U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause v právní věci
žalobkyně S. T., zastoupené JUDr. Petrem Kalenským, advokátem se sídlem v Praze
2, Hálkova 1406/2, proti žalovanému M. M., zastoupenému Pavlem Švestákem,
advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 327/4, vedené u Okresního soudu v
Jeseníku pod sp. zn. 10 C 4/2008, o zaplacení 242 258 Kč s příslušenstvím, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v
Olomouci ze dne 17. března 2016, č. j. 12 Co 400/2014-434, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 30. září 2013, č. j. 10 C 4/2008-327,
uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 242 258 Kč spolu se specifikovaným
příslušenstvím (výrok I.); zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně po
žalovaném domáhala zaplacení dalších 117 742 Kč a specifikovaného příslušenství
(výrok II.); přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 55 604 Kč (výrok
III.); uložil žalobkyni povinnost zaplatit státu na účet Okresního soudu v
Jeseníku na nákladech řízení částku 531 Kč (výrok IV.); žalovaného zavázal
zaplatit státu na účet Okresního soudu v Jeseníku na nákladech řízení částku
239 Kč (výrok V.); a rozhodl, že žalobkyni bude vrácena část zaplacené zálohy
na znalecký posudek ve výši 500 Kč (výrok VI.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze
dne 4. prosince 2014, č. j. 12 Co 400/2014-381, změnil výrok I. rozsudku
okresního soudu tak, že zamítl žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit
žalobkyni částku 242 258 Kč a v rozhodnutí blíže specifikované příslušenství
(výrok I.); a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. – VI.). Tento rozsudek k
dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. listopadu 2015, č. j. 28
Cdo 1069/2015-413, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud shrnul, že žalovaný se mohl bezdůvodně obohatit již tím, že v
situaci, kdy měl k předmětným nemovitostem přístup pouze on a osoby, kterým to
umožnil, fakticky vykonával užívací právo, které by mu jinak příslušelo pouze z
titulu platně uzavřené nájemní smlouvy. Tím, že by za užívání nemovitostí
neplatil částky odpovídající obvyklému (tržnímu) nájemnému, nedošlo by ke
zmenšení jeho majetku, ač se tak mělo stát.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 17. března 2016,
č. j. 12 Co 400/2014-434, v novém řízení potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
v odvoláním napadené části, ve výrocích I. a III. (výrok I.); ve zbývající
odvoláním napadené části, ve výrocích IV., V. a VI. rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že uložil žalobkyni povinnost zaplatit na nákladech řízení
před soudem prvního stupně vzniklých České republice na účet Okresního soudu v
Jeseníku částku 186 Kč, a žalovanému povinnost zaplatit na nákladech řízení
před soudem prvního stupně vzniklých České republice na účet Okresního soudu v
Jeseníku částku 25 Kč a ve zbytku nepřiznal státu právo na náhradu nákladů
řízení (výrok II.); a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na
nákladech odvolacího řízení částku 45 574 Kč (výrok III.).
Odvolací soud v souladu se soudem prvního stupně vyslovil, že důkazní návrh na
doplnění dokazování znaleckým posudkem ohledně zhodnocení nemovitostí žalovaným
s ohledem na ostatní skutková zjištění již není nutné provádět a vypracování
znaleckého posudku ohledně stanovení obvyklého nájemného také považoval za
nadbytečné. Ve vztahu k žalovaným vznesené námitce promlčení práva žalobkyně
podle § 107 obč. zák. dovodil její částečnou důvodnost s tím, že žaloba je
promlčena pouze zčásti. Žalovaný si také musel být vědom skutečnosti, že
vlastníkem nemovitosti je žalobkyně, která jej nejméně již v roce 2003 vyzývala
k jejímu vyklizení. Pokud jde o právní posouzení věci, odvolací soud, vázán
právním názorem Nejvyššího soudu, dospěl k závěru, že žalovaný je osobou
pasivně věcně legitimovanou a za situace, kdy za užívání nemovitostí v
předmětném období neplatil částky odpovídající obvyklému (tržnímu) nájemnému,
bezdůvodně se na úkor žalobkyně obohatil. Ta se proto právem domáhá po
žalovaném zaplacení částky 242 258 Kč, jež byla coby bezdůvodné obohacení
stanovena korektně. V daném případě nebyla prokázána důvodnost obrany
žalovaného spočívající v nároku na zaplacení zhodnocení nemovitosti žalobkyně
stavebními úpravami, a proto je žalovaný povinen shora uvedenou částku
zaplatit; žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení, neboť bez platného právního
titulu na úkor žalobkyně v předmětném období v postavení detentora měl
nemovitost přístupnou jen pro sebe a nakládal s ní podle svého. Soud
nepovažoval za podstatné, nakolik ji skutečně využíval, ani zda z předmětné
nemovitosti v daném období měl nějaký užitek. Podle odvolacího soudu soud
prvního stupně nepochybil ani v případě přiznání žalovaného příslušenství
částky 242 258 Kč, které posoudil v souladu s ustanovením § 517 odst. 2 obč.
zák. ve znění do 31. 12. 2013.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení v § 241a odst. 1 o. s. ř., zejména pokud se týká výše majetkového prospěchu žalovaného, který
má být z titulu bezdůvodného obohacení vydán žalobkyni. Vytýkal odvolacímu
soudu, že nesprávně vyřešil otázku procesního práva, když nenechal přezkoumat
znalecké posudky jiným znalcem v souladu s § 127 odst. 2 o. s. ř., eventuálně
znaleckým ústavem podle § 127 odst. 3 o. s. ř., neboť oba znalecké posudky
postrádaly základní zákonné náležitosti znaleckého posudku. Namítal, že znalec
Ivo Trsťan určil výši obvyklého nájemného za užívání předmětných nemovitostí
nepřezkoumatelným způsobem, neboť neměl k dispozici jediný konkrétní podklad o
jeho výši. V dovolání shrnul dosavadní průběh řízení, poukazoval na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3450/2007 s tím, že odvolací soud nerespektoval
jeho závěry. Odvolací soud také pochybil při posouzení otázky promlčení
žalovaným započtené vzájemné pohledávky z titulu investic, neboť rozhodující
není, kdy byla vzájemná pohledávka uplatněna k započtení, nýbrž časový okamžik,
kdy se započítávané pohledávky setkaly. V tomto směru je právní posouzení
odvolacího soudu v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, a to s
rozhodnutími sp. zn. 20 Cdo 1852/2007 a sp. zn. 33 Odo 336/2005, podle nichž
promlčení se posuzuje k okamžiku, kdy se pohledávky setkaly. Navrhl proto
zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu
řízení. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od
1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací
přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 o. s. ř., se
zabýval jeho přípustností. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel předně brojí proti úsudku odvolacího soudu o výši bezdůvodného
obohacení, které bylo zjištěno ze znaleckých posudků, jež jsou toliko jedním z
důkazních prostředků ve smyslu § 125 o. s. ř., které soud hodnotil s dalšími
důkazy podle § 132 o. s. ř., tedy vznáší námitky skutkového charakteru. Je
vhodné upozornit na závěry Nejvyššího soudu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn.
28 Cdo 329/2010, a ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5138/2014) stran hodnocení znaleckého posudku jako jednoho z důkazů
v civilním řízení, kdy je nutné respektovat specifika, jimiž se takový důkaz
vyznačuje. Soud musí zvažovat, zda má posudek všechny formální náležitosti,
jsou-li závěry v něm popsané řádně odůvodněny a podloženy obsahem nálezu, dále
jestli znalec vyčerpal úkol v rozsahu, v němž mu byl zadán, zda přihlédl ke
všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, jestli své závěry podložil
výsledky řízení a zda tyto nejsou v rozporu s ostatními provedenými důkazy. Je
přitom zřejmé, že soud nedisponuje odbornými znalostmi, aby mohl (směl)
zodpovědně přezkoumávat věcnou správnost znaleckého posudku, či jeho závěry
nahradit názory vlastními (například za použití § 136 o. s. ř., jenž má místo
pouze tam, kde výši nároku lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji není
možné určit vůbec). Uvedené ovšem neznamená, že by soud výsledek znaleckého
zjišťování měl bez dalšího převzít, nýbrž může znalci v případě pochybností
uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho
nedostatky, popřípadě mu může zadat vypracování posudku nového, anebo ustanovit
jiného znalce, jenž by věc znovu posoudil a ke správnosti původního posudku se
vyjádřil (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soud ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28
Cdo 4930/2009, jakož i jeho usnesení ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo
4157/2015, a ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5001/2015). V nyní projednávané
věci nelze v uvedených souvislostech shledat žádné pochybení odvolacího soudu,
neboť ten se v rámci přezkumu skutkových závěrů soudu prvního stupně pečlivě
zabýval veškerými námitkami žalovaného, jakož i závěry posudků. Zcela lichá je
námitka, že by znalecké závěry o výši obvyklého nájemného byly
nepřezkoumatelné, neboť znalec vysvětlil, proč stanovil právě částku 10 000 Kč
měsíčně, a soudy v návaznosti na to podrobně rozebraly, proč tuto částku
akceptovaly. Lze shrnout, že námitky dovolatele stran (kvality) znaleckého posudku, které
jsou fakticky námitkami výhradně skutkovými, dovolacímu přezkumu podléhat
nemohou, neboť taková činnost Nejvyššímu soudu ve smyslu ustanovení § 237, §
241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř. nepřísluší (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, či ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 411/2014), proto taktéž nemohou založit přípustnost
dovolání. Zcela nepřípadná z hlediska splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu
§ 237 o. s. ř. je nakonec i kritika závěrů týkajících se vyčíslení investic do
předmětné nemovitosti (ve smyslu zjištění rozsahu jejího zhodnocení žalovaným)
a na ni navazující posouzení otázky účinků vznesené námitky promlčení žalovaným
k započtení navrhované vzájemné pohledávky z titulu těchto investic. Námitky žalovaného směřující proti závěru, že neprokázal stav nemovitosti před
jím tvrzenými úpravami a po jejich skončení ani jejich rozsah (nedoložil žádnou
dokumentaci ani např.
doklady o nákupu stavebního materiálu atp.) ve smyslu
stavebním i finančním, jsou námitkami výhradně skutkovými, a tedy nejsou ničím
jiným než kritikou hodnocení provedených důkazů (žalovaný pouze předkládá svou
verzi), která nemůže být považována za způsobilý dovolací důvod (k tomu srovnej
mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Ostatně soudy se velmi podrobně touto otázkou zabývaly a mimo jiné
také vyložily na podkladě obsahu spisu, že žalovaný, krom důkazní nouze
opakovaně měnil svá tvrzení ve vztahu k pracím, jež měl provést na předmětné
nemovitosti, jakož i o době jejich provedení (k čemuž nepředložil např. stavební dokumentaci, stavební povolení), tedy nebyl schopen předložit
dostatečně přesvědčivou skutkovou verzi, která by spolehlivě (prokazatelně)
dokládala žalovaným tvrzenou pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení na
straně žalobkyně. Z podaného je tedy dobře patrné, že ani právě předestřená
námitka přípustnost dovolání nezaložila. Z posledně uvedeného pak nakonec logicky vyplývá, že v situaci, kdy žalovaný
neprokázal existenci své pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení na straně
žalobkyně (kdy měla vzniknout ani v jaké výši), pak zde není k započtení
způsobilá pohledávka, která by se mohla setkat s pohledávkou žalobkyně a stejně
nadbytečné jsou úvahy o jejím promlčení. K posouzení důvodnosti námitky
promlčení musí být totiž zjištěno, že pohledávka existovala (a v jaké výši) a
kdy se stala splatnou a způsobilou k započtení (k tomu srov. i dovolatelem
citovanou judikaturu dovolacího soudu, a usnesení ze dne 23. 7. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1852/2007, nebo rozsudek ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 336/2005). Skutečnost, že se soudy na okraj v obecné rovině vyjádřily i k otázce promlčení
(pokud žalovaný svůj nárok za zhodnocení provedené před 25. 4. 2006 uplatnil
poprvé až návrhem dne 25. 4. 2008, pak tento nárok by byl k řádně uplatněné
námitce žalobkyně již promlčen), je v uvedených souvislostech bezvýznamná,
neboť na posouzení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu, v situaci kdy
nebyla zjištěna pohledávka žalovaného, vystavěno nebylo, a proto ani kritika
žalovaného není způsobilá přípustnost dovolání založit. Jelikož žalovaný ve svém dovolání nepředestřel žádnou otázku, jež by zakládala
jeho přípustnost, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnul.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že žalobkyni, jež by v zásadě měla na jejich náhradu právo,
žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu