ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobců a) J. Ř., b) J. Ř. a c) J. Ř., všech zastoupených JUDr. Marií
Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1615/1, proti žalovaným
1) městu Šumperk, se sídlem úřadu v Šumperku, nám. Míru 364/1, IČO 00303461,
zastoupenému JUDr. Jaroslavem Němečkem, advokátem se sídlem v Šumperku,
Blahoslavova 1165/4, 2) Šumperské provozní vodohospodářské společnosti, a. s.,
se sídlem v Šumperku, Jílová 2769/6, IČO 47674911, zastoupené Mgr. Pavlem
Švestákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 327/4, a 3)
Vodohospodářským zařízením Šumperk, a. s., se sídlem v Šumperku, Jílová 6, IČO
47674954, zastoupené JUDr. Kamilem Andree, advokátem se sídlem v Olomouci,
Dolní náměstí 22/43, za účasti České pojišťovny a. s., se sídlem v Praze 1,
Spálená 75/16, IČO 45272956, jako vedlejší účastnice na straně prvního
žalovaného, a Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem
v Praze 8, Pobřežní 665/21, IČO 47116617, jako vedlejší účastnice na straně
druhé žalované, o náhradu újmy na zdraví, vedené u Okresního soudu v Šumperku
pod sp. zn. 16 C 88/2006, o dovolání prvního a druhé žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 6. 2014, č. j. 12 Co
74/2014-597, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 6.
2014, č. j. 12 Co 74/2014-597, se mění tak, že rozsudek Okresního soudu v
Šumperku ze dne 16. 10. 2013, č. j. 16 C 88/2006-544, se mění tak, že žaloba se
vůči žalovaným 1), 2) a 3) ohledně částek 48.000,- Kč pro každého z žalobců
zamítá, jinak se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
II. Dovolání druhé žalované se odmítá.
III. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 6.
2014, č. j. 12 Co 74/2014-597, a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 16.
10. 2013, č. j. 16 C 88/2006-544, ve výrocích o náhradě nákladů ve vztahu mezi
účastníky, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Šumperku
k dalšímu řízení.
240.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, co jeho
původní zamítavý rozsudek ze dne 20. 4. 2010, č. j. 16 C 88/2006-336, Krajský
soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 1. 3. 2011, č. j. 12 Co
293/2010-394, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Vyšel ze zjištění, že
původní žalobkyně Mgr. A. Ř. dne 4. 10. 2005 při sekání trávy ztratila
rovnováhu a spadla do nezabezpečeného lapače splavenin ve tvaru vybetonované
kanalizační vpusti (dále též jen „lapač“). Na následky těžkého úrazu krční
páteře 26. 7. 2006 zemřela a do řízení na její místo vstoupili manžel a oba
synové. Lapač splavenin se nachází na pozemku ve vlastnictví prvního
žalovaného, okrajové plochy u městského rekreačního lesa, v blízkosti domů a
dvou komunikací. Vpusť obdélníkového tvaru je 5,5 metru dlouhá, v nejhlubší
části měří 1,6 metru a ohraničena je pouze z jedné strany zábradlím. Na druhé
straně je lapač nezabezpečen, svah nad ním je trvale zarostlý vysokou trávou a
v tomto prostoru se nachází malý dolík s kovovým hrotem, vyústění šoupátkové
soustavy náležející k vodovodní přípojce blízkého domu. Původní žalobkyně na
stav lapače a nebezpečí z něj plynoucí bezúspěšně prvního žalovaného
upozorňovala. Ačkoli byl lapač vybudován jako součást městské kanalizace, soud
dospěl k závěru, že jde o samostatný vodárenský objekt, který se sice nenachází
v inventárních seznamech druhé nebo třetí žalované, ale který byl roku 1965
předán do provozování Okresní vodohospodářské správě Šumperk, jejich právní
předchůdkyni. Jeho vlastníkem je třetí žalovaná, provozuje jej druhá žalovaná.
Obě zanedbaly jeho údržbu a porušily tak povinnost podle § 8 (resp. § 9) zákona
č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně
některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích). Odpovědnost prvního
žalovaného vyplývá podle § 415 obč. zák. ze skutečnosti, že jako vlastník
pozemku a vodovodní přípojky neučinil pro zabezpečení lapače a šoupátkové
soustavy žádné opatření, ačkoli k několika úrazům zde již došlo a ačkoli na to
byl opakovaně upozorňován. Všichni žalovaní v otázce odpovědnosti za údržbu a
provozování lapače pouze odkazovali jeden na druhého. Případná spoluodpovědnost
původní žalobkyně podle § 441 obč. zák. je naopak vyloučena tím, že jako jediná
si nebezpečí jasně uvědomovala a v rámci generální prevence prováděla sekání
trávy i na tomto pozemku, aby lapač byl alespoň dobře viditelný. Příčinou
jejího pádu bylo stoupnutí do nezajištěného dolíku s kovovým hrotem, avšak ke
stejně devastujícímu zranění by došlo i tehdy, pokud by pád následoval po
ztrátě rovnováhy jen na základě couvání při sekání trávy, jak sama před svou
smrtí vypověděla. Protože ke smrti Mgr. Ř. došlo v bezprostřední příčinné
souvislosti s úrazem, který utrpěla pádem do lapače, každému z žalobců soud
podle § 444 odst. 3 písm. a) a b) obč. zák. přiznal jednorázové odškodnění za
škodu usmrcením osoby blízké.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci k odvolání všech žalovaných
rozsudkem ze dne 12. 6. 2014, č. j. 12 Co 74/2014-597, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Skutková
zjištění soudu prvního stupně a jejich hodnocení jsou správná, odpovídají
obsahu spisu a tvoří logicky nerozpornou řadu. Odvolací soud v celém rozsahu
akceptoval závěr, že předmětný lapač splavenin byl ve vlastnictví Okresní
vodohospodářské správy Šumperk a vzhledem k jeho charakteru a historii se stal
majetkem druhé žalované. Třetí žalovaná pak na základě smlouvy s druhou
žalovanou vykonává jeho správu a obě dohromady zanedbaly jeho údržbu, v
příčinné souvislosti s tím pak došlo ke smrtelnému úrazu původní žalobkyně.
Odvolací soud také souhlasil se závěrem soudu prvního stupně o odpovědnosti
prvního žalovaného podle § 415 obč. zák., neboť věděl, že se na jeho pozemku
nachází nezabezpečený lapač, ale neučinil žádná opatření, která by předešla
škodám. Vlastník sice nemá povinnost zajistit úpravu pozemku, který není
chodníkem, k bezpečné chůzi, ale nebezpečná místa, např. nezakryté jámy, musí
odpovídajícím způsobem zabezpečit před přístupem, což v daném případě neučinil.
Tím porušil svou prevenční povinnost, což platí nejen ve vztahu k pozemku, ale
i k nezajištěné šoupátkové soustavě náležející vodovodnímu potrubí, jež se
nachází na místě dolíku s kovovým hrotem, do nějž poškozená šlápla a který
způsobil ztrátu její rovnováhy a pád do lapače. Ani odvolací soud neshledal
spoluzavinění Mgr. A. Ř. podle § 441 obč. zák., neboť žádné protiprávní jednání
z její strany v průběhu řízení prokázáno nebylo. Soud prvního stupně vzal v
úvahu všechny okolnosti případu, včetně důvodů, které ji ke vstupu na pozemek
vedly, proto je závěr o společné a nerozdílné odpovědnosti všech žalovaných za
vzniklou škodu usmrcením ve smyslu § 438 odst. 1 obč. zák. správný.
Rozsudek odvolacího soudu napadl první žalovaný dovoláním, jehož přípustnost
dovozuje ve smyslu § 237 o.s.ř. tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a
odst. 1 o.s.ř.) spočívá jak v tom, že první žalovaný prevenční povinnost
neporušil a poškozená naopak ano, tak v tom, že vodovodní přípojka se zemní
šoupátkovou soustavou je ve vlastnictví vlastníka domu, ke které vede. Pozemek,
na němž se nachází lapač, je určen k plnění funkcí lesa, není nutno na něj z
žádného důvodu vstupovat a nebylo prokázáno, že by byl užíván. Vzhledem k jeho
umístění mezi dvěma komunikacemi to ani nebylo předpokládatelné, a první
žalovaný tak nemohl prevenční povinnost podle § 415 obč. zák. porušit. Mgr. Ř.
poměry na pozemku znala dobře, vstupovala na něj a pohybovala se na něm léta a
o nezabezpečené vpusti i jamce s hrotem věděla. Prokazatelně si tak byla vědoma
hrozícího nebezpečí, měla tedy možnost předejít vzniku škody tím, že by na něj
vůbec nevstoupila, případně se po něm pohybovala s náležitou opatrností.
Jestliže tak neučinila, svoji prevenční povinnost porušila. Kromě toho v řízení
nebylo vůbec prokázáno, jak poškozená do dané vpusti spadla, skutková zjištění
odvolacího soudu tak neodpovídají výsledkům provedeného dokazování. Nakonec
první žalovaný s odkazem na judikaturu dovolacího soudu namítá, že vlastníkem
vodovodní přípojky, jejíž součástí je i šoupátková soustava, musí být vlastník
domu, který je na ni napojen, neboť byla zřízena už před rokem 1964. Na tom
ničeho nemění ani skutečnost, že je zcela nefunkční. Není navíc zřejmé, na
základě čeho odvolací soud dospěl k závěru, že jejím vlastníkem je první
žalovaný. Navrhuje proto, aby bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu změněno
tak, že se žaloba vůči prvnímu žalovanému zamítá.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podala i druhá žalovaná, která
přípustnost dovolání shledává také v tom, že se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Závěr odvolacího soudu, že třetí
žalovaná je právní nástupkyní předchozí vlastnice předmětného lapače, je závěr
nesprávný a nepodložený, neboť není jasně uvedeno, jaký konkrétní majetek
přešel z jednoho právního subjektu na subjekt druhý. Nebylo prokázáno, že by se
daný lapač stal součástí privatizačního projektu, nemohl se tedy stát
vlastnictvím třetí žalované a druhá žalovaná pak jej ani nemůže na základě
smlouvy s třetí žalovanou spravovat. Vzhledem k tomu navrhuje, aby byl rozsudek
odvolacího soudu zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém vyjádření označují obě dovolání za nedůvodná, protože i když
formulují právní otázky, je v nich především rozporováno hodnocení provedených
důkazů. První žalovaný namítá, že původní žalobkyně se na vzniku škody sama
podílela, byla to však právě ona, kdo prvního žalovaného na nebezpečí
několikrát upozorňoval. Daný pozemek je sice určen k plnění funkcí lesa,
přiléhá však těsně k obydlené části města, nachází se hned vedle pozemní
komunikace a je zde proto zapotřebí počítat s větší frekvencí pohybu osob.
Žalobci také nesouhlasí s námitkou, že vodovodní přípojka má být v majetku
vlastníka domu, který je na ni připojen. Účelem zákona nepochybně není
považovat za vlastníka toho, kdo přípojku nepoužívá, v tomto případě je
nefunkční a k danému domu byla zřízena přípojka nová. Také závěr o vlastnictví
lapače splavenin považují za správný. Navrhují proto, aby dovolání byla
zamítnuta, jestliže budou shledána přípustnými.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že obě dovolání
byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), zastoupenými advokáty ve smyslu § 241 o.s.ř., shledal, že dovolání
druhé žalované není podle § 237 o.s.ř. přípustné. Dovolání prvního žalovaného
je přípustné, neboť otázka odpovědnosti a spoluodpovědnosti za škodu usmrcením
na základě porušení obecné prevenční povinnosti ještě nebyla za daných
skutkových okolností v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Je však jen
zčásti důvodné.
Podle § 242 odst. 3 věta první o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Namítá-li druhá žalovaná, že třetí žalovaná není právní nástupnicí předchozí
vlastnice lapače splavenin, protože nebylo prokázáno, že by se daný lapač stal
součástí privatizačního projektu, nesměřují její námitky proti otázce hmotného
nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Dovolání
tak nesměřuje proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale pouze proti
zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle § 237
o.s.ř. založit. Dovolatelka ostatně zcela opomíjí, že její odpovědnost za újmu
na zdraví poškozené nebyla odvolacím soudem vyvozena přímo z vlastnictví lapače
splavenin, ale ze skutečnosti, že jej spravovala na základě smlouvy s třetí
žalovanou. Její námitky tak nerozporují smluvní poměr s třetí žalovanou, ale
zpochybňují jen skutkové zjištění ohledně vlastnictví třetí žalované. Nejvyšší
soud proto její dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.) může spočívat v tom, že
odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně
použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový
stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále
též jen „obč. zák.“), neboť k porušení právní povinnosti došlo před 1. 1. 2014.
Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti.
Podle § 415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke
škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.
Podle § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese
škodu poměrně; byla-li způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.
Obecná odpovědnost za škodu podle ustanovení § 420 obč. zák. je založena na
současném splnění čtyř podmínek – porušení právní povinnosti, vznik škody,
vztah příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou a dále
presumované zavinění. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý
rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala či opomenula
jednat, a tím, jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem. Vedle porušení
povinnosti zákonné a smluvní zákon zakládá obecnou povinnost (tzv. generální
prevence) ukládající každému počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na
zdraví, na majetku a na jiných hodnotách. Nedodržení této povinnosti je rovněž
porušením právní povinnosti ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák., a tedy jedním ze
základních předpokladů odpovědnosti za škodu.
Občanskoprávní prevenci lze charakterizovat jako souhrn způsobů a forem
předcházení tomu, aby byla ohrožována a porušována subjektivní občanská práva,
tj. práva, která jsou upravována a chráněna normami občanského práva hmotného v
objektivním smyslu. Vlastní obsah úpravy občanskoprávní prevence spočívá ve
stanovení určitého systému prevenčních právních povinností, jakož i
nepříznivých právních následků (sankcí) spjatých s jejich ohrožením či
porušením. Jinými slovy řečeno, každý je podle § 415 obč. zák. povinen
zachovávat vždy takový stupeň bedlivosti (pozornosti), který lze po něm
vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který –
objektivně posuzováno – je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit
riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku; uvedené ustanovení mu však
neukládá povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody. Prevenční
povinnost, kterou zákon v § 415 obč. zák. ukládá každému ve vztahu ke všem
subjektům, znamená pro vlastníka nebo správce nemovitosti povinnost užívat a
spravovat svůj majetek tak, aby jeho stav nezpůsobil škodu jinému, tedy dbát i
o to, aby na jeho pozemku byla provedena opatření zamezující či snižující
možnost vzniku škody na zdraví, na majetku a jiných hodnotách, a pokud již
škoda hrozí, učinit opatření k jejímu odvrácení (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2471/2000, publikovaný pod
C 1021 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též
jen „Soubor“).
Na vlastníka pozemku jistě nelze v rámci prevenční povinnosti klást nepřiměřené
nároky, přenášet na něj odpovědnost za vznik všech možných újem na životě,
zdraví či majetku, takový požadavek by se rovnal objektivní odpovědnosti za
škodu. Jde-li o pozemek, který není komunikací, i když je k pohybu osob
fakticky využíván, není ani povinen jej upravovat a přizpůsobovat bezpečné
chůzi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 6. 1986, sp. zn. 1 Cz
25/86, publikovaný pod č. 36/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále
též jen „Sbírka“). Vždy je ale povinen postupovat při správě svého majetku
natolik obezřetně, jak lze vzhledem ke konkrétní situaci na něm rozumně
požadovat (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 25
Cdo 2819/2011, a ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2508/2012, Soubor C 12509 a
C 13635). Tato povinnost je zvýrazněna, jde-li o obec, tedy o veřejnoprávní
korporaci, jejímž účelem je mj. péče o obyvatele na daném území, ochrana a
rozvoj jejich zdraví [srov. § 2 odst. 2 a § 35 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb.,
o obcích (obecní zřízení)].
V projednávané věci bylo zjištěno (skutková zjištění podle § 241a odst. 1
o.s.ř. dovolacímu přezkumu nepodléhají), že na lesním pozemku ve vlastnictví
prvního žalovaného se nacházel lapač splavenin (vybetonovaná kanálová vpusť)
větších rozměrů, který byl pouze z jedné strany zabezpečen zábradlím, zatímco z
druhé strany pozemek zarůstal travou, která nebezpečnou vpusť zčásti zakrývala.
Předmětný pozemek, ačkoli šlo o okrajovou plochu u městského rekreačního lesa,
se rozkládal mezi dvěma komunikacemi v bezprostřední blízkosti zastavěné části
města a lidé se po něm mohli pohybovat. K několika zraněním kvůli špatně
viditelnému lapači zde již došlo, ale první žalovaný byl i přes opakované
upozorňování zcela nečinný. Neučinil v zásadě nic, čím by vzniku škody
předešel, ačkoli ji mohl vzhledem k daným okolnostem předpokládat. Neučinil-li
tedy první žalovaný žádná opatření, jimiž by alespoň zamezil v přístupu ke
kanálové vpusti ze všech stran, aniž by pozemek musel jinak dále upravovat pro
jeho obecné používání občany města, nepočínal si vzhledem ke konkrétním
okolnostem dostatečně obezřetně, nedostál své povinnosti péče a ochrany
obyvatelstva v městském území a odvolací soud správně dovodil porušení
generální prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák. (srov. též obdobně
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2413/2012, Soubor
C 13874). Na tomto závěru nic nemění ani okolnost, že Mgr. Ř. se ujala výkonu
preventivních opatření spočívajících v sečení trávy dobrovolně, o své vůli a
bez domluvy s prvním žalovaným. V tomto směru tedy nejsou dovolací námitky
opodstatněné.
Dovolateli však lze přisvědčit v jeho výhradách proti správnosti posouzení tzv.
spoluzavinění poškozeného podle § 441 obč. zák. Škoda totiž nemusí být pouze
výsledkem jednání škůdce, nýbrž i samotného poškozeného. V rozsahu, v jakém se
sám poškozený podílel na způsobení škody, není dána odpovědnost toho, kdo za
škodu odpovídá. Chybí pak jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za
škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním
škůdce. Při úvaze o podílu na vzniku škody jde o určení vzájemného vztahu mezi
jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke
způsobení škody. Zvažují se přitom veškeré příčiny, a i když zákon hovoří o
spoluzavinění, není forma zavinění (úmysl, nedbalost) podstatná, přičemž nemusí
jít ani o porušení právní povinnosti na straně poškozeného; ve smyslu zásady
casum sentit dominus poškozený dokonce nese i následky náhody, která jej
postihla (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25
Cdo 1462/2003, Soubor C 2593, či rozsudek téhož soudu ze dne 26. 10. 2011, sp.
zn. 25 Cdo 3434/2009, Soubor C 10425). Konečná úvaha o tom, nakolik se na
způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám,
odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku
škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, Soubor C 7228).
Vzhledem k tomu, že ustanovení § 441 obč. zák. patří k právním normám s
relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena
přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v
každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností, je dovolací soud oprávněn přezkoumat úvahu
odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání
poškozeného a škůdce, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, Soubor C
9409).
Soudy obou stupňů při posuzování spoluzavinění poškozené podle § 441 obč. zák.
zdůraznily, že Mgr. Ř. neporušila žádnou právní povinnost (ani povinnost
generální prevence podle § 415 obč. zák.), avšak nevzaly v úvahu všechny
podstatné okolnosti případu a nezvážily všechny skutečnosti. Původní žalobkyně
si na rozdíl od žalovaných nebezpečí plynoucí z nezabezpečené vpusti
uvědomovala a snažila se je poté, co na opakovaná upozornění první žalovaný
nijak nereagoval, řešit tím, že chodila na pozemek sekat trávu, aby kanálová
vpusť byla pro ostatní alespoň dobře viditelná. Nelze přitom přehlédnout, že
tuto činnost vykonávala dobrovolně a bez dohody s kterýmkoliv ze žalovaných,
přičemž nešlo o její pozemek ani o její lapač splavenin. Pohybovala se zde
sama, bez patřičného zajištění a s plným vědomím, že se zde vpusť nachází, a
měla tedy být při svém pohybu velmi obezřetná. Úraz vzniklý pádem do více než
jeden metr hluboké vpusti tak byl nakonec zčásti též důsledkem jejího podcenění
neschůdnosti terénu a blízkosti nebezpečného místa. Úvaha odvolacího soudu, že
škoda usmrcením nebyla ani zčásti ve smyslu § 441 obč. zák. způsobena jednáním
poškozené, lze proto označit za zjevně nepřiměřenou. Dovolací soud při
přihlédnutí ke všem v řízení najevo vyšlým okolnostem určil míru tzv.
spoluzavinění poškozené na vzniku škody v rozsahu 20 %.
Naopak námitka, že vlastníkem vodovodní přípojky, k níž náleží šoupátková
soustava, musí být vlastník domu, který je na ni napojen, ačkoli ji vzhledem k
její nefunkčnosti neužívá, není pro posouzení odpovědnosti prvního žalovaného
podstatná. V řízení bylo sice prokázáno, že příčinou pádu poškozené do kanálové
vpusti bylo stoupnutí do blízkého mělkého dolíku s kovovým hrotem, nacházejícím
se v místě šoupátkové soustavy, avšak zároveň bylo zjištěno, že stejné zranění
by utrpěla i tehdy, pokud by ke ztrátě rovnováhy došlo pouze při couvání v
průběhu sekání trávy, jak nakonec vyplývá z její výpovědi učiněné ještě před
úmrtím. Není tak rozhodné, jaká konkrétní příčina vedla k pádu do lapače, neboť
odpovědnost za škodu usmrcením se vztahuje až k úrazu, který původní žalobkyně
utrpěla, a protiprávnost na straně prvního žalovaného spočívá v porušení
prevenční povinnosti zanedbáním péče o terén v blízkosti lapače a jeho celkovém
nezabezpečení.
Jak vyplývá z výše uvedeného, odvolací soud při posuzování spoluzavinění
původní žalobkyně rozhodl nesprávně, a dovolací důvod podle § 241a odst. 1
o.s.ř. je tak naplněn. Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci je
možné rozhodnout [§ 243d písm. b) o.s.ř.], změnil dovolací soud napadené
rozhodnutí tak, že se mění rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě o
zaplacení náhrady za usmrcení podle § 444 odst. 3 obč. zák. ve výši 240.000,-
Kč každému z žalobců se vyhovuje pouze v rozsahu 80 %, tj. žaloba každého z
žalobců na zaplacení 48.000,- Kč se zamítá. S ohledem na ustanovení § 242 odst.
2 písm. c) o.s.ř. přitom nebyl vázán rozsahem dovolání a rozsudek změnil i ve
vztahu ke druhé a třetí žalované, neboť byla-li všem žalovaným uložena
povinnost k náhradě škody podle § 438 odst. 1 obč. zák. společně a nerozdílně,
jde o případ, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání ve
vztahu mezi nimi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998, sp.
zn. 3 Cdon 117/96, č. 27/1999 Sbírky).
Dovolací soud nemohl využít zákonné možnosti (nikoli povinnosti) změnit
napadené rozhodnutí i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, proto nákladový
výrok II. rozsudku krajského soudu i II. rozsudku soudu prvního stupně ve
vztahu mezi žalobci a žalovanými zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení, v němž rozhodne samostatným usnesením o
náhradě nákladů původního řízení, stejně jako o náhradě nákladů dovolacího
řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2015
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu