25 Cdo 1376/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobců a) Ing. J. C., a b) Mgr. L. C., obou zastoupených Mgr. Martinou
Koledovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, U Studánky 250/3, proti žalované N+N
- Konstrukce a dopravní stavby Litoměřice, s.r.o., se sídlem v Litoměřicích,
Nerudova 2215, o 395 838 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Litoměřicích pod sp. zn. 30 C 738/2011, o dovolání žalobců proti usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 6. 2015, č. j. 14 Co 291/2015-259,
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 6. 2015, č. j. 14 Co
291/2015-259, ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve
vztahu mezi účastníky co do částky 120 803,50 Kč a ve výroku o náhradě nákladů
odvolacího řízení se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Litoměřicích usnesením ze dne 12. 3. 2015, č. j. 30 C
738/2011-250, zastavil řízení z důvodu, že žalobci vzali zpět žalobu na
zaplacení 395 838 Kč s příslušenstvím, a podle § 146 odst. 2 věty prvé o. s. ř.
jim uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 86 320 Kč a podle § 148
odst. 1 o. s. ř. zaplatit státu na nákladech řízení 61 965 Kč. Výši nákladů
řízení soud stanovil podle paušálních sazeb odměny za zastupování advokátem
podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 23. 6. 2015,
č.j. 14 Co 291/2015-259, usnesení soudu prvního stupně ve výroku o náhradě
nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky změnil tak, že jejich výše činí 207
123,50 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že v daném
případě právo na náhradu účelně vynaložených nákladů náleží žalované. Vzhledem
k tomu, že vyhláška č. 484/2000 Sb. byla ke dni 7. 5. 2013 zrušena nálezem
Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. 25/12, publikovaným pod č.
116/2013 Sb., odměnu za zastupování advokátem určil dle vyhlášky č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.
Proti výroku usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem
prvního stupně podali žalobci dovolání co do částky 120 803,50 Kč, která
představuje rozdíl mezi výší náhrady přiznané soudem prvního a druhého stupně.
Uvedli, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení a
závisí na vyřešení otázek, které nebyly dovolacím soudem doposud řešeny, a to,
zda měl být žalobcům doručen opis odvolání žalované a zda v jejich případě jsou
dány důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci § 150 o. s. ř. Popisují
okolnosti, které je vedly k soudnímu uplatnění nároku, a průběh řízení a
dovozují, že tím, že jim nebyl doručen opis odvolání žalované, nebylo jim
umožněno vyjádřit se k němu a bránit se námitkami, které by odůvodňovaly
aplikaci § 150 o. s. ř. Jsou přesvědčeni, že v dané věci jsou dány důvody pro
aplikaci § 150 o. s. ř., nárok na náhradu škody neuplatnili bezdůvodně, ale na
základě znaleckého posudku, který si nechali vypracovat, rodinný dům, na němž
měla být činností žalované způsobena škoda, byl dokončen v r. 2006 a trhliny na
něm se začaly objevovat v časové souvislosti se zemními pracemi v jeho
blízkosti. Uvádějí, že jsou běžní občané, nemovitost financují prostřednictvím
hypotečního úvěru, oproti žalované, jež je prosperující firmou, a budou muset
nechat si opravit dům z vlastních finančních prostředků. Poukazují na to, že v
době zahájení řízení byla vyhláška č. 484/2000 Sb. účinná a po jejím zrušení se
výpočet odměny advokáta dle advokátního tarifu navýšil téměř o 150 %. Považují
proto za nespravedlivé, aby žalované byla přiznána plná náhrada nákladů řízení.
Navrhli, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání nelze spojit s řešením otázky, zda je nesprávným procesním
postupem, když žalobcům nebyl doručen opis odvolání žalovaného proti výroku o
náhradě nákladů řízení. Jedná se totiž o námitku vady řízení, která sama o sobě
přípustnost dovolání založit nemůže (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
V projednávaném případě odvolací soud na základě odvolání žalovaného v souladu
s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu použil pro výpočet náhrady nákladů řízení
postup stanovený vyhláškou č. 177/1996 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 2. 10. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2438/2013, a ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněné
pod č. 2/2014 a 40/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2477/2014), neboť aplikace
vyhlášky č. 484/200 Sb., podle níž postupoval soud prvního stupně, nebyla v
době vydání rozhodnutí již možná vzhledem k tomu, že byla zrušena nálezem
Ústavního soudu, a z hlediska výše odměny advokáta podle advokátního tarifu
(vyhláška č. 177/1996 Sb.) je nerozhodné, kdy bylo řízení zahájeno.
Aplikace § 150 o. s. ř. je výjimečným opatřením, jež prolamuje základní zásady,
jimiž se řídí rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporném řízení. K využití
diskreční pravomoci soudu může dojít jen výjimečně a jen v případě, že v rámci
řízení byly dané okolnosti zjištěny. K aplikaci § 150 o. s. ř. přistupují soudy
zcela výjimečně, a to v případě, že v řízení vyplynuly najevo důvody hodné
zvláštního zřetele. Posuzují se veškeré okolnosti a poměry účastníků nejen na
straně toho, kdo by měl podle zákona hradit náklady řízení, ale také na straně
oprávněného účastníka. Závěr o výjimečnosti případu a důvodech hodných
zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení musí být podložen
zjištěním skutkových okolností, pro které by v konkrétním případě bylo
nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který by je měl
hradit protistraně, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na oprávněném
účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, ze dne
8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2013, ze dne 25. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo
4275/2013, ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014 nebo ze dne 29. 9.
2014, sp. zn. 21 Cdo 379/2014). Za okolnosti zvláštního zřetele, které
odůvodňují nepřiznání náhrady nákladů řízení, nelze považovat pouze skutečnost,
že by jejich přiznání způsobilo jednomu z účastníků větší újmu než druhému, ale
je nutné, aby byly dány i další zvláštní okolnosti mající vliv na spravedlivé
rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3172/2013, a ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo
2941/2013).
Otázka aplikace § 150 o. s. ř. nepředstavuje právní otázku, která by v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Ostatně argumenty, pro
které dovolatelé nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu a dovozují, že podle
§ 150 o. s. ř. neměla být žalovanému přiznána plná náhrada nákladů řízení, jsou
vesměs na úrovni skutkové.
Avšak námitku dovolatelů, že po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. je
nespravedlivé přiznat v plné výši protistraně náhradu nákladů řízení za
zastoupení advokátem podle advokátního tarifu, je třeba nyní řešit z hlediska
právního názoru vysloveného Ústavním soudem v jeho nálezu ze dne 7. 6. 2016,
sp. zn. IV. ÚS 3559/15, z jehož odůvodnění se podává, že zrušením tzv.
přísudkové vyhlášky (vyhlášky č. 484/2000 Sb.) ke dni 7. 5. 2013 došlo k zásahu
do legitimního očekávání účastníků většiny probíhajících soudních řízení, a to
ohledně maximální částky, kterou jim soud může v případě jejich neúspěchu
uložit k náhradě. V průběhu řízení by zásadně neměla být měněna procesní
pravidla, a pokud k tomu došlo, je třeba tím více dbát na ochranu práv
účastníků v těch případech, kde se taková nepředvídatelná změna nastavených
pravidel projeví. Aby rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mohlo vyhovovat
požadavkům na spravedlivý proces, je třeba v těchto případech zvážit hledisko
legitimního očekávání účastníků, a pokud by rozhodnutí o náhradě nákladů na
zastoupení advokátem podle advokátního tarifu znamenalo nezanedbatelné a z
pohledu účastníků řízení nepředvídatelné zvýšení nákladů, nelze striktně podle
advokátního tarifu postupovat. Za situace, že pro absenci přísudkové vyhlášky
nelze podle § 151 odst. 2, věty první před středníkem, o. s. ř., zjistit výši
náhrady nákladů zastoupení, je zde jiné východisko, a to ustanovení § 136 o. s.
ř., podle nějž lze spravedlivou výši náhrady nákladů řízení určit volnou
úvahou, přičemž podle závěru Ústavního soudu lze analogicky vycházet i ze
zrušené přísudkové vyhlášky a zohlednit rovněž časové hledisko – zda byla
většina úkonů učiněna v období po zrušení přísudkové vyhlášky či nikoliv.
V dané věci jde právě o případ, že důsledkem aplikace advokátního tarifu
namísto tzv. přísudkové vyhlášky se celková náhrada nákladů řízení podstatně
zvýšila. Je proto třeba v intencích nálezu Ústavního soudu posoudit, zda
použití advokátního tarifu není v tomto případě v rozporu s principy
spravedlnosti a legitimního očekávání, zda jej lze aplikovat pro rozhodnutí o
náhradě nákladů za zastoupení advokátem, a zda je třeba individuálně posoudit
spravedlivou výši náhrady nákladů řízení.
Otázka výše náhrady nákladů řízení za zastoupení advokátem z hlediska principů
spravedlnosti a legitimního očekávání účastníků nebyla dosud v rozhodování
dovolacího soudu vyřešena (§ 237 o. s. ř.). Dovolání žalobců je proto přípustné
a je též důvodné.
Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu v napadené části výroku o náhradě
nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi účastníky co do částky
120 803,50 Kč a v závislém výroku o nákladech odvolacího řízení zrušil a věc v
tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243d odst. 1 věta za
středníkem a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. srpna 2016
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu