33 Cdo 3878/200839
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve
věci žalobkyně H. W., zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v
Kladně, náměstí Starosty Pavla 40, proti žalované Z. Č., o zaplacení částky
33.500,- Kč, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 21 C 176/2006, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. dubna
2008, č. j. 26 Co 10/2008-115, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III., IV. a V.). Vyšel ze zjištění, že
žalobkyně poskytla žalované půjčku ve výši 140.000,- Kč na dokončení přístavby
rodinného domu s tím, že půjčená částka bude splácena v pravidelných měsíčních
splátkách od roku 2004. Existenci ústně uzavřené smlouvy o půjčce podle § 657
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) prokazuje listina nazvaná „uznání
dlužné částky“ ze dne 1. 1. 2004, znalecký posudek Mgr. J. Ž., který potvrdil
pravost podpisu žalované na této listině, a přehled zaplacených splátek. Zároveň uzavřel, že „účast prvého žalovaného (rozuměj D. Č.) na tomto
závazkovém vztahu“ nebyla prokázána, a z tohoto důvodu žalobu vůči němu zamítl. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. dubna 2008, č. j. 26 Co
10/2008-115, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci
samé tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku
33.500,- Kč [výrok I. písm. a)], neuložil jí povinnost k náhradě nákladů řízení
vzniklých státu [výrok I. písm. b)] a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi
účastnicemi před soudy obou stupňů. Na základě skutkových zjištění, podle nichž
žalovaná podepsala „uznání dlužné částky“, jehož obsahem je prohlášení, že si
D. Č. půjčil od žalobkyně částku 140.000,- Kč, kterou se zavázal splácet v
blíže určených měsíčních částkách, dále že tento dluh žalovaná „jistí“ svou
nemovitostí v L., že D. Č. uvedenou listinu nepodepsal (jeho podpis na ní je
fingovaný), odvolací soud dovodil, že k uzavření smlouvy o půjčce mezi
účastnicemi nedošlo. Zdůraznil, že obsahem sporné listiny, je prohlášení D. Č. (nikoli její), že si uvedenou částku půjčil on. Pojem „jištění“ nemovitostí
odvolací soud vyložil tak, že tím žalovaná projevila vůli poskytnout svou
nemovitost jako zástavu. Uzavření smlouvy o půjčce není způsobilý prokázat ani
písemně zachycený přehled splátek dluhu. Žalovaná sice neprokázala jiný právní
důvod, jenž ji vedl k plnění splátek žalobkyni (tj. že jím nebyla smlouva o
půjčce), nelze však vyloučit, že dluh splácela v domnění existence jejího
zajišťovacího závazku podle zmíněné listiny. Žalobkyně po poučení podle § 118a
odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), v situaci, kdy
odvolací soud nepovažoval za prokázanou existenci smlouvy o půjčce, navrhla
vyslechnout svědky A. Š. a M. V. a provést důkaz výpisem z jejího bankovního
účtu. Odvolací soud tyto důkazy neprovedl s odůvodněním, že podle samotné
žalobkyně tito svědci nebyli přítomni jednání mezi účastníky a mohou potvrdit
jen to, co jim řekla sama. Výpis z účtu může prokázat jen to, že žalobkyně
vybrala peníze ze svého účtu. V dovolání směřujícímu proti „všem výrokům“ žalobkyně (dále též
„dovolatelka“) zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že neprokázala uzavření
smlouvy o půjčce podle § 657 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Prosazuje názor, že žalovaná podepsala listinu ze dne 1. 1. 2004 s úmyslem být
zavázána solidárně s dlužníkem (D. Č.) na základě ústně uzavřené smlouvy o
půjčce.
Smyslem sousloví „tento dluh jistí má matka (rozuměj žalovaná) svou
nemovitostí“ nebylo zajistit půjčku zástavou, nýbrž umožnit domáhat se vrácení
půjčky nejen po D. Č., ale i vůči žalované, mající majetek přesahující hodnotu
sporné pohledávky. Nelze přitom odhlédnout od toho, že žalovaná v listině
uvedenou dlužnou částku splácela podle dohodnutého splátkového kalendáře. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl jí navržené důkazy výslechem
blíže určených svědků a výpisem z jejího bankovního účtu, které mohly nepřímo
prokázat její tvrzení o uzavření smlouvy o půjčce. Jestliže odvolací soud
„dospěl ke zcela opačným závěrům než soud prvního stupně a sám ve věci rozhodl
a znemožnil tak účastníkům vyjádřit se k novému právnímu náhledu, navrhnout
další důkazy“, zatížil tak řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. S tímto odůvodněním navrhla zrušit rozsudek odvolacího
soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II,
bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o. s. ř.“)], není důvodné. Přestože dovolatelka avizuje uplatnění všech dovolacích důvodů,
obsahově (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) konkrétní výhrady vůči tomu, jaký právní
předpis soud aplikoval, nebo že jej nesprávně vyložil, její dovolání postrádá
[srovnej § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Argumentuje-li nesprávným právním
posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného
(podle ní správného) skutkového závěru, že účastnice uzavřely smlouvu o půjčce,
musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci, že
žalovaná svůj závazek vrátit půjčku nesplnila a je ve věci pasivně legitimována.
Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto
ustanovení (§ 238 a 238a o. s. ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Již v rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000,
vyslovil Nejvyšší soud ČR názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i
pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z
právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již
o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v
rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise
Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu
smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky
ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a
povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o
právní posouzení věci. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou
námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou
významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze
kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné
části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co
bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z
logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné)
skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud
vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení
důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které
vyšly jinak najevo, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti
či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá
tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8). Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze
usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak
k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není
možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl
uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý,
že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). V daném případě bylo pro právní posouzení věci podstatné zjištění
obsahu listiny označené jako „uznání dlužné částky“ ze dne 1. 1. 2004. Uzavřel-li odvolací soud, že z textu této listiny vyplývá, že částku
140.000,- Kč si půjčil Daniel Čížek a nikoli žalovaná, je tento skutkový závěr
správný [„ já níže podepsaný D. Č. (…) stvrzuji svým podpisem, že jsem si
půjčil od paní H. W.
(…) finanční částku ve výši 50tis v hotovosti bezúročně a
90tis v hotovosti (…) dlužnou částku se zavazuji splácet vždy maximálně do
konce každého měsíce dle níže uvedeného splátkového kalendáře …“]. Gramatickým
výkladem prohlášení nelze dospět k závěru o solidárním závazku žalované vrátit
poskytnutou půjčku [„tento dluh jistí má matka pí. Z. Č. (…) svou nemovitostí v
obci L., jejíž je jedinou majitelkou“]. Tvrzení žalobkyně, že spornou částku půjčila na základě ústně uzavřené
smlouvy žalované, čemuž odpovídá v listině ze dne 1. 1. 2004 použitý výraz
„jistí“, nebylo způsobilé zpochybnit správnost a logiku uvedených skutkových
závěrů vztahujících se k otázce existence smlouvy o půjčce mezi účastnicemi. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud pro své skutkové zjištění vzal v
úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů
účastníků, že žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul; v
jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z
hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický
rozpor. Z těchto důvodů nemůže dovolací soud do takového hodnocení důkazů
zasáhnout a vyvozovat z něj důsledek svědčící o nesprávnosti napadeného
rozsudku. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. proto nebyl uplatněn
opodstatněně. Podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Námitkou, že soud neprovedl všechny dovolatelkou navržené důkazy, resp. že jí navrhované doplnění dokazování bylo odvolacím soudem shledáno
nadbytečným, uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Neúplně nebo nesprávně zjištěný skutkový stav věci může být dovolacím
důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. jen výjimečně, a to tehdy,
jestliže v rozporu s § 120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné
pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny a k jejich
prokázání byly nabízeny důkazy) nebo jestliže nebyl proveden navržený důkaz a
soud, aniž by učinil skutková zjištění, dovodil, že účastník neunesl důkazní
břemeno. Za tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, je třeba považovat jen takový postup soudu, kdy nebyl
proveden účastníkem navržený důkaz k prokázání skutečnosti, jež byla pro řešení
daného sporu podstatná (srov. k tomu rozsudek odvolacího soudu z 30. ledna
2001, sp. zn. 33 Cdo 748/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, Svazek 1, pod C 76). V dané věci nelze odvolacímu soudu vytýkat, že okolnosti rozhodné pro
posouzení existence půjčky nezjišťoval (viz listinné důkazy, výslechy účastníků
a znalecký posudek). Okolnost, že odvolací soud neprovedl všechny důkazy, které
žalobkyně v průběhu řízení navrhla, sama o sobě shora zmíněný dovolací důvod
nenaplňuje.
Jestliže k půjčce dochází na základě smlouvy, podle níž věřitel
poskytne (předá) peníze dlužníku, který se zavazuje vrátit je po uplynutí
dohodnuté doby (§ 657 obč. zák.), pak ve sporu o vrácení půjčené částky má
žalobce břemeno tvrzení, že s žalovaným dlužníkem uzavřel smlouvu o půjčce, že
mu poskytl finanční prostředky a že žalovaný dluh řádně a včas nezaplatil. Důkazní břemeno ohledně tvrzení, že byla uzavřena smlouva o půjčce a že podle
ní bylo dlužníku plněno, spočívá na věřiteli. Jsou-li tyto skutečnosti
prokázány, pak věřitel unesl důkazní břemeno (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
ČR ze dne 16. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000, uveřejněný pod C 946/13
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR). Je potřebné zdůraznit, že účastník
zatížený povinností tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich
verifikaci důkazní prostředky (§ 120 o. s. ř.) nemá - v procesním slova smyslu
- právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud totiž ve smyslu §
120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede
a nejde-li o řízení uvedená v § 120 odst. 2 o. s. ř. (tzv. nesporná), může
podle § 120 odst. 3 věty první o. s. ř. provést i jiné než účastníky navržené
důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu
vyšla v řízení najevo. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací
soud rozhodl, že důkazy výpověďmi svědků A. Š. a M. V., kteří nebyli jednání o
půjčce ani předání peněz přítomni, jakož i výpisem bankovního účtu žalobkyně
neprovede, neboť nejsou z hlediska své závažnosti a věrohodnosti způsobilé
zjištěný skutkový stav zvrátit. Nejvyšší soud je proto přesvědčen, že
neprovedl-li odvolací soud žalobkyní navržené důkazy, neboť dospěl k závěru, že
z hlediska jejich závažnosti (tj. jejich významu pro rozhodnutí věci a
použitelnosti pro zjištění skutkového stavu) byly pro závěr o existenci smlouvy
o půjčce a závazku žalované půjčenou částku vrátit zbytečné, nelze mu v tomto
směru nic vytknout. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. tak
nebyl naplněn. Podle § 220 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném k 23. 4. 2008 (dále opět jen „o. s. ř.“) odvolací soud změní rozsudek nebo usnesení,
jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou splněny podmínky pro jejich
potvrzení (§ 219) nebo zrušení (§ 219a) a jestliže a) soud prvního stupně
rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav, b) po doplnění nebo
zopakování dokazovaní je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možné o věci
rozhodnout. Jednou ze základních zásad, na nichž je založeno občanské soudní
řízení, je zásada dvojinstančnosti tohoto řízení. K řízení v prvním stupni jsou
zásadně příslušné okresní soudy (§ 9 odst. 1 o. s. ř.), popř. stanoví-li to
zákon soudy krajské (§ 9 odst. 2, 3 o. s. ř.) a o odvoláních proti jejich
rozhodnutím rozhodují krajské soudy (§ 10 odst. 1 o. s. ř.), popř. vrchní soudy
(§ 10 odst. 2 o. s. ř.).
Odvolací soud pak přezkoumává správnost skutkových
zjištění učiněných soudem prvního stupně a právního posouzení věci, k němuž
tento soud na základě svých skutkových zjištění v rozhodnutí dospěl, jakož i
správnost řízení, které vydání rozhodnutí soudu prvního stupně předcházelo (§
212a o. s. ř.). Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku věcně správné,
odvolací soud je potvrdí (§ 219 o. s. ř.). Odvolací soud změní rozsudek nebo
usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou splněny podmínky
pro jejich potvrzení (§ 219) nebo zrušení (§ 219a) a jestliže a) soud prvního
stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav, b) po doplnění
nebo zopakování dokazovaní je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možné o
věci rozhodnout. (§ 220 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud rozhodnutí zruší,
jestliže a) tu jsou takové vady, že řízení nemělo proběhnout pro nedostatek
podmínek řízení nebo rozhodoval věcně nepříslušný soud nebo vyloučený soudce
anebo soud nebyl správně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát,
popřípadě i jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava, b) rozhodnutí není
přezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů, c) soud nepřibral
za účastníka toho, kdo měl být účastníkem, d) soud nepokračoval v řízení s tím,
kdo je procesním nástupcem účastníka, který po zahájení řízení ztratil
způsobilost být účastníkem řízení (§ 219a odst. 1 věta prvá o. s. ř.). Odvolací
soud rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, zruší také
tehdy, jestliže ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další
účastníky navržené důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení (§
213 odst. 3 a 4); ustanovení § 213 odst. 5 tím nesmí být dotčeno. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) založil své rozhodnutí
na skutkových zjištěních učiněných zejména z listiny ze dne 1. 1. 2004 a nelze
mu proto vytýkat, že porušil ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř., jestliže
rozsudek soudu prvního stupně v důsledku odlišného výkladu § 657 obč. zák. změnil a žalobu zamítl. Ani touto výhradou tak nebyl naplněn dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Žalobkyně sice v dovolání uvádí, že napadá všechny výroky rozsudku
odvolacího soudu, tedy i výrok o nákladech řízení, avšak podle obsahu dovolání
(§ 41 odst. 2 o. s. ř.) žádné konkrétní námitky proti tomuto výroku
neuplatnila. I kdyby dovolání proti nákladovému výroku směřovalo, nebylo by
přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).
Protože se žalobkyni nepodařilo zpochybnit správnost napadeného
rozsudku, Nejvyšší soud její dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před
středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované
v této fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž
náhradu by jinak měla proti žalobkyni právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. srpna 2010
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu