25 Cdo 91/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Pavla Simona ve věci
žalobce D. V., zastoupeného JUDr. Olegem Havránkem, advokátem se sídlem v
Poděbradech, nám. T. G. Masaryka 1130, proti žalovanému D. Š., zastoupenému
Mgr. Ondřejem Malovcem, advokátem se sídlem v Nymburce, Boleslavská 137, o
náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 322/2007, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2009,
č.j. 28 Co 335/2009-163, takto:
Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2009, č.j.
28 Co 335/2009-163, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že
základ žalobního nároku žalobce vůči žalovanému je dán v rozsahu (dalších) 20
% se zamítá; jinak se dovolání odmítá.
Žalobce se žalobou domáhá na žalovaném zaplacení částky 1.381.641,- Kč s
příslušenstvím z titulu náhrady škody na zdraví, jež mu vznikla při dopravní
nehodě zaviněné žalovaným.
Okresní soud v Nymburce mezitímním rozsudkem ze dne 10. 2. 2009, č.j. 6 C
322/2007-133, rozhodl, že základ žalobního nároku žalobce vůči žalovanému je
dán v rozsahu 30 %. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaný řídil dne 11. 6. 2005
kolem 03:30 hodin v obci P. osobní automobil pod značným vlivem alkoholických
nápojů (3,26 promile) rychlostí 96 až 110 km/h, a výrazným způsobem tak
překročil hranici nejvyšší povolené rychlosti pro jízdu v obci a pro přejíždění
železničního přejezdu [§ 5 odst. 2 písm. b), 1) a § 18 odst. 1, 4 zákona č.
361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů,
dále jen „zákona o silničním provozu“]. V důsledku tohoto jednání žalovaného
došlo k dopravní nehodě, při které utrpěl žalobce jako spolujezdec vážnou škodu
na zdraví (zlomeniny spánkové, temenní, čelní a loketní kosti, dvou obratlů a
dvou žeber, pohmoždění mozku, ledviny a plic). Soud dovodil příčinnou
souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaného a vzniklou škodou na zdraví
žalobce s poukazem na pravomocný rozsudek, jímž byl žalovaný uznán vinným
trestným činem ublížení na zdraví a ohrožení pod vlivem návykové látky.
Existence příčinné souvislosti byla podle soudu dána i přesto, že na vzniku
škody se podílelo i to, že žalobce nebyl za jízdy připoután, přestože mu tuto
povinnost ukládá § 9 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu. V řízení bylo
prokázáno, že bez protiprávního jednání žalobce by v důsledku dopravní nehody
došlo ke vzniku škody na jeho zdraví podstatně menšího rozsahu, než jak tomu
bylo ve skutečnosti. Soud při stanovení rozsahu odpovědnosti žalovaného
zohlednil míru spoluzavinění žalobce (poškozeného) na jemu způsobené škodě na
zdraví a s přihlédnutím ke všem rozhodným skutečnostem, zejména k tomu, že
žalobce nastoupil do vozu žalovaného dobrovolně s vědomím, že žalovaný požíval
před jízdou po delší dobu alkoholické nápoje, a též k tomu, že v jízdě se
žalovaným pokračoval žalobce i poté, co mohl z vozidla vystoupit a dále v
rychlé a riskantní jízdě nepokračovat.
K odvolání žalobce i žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 3. 9. 2009, č.j. 28 Co 335/2009-163, změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že základ žalobního nároku žalobce vůči žalovanému je dán v
rozsahu 50 %. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a
souhlasil se závěrem, že žalovaný je odpovědný za škodu podle ustanovení § 420
odst. 1 obč. zák. V této souvislosti odkázal na pravomocný rozsudek Okresního
soudu v Nymburce č.j. 3 T 430/2005-420 ze dne 24. 4. 2007 ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Praze č.j. 10 To 255/2007-448 ze dne 26. 6. 2007,
kterými byl žalovaný uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví v podobě
těžké újmy. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně stanovil jinou míru
spoluzavinění žalobce jako poškozeného na vzniklé škodě. Zdůraznil, že způsob
jízdy žalovaného byl základní příčinou, která se na nepříznivém následku
podílela, ovšem po zohlednění dalších okolností (nepoužití bezpečnostního pásu
žalobcem, vědomé absolvování jízdy se žalovaným, který požil alkoholické
nápoje, nevyužití možnosti nepokračovat v riskantní jízdě se žalovaným)
uzavřel, že se na vzniku škody v podobě následků na zdraví žalobce podíleli
účastníci rovnou měrou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. pro nesprávné právní posouzení míry
spoluzavinění na vzniku škody. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí
spatřuje v otázce posouzení vztahu jednotlivých dílčích příčin podílejících se
na vzniku škody. Namítá, že při stanovení míry spoluzavinění vycházely soudy z
volné úvahy a nepoužily žádná sjednocující kritéria, která by soudní judikatura
stanovila. Dovolatel je přesvědčen, že není dána jeho občanskoprávní
odpovědnost za škodu na zdraví žalobce pro absentující složku zavinění.
Odkazuje na znalecký posudek Ing. Hanuše Hrabánka, podle kterého by v případě
připoutání žalobce nedošlo k poraněním, která žalobce při dopravní nehodě
utrpěl. Domnívá se, že úvaha soudu o základu nároku ve výši 50% není v daném
případě správná, a jeho spoluzavinění, pokud je vůbec dáno, je oproti
spoluzavinění žalobce menší. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání přisvědčil závěru odvolacího soudu o míře
spoluzavinění účastníků na vzniku škody a navrhl, aby dovolání žalovaného bylo
zamítnuto.
25 Cdo
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240
odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným
advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.
V dané věci soud prvního stupně rozhodl ve věci samé tak, že základ nároku
žalobce je dán ze 30 %, odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že základ nároku žalobce je dán v rozsahu 50 %. Posuzováno z obsahového
hlediska ke změně rozsudku soudu prvního stupně došlo pouze v tom rozsahu, v
němž odvolací soud rozhodl rozdílně o základu nároku oproti soudu prvního
stupně, tj. v rozsahu 20 % [a v tomto rozsahu je dovolání přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř.], zatímco v rozsahu 30 % jsou rozhodnutí soudů obou
stupňů o základu nároku shodná, a v tomto rozsahu jde o potvrzení rozsudku
soudu prvního stupně [takže přichází v úvahu přípustnost dovolání pouze podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice
správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na zjištěný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o
tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt
postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o
osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.
Rozhodnutím v trestním řízení je tak pro následné občanskoprávní řízení závazně
rozhodnuto, jaký skutek se stal, kdo jej spáchal, i to, jaká újma na zdraví
byla tímto skutkem poškozenému způsobena, tedy i příčinná souvislost mezi
jednáním pachatele a újmou, spočívající v ublížení na zdraví. Ani otázku
zavinění (tj. úmyslného či nedbalostního jednání) nelze v občanskoprávním
řízení přezkoumávat. Jestliže však okolnosti případu nasvědčují, že na vzniku
škody se kromě pachatele trestného činu podílela svým spoluzaviněním i další
osoba ve smyslu § 441 obč. zák., vázanost trestním rozhodnutím se při zkoumání
podmínek spoluodpovědnosti této osoby neuplatní (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 599/2006).
Podle § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také spoluzaviněním poškozeného,
nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji
sám.
Ustanovení § 441 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou
hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním
předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o
tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání žalobce a žalovaného,
přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních
norem s relativně neurčitou hypotézou srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn.
21 Cdo 4059/2007).
Byla-li škoda způsobena také (či výlučně) jednáním poškozeného (žalobce), v
tomto rozsahu je vyloučena odpovědnost škůdce (žalovaného). Chybí totiž jeden
ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi
vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce, popř. kvalifikovanou událostí, za
níž žalovaný odpovídá na objektivním principu (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1500/2006).
Při úvaze o poměrném rozdělení škody mezi škůdcem a poškozeným jde o určení
vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech
skutečností, jež přispěly ke způsobení škody. Zvažují se veškeré příčiny, které
vedly ke škodě, a stejně jako u škůdce lze i u poškozeného brát v úvahu jen
takové jeho jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku škody. Konečná
úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v
jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po
porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně
poškozeného (srov. usnesení ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007).
Podle judikatury Nejvyššího soudu pokud poškozený tím, že vědomě podstoupil
jízdu vozidlem, které řídila osoba, o níž věděl, že její řidičské schopnosti
jsou výrazně ovlivněny požitím alkoholu, podstatně přispěl ke vzniku škodlivého
následku, podíl poškozeného na vzniklé škodě se může blížit až jedné polovině
(srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 895/2008,
nebo ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2451/2007). Z uvedeného ovšem současně
plyne, že v obdobných případech míra spoluzavinění poškozeného zpravidla
nepřekročí 50 %. I když zásadní podcenění nebezpečnosti situace poškozeným a
nepoužití bezpečnostních pásů se rovněž přímo a významnou měrou podílelo na
tom, že došlo k jeho závažným poraněním, nelze přehlédnout, že rozhodující
příčinou škody bylo zcela neodpovědné počínání řidiče vozu a bez jeho hrubého
porušení právních povinností by ke škodnému následku nedošlo. Jestliže tedy
základní příčinou vzniku škody bylo porušení důležitých povinností ze strany
žalovaného, který řídil osobní automobil ve stavu těžké opilosti, jel v noci
nepovolenou a nepřiměřenou rychlostí a svým jednáním naplnil skutkovou podstatu
dvou trestných činů, pak i s přihlédnutím k okolnostem zákládajícím výrazné
spoluzavinění žalobce na vzniku škody (účastnil se jízdy s řidičem, o němž
věděl, že požil alkoholické nápoje, nepřipoutal se bezpečnostním pásem, čímž
přispěl ke vzniku závažnějších následků na svém zdraví, a pokračoval v jízdě
přes předchozí rychlý a riskantní způsob jízdy žalovaného) odvolací soud
nepochybil, pokud oproti soudu prvního stupně zvýšil rozsah opodstatněnosti
žalobního nároku ze 30 % na 50 %.
K námitce dovolatele, že otázka míry spoluzavinění není v judikatuře sjednocena
a soudy tak v rámci volné úvahy nepoužívají žádná sjednocující kritéria,
odkazuje Nejvyšší soud na závěr vyjádřený např. v usnesení ze dne 22. 5. 2008,
sp. zn. 25 Cdo 1292/2006, 25 Cdo 1293/2006, že konečná úvaha o tom, nakolik se
na způsobení škody podíleli jednotliví účastníci nehody, a tedy v jakém rozsahu
za škodu odpovídají, odvisí vždy od skutkových okolností konkrétního případu a
od porovnání všech okolností, které mohly mít a měly vliv na výsledek.
Zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné
případy, je zpravidla vyloučeno.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozsahu, v němž byl
rozsudek soudu prvního stupně změněn, věcně správné. Nejvyšší soud proto
dovolání žalovaného v tomto rozsahu podle § 243b odst. 2 věty před středníkem
o. s. ř. zamítl.
Nebylo-li při věcném přezkumu měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu
shledáno pochybení při stanovení míry žalobcova spoluzavinění na vzniku škody v
rozsahu 50 % (respektive navýšení rozsahu odpovědnosti žalovaného z 30 % na 50
%), nepřichází v úvahu, že by v rozsahu, jímž soudy obou stupňů posoudily
shodně opodstatněnost žalobního nároku do výše 30 %, mohlo mít rozhodnutí
odvolacího soudu zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst.
3 o. s. ř., proto dovolací soud v tomto rozsahu dovolání žalovaného podle §
218 písm. c) ve spojení s § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť dovolání
směřovalo proti tzv. mezitímnímu a nikoliv konečnému rozsudku odvolacího soudu;
o všech dosavadních i dalších nákladech řízení proto rozhodne soud v konečném
rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2011
JUDr. Robert
Waltr, v. r.
předseda senátu