25 Cdo 2413/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a
soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) Ing.
J. N., b) V. N., c) M. H., d) J. N., e) P. N., všech zastoupených JUDr.
Danielem Šulcem, advokátem se sídlem v Praze 10, Litevská 8/1174, proti
žalovaným 1) obci Vestec, se sídlem úřadu ve Vestci – Jesenici, Vestecká 3,
IČO: 00507644, zastoupené Mgr. Petrem Jahodou, advokátem se sídlem v Praze 3,
Plavínová 2796/12, 2) Krajské správě a údržbě silnic Středočeského kraje,
příspěvkové organizaci, se sídlem v Praze 5, Zborovská 11, IČO: 00066001,
zastoupené Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo
nám. 225, 3) Středočeskému kraji, se sídlem v Praze 5, Zborovská 11, IČO:
70891095, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaných 2) a 3)
Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8,
Pobřežní 665/21, IČO: 47116617, a 4) CAC IMMO s. r. o., se sídlem v Praze 4 -
Michle, Želetavská 1525/1, IČO: 26063336, zastoupeného JUDr. Radkou
Gerstnerovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Valdštejnská 150/4, o náhradu
škody, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 23 C 163/2008, o dovolání
žalované 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2012,
č. j. 25 Co 284/2011-406, takto:
I. Dovolání žalovaných 1) a 2) se odmítají.
II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení
žalobcům a) a b) k ruce společné a nerozdílné částku 12.056,50 Kč a každému ze
žalobců c), d) a e) částku 4.731,50 Kč k rukám JUDr. Daniela Šulce, advokáta se
sídlem v Praze 10, Litevská 8/1174, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalovaná 2) je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení
žalobcům a) a b) k ruce společné a nerozdílné částku 12.056,50 Kč a každému ze
žalobců c), d) a e) částku 4.731,50 Kč k rukám JUDr. Daniela Šulce, advokáta se
sídlem v Praze 10, Litevská 8/1174, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
zamítl, řízení co do částky 12.900,- Kč zastavil a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 18. 1. 2007 J. N. řídil osobní vozidlo VS
Golf se svým bratrem V. N. jako spolujezdcem a v obci Vestec vlivem silného
větru, tzv. orkánu Kyrill o rychlosti 21,8 – 23,6 m/s, došlo k pádu stromu na
automobil a k úmrtí řidiče i spolujezdce. Žalobci a) a b) jako jejich rodiče a
žalobci c), d) e) jako jejich sourozenci se domáhají odškodnění podle § 444
odst. 3 obč. zák. Strom stál polovinou kmene na pozemku ve vlastnictví
žalovaného 3) a druhou polovinou na pozemku žalovaného 4), a to v obci u
průjezdního úseku silnice ve smyslu § 8 zákona č. 13/1997 Sb. Příčinou pádu
stromu rostoucího ve stromořadí podél silnice byl jeho havarijní stav, zejména
hniloba, která rozložila podstatnou část dřevní hmoty kmene, vliv
povětrnostních podmínek byl pouze podružný. Znalecký posudek ke stavu stromoví,
který si objednala žalovaná 1), byl vypracován po místním šetření konaném dne
28. 7. 2006 se závěrem, že je havarijní stav celého stromořadí, a bylo
doporučeno jeho celkové odstranění. Dne 14. 12. 2006 vydal obecní úřad žalované
obce povolení k pokácení 75 stromů – topolu černého ve vlastnictví Správy a
údržby silnic Kladno za stanovených podmínek, 18. 12. 2006 zajistila Správa a
údržba silnic Kladno pokácení dvou viditelně nejvíce poškozených stromů, další
kácení stromů bylo přerušeno z důvodů vánočních svátků a bylo pokračováno 17.
1. 2007, následující den byly práce přerušeny z důvodu počínajícího orkánu.
Soud posoudil uplatněný nárok podle zákona č. 13/1997 a vyhlášky 104/1997 Sb.,
která jej provádí, a dále podle zákona č. 114/1992 Sb. a ust. § 415, § 420 obč.
zák. a dospěl k závěru, že v průjezdním úseku silnice obcí je povinna žalovaná
1) se starat o silniční zeleň, jejíž součástí strom byl, a žalovaný 2) ačkoliv
znal stav stromu, včas nezasáhl. Starosta žalované 1) byl v červnu 2006
upozorněn, že podle § 8 zákona č. 114/1992 Sb. není potřeba ke kácení stromoví
ohrožujícího život a zdraví povolení. Stromy byly ve stavu, kdy ohrožovaly
život a zdraví, nebezpečí mohlo být při řádné péči o stromy včas rozpoznáno a
neprodleným pokácením mohlo být zabráněno vzniku následků. Soud dovodil, že
žalovaní 1) a 2) zanedbali prevenční povinnost, havarijní stav stromů jim byl
znám, stromy včas neskáceli ani neseznámili vlastníky stromů se stavem
stromoví, přičemž žalovanému 2) na základě zřizovací listiny ze dne 12. 6.
2002, č. j. 23180/02, příslušel výkon majetkové správy k silnicím ve
vlastnictví žalovaného 3), jejich správy a údržby včetně všech jejich součástí
a příslušenství i výkon dalších činností vyplývajících z práv a povinností
vlastníka silnic podle zákona č. 13/1997 Sb., a dále výkon úlohy správce vůči
majetku ve vlastnictví žalovaného 3) a nakládání s tímto majetkem.
K odvolání žalobců a žalovaných 1) a 2) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne
25. ledna 2012, č. j. 25 Co 284/2011-406, rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že všichni 4 žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům
a) a b) částku 1.018.792,50 Kč, a žalobcům c), d) a e) každému částku 350.000,-
Kč, vše s úrokem z prodlení, jinak jej v zamítavém výroku ohledně části úroků z
prodlení potvrdil a odvolání žalované 1) částečně odmítl a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dovodil, že
za škodu odpovídají všichni žalovaní. Žalovaná 1) z důvodu, že strom stál u
průjezdního úseku silnice v zastavěném území obce, a podle § 14 odst. 1 písm.
b) zákona č. 13/1997 Sb. není silniční vegetace v tomto úseku příslušenstvím
silnice a obec měla povinnost o tuto silniční zeleň pečovat podle § 35 odst. 1
zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, neboť péče o zeleň, jež je v zájmu obce a
jejích občanů, patří do samostatné působnosti obce. Obec ignorovala havarijní
stav stromu a nepostarala se včas o jeho pokácení, čímž porušila svou povinnost
řádně pečovat o silniční vegetaci podle § 15 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., a
za škodu odpovídá podle § 420 obč. zák. Rovněž žalovaní 3) a 4) jako vlastníci
pozemků, na nichž strom rostl a byl v jejich podílovém spoluvlastnictví,
porušili svoji prevenční povinnost podle § 415 obč. zák., neboť se dlouhodobě
nezajímali o stav stromu a neučinili žádné opatření k odvrácení hrozící škody,
proto odpovídají za škodu vzniklou pádem stromu zapříčiněným špatným stavem
stromu. Žalovaná 2) – Krajská správa a údržba silnic Středočeského kraje,
odpovídá za škodu jako subjekt pověřený vlastníkem stromu /žalovanou 3)/ k péči
o strom. Žalovaná 2) byla ve zřizovací listině pověřena správou majetku ve
vlastnictví žalovaného 3) – Středočeského kraje, a to nejen správou komunikací
ve smyslu zákona č. 13/1997 Sb., ale i podle ostatních právních předpisů, tj. i
podle občanského zákoníku. Bylo proto povinností žalované 2) vykonávat za
žalovaného 3) všechny jeho povinnosti vlastníka. Žalovaná 2) věděla, že stav
stromu je havarijní, a jako správce majetku žalovaného 3) byla povinna provést
opatření k odstranění hrozící škody (§ 415 obč. zák.), což neučinila, a
odpovídá za škodu podle § 420 obč. zák.
Tento rozsudek napadla žalovaná 1) dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust.
§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že ve
smyslu § 35 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. péče o zeleň v obci patří do
samostatné působnosti obce, i když se nenachází na pozemku v jejím vlastnictví.
Namítá, že vlastnické právo je nedotknutelné a podle § 7 odst. 2 zákona č.
114/1992 Sb. péče o dřeviny rostoucí mimo les je povinností vlastníků dřevin,
obec má pouze právo uložit jim provedení nezbytných zásahů včetně pokácení,
není to však její povinností. Namítá, že se snažila škodě předejít, objednala
si odborné vyjádření, aby zjistila stav stromoví, a následně vydala povolení k
jeho vykácení. Předtím se stav dřevin nejevil pro laika jako ohrožující život,
posudek ze 75 stromů vyhodnotil 59 jako kriticky havarijních, což však není
stav krajní nouze ve smyslu § 8 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb. Žalovaná 1) dále
zpochybňuje, zda znalec, který hodnotil stav stromu, zkoumal strom totožný se
stromem, jehož pád byl příčinou vzniku škody, poukazuje na to, že znalec
připustil, že by stav stromu poznal pouze odborník, a dovozuje, že prevenční
povinnost ve smyslu § 415 obč. zák. nelze posuzovat jako bezbřehou povinnost
předvídat a předejít veškerým možným škodám v budoucnu. Namítá, že rozhodnutí
odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném
dokazování, neboť znalec bagatelizoval vliv orkánu Kyrill na pád stromu a
poškození spoluzavinili škodu, neboť jak vyplývá z vyjádření Českého
hydrometeorologického ústavu, orkán může lámat celé stromy, a meteorologové
také doporučují omezit venkovní pohyb i jízdu autem. Odvolacímu soudu dále
vytýká, že neodůvodnil dělenou odpovědnost a podíl jednotlivých žalovaných.
Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, popřípadě i rozsudek
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání rovněž žalovaná 2) – Krajská
správa a údržba silnic Středočeského kraje. Přípustnost dovolání dovozuje z §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního
posouzení (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Poukazuje na to, že spadlý strom
se nacházel v zastavěném území obce, takže silniční zeleň není příslušenstvím
ani součástí silnice z hlediska zákona č. 13/1997 Sb., a nejedná se tedy o věc,
která by spadala do předmětu činnosti žalované 2). Podle zřizovací listiny
žalovaná 2) byla zřízena žalovaným 3) – Středočeským krajem za účelem zjištění
správy a údržby silnic II. a III. třídy, včetně jejich součástí a
příslušenství, v rozsahu práv a povinností žalovaného 3) jakožto vlastníka
silnic. Dovozuje, že nebylo její povinností starat se o vlastnictví žalovaného
3), o něž nebyl žalovaný 3) povinen pečovat podle zákona č. 13/1997 Sb., a tato
činnost nebyla ani jejím zřizovatelem objednána. Žalovaná 1) měla rozhodnout o
včasném odstranění vadných stromů od 27. 8. 2009, kdy zjistila, že stromy jsou
v havarijním stavu, až do 14. 12. 2006, kdy vydala povolení k odstranění
stromů, neučinila nic. Žalovaná 2) nebyla vlastníkem stromu, nebyla pověřena k
péči o něj a ke kácení stromů přistoupila dobrovolně. Namítá, že odpovědnost je
v tomto případě založena porušením právní povinnosti jinými subjekty, proto
nelze její odpovědnost dovozovat podle § 415 obč. zák. a odvolací soud měl
rozhodnout o dělené odpovědnosti dle § 438 odst. 2 obč. zák., neboť její příp.
odpovědnost je pouze nepatrná a rozhodnutí o solidární odpovědnosti neodpovídá
podílu jejich odpovědnosti na vzniklé škodě. Navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudům k
dalšímu řízení.
Žalobci ve svém vyjádření k dovolání uvedli, že veškerá argumentace žalovaných
v dovolacím řízení již byla vznesena v řízení před soudem prvního a druhého
stupně a soudy obou stupňů se s ní beze zbytku vypořádaly. Navrhli, aby
dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně, pokud je posoudí jako
přípustné, je zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem
(§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalované 1) ani
dovolání žalované 2) nejsou přípustná.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 25. 1. 2012,
Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7.
zákona č. 404/2012 Sb.).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)].
Ustanovení § 237 o. s. ř. bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp.
zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno k 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí
právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.
12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp.
zn. IV. ÚS 1572/11).
Odvolací soud sice označil výrok svého rozsudku jako výrok měnící, avšak ve
vztahu k oběma žalovaným 1) a 2) šlo o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně
ve vyhovujícím výroku ve věci samé co do jistiny, neboť oba soudy při vymezení
práv a povinností účastníků řízení dospěly ke shodnému závěru o důvodnosti
uplatněného nároku (tzv. formální změna rozhodnutí). Proti potvrzujícímu výroku
rozsudku odvolacího soudu není dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. a) o. s. ř., nýbrž se přípustnost dovolání se v daném případě řídí
ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
V rozsahu, v jakém oproti rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem
žalobě vyhověno (co do přiznaných úroků z prodlení), dovolatelky žádné námitky
nevznášejí a dovolání je v tomto rozsahu zjevně bezdůvodné ve smyslu § 243b
odst. 1 o. s. ř., a proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že solidárně zavázal k plnění rovněž žalované 3) a 4),
nejsou dovolatelky k podání dovolání subjektivně oprávněny.
Nejvyšší soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.
3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a
dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na
takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá. Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen pro
řešení právních otázek; jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají (srov. § 241a odst. 3 o.
s. ř.).
Proto pokud žalovaná 1) namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze
skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování
(že znalec mohl zkoumat jiný strom, než který způsobil pádem škodu, že podcenil
vliv orkánu apod.) uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Jak z
dikce tohoto ustanovení vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) nebo písm. b) o. s. ř. To však není
tento případ.
Pokud jde o právní námitky, žalovaná 1) nevymezila v dovolání zásadní právní
otázku ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.; namítá, že péče o zeleň v obci nespadá
do samostatné působnosti obce a za škodu neodpovídá ani podle § 415 obč. zák.,
neboť toto ustanovení lze použít pouze tam, kde není speciální úprava
povinností, avšak v daném případě existuje právní úprava odpovědnosti vlastníků
dřevin rostoucích mimo les.
Žalované 1) lze přisvědčit v tom, že jsou to především vlastníci, kdo mají
povinnost pečovat o dřeviny ve svém majetku rostoucí mimo les. Tato povinnost
vlastníků však nezbavuje ostatní subjekty povinnosti počínat si tak, aby
nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a na životním prostředí
(§ 415 obč. zák.), příp. povinnosti zasáhnout k odvrácení hrozící škody (§ 417
obč. zák.). Kromě toho žalovaná 1) je podle § 35 odst. 1, 2 zákona č. 128/2000
Sb., o obcích, povinna pečovat o ochranu zdraví svých občanů, musí tedy brát
zřetel přinejmenším i na to, zda v obci něco ohrožuje jejich zdraví, a to i v
případě, že příčinou ohrožení je stromoví podél silnice vedoucí obcí, které
nestojí na obecním pozemku a není ve vlastnictví obce.
Jak vyplývá z výsledků řízení, od září 2006, kdy jí byl doručen odborný posudek
o stavu zeleně, obec věděla, že stromy ve stromořadí podél silnice v obci jsou
životu a zdraví nebezpečné, byla dokonce na možnost kácení bez vydání povolení
upozorněna městským úřadem Černošice, a přestože sama neučinila žádná
bezodkladná opatření (§ 8 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb.) a povolení k pokácení
stromů vydala až v prosinci 2006, na potřebu včasného odstranění nebezpečí
neupozornila ani vlastníky stromů.
Nelze proto přisvědčit námitce, že odpovědnost žalované 1) podle § 420 obč.
zák. pro zanedbání prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák. je vyloučena,
když věděla o nebezpečném stavu stromů u průjezdního úseku silnice v obci, a za
situace, že sama k zabránění vzniku škody neučinila včasná a účinná opatření,
neupozornila ani vlastníky stromů na havarijní stav a na potřebu provést
opatření k odstranění závadného stavu. Tento právní názor odvolacího soudu je
ostatně v souladu s judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
uveřejněný pod číslem 9/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pokud jde o námitky žalované 2) v dovolání, že silniční zeleň není
příslušenstvím ani součástí silnice z hlediska zákona č. 13/1997 Sb. a že podle
zákona č. 13/1997 Sb. neměla povinnost starat se o věci ve vlastnictví
žalovaného 3), je třeba uvést, že právní posouzení odvolacího soudu nevychází z
aplikace ust. zákona č. 13/1997 Sb. na povinnosti žalované 2), nýbrž jeho
rozhodnutí vyplývá ze zjištění, že podle zřizovací listiny žalované 2) jí byla
uložena zřizovatelem (žalovaným 3) povinnost spravovat jeho majetek v souladu s
obecně závaznými předpisy a s jeho směrnicemi a byla pověřena nejen výkonem
majetkové správy k silnicím II. a III. třídy včetně jejich součástí a
příslušenství ve vlastnictví kraje, ale i výkonem další majetkové správy,
související s pozemky zastavěnými stavbami těchto silnic ve vlastnictví kraje.
Nejednalo se tedy pouze o správu podle zákona č. 13/1997 Sb., ale i o správu
majetku ve vlastnictví žalovaného 3) ve smyslu ostatních obecně závazných
předpisů, tedy i občanského zákoníku. Zjištění obsahu listiny, a to i pomocí
výkladu, je skutkovým zjištěním (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 21.
října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudky z 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo
1145/99, z 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a z 31. října 2001, sp.
zn. 20 Cdo 2900/99, a usnesení z 31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, z 5.
prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, z 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo
1682/2003, z 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, z 27. května 2004, sp.
zn. 20 Cdo 473/2003, ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 26 Cdo 156/2012), z něhož
dovolací soud vychází, a není tedy právní otázkou, jež by činila rozhodnutí
odvolacího soudu zásadně významným po právní stránce (srov. § 237 odst. 3 in
fine o. s. ř.).
Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, žalovaný 3) byl z
jedné ideální poloviny vlastníkem stromu, jehož pád způsobil škodu, strom stál
částečně na pozemku, zastavěném stavbou silnice, ve vlastnictví žalovaného 3).
Zřizovací listinou byla žalovaná 2) pověřena výkonem majetkové správy
související s pozemky zastavěnými stavbami silnic ve vlastnictví žalovaného 3),
tedy majetkové správy nejen ve vztahu k samotnému tělesu silnice a silničním
pozemkům podle zákona č. 13/1997 Sb., ale i ve vztahu k pozemkům, které vlastní
kraj, na nichž se stavba silnice nachází, a tedy i ke stromům na těchto
pozemcích rostoucím, neboť trvalé porosty jsou ve smyslu § 120 odst. 1 obč.
zák. součástí pozemku.
Pokud žalovaná 1) a 2) odvolacímu soudu vytýkají, že nerozhodl o dělené
odpovědnosti, nýbrž podle § 438 odst. 1 obč. zák. uložil všem solidární
povinnost k náhradě škody, není otázka výkladu § 438 obč. zák. otázkou
zásadního právního významu, neboť odvolací soud se neodchýlil od všeobecně
zastávaného názoru, že při škodě způsobené více subjekty dává zákon přednost
pravidlu společné a nerozdílné odpovědnosti vůči poškozenému s tím, že ve
vzájemném poměru se škůdci vypořádají podle své účasti na způsobení škody - §
439 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp.
zn. 25 Cdo 3738/2007).
Jak vyplývá z výše uvedeného, námitky v dovolání nečiní rozhodnutí odvolacího
soudu zásadně právně významným ve smyslu § 237 odst.1 písm. c), odst. 3 o. s.
ř., a to ani z hlediska dovolacích námitek žalované 1), ani námitek uplatněných
žalovanou 2).
Protože dovolání žalované 1) a 2) není přípustné, dovolací soud obě dovolání
podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 2 o. s. ř. Vzhledem k
výsledku dovolacího řízení mají žalobci právo na náhradu nákladů, které
sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon (vyjádření k dovolání
sepsané 8. prosince 2012) ve výši 9.904,- Kč za každého z žalobců a) a b) a ve
výši 7.760,- za každého ze žalobců c), d) a e) (§ 7 bod 5. a § 12 odst. 4
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 399/2010 Sb. - srov. čl. II.
vyhlášky č. 486/2012 Sb.), z náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3
vyhlášky v částce 300,- Kč a z náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % ze
součtu těchto částek podle § 137 odst. 3 o. s. ř., přičemž každá ze žalovaných
1) a 2) je povinna zaplatit polovinu celkové částky.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. dubna 2014
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu