28 Cdo 1069/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause v právní věci
žalobkyně S. T., P., zastoupené JUDr. Petrem Kalenským, advokátem se sídlem v
Praze 2, Hálkova 2, proti žalovanému M. M., J., zastoupenému Mgr. Pavlem
Švestákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, vedené u Okresního
soudu v Jeseníku pod sp. zn. 10 C 4/2008, o zaplacení 242.258,- Kč s
příslušenstvím, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě –
pobočky v Olomouci ze dne 4. prosince 2014, č. j. 12 Co 400/2014-381, t a k t o:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 4. prosince
2014, č. j. 12 Co 400/2014-381, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 30. září 2013, č. j. 10 C 4/2008-327,
rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 242.258,- Kč a v rozhodnutí
blíže specifikované příslušenství (výrok I.); zamítl žalobu ve zbývající části,
kde se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení dalších 117.742,- Kč a v
rozhodnutí blíže specifikovaného příslušenství (výrok II.); přiznal žalovanému
náhradu nákladů řízení ve výši 55.604,- Kč (výrok III.); uložil žalobkyni
povinnost zaplatit státu na účet Okresního soudu v Jeseníku na nákladech řízení
částku 531,- Kč (výrok IV.); žalovaného zavázal zaplatit státu na účet
Okresního soudu v Jeseníku na nákladech řízení částku 239,- Kč (výrok V.); a
rozhodl, že žalobkyni bude vrácena část zaplacené zálohy na znalecký posudek
znalce Ivo Trsťana ve výši 500,- Kč (výrok VI.). Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 760.000,- Kč, která
představovala bezdůvodné obohacení odpovídající obvyklému nájemnému za užívání
budovy a pozemku parc. č. st. 57 v P. (dále jen „předmětné nemovitosti“), které
jsou v jejím vlastnictví od roku 1997, a to za období od 1. července 2001 do
října 2007. S ohledem na běh promlčecí doby vzala žalobu zpět co do částky
400.000,- Kč a předmětem řízení zůstala částka 360.000,- Kč. Soud prvního
stupně vzal za zjištěné, že žalovaný byl vlastníkem předmětných nemovitostí, a
kupní smlouvou je v roce 1997 prodal P. Š., který je dále převedl na žalobkyni. V roce 2003 se žalovaný domáhal určení, že je vlastníkem předmětných
nemovitostí, nicméně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze
dne 18. října 2006, č. j. 40 Co 1009/2005-227, jeho žalobu zamítl. V nyní
projednávané věci soud prvního stupně nepřisvědčil námitce žalovaného, že není
pasivně věcně legitimován z důvodu, že nemovitosti neužíval, neboť to byl právě
on, kdo s nimi disponoval a uzavíral nájemní smlouvy s provozovateli motorestu. Žalovaný se tak bezdůvodně obohacoval a musí žalobkyni zaplatit peněžitou
náhradu, kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle
nájemní smlouvy. Soud rovněž nepovažoval za důvodnou námitku žalovaného, aby mu
žalobkyně platila za správu nemovitostí, protože žalovaný zasahoval do
vlastnického práva žalobkyně. Co se týče obrany žalovaného spočívající ve
zhodnocení budovy, neunesl břemeno důkazní a břemeno tvrzení. Soud však shledal
částečně důvodnou jeho námitku promlčení. Žalobkyně věděla, že je vlastnicí
nemovitostí ode dne zápisu jejího vlastnického práva do katastru nemovitostí,
přičemž žalobu podala dne 24. října 2007. S ohledem na běh subjektivní dvouleté
promlčecí doby lze žalobě vyhovět toliko v části požadované úhrady 10.000,- Kč
měsíčně za období od 24. října 2005 do 31. října 2007, což činí částku
242.258,- Kč a úrok z prodlení, a s přihlédnutím k pouze částečnému úspěchu
žalobkyně (v rozsahu 38 %) ji soud zavázal k náhradě nákladů řízení žalovanému
ve výši 55.604,- Kč. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze
dne 4. prosince 2014, č. j. 12 Co 400/2011-381, změnil výrok I.
rozsudku
okresního soudu tak, že zamítl žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit
žalobkyni částku 242.258,- Kč a v rozhodnutí blíže specifikované příslušenství
(výrok I.); rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech
řízení před soudem prvního stupně 206.878,50 Kč (výrok II.); uložil žalobkyni
povinnost zaplatit na nákladech řízení před soudem prvního stupně vzniklých
České republice na účet Okresního soudu v Jeseníku částku 270,- Kč (výrok
III.); zrušil výrok VI. rozsudku okresního soudu (výrok IV.); rozhodl, že
žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku
28.290,- Kč (výrok V.); a stanovil žalobkyni povinnost zaplatit soudní poplatek
z odvolání ve výši 8.477,- Kč (výrok VI.). Krajský soud uzavřel, že mezi účastníky nebyla sjednána smlouva, na jejímž
základě by žalovaný byl povinen ve sporném období platit žalobkyni nájemné. Ačkoliv jí nevydal klíče, sám nemovitosti žalobkyně neužíval a nebylo ani
prokázáno, že od faktických uživatelů získával jakýkoliv prospěch. S odkazem na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, soud
uvedl, že za bezdůvodné obohacení nelze považovat jakýkoliv prospěch, jehož by
mohl dosáhnout vlastník neoprávněně užívané věci, nýbrž pouze ten prospěch, o
nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo o nějž se
jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Odvolací soud se neztotožnil s právním závěrem okresního soudu, že žalovaný bez
právního důvodu znemožnil žalobkyni užívání předmětných nemovitostí, a tudíž se
na její úkor bezdůvodně obohatil. Uzavřel, že žalovaný není pasivně věcně
legitimován a rozsudek v odvoláním napadeném výroku I. změnil tak, že žalobu
zamítl, rozhodl o nákladech řízení tak, že žalobkyni zavázal k jejich úhradě v
plné výši žalovanému, a to za řízení v prvním stupni v částce 206.878,50 Kč a
za řízení odvolací v částce 28.290,- Kč a uložil žalobkyni zaplatit část
soudního poplatku z odvolání v rozsahu 70 %, neboť žalovanému bylo přiznáno
osvobození od soudních poplatků a jeho odvolání bylo vyhověno.
Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. z důvodů uvedených v § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvedla, že žalovaný měl celou
dobu klíče od nemovitosti, které dával do užívání příbuzným, za což pobíral
nájemné, a do nemovitostí sám investoval. Poukázala na to, že odvolacím soudem
citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 845/99 vyznívá paradoxně v
její prospěch, neboť se jedná o situaci, kdy žalovaný nezmenšil svůj majetkový
stav, ač by se tak za normálních okolností, pokud by platil nájemné, stalo. Závěr soudu prvního stupně byl dle jejího názoru v souladu s právní praxí,
naproti tomu odvolací soud své rozhodnutí postavil na nesprávném právním
posouzení věci, když dovodil, že se nejednalo o bezdůvodné obohacení na straně
žalovaného a že žalovaný není ve sporu pasivně věcně legitimován. Předložené
důkazy svědčily v její prospěch a šlo o typický případ bezdůvodného obohacení. Dále namítla, že přiznání nákladů řízení odvolacím soudem je aktem v rozporu s
dobrými mravy, neboť spor vyvolal právě žalovaný svým protiprávním jednáním. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že důvody dovolání jsou čistě
skutkovými námitkami, přičemž ani po formální stránce nejde o řádné dovolání,
neboť dovolatelka netvrdí žádnou z variant uvedených v § 237 o. s. ř. Navrhl
dovolání odmítnout. Nejvyšší soud ve věci postupoval jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013
do 31. prosince 2013 (viz článek II bod 2 zákona č. 293/2012 Sb. a článek II
bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – dále jen o. s. ř.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241
odst. 1 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., přistoupil k
posouzení jeho přípustnosti. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelka sice výslovně nevymezila, který z důvodů přípustnosti dovolání
předpokládaných v § 237 o. s. ř. byl rozhodnutím odvolacího soudu založen,
ovšem dovolací soud shledal její dovolání přípustným (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, odmítající
formalistický přístup v otázce vymezení přípustnosti dovolání), neboť je podala
podle § 237 o. s. ř. z důvodů uvedených v § 241a odst. 1 o. s. ř., s výslovným
poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2001, sp. zn.
25 Cdo
845/99, a s námitkou nesprávného právního posouzení (rozdílného od uvedeného
rozhodnutí) odvolacím soudem v otázce vzniku bezdůvodného obohacení a existence
pasivní věcné legitimace na straně žalovaného; při řešení této otázky se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (zmíněný
judikát podle dovolatelky svědčí v její prospěch). Dovolatelka napadla
nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, který dovodil, že žalovaný
nebyl pasivně věcně legitimován z důvodu, že nemovitosti sám neužíval,
nezískával od faktických uživatelů žádný prospěch, a proto u něj nemělo dojít
ke vzniku bezdůvodného obohacení. Dovolání je důvodné.
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu
se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval prověřením správnosti právního
posouzení věci odvolacím soudem.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod dle § 241a odst. 1
o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Protože ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení mělo dojít před 1.
lednem 2014, řídí se práva a povinnosti účastníků zákonem č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“ (srov.
část pátou, hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, §
3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., obč. zák.).
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat.
Podle § 451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z
nepoctivých zdrojů.
Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným
obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení náleželo ve
výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Ustanovení § 451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle
které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení
je chápáno jako závazek (§ 489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se
obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož
úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení.
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného
obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku
právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může
spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho
konáno. O obohacení lze hovořit tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové
hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení
aktiv, nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by
se tak za běžných okolností stalo. Plněním bez právního důvodu je i užívání
cizí věci (zde nemovitostí) bez platné smlouvy (např. smlouvy o nájmu) či
jiného titulu opravňujícího věc užívat, čímž vzniká uživateli majetkový
prospěch, bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat (§ 451 obč. zák.).
Protože takový uživatel není schopen spotřebované plnění v podobě užívání cizí
věci vrátit, je povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou (§ 458
odst. 1 obč. zák.). Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je částka, která
odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobného
předmětu nájmu a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen platit
podle nájemní smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června
1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod číslem 53/2000). Není přitom rozhodující, jakým způsobem byly
prostory fakticky užívány, neboť toto využívání představuje pouze realizaci
užívacího práva, majetkovou hodnotu má již samo přenechávané užívací právo
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2004, sp. zn. 33 Odo
291/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C
2702, svazek 30, ročník 2004).
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je pasivní věcná legitimace
hmotněprávní institut a při jeho zkoumání je tak podstatné, zda ten, proti
němuž je podána žaloba, je podle hmotného práva nositelem tvrzené povinnosti ve
vztahu k nároku uplatněnému žalobcem. Nedostatek pasivní věcné legitimace vede
k zamítnutí žaloby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna
2002, sp. zn. 25 Cdo 1765/2001). Nejvyšší soud přitom konstantně judikuje, že
bezdůvodné obohacení vzniká i tomu, kdo bez platného právního titulu na úkor
vlastníka dosáhl postavení detentora věci například tím, že nemovitost měl
uzamčenu a měl ji přístupnou jen pro sebe a svou potřebu, a to bez ohledu na
to, nakolik intenzivně ji skutečně využíval (v jakém rozsahu, časovém období
apod.), to vše v cenové úrovni odpovídající tomu, jaké částky by musel v daném
místě a čase vynaložit, aby si (zpravidla) formou nájmu zajistil užívání
nemovitosti obdobného charakteru, stavebního stavu, vybavení apod. (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2013, sp. zn. 28 Cdo
1942/2013). Jinými slovy nabytí majetkového prospěchu nelze vázat pouze na
faktické užívání věci, neboť majetkovou hodnotu představuje již samotné užívací
právo (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2012, sp.
zn. 28 Cdo 16/2012). V nyní projednávané věci je proto nerozhodné, zda žalovaný
předmětné nemovitosti fakticky užíval, a pokud je pronajímal, zda mu z pronájmu
plynul prospěch v podobě nájemného, nýbrž pro vznik bezdůvodného obohacení a
existenci pasivní věcné legitimace na jeho straně postačuje již skutečnost, že
nemovitosti byly přístupné pouze jemu, resp. osobám, kterým přístup umožnil, a
dělo se tak bez souhlasu vlastníka (žalobkyně, které byl přístup do nemovitostí
znemožněn).
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí argumentoval odkazem na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, přičemž uvedl,
že za bezdůvodné obohacení není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by
mohl teoreticky dosáhnout vlastník věci, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na
jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo o nějž se jeho
majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo, avšak
nesprávně jej vyložil a nepřihlédl ke všemu, co v něm Nejvyšší soud uvádí,
totiž že bezdůvodným obohacením je i užívání cizího pozemku bez nájemní smlouvy
či jiného titulu opravňujícího užívat cizí věc; prospěch vzniká tomu, kdo
realizuje uživatelská oprávnění, aniž by za to platil úhradu, a aniž by se tedy
jeho majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním
vztahem, který zakládá právo věc užívat. Uvedený rozsudek tudíž lze aplikovat
na nyní projednávanou věc a závěry z něho vyplývající svědčí pro opačný závěr,
než jaký učinil odvolací soud.
Odvolací soud s ohledem na shora uvedené rovněž nesprávně dovodil absenci
pasivní věcné legitimace žalovaného jen proto, že žalovaný sám nemovitosti
neužíval, ačkoli to byl právě žalovaný, který tvrdil, že do předmětných
nemovitostí rozsáhle investoval a ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že je
pronajímal třetím osobám za účelem provozování motorestu. Po celou dobu měl ve
své dispozici klíče od nemovitostí a žalobkyně se domohla jejich vyklizení
třetími osobami, jež je užívaly na základě právního vztahu s žalovaným, až v
roce 2007.
Dovolací soud shrnuje, že žalovaný se mohl bezdůvodně obohatit již tím, že v
situaci, kdy měl k předmětným nemovitostem přístup pouze on a osoby, kterým to
umožnil, fakticky vykonával užívací právo, které by mu jinak příslušelo pouze z
titulu platně uzavřené nájemní smlouvy. Tím, že by za užívání nemovitostí
neplatil částky odpovídající obvyklému (tržnímu) nájemnému, nedošlo by ke
zmenšení jeho majetku, ač se tak mělo stát.
Vzhledem k uvedenému se dovolací soud nezabýval námitkou dovolatelky týkající
se nemravnosti přiznání náhrady nákladů žalovanému, neboť mu byly přiznány v
situaci, kdy odvolací soud vycházel z nesprávného právního závěru o nedostatku
jeho pasivní věcné legitimace.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud rozsudek odvolacího soudu bez jednání
(§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a § 243e odst. 2, věty
první, o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V dalším řízení je
odvolací soud vázán právními názory soudu dovolacího (§ 243g odst. 1 ve spojení
s § 226 odst. 1 o. s. ř.)
O nákladech řízení, a to včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, bude
rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. listopadu 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu