž jsou spojeny zvýšené nároky na jejich ovládání,
pohybují se zpravidla vyšší rychlostí a vykazují proto zvýšené riziko vzniku
škod pro přepravované osoby či pro okolí. Objektivní odpovědnost se spojuje
právě s těmito projevy typickými pro provoz zařízení, zejména s jeho působením
na okolí či dovnitř způsobem, který je výsledkem vlastností dopravního
prostředku, schopného přemisťovat se z místa na místo a přepravovat přitom
osoby či věci. Tato odpovědnost je pak vztažena nikoliv k osobě, která
prostředek bezprostředně při vzniku škody ovládá (řídí), nýbrž k provozovateli,
jímž je míněna osoba, která prostředek buď vlastní či má k němu taková práva a
oprávnění, umožňující jí s ním disponovat tak, že jeho využívání má charakter
určité organizované, zpravidla trvalejší činnosti.
Za okolnosti mající původ v provozu ve smyslu § 428 obč. zák. lze považovat
např. selhání nebo nedostatek činnosti osob použitých v provozu (srov.
stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR, publikované pod č. 3/1984 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek), nedostatky nebo vady materiálu, a to i skryté (srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR, publikované tamtéž pod č. 9/1972), nebo
technický stav dopravního prostředku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR,
tamtéž č. 80/1970) apod. Pouze nejde-li o některou z těchto okolností, může se
odpovědná osoba odpovědnosti zprostit, prokáže-li, že škodě nemohla zabránit
ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po ní požadovat, tedy že
okolnostem, jež vyvolaly škodlivý účinek, nemohla zabránit. Jde kupříkladu o
situace, kdy nepříznivé působení dopravního prostředku na okolí či dovnitř bylo
vyvoláno nahodilými, nepředvídatelnými okolnostmi, jimž nebylo možno objektivně
čelit.
To však neznamená, že by při aplikaci ustanovení o objektivní odpovědnosti bylo
vyloučeno použití společných ustanovení k odpovědnosti za škodu (§ 438 - § 450
obč. zák.), která se vztahují ke všem typům odpovědnosti podle občanského
zákoníku a mezi něž patří i ustanovení § 441 obč. zák., podle nějž byla-li
škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda
způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám. Spoluzavinění poškozeného
znamená, že jeho jednání bylo buď hlavní a bezprostřední příčinou vzniku jeho
škody nebo bylo jednou z příčin jejího vzniku. I když zákon hovoří o
spoluzavinění, není forma zavinění (úmysl, nedbalost) podstatná, přičemž nemusí
jít ani o porušení právní povinnosti na straně poškozeného; ve smyslu zásady
casum sentit dominus poškozený dokonce nese i následky náhody, která jej
postihla. V rozsahu, v jakém se tedy na vzniku škody podílelo jednání
poškozeného, popř. náhoda, která se mu přihodila, je vyloučena odpovědnost
škůdce, což platí jak pro odpovědnost spočívající na zásadě presumovaného
zavinění, tak i v případě objektivní odpovědnosti, jak ji upravuje ustanovení §
427 obč. zák. Důležité ovšem je, že byla-li škoda způsobena výlučně jednáním
poškozeného, je zcela vyloučena odpovědnost provozovatele, a to nikoliv z
důvodu zproštění jeho odpovědnosti z tzv. liberačního důvodu podle § 428 věty
druhé obč. zák., nýbrž z důvodu chybějící příčinné souvislosti mezi okolností,
za niž žalovaný objektivně odpovídá, a vznikem újmy na straně poškozeného
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 431/2008,
publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 8671).
Soudy obou stupňů správně dovodily, že v posuzované věci se odpovědnost
žalovaného řídí ustanoveními o odpovědnosti za škodu vyvolanou zvláštní povahou
provozu nákladního motorového vozidla, při střetu s nímž utrpěla poškozená
smrtelné poranění. Jízda vozidla je typická pro provoz silničních vozidel a je
charakteristickou vlastností silničního provozu, tedy právě jeho zvláštní
povahou (§ 427 obč. zák.). V tomto směru nelze vytýkat odvolacímu soudu, že by
nesprávně vyložil § 427 a 428 obč. zák. Žádná taková okolnost, jakou má na
mysli § 428 obč. zák., jež by byla příčinou smrti žalobcovy sestry, z výsledků
řízení nevyplývá. Příčinou vzniku škody bylo její počínání, kdy vstoupila do
dráhy rozjíždějícího se vozidla tak nešťastně, že sama vyvolala jeho nepříznivé
působení vůči své osobě. Výlučnou příčinou vzniku škody tak byl způsob pohybu
poškozené po přechodu, jímž si přivodila kontakt s rozjíždějícím se vozidlem, a
nikoliv samotné působení okolností majících původ v provozu dopravního
prostředku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn.
25 Cdo 2800/2007, či ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 482/2008, řešící
skutkově obdobný případ, v němž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 2010/09).
Za této situace nemohou být opodstatněné výhrady dovolatele ke skutkovým
zjištěním, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí. V první řadě soud
není povinen provést všechny důkazy, které účastníci navrhnou, je však povinen
vyložit, z jakých důvodů takový důkaz neprovede. Soudy obou stupňů v dané věci
neopomenuly odůvodnit, proč nepovažují důkazní návrhy za způsobilé přinést
další poznatky ke skutkovému stavu potřebnému pro právní posouzení věci. Nelze
jim proto v tomto směru vytýkat procesní vadu, jež by měla sama o sobě vliv na
správnost rozhodnutí.
Žalobce se především domáhal nového znaleckého posudku ve vztahu k posudku Ing.
Pavla Winklera, znalce pro obor doprava se specializací na technické posudky o
příčinách dopravních nehod, který byl vypracován bezprostředně po nehodě pro
potřeby trestního řízení. I když soud v nyní projednávané věci tohoto znalce
výslovně (usnesením) neustanovil znalcem pro řízení o náhradu škody, s Ing.
Winklerem jako se znalcem jednal (včetně příslušného poučení) a provedl i jeho
podrobný výslech, při němž měly strany možnost klást mu dotazy. Z jeho písemně
podaného posudku pak vyšel jako ze základního důkazu k průběhu nehody. Námitka
dovolatele, že nešlo o důkaz použitelný jako znalecký posudek a že Ing. Winkler
měl být slyšen jako svědek, není důvodná, neboť závěry spojené s využitím
odborných znalostí by soud nemohl čerpat z výpovědi svědka, byť by jinak šlo o
osobu znalce. Zjištění průběhu dopravní nehody a úrazového děje totiž vyžaduje
posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí (srov. § 127 odst. 1
o.s.ř.), proto je odpovídajícím důkazem znalecký posudek; byl-li posudek podán
písemně v jiném řízení, provádí se jako důkaz listinou podle § 129 o.s.ř.
(srov. též zprávu o úrovni znaleckého dokazování u soudů a státních notářství,
Cpj 161/79 občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR, schválené
usnesením pléna Nejvyššího soudu ČSR z 23. 12. 1980, Pls 3/80, publikovanou pod
č. 1/1981 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolateli je třeba přisvědčit, že byl-li v občanském soudním řízení slyšen
znalec, aniž by byl usnesením soudu ustanoven, jedná se o procesní pochybení; v
dané věci však nejde o vadu, která by měla vliv na správnost rozhodnutí. Pouhá
okolnost, že podrobnému výslechu Ing. Winklera nepředcházelo formální vydání
procesního usnesení, totiž nezpochybnila věrohodnost ani použitelnost jeho
závěrů (ostatně ani dovolatel tak v zásadě nečiní). Účastníci měli možnost se k
osobě znalce vyjádřit alespoň následně a výhrady k jeho osobě z hlediska
odbornosti či nepodjatosti nevznesli. Dovolatel je přesvědčen, že uvedený
posudek není pro rozhodnutí věci použitelný proto, že z něj neplynou skutkové
závěry potřebné k posouzení, zda provozovatel vynaložil veškeré úsilí, které na
něm bylo lze požadovat. Jak však bylo uvedeno výše, není pro právní posouzení
věci naplnění takto formulovaného liberačního důvodu významné (rozhodnutí
odvolacího soudu na závěru o nenaplnění liberačního důvodu nespočívá), proto
pochybnosti dovolatele v tomto smyslu jsou bezpředmětné a doplnění posudku za
účelem tomu odpovídajících zjištění postrádá význam. Lze naopak uzavřít, že k
průběhu samotného úrazového děje, z nějž jedině lze usoudit, nakolik jednání
poškozené vyvolalo škodlivý následek, je posudek Ing. Winklera důkazem
vyčerpávajícím a vzhledem k odstupu doby i stěží nahraditelný novým důkazem.
Požadavek na opakování důkazu či na doplnění formální procesní podmínky pro
výslech znalce proto za této situace není opodstatněný.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je z
pohledu uplatněných dovolacích námitek věcně správné a že dovolací důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. nejsou naplněny; dovolání žalobce tudíž
podle § 243b odst. 2 o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř., neboť
žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů
právo, zatímco žalovanému v souvislosti s dovolacím řízením žádné náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2011
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu