26 Cdo 156/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské
náměstí 2, zastoupeného prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se
sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, proti žalovanému APeX Club, o.s., se sídlem v
Praze 7 – Holešovicích, Ostrov Štvanice 1125, zastoupenému Mgr. et Mgr.
Václavem Sládkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábř. 39/51, o
vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C
319/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
22. února 2011, č. j. 15 Co 580/2010-94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 1.800,- Kč k rukám prof. Dr.h.c. JUDr. Jana Kříže, CSc., advokáta
se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. září 2010,
č. j. 10 C 319/2008-69, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a
vyklizené předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku „budovu č. p.
1125 nacházející se na pozemku parc. č. 1222 a dále pozemek parc. č. 1222 o
výměře 1972 m2, druh pozemku zastavená plocha a nádvoří, a pozemek parc. č.
1223 o výměře 5904 m2, druh pozemku ostatní plocha, vše v k. ú. Holešovice,
obec Praha“; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
22. února 2011, č. j. 15 Co 580/2010-94, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě (jenž je účastníkům řízení znám a nelze jej v
daném případě zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené
zákonem č. 7/2009 Sb. /dále jen „o.s.ř.“/ - viz posléze uvedený výklad)
odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že Smlouva o správě a
nájmu č. D 39/3005/01 (dále jen „Smlouva“), kterou dne 31. března 1998 uzavřeli
v písemné formě na dobu neurčitou žalobce jako pronajímatel a žalovaný jako
nájemce, je – pro neurčité vymezení předmětu nájmu v (písemné) Smlouvě –
neplatná pro neurčitost (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). S přihlédnutím k tomu
odvolací soud vyhovující rozsudek soudu prvního stupně s odkazem na ustanovení
§ 126 odst. 1 obč. zák. jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky
podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Za zásadně právně významnou pokládal otázku, zda i v
případě, kdy pro daný právní úkon nebyla předepsána písemná forma a účastníci
jej přesto učinili písemně, platí, že je-li obsah právního úkonu zaznamenán
písemně, je určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Poté se obsáhle vyjádřil k okolnostem uzavření Smlouvy a zdůraznil, že mezi
účastníky nebylo po dobu dvanácti let žádných pochybností o tom, co bylo
předmětem nájmu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů
a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Žalobce ve vyjádření namítal, že dovolání není přípustné. Poté vyvracel
správnost uplatněných dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo
odmítnuto. Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu
prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním
rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §
237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (který byl zrušen uplynutím dne 31. prosince 2012
nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS
29/11). Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým
dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k
okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. se
nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). S přihlédnutím k
obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) zastává dovolací soud názor, že vedle
způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatel
právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.) uplatnil (dovolacími námitkami, jimiž brojil proti skutkovým
zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal
svá skutková zjištění pro posouzení otázky platnosti Smlouvy. V této
souvislosti nelze ani opomenout, že právním posouzením je činnost soudu, při
níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných
skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního
předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí
výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu České republiky z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97,
uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dále např. rozsudků z 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, z 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a z 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo
2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní
judikatura, a usnesení z 31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, z 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, z 25.
září 2003, sp. zn. 26 Cdo
1682/2003, z 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, z 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Otázky, k
čemu směřovala vůle účastníků projevená ve Smlouvě, jsou proto rovněž otázkami
skutkovými. S přihlédnutím k tomu lze uzavřít, že podstatou dovolacích námitek
jsou v tomto ohledu výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného
skutkového stavu, případně vadného hodnocení provedených důkazů. V tomto směru
tedy dovolatel ve skutečnosti namítl, že kdyby odvolací soud nepochybil ve
svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět také k odlišným právním
závěrům ohledně platnosti Smlouvy. Napadený rozsudek spočívá rovněž na právním názoru, že Smlouva, která byla
uzavřena písemně, ačkoli písemné formy nebylo zapotřebí, je neplatná podle § 37
odst. 1 obč. zák. pro neurčité vymezení v ní označeného předmětu nájmu. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatel správnost tohoto právního názoru zpochybnil a v této souvislosti
namítl, že by neměla i pro případy právních úkonů uzavřených písemně, ačkoli
písemné formy nebylo zapotřebí, platit zásada, že je-li obsah právního úkonu
zaznamenán písemně, je určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je
zaznamenán. Uvedený právní názor by proto mohl činit napadené rozhodnutí
zásadně právně významným. Dovolací soud však dospěl k závěru, že z posléze
uvedených důvodů o takové rozhodnutí jít nemůže. Ustálená soudní praxe zastává názor, že projev vůle je neurčitý, je-li
nejistý jeho obsah, to jest když se nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem
stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže nebylo dosaženo – vadným slovním
zprostředkováním – jasného vyjádření této vůle. Neurčitost či nesrozumitelnost
právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.) nelze
dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Podle § 35 odst. 2
obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich
jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil,
není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Bezvýhradně však platí, že
obsah písemného právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen
za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v
písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či
dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002,
sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod č. C 1627 ve svazku 23 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně,
určitost projevu vůle (neurčitý projev vůle je sice srozumitelný, avšak nejistý
je jeho obsah – jednajícímu se nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem
vyjádřit) je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům
smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu
listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový
projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích
osob (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Cdo
512/2000, uveřejněný pod č. C 1108 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu). Odvolacímu soudu tedy nelze nic vytknout, jestliže při posuzování (ne)platnosti
Smlouvy pro neurčitost (§ 37 odst. 1 obč. zák.) vycházel z listiny, na níž byla
Smlouva zaznamenána, byť pro takovýto právní úkon nebyla písemná forma
předepsána; v tomto ohledu je jeho rozhodnutí výrazem standardní soudní praxe. Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému
rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a
zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, k náhradě
nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v
částce 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve
spojení s § 14 odst. 1, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.,
ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb.) a z paušální částky
náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2
odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí,
může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. července 2012
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu