33 Cdo 2477/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně Mgr. A. G., zastoupené JUDr. Milošem Slabým, advokátem se sídlem
Mohelnice, Nádražní 381/9, proti žalovanému Ing. T. K., zastoupenému Mgr.
Ondřejem Richterem, advokátem se sídlem Praha 2, Trojanova 2022/12, o zaplacení
200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn.
16 EC 58/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 30. 1. 2014, č. j. 58 Co 585/2011-288, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2014, č. j. 58 Co 585/2011-288,
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně částky 200.000,- Kč s
příslušenstvím potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil jen tak, že
jejich výše činí 152.200,- Kč, jinak jej potvrdil; současně rozhodl o nákladech
odvolacího a dovolacího řízení (rozhodl tak poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze
dne 29. 10. 2013, č. j. 33 Cdo 2026/2012-270, zrušil jeho rozsudek ze dne 8. 2.
2012, č. j. 58 Co 585/2011-247, ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 200.000,- Kč s
příslušenstvím).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost ve
smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném
do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.; dále jen „o. s.
ř.), spatřuje v tom, že dovolacím soudem právní otázka dříve vyřešená v
rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, by měla být - z blíže
rozvedených důvodů - dovolacím soudem posouzena jinak. Konkrétně jde o
posouzení otázky účinků tzv. koncentrace řízení podle § 118b o. s. ř. Žalovaný
prosazuje, že ke koncentraci řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř. dochází bez
ohledu na to, zda byli účastníci v předvolání k jednání o koncentraci a jejích
účincích poučeni.
Dovolací soud nemá důvod posuzovat nastolenou otázku jinak, než jak byla v
souladu s rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněným ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 98/2013, posouzena v předchozím
zrušovacím rozhodnutí ze dne 29. 10. 2013, č. j. 33 Cdo 2026/2012-270. Námitka
žalovaného, že vzor č. 024, jímž byl zástupce žalobkyně k prvnímu jednání
předvolán, poučení o koncentraci řízení obsahoval, se nemůže prosadit, neboť
nevystihuje jediný v úvahu přicházející dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., ale zpochybňuje skutkové
zjištění, na němž je právní posouzení založeno. Nad to dovolací soud připomíná,
že jeho předchozí kasační rozhodnutí vycházelo z jiného zjištění než mu
podsouvá žalovaný, a to, že „v pořadí první jednání k projednání věci samé
nařízené na den 15. 4. 2010, k němuž byl předvolán pouze právní zástupce
žalobkyně prostřednictvím vzoru č. 024 o. s. ř. a právní zástupce žalovaného
prostřednictvím vzoru č. 026 o. s. ř., soud prvního stupně, aniž se toto
jednání uskutečnilo, odročil na den 25. 5. 2010, k němuž zástupce účastníků
předvolal vzorem č. 050 o. s. ř.“ Z tohoto zjištění pak dovodil, že nepoučil-li
soud prvního stupně účastníky o koncentraci řízení a o jejích účincích v
předvolání k prvnímu jednání, které se ve věci uskutečnilo dne 25. 5. 2010,
nemohla skončením tohoto jednání koncentrace řízení nastat.
Přípustnost dovolání nezakládá ani argumentace žalovaného, že napadené
rozhodnutí je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu prezentovanou
rozhodnutími ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007, ze dne 29. 9. 2010,
sp. zn. 33 Cdo 4312/2008, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3878/2008, a ze
dne 15. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2090/2009. Žalovaný se mylně domnívá, že
napadené rozhodnutí spočívá na závěru, že k prokázání uzavření smlouvy o půjčce
podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.
12. 2013 - srov. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „obč. zák.“),
postačí, je-li prokázáno, že věřitel měl dostatečné finanční prostředky k tomu,
aby mohl dlužníkovi půjčku poskytnout. Přehlíží, že odvolací soud vyšel ze
skutkového závěru, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 400.000,- Kč na
úhradu jeho dluhu vzniklého před uzavřením jejich manželství (o čemž nebylo
mezi účastníky sporu) a že prokázala zdroj těchto finančních prostředků, jež
tvořily příjmy z advokátní praxe z doby před uzavřením manželství a peněžní
dary od jejích prarodičů. Prosazuje-li žalovaný oproti odvolacímu soudu závěr,
že žalobkyně neprokázala, že poskytnutý peněžní obnos pocházel z jejích
výlučných prostředků, nejedná se (opět) o uplatnění dovolacího důvodu podle §
241a odst. 1 o. s. ř., neboť tyto námitky směřují primárně proti správnosti,
popř. úplnosti skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely.
Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým
dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Žalovanému nelze přisvědčit, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
dovolacím soudem dosud nevyřešené otázce, a to, zda po uzavření písemné smlouvy
podle § 24a odst. 1 písm. a/ zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále též „zákona
o rodině“), a po zániku manželství účastníků takové smlouvy rozvodem dle § 24a
zákona o rodině se může jeden z účastníků smlouvy proti druhému z nich úspěšně
domáhat žalobou ze smlouvy o půjčce zaplacení tvrzeného peněžního nároku
vzniklého mezi nimi za trvání manželství. Dovolací soud totiž již v rozsudku ze
dne 18. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4913/2009, formuloval a odůvodnil právní závěr,
že dohoda v případě tzv. nesporného rozvodu podle § 24a zákona o rodině může
mít charakter generálního narovnání ve smyslu § 585 obč. zák., jestliže z
jejího obsahu a okolností případu lze dovodit, že dopadá na veškeré dosavadní
závazky smluvních stran (tj. i těch, jež netvoří předmět společného jmění
manželů) a že žádná ze stran nebude mít vůči druhé další nároky ani závazky (s
výjimkou práv, na než nemohly pomýšlet). V posuzovaném případě odvolací soud
převzal zjištění soudu prvního stupně, že účastníci v souvislosti s rozvodem
manželství uzavřeli dne 25. 1. 2008 dohodu o vypořádání vzájemných majetkových
vztahů, v níž shodně uvedli, že touto dohodou jsou jejich majetkové vztahy
týkající se společného jmění manželů a bydlení pro dobu po rozvodu vypořádané.
Jestliže součástí skutkového stavu, z něhož odvolací soud při právním posouzení
věci vyšel, nebylo zjištění, že dohoda účastníků se týká všech jejich
dosavadních závazků (jako tomu bylo ve věci sp. zn. 28 Cdo 4913/2009), čemuž
odpovídalo i následné jednání účastníků (žalovaný žalobkyni půjčku splácel),
pak se nemůže prosadit právní názor žalovaného, že uzavření dohody podle § 24a
odst. 1 písm. a/ zákona o rodině vylučuje možnost žalobkyně úspěšně se vůči
němu domáhat zaplacení tvrzeného dluhu ze smlouvy o půjčce, podle níž mu
poskytla své prostředky na úhradu jeho dluhu z úvěrové smlouvy, kterou uzavřel
před manželstvím. I když odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí
pregnantně nevyjádřil právní závěr, že ujednání obsažené v článku III. dohody
nelze považovat za tzv. generální narovnání dopadající na všechny dosavadní
závazky mezi účastníky, nepochybně z takového právního závěru při rozhodování
vycházel, měl-li za to, že dohoda účastníků se týkala jen vypořádání jejich
společného jmění manželů.
Přípustnost dovolání nelze spojit ani s řešením otázky, kterou podle
přesvědčení žalovaného dosud dovolací soud nevyřešil, a to určení výše nákladů
řízení v důsledku nesprávné aplikace vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátního
tarifu) odvolacím soudem, který rozhodoval poté, co Ústavní soud zrušil
vyhlášku č. 484/2000 Sb., podle níž o nákladech řízení rozhodl soud prvního
stupně. Žalovaný má za to, že odvolací soud nesprávně změnil nákladový výrok
rozhodnutí soudu prvního stupně, který odpovídal právnímu předpisu účinnému v
době rozhodování soudu prvního stupně.
O nákladech řízení odvolací soud rozhodl v souladu s rozhodovací praxí
dovolacího soudu. V souvislosti se zrušením vyhlášky č. 484/2000 Sb. nálezem
pléna Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod
číslem 116/2013 Sb., s účinností od 7. 5. 2013, Nejvyšší soud již dříve
uzavřel, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za
zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup
podle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř., tedy určení
odměny advokáta za zastupování účastníka řízení podle advokátního tarifu.
Rozhodným okamžikem pro posouzení, který právní předpis je třeba aplikovat, je
zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. Rozhoduje-li tedy soud o nákladech řízení (byť
v odvolacím řízení) po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., tj. po 7. 5. 2013,
použije pro určení výše odměny advokáta advokátní tarif (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2013, nebo odůvodnění
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, a ze
dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněných ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2014 a 40/2014). Na uvedeném závěru nemění nic
ani skutečnost, že odvolací soud rozhodoval o náhradě nákladů řízení, která
proběhla před zrušením vyhlášky č. 484/2000 Sb. Nejvyšší soud rovněž již dříve
ve svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil právní závěr, podle kterého nárok
na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na
základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní
povahu (nejen vznik nároku, ale i jeho výše je závislá na rozhodnutí soudu);
jinými slovy řečeno, pohledávka vzniká teprve pravomocným rozhodnutím soudu o
přiznání náhrady nákladů jednomu z účastníků proti druhému (srov. např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 32 Odo 529/2003, ze dne
30. 3. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1932/2007, ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Cdo
238/2007, nebo ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1932/2007). Rozhodl-li tudíž
odvolací soud dne 30. 1. 2014 (tj. po dni 7. května 2013, ke kterému byla
zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb.) o náhradě nákladů řízení před soudem prvního
stupně podle advokátního tarifu, a nikoli podle v tu dobu již zrušené vyhlášky
č. 484/2000 Sb., pak se od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. června 2015
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu