25 Cdo 1014/2020
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci
žalobců: a) V. Š., narozený dne XY, b) L. Š., narozená dne XY, c) V. Š.,
narozený dne XY, všichni bytem XY, d) L. V., narozená dne XY, bytem XY, všichni
zastoupeni JUDr. Pavlou Nechanickou, advokátkou se sídlem Hrádková 1017, Praha,
proti žalované: Nemocnice Jihlava, příspěvková organizace, se sídlem
Vrchlického 4630/59, Jihlava, IČO 00090638, zastoupená Mgr. Petrem Navrátilem,
advokátem se sídlem Královský Vršek 25, Jihlava, za účasti vedlejšího účastníka
na straně žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se
sídlem Pobřežní 665/21, Praha, IČO 47116617, o 830.000 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 12 C 150/2012, o dovolání
žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2019, č. j. 17 Co
175/2018-416, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
každému, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči
státu. Neshledal důvodným nárok žalobců na jednorázové odškodnění za smrt N. K., dcery žalobců a) a b) a sestry žalobců c) a d), ve smyslu § 444 odst. 3
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen
„obč. zák.“), tj. v době smrti poškozené. Vyšel ze zjištění, že žalovaná při
poskytování zdravotní péče přes zjištěnou preeklampsii (změněný průtok krve v
cévách placenty) pacientky, opakované vysoké hodnoty krevního tlaku a další
subjektivní i objektivní příznaky při kontrolách (poslední proběhla dne 7. 2. 2011) nehospitalizovala gravidní N. K. a včas neukončila těhotenství císařským
řezem. N. K. byla dne 8. 2. 2011 přivezena pro velké bolesti břicha a téměř v
bezvědomí do nemocnice, kde byl diagnostikován rozvoj eklampsie a HELLP
syndromu, těhotenství bylo okamžitě ukončeno císařským řezem, avšak N. K. se
již neprobrala k vědomí a dne 9. 2. 2011 zemřela. Při pitvě byla jako příčina
smrti stanovena prasklá cévní malformace s krvácením do mozkových struktur. Žalobci dovozují, že pokud by žalovaná postupovala řádně a vyhodnotila
adekvátně stav pacientky, N. K. by navzdory cévní malformaci, o které do té
doby nikdo nevěděl, nepřišla o šanci přežít. Soud dovodil, že žalovaná
postupovala non lege artis, nezjistila-li u N. K. během předchozí hospitalizace
a vyšetření v prenatální poradně preeklampsii, což vedlo k tomu, že ji
nehospitalizovala a těhotenství neukončila císařským řezem již dne 7. 2. 2011. Ze znaleckých posudků ovšem vyplynulo, že hlavní příčinou smrti N. K. byla
cévní malformace a její smrt byla bez ohledu na toto pochybení neodvratitelná,
ke krvácení do centrálního nervového systému mohlo dojít i při případném
předčasném ukončení těhotenství nebo i v klidu bez závažné příčiny. Ze
znaleckého posudku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze přitom vyplynulo, že
šance na přežití pacientky při ukončení těhotenství císařským řezem dne 7. 2. 2011 by byla 50 %, postup žalované tak nebyl převažující příčinou smrti, a není
proto dána příčinná souvislost mezi jednáním žalované a újmou žalobců jakožto
jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu ve smyslu § 420 obč. zák. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 11. 2019, č. j. 17
Co 175/2018-416, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve všech zamítavých
výrocích a ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, změnil
jej ve všech výrocích o náhradě nákladů státu a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení. Odvolací soud přihlédl především ke znaleckým závěrům, podle nichž bylo
příčinou smrti N. K. krvácení z cévní malformace v mozku a vývoj hemocephalu,
přičemž malformace nebyla předem diagnostikována a nebylo na ni ani podezření. Ze znaleckého posudku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze dále vyplynulo, že
byť mělo být těhotenství ukončeno císařským řezem dříve, nejpozději dne 7. 2. 2011, neznamená to, že by k prasknutí cévní malformace nedošlo i při dříve
provedeném císařském řezu (již s ohledem na to, že při operaci tlak často
kolísá) či třeba i v klidu na lůžku. Naopak, pokud by v mozku N. K.
nebyla
cévní malformace, nezemřela by při porodu, neboť u zdravé těhotné ženy i takové
zvýšení tlaku, jakým trpěla zemřelá, stejně jako rozvoj eklamptického záchvatu
nevedou ke smrti rodičky a její stav lze účinnou léčbou zvládnout. Byť
vyjádření znalců, jejichž posudky byly v řízení předloženy, se lišily v závěru,
zda ze strany žalované došlo k porušení postupu lege artis či nikoliv,
vyplynulo z nich, že postup žalované nebyl rozhodující příčinou úmrtí. Soud
tedy uzavřel, že odpovědnost žalované za škodu vylučuje právě již absence
příčinné souvislosti mezi postupem lékařů a vzniklou újmou. V případě
medicínských kauz je obvyklé, že vztah příčiny a následku nelze postavit zcela
na jisto, nicméně i tak je třeba jej prokázat alespoň s vysokou mírou
pravděpodobnosti či stupněm hraničícím s jistotou, k čemuž v dané věci nedošlo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci dovolání, jehož
přípustnost dovozují podle § 237 o. s. ř. z toho, že napadené rozhodnutí závisí
na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustalující se rozhodovací praxe a že právní otázka má být dovolacím soudem
posouzena jinak. Důvodnost dovolání spatřují v nesprávném právním posouzení
otázky příčinné souvislosti. Trval-li odvolací soud na nutnosti splnění
podmínky příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a škodou s převažující
pravděpodobností více než 50 %, neodpovídá podle dovolatelů tento závěr
vyvíjející se judikatuře, reprezentované zejména závěry Ústavního soudu, jakož
i vývoji judikatury v dalších evropských zemích. Podpořil-li přitom odvolací
soud své rozhodnutí odkazem na stávající rozhodovací praxi, reprezentovanou
rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2217/2017, a
ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1628/2003, opomněl rozdílnost těchto případů
od projednávané věci. Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že se náležitě
nevypořádal s usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008,
sp. zn. I. ÚS 1919/08, a jeho závěry stran doktríny tzv. „ztráty šance“ a zcela
upozadil žalobci připomínaný nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3067/13, a rozhodl zcela v rozporu se zásadami v něm vyslovenými, bez
jakéhokoliv zohlednění doktríny ztráty šance, jež lépe vyrovnává slabší
postavení poškozených, vychází ze šancí, jež by pacient měl při lékařském
postupu lege artis, a je založena na odpovědnosti škůdce v rozsahu, v jakém se
podařilo prokázat míru kauzality. Byť v dané věci bylo finální příčinou smrti
pacientky mozkové krvácení z prasklé cévní malformace, jednalo se o výsledek
celého postupného řetězce příčin a následků. Při dřívějším ukončení gravidity
by přitom v souladu se závěry znalců měla N. K. padesátiprocentní šanci na
přežití. Odvolací soud tedy měl zohlednit tuto skutečnost a věc posoudit i z
hlediska doktríny ztráty šance, pro daný případ zcela přiléhavé. Žalobci
navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení, případně je změnil a žalobě vyhověl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, oprávněnými osobami (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a je přípustné pro
otázku tzv. doktríny ztráty šance při nemožnosti dosažení dostatečné jistoty
ohledně příčiny úmrtí blízké osoby v důsledku pochybení při poskytování
lékařské péče. Rozhodné hmotné právo se v dané věci podává z ustanovení § 3079 odst. 1 zákona
č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, a věc se posuzuje
podle dosavadních právních předpisů, tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), neboť
ke škodní události došlo před uvedeným datem. Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti.
Zákonnými předpoklady obecné odpovědnosti za škodu podle tohoto ustanovení jsou
porušení právní povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením
právní povinnosti a vznikem škody (objektivní okolnosti, které musí tvrdit a
prokazovat žalující poškozený) a presumované zavinění (subjektivní prvek,
umožňující škůdci, aby ve sporu uspěl, prokáže-li, že škodu nezavinil). Tyto
podmínky musí být splněny kumulativně, tedy jen při jejich současném naplnění
vzniká poškozenému nárok na náhradu škody; absentuje-li byť jen jedna z těchto
podmínek, žaloba nemůže být úspěšná. Vztah příčinné souvislosti je naplněn, vznikla-li škoda následkem protiprávního
úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a
následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by
nedošlo (conditio sine qua non). Současně však odpovědnost nelze neomezeně
činit závislou na kauzalitě, neboť by to mohlo vést k zákonu neodpovídajícímu a
ve společenských poměrech neúnosnému ukládání povinnosti nahradit škodu (viz
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018,
sp. zn. 25 Cdo 2999/2018). Je-li tu více příčin, které z časového hlediska
působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků),
musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení
prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého
následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo
3585/2007, publikovaný pod C 8673 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“). Právně relevantními příčinami
tedy nemohou být kterékoli faktické příčiny, sebevíce vzdálené od škodního
následku, nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty příčiny, s nimiž právo
spojuje vznik odpovědnosti (tzv. umělá izolace jevů), které jsou pro způsobení
následku významné (tzv. gradace příčinné souvislosti) a které podle obvyklého
chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla (typicky) za následek
způsobení určité škody (tzv. adekvátní příčinná souvislost). Příčinná
souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je tedy
dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné
zkušenosti, respektive poznatků adekvátním následkem protiprávního úkonu či
škodní události (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25
Cdo 3285/2015, Soubor C 17004). Základním kritériem, ze kterého vychází teorie
adekvátnosti, je objektivní předvídatelnost škodního následku (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo v literatuře Knappová,
M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné, svazek II, 3. vydání, Praha,
ASPI, 2002, s. 459, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25
Cdo 1222/2012). Tato tzv. teorie adekvátnosti kausálního nexu vychází z toho,
že smyslem subjektivní odpovědnosti za škodu je nařídit náhradu škody tam, kde
škůdce škodu způsobil, ačkoli mu lze vytknout, že ji způsobit nemusel, že mohl
jednat jinak.
Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je
tedy předvídatelnost škodního následku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 83/2019). Z tohoto pohledu napadené rozhodnutí odpovídá
ustálené judikatuře dovolacího soudu, která již dříve dovodila, že poskytovatel
zdravotní péče neodpovídá za nesprávně stanovenou diagnózu či jiný postup tzv. non lege artis, jestliže zdravotní stav pacienta byl takový, že ani řádně
zvolený postup při léčbě by trvalému poškození jeho zdraví nezabránil (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1778/2009, Soubor
C 10109). Předestřené obecné pojetí příčinné souvislosti se v zásadě prosadí bez ohledu
na konkrétní povahu vzniklé škody, a to již s ohledem na absenci speciální
normativní regulace pro určitou oblast škod, byť v rámci uplatňování nároků na
náhradu škody na zdraví ve vztahu k poskytovatelům zdravotní péče a prokazování
rozhodných skutečností, včetně příčinné souvislosti, připouští judikatura
určité specifické výjimky, zejména možnost obrácení důkazního břemene (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2793/2017), či
opodstatněnost případných pravděpodobnostně formulovaných závěrů znalce (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012, Soubor C
14503). S ohledem na složitost biologických procesů je takováto formulace
závěru znalce pochopitelná a v praxi znaleckého dokazování v oboru
zdravotnictví nikoli výjimečná, stejně jako to, že nelze vždy trvat na
stoprocentním prokázání příčinné souvislosti mezi postupem poskytovatele
zdravotní péče a úmrtím pacienta, nicméně existence příčinné souvislosti musí
být prokázána s vysokou mírou pravděpodobnosti, musí se jednat o příčinu
převažující, nestačí tu pouhá naděje na vyléčení, či obecné konstatování
obvyklé 50 % pravděpodobnosti vyléčení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 25 Cdo 164/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019,
sp. zn. 25 Cdo 2217/2017). Značná složitost procesů v lidském těle, omezenost lidského poznání,
individuální rozdíly mezi fyziologií každého člověka i faktory ovlivňující jeho
zdravotní stav mohou nepochybně v řadě případů činit obtížně seznatelným
veškeré skutečnosti podstatné pro posouzení existence příčinné souvislosti ve
výše předestřeném pojetí jakožto nezbytného předpokladu pro úspěšné uplatnění
nároku na náhradu škody vůči zařízení poskytujícímu zdravotní péči. Teorie
ztráty šance, jejíhož použití se dovolatelé dožadují, reaguje na obtíže s
jednoznačným zjištěním kauzality, jež jsou zvláště obtížně překonatelné ve
sporech týkajících se dopadů pochybení v medicínských sporech. Ve svém důsledku
ovšem přináší jinak koncipované (v tomto je třeba poněkud korigovat náhled
dovolatelů na podstatu dané teorie) pojetí újmy, kterou je již právě ona ztráta
šance, nikoliv samotný zdravotní následek. Jak zdůrazňuje odborná literatura,
nejedná se o procesní nástroj ke snížení důkazního standardu, ani o tzv.
probabilistickou proporcionální odpovědnost vycházející při stanovení existence
příčinné souvislosti z pravděpodobnosti, v jaké bylo určité jednání příčinou
určitého následku, což se následně promítá i do roviny výše určení náhrady újmy
(viz Doležal, A., Doležal, T.: Kauzalita v civilním právu se zaměřením na
medicínskoprávní spory, Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2016, s. 184 a s. 186). Újmou v pojetí této teorie tedy není skutečně způsobná újma, ale již sama
ztracená příležitost (šance), čemuž odpovídá též to, že kompenzována může být
právě tato ztracená příležitost (převedeno do kontextu řešeného sporu, újmou by
nebylo úmrtí N. K., ale ztráta šance na její přežití). Stěžejní pro danou
teorii, snažící se překlenout problém prokázání příčinné souvislosti se
vzniklou újmou, tedy je umělá konstrukce šance jako právního statku (k tomu viz
též Melzer, F., Tégl, P. a kol.: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894 - 3081. Praha: Leges, 2018, s. 498). Ve vztahu k této újmě je pak
posuzována příčinná souvislost s protiprávním jednáním (jinak řečeno, nezkoumá
se existence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a vzniklou újmou
na zdraví či na životě, ale mezi protiprávním jednáním a újmou v podobě ztráty
šance na uzdravení, respektive přežití). Lze dodat, že i v evropském kontextu
přitom tato doktrína, v podstatě přelévající procesní institut míry důkazu do
hmotného práva, budí značné kontroverze (k tomu viz Koziol, H.: Harmonisation
and fundamental questions of European tort law, Wien: Jan Sramek Verlag, 2017,
s. 106 a násl.) a nelze ji jednoznačně mít za odpovídající vývoji evropské
rozhodovací praxe [k rozdílnému přístupu k dané teorii v jednotlivých státech
viz též Infantino, M., Zervogianni, E. (eds): Causation in European Tort Law,
Cambridge Univerity Press, 2017, s. 644], jak bez bližšího upřesnění tvrdí
dovolatelé. Ostatně též v britské soudní věci – Gregg v. Scott, rozhodnutí
House of Lords z roku 2005, kterou ve svých úvahách o aplikovatelnosti dané
teorie zmínil Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS
1919/08, byla v konečném rozhodnutí, stejně jako v předcházejících obdobných
sporech, doktrína ztráty šance odmítnuta [viz Holčapek, T.: Dokazování v
medicínskoprávních sporech, Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011, s. 179, či
Oliphant, K.: Anglické právo a proporcionální odpovědnost in Tichý, L. (eds)
Prokazování příčinné souvislosti multikauzálních škod, Praha: Univerzita
Karlova, 2010, s. 37]. Měla-li by takto pojímaná teorie ztráty šance být inkorporována do vnitrostátní
soudní aplikační praxe, bylo by třeba již s ohledem na základní princip
vázanosti soudu zákonem pro ni najít oporu v příslušných zákonných normách (v
projednávané věci tedy v zákonu č. 40/1964, občanském zákoníku, účinném v době
škodní události) a jejich interpretaci. V tomto směru nelze přehlédnout, že
ztráta šance není právním statkem explicitně chráněným normami občanského
práva, respektive úpravou odpovědnosti za škodu.
Občanský zákoník předjímal v
rámci regulace civilních deliktů náhradu hmotné škody (ve formě skutečné škody
a ušlého zisku nahrazovaných podle § 442 obč. zák.), dále škody na zdraví
prostřednictvím specifických nároků odvozených od povahy utrpěné škody a jejich
dopadů na život poškozeného (§ 444 a násl. obč. zák.), a dále náhrady
poskytované v případě usmrcení blízké osoby (§ 444 odst. 3 obč. zák.). Ztráta
šance na uzdravení (respektive na to, že nedojde k život ohrožující komplikaci
a blízká osoba přežije) není s uvedeným chráněnými hodnotami totožná, nejedná
se přímo o újmu na zdraví, životě či majetku, ale o svébytný druh abstraktní
újmy bez jasného odrazu ve faktickém světě, jejíž kompenzaci relevantní právní
úprava náhrady škody explicitně nepředjímá. Na nejasnost právní povahy této
újmy a rozdílné názory řady teoretiků poukazují například též Tomáš Doležal a
Adam Doležal v článku Problematika využití teorie ztráty šancí (Časopis
zdravotnického práva a bioetiky 1/2017, s. 44) či Helmut Koziol ve svém
příspěvku Problémy příčinnosti (publikovaném ve sborníku Vývoj práva deliktní
odpovědnosti za škodu v České republice, Rakousku a Evropě, edt. Tichý, L. Praha: Univerzita Karlova, Právnická fakulta, 2005, s. 117). Nabízí se úvaha, zda je možné nalézt opodstatnění pro revizi dosavadního pojetí
škody a za pomoci jiného než jazykového výkladu daných ustanovení, zejména
podle jejich smyslu a účelu (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 32 Cdo 646/2018) dospět k závěru o ztrátě šance jako specifického
právního statku chráněného normami civilního deliktního práva, zejména zda by v
daném případně obstál analogický výklad zmíněných norem, který by i ztrátu
šance umožnil subsumovat pod ustanovení zakládající povinnost k náhradě utrpěné
škody. V tomto směru je třeba připomenout, že odpovědnost za škodu podle
rozhodné úpravy v zákoně č. 40/1964 Sb. ze své podstaty směřovala k reparaci
protiprávním jednáním narušeného právního stavu, případně ve výslovně
stanovených případech k poskytnutí satisfakce (Švestka, J., Spáčil, J.,
Škárová, M., Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník I, II, 2. vyd., Praha: C. H. Beck, 2009, komentář k § 420, s. 1202), aniž by na ni bylo pohlíženo jako na
abstraktní, od reality odtržený institut, byla naopak imanentně spjata s újmou
vzniklou poškozenému (srov. přiměřeně Holčapek, T.: Dokazování v
medicínskoprávních sporech, Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011, s. 172),
přičemž mimo funkci reparační (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 652/2015, Soubor C 14938) plnila též funkci prevenční
spočívající v ovlivňování jednání osob tak, aby ke vzniku škody nedošlo (viz
též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 179/2018). Ztotožnění narušeného stavu zakládajícího odpovědnostní vztah mezi pacientem a
poskytovatelem zdravotní péče se ztrátou šance na uzdravení či vyhnutí se
zdravotním komplikacím jako specifického právního statku by předně neumožňovalo
zákonným způsobem předjímanou reparaci, neboť by nebylo možné určit faktickou
újmu, od níž se odvíjí stanovení náhrady.
Myslitelná by byla toliko od
potenciální újmy odvozená satisfakce, jež by se nutně pohybovala v rovině
hypotetických úvah a spekulací s ohledem na nemožnost postihnout veškeré
relevantní faktory působící na konkrétního člověka. Akceptace ztráty šance jako
samostatného právního statku by sebou přinesla řadu dalších dopadů - možnost
souběžného uplatnění nároků na náhradu škody způsobené ztrátou šance a na
náhradu skutečně nastalé škody na zdraví či životě nebo možnosti uplatnění
nároku na kompenzaci i v případě, že k samotnému negativnímu následku nakonec
nedošlo a újma ve faktické rovině vůbec nenastala, nárokovaná náhrada by se tak
mohla multiplikovat či být poskytována bez vazby na reálně utrpěnou újmu, což
by se ve své podstatě vymykalo koncepci náhrady škody a míjelo s její reparační
funkcí. Rovněž by bylo třeba nalézt opodstatnění z hlediska systematiky
právního řádu pro to, aby byla táž úprava nároků z civilních deliktů aplikována
rozdílně ve vztahu k oblasti medicínskoprávních sporů, ve vztahu k nimž je daná
doktrína nejčastěji vzpomínána (viz shora zmíněné texty a níže uvedená
rozhodnutí Ústavního soudu) a v rámci níž se její aplikace dožadují dovolatelé,
a nikoliv ve vztahu k jiným situacím, v nichž může protiprávní jednání jednoho
snížit šance jiného na dobrý zdravotní stav či přežití, a konstruovat tak bez
adekvátního normativního podkladu specifickou variantu přísné odpovědnosti,
aniž by se v tomto případě jednalo o zákonem vyjádřený právněpolitický zájem na
širší přístup k ochraně osob postižených škodlivými událostmi (k vyjádření
zájmu na striktnější formě ochrany prostřednictvím speciální skutkové podstaty
náhrady škody viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2543/2010, Soubor C 9749). Založení specifické formy újmy výlučně v
medicínskoprávních sporech (bez náležitého normativního zmocnění) by tedy bylo
značně arbitrární a neobstálo by jako systémově konformní řešení, což by
ostatně bylo možné říci o jejím případném vztáhnutí na veškeré újmy na životě
nebo zdraví, neboť i u hmotné škody by mohla vyvstávat otázka, zda její povaha
jednoznačně vylučuje, aby se ve vztahu k ní uplatnila doktrína ztráty šance, a
zda existuje náležitý právní důvod pro rozdílně pojímané následky protiprávního
jednání z pohledu totožné úpravy civilních deliktů. Pokud by pak ztráta šance
měla být v zájmu jednotného výkladu dotčených norem vztažena ke všem typům
škody (tj. i hmotné), pak by stěžejní reparační funkce náhrady škody byla v
podstatě potlačena ve prospěch satisfakční, spory z civilních deliktů posunuté
do hypotetické a spekulativní roviny potenciálních újem v podobě ztráty šance
by ve svém důsledku vedly ke značné právní nejistotě, k rozhojnění sporů a
obtížné předvídatelnosti práva, jakož i rozmělnění preventivní funkce náhrady
škody, neboť pro jednajícího by v řadě situací mohlo být obtížně rozlišitelné,
zda jeho počínání není s to ovlivnit šance jiného na zachování či kvalitu
hmotných nebo nehmotných statků jiného.
S přihlédnutím k širšímu kontextu
dopadů akceptace ztráty šance jako specifického právního statku se tedy nejeví
důvod přiklonit se k natolik extenzivnímu pojetí škody ve smyslu § 420 obč. zák., pod nějž by ji bylo možné podřadit. Ohledně dovolateli odkazovaných rozhodnutí Ústavního soudu je pak třeba uvést,
že první z nich (ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1919/08) je usnesením,
nikoli nálezem, a proto v něm vyjádřený názor ohledně prokazování příčinné
souvislosti ve sporech o náhradu újmy na zdraví způsobené při poskytování
zdravotní péče – navíc učiněný nad rámec důvodů pro odmítnutí ústavní stížnosti
směřující pouze do výroků o náhradě nákladů řízení – nelze považovat za obecně
(precedenčně) závazný (viz k tomu nálezy Ústavního soudu
ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, nebo ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10, bod 14, srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2019,
sp. zn. 25 Cdo 4257/2018). V nálezu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS
3067/13, se pak Ústavní soud vyslovoval zejména k tomu, že stanovení koncepce
příčinné souvislosti je právní otázkou, a nikoliv otázkou skutkovou, jež se
vymyká dovolacímu přezkumu, byť v této souvislosti poukázal na rozdílnost
různých teorií a právních názorů, jak k dané otázce přistupovat, a v této
souvislosti zmínil též doktrínu ztráty šance, jakožto názoru minoritního,
nedeklaroval současně, že by právě tato doktrína byla jediným možným ústavně
konformním přístupem při řešení otázky problematického zjišťování příčinné
souvislosti. V obecné rovině přitom Ústavní soud se při řešení otázky kauzality
opakovaně přihlásil k teorii podmínky (viz výše) jakožto optimálního způsobu
zjišťování příčinné souvislosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007,
sp. zn. I. ÚS 312/05, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. III. ÚS 4106/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS
554/16). Nejvyšší soud nepřehlíží, že byť dovolatelé prosazují doktrínu ztráty šance,
vyjadřují současně též názor, že by odpovědnost lékařského zařízení za postup
non lege artis měla být stanovena v rozsahu, v jakém se podařilo prokázat míru
pravděpodobnosti příčinné souvislosti s újmou utrpěnou pacientem, respektive
jeho blízkými. Usilují tedy o revizi výše předestřených závěrů vyslovených k
otázce příčinné souvislosti v tom smyslu, že k povinnosti nahradit škodu by
byla povolána v medicínskoprávních sporech i osoba, u níž není jisté, zda její
jednání bylo vůbec podstatnou příčinou utrpěné újmy, což zcela odporuje
základní premise dané ustanovením § 420 odst. 1 obč. zák., podle nějž každý
odpovídá za škodu, k jejímuž vzniku dal příčinu porušením právní povinnosti (a
to kupříkladu i z části), nikoliv tedy, kterou toliko mohl způsobit (ať již z
části či v plném rozsahu).
Na problematičnost takového přístupu, o němž teorie
hovoří též jako o probabilistické proporcionální odpovědnosti, jenž nenašel
jednoznačnou odezvu ani v zahraničních úpravách, upozorňuje opět též odborná
literatura (viz Doležal, A., Doležal, T.: Kauzalita v civilním právu se
zaměřením na medicínskoprávní spory, Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2016, s. 186, či Holčapek, T.: Dokazování v medicínskoprávních sporech, Praha: Wolters
Kluwer ČR, a.s., 2011, s. 184). Nelze ztrácet ze zřetele, že právě kauzalita je
stěžejní spojnicí mezi škodní událostí na straně jedné a újmou na straně druhé,
jejíž existence vylučuje arbitrárnost soudního rozhodování, jakož i zajišťuje
účinné naplňování výše zmíněných funkcí náhrady škody. Provázání odpovědnosti
poskytovatele zdravotní péče s pouhou potenciální příčinou, o níž není
jednoznačně zřejmé, zda vedla ke vzniku škody či nikoliv, by (obdobně jak bylo
uvedeno výše v souvislosti s dopady akceptace doktríny ztráty šance) přesunulo
spory z civilních deliktů do sféry odhadů až spekulací, neboť v rovině přispění
by bylo možné vysledovat velké množství různých faktorů, řada z nich by ani
nebyla dostatečně zjistitelná a stanovení míry vlivu každého z nich v každém
individuální případě by bylo pouhým více či méně přesným odhadem (kupříkladu na
fyzický stav člověka může mít krom dílčího pochybení v léčbě v různé míře vliv
též jeho životospráva, fyzická kondice, věk, genetické dispozice, vystavování
různým škodlivým látkám, stres, infekce apod.). Takto přísné a koncepci
civilních deliktů vymykající se pojetí odpovědnosti zdravotnických zařízení za
škodu by svým způsobem mohlo být kromě jiného i kontraproduktivní, odpovědnost
za pouhé přispění (nikoliv samu příčinu) by mohla odrazovat od realizace úkonů,
u nichž v návaznosti na další, potenciálnímu škůdci neznámé, faktory, může
snadno dojít ke vzniku újmy. V tomto směru nelze přehlédnout ani absenci
zákonnou normou vyjádřeného právněpolitického zájmu na založení širšího rozsahu
odpovědnosti poskytovatelů zdravotní péče oproti ostatním potenciálním škůdcům
(k tomu viz obdobně argumentaci uvedenou výše), jaký například vyjádřil
zákonodárce v § 2925 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), který by opodstatňoval natolik široké pojetí
odpovědnosti za škodu, jež by umožňovalo postihovat i toho, kdo pouze v určité
míře mohl přispět ke vzniku škodlivého následku, a přenášet tudíž na
zdravotnická zařízení (a v důsledku tak na veřejné prostředky, z nichž je
zdravotní péče financována) riziko vzniku újmy ve větší míře než na jiné
škůdce. Nelze přehlédnout, že i ve zmíněné úpravě v § 2925 o. z. zákonodárce
zavazuje k náhradě škody pouze toho, kdo významně zvýšil nebezpečí, tedy
nikoliv každého, jehož jednání mohlo v určité, třeba zanedbatelné míře, přispět
ke škodlivému následku.
Žádá-li si nová speciální úprava výslovně určité
kvalifikované přispění ke vzniku škody, tím méně se jeví akceptovatelné, aby
předchozí obecná úprava, aniž by tuto možnost jakkoliv zmiňovala, byla vlastně
již ex post vykládána tak, že by byl k odpovědnosti povoláván každý, jehož
počínání by s určitou mírou pravděpodobnosti mohlo být v příčinné souvislosti s
utrpěnou újmou. Nadto lze dodat, že i pokud by měl být akceptován požadovaný probabilisticko
proporcionální přístup, bylo by třeba mít ve shodě s názory vyslovenými v
odborné literatuře (viz Koziol, H.: Harmonisation and fundamental questions of
European tort law, Wien: Jan Sramek Verlag, 2017, s. 103, Bydlinski, F.:
Causation as a legal phenomenon, in Tichý, L. (ed): Causation in Law, Praha:
Karlova Univerzita, 2007, s. 19) za to, že je-li kauzalita detekovatelná toliko
v rovině pravděpodobnostní (tzn. ve slabším než obvykle požadovaném stupni),
lze mít nastoupení odpovědnosti za škody za opodstatněné tehdy,
jsou-li ostatní předpoklady vzniku odpovědnostního vztahu přítomny ve značné
intenzitě, což si žádá zejména též to, aby adekvátnost příčiny a následku (k
obecnému pojetí adekvátnosti viz výše) byla zcela zřejmá, tedy že potenciální
škůdce si velmi dobře musel být vědom rizikovosti svého počínání, tedy mohl
velmi dobře předvídat, že jeho jednání může vést k určitému škodlivému
následku. Přeneseno do kontextu řešeného sporu, nebylo-li ani podezření na
cévní mozkovou malformaci, pro zdravou ženu by nebylo nastalé zvýšení tlaku
před porodem a v jeho průběhu kritické a život ohrožující, nastalá komplikace
vedoucí ke smrti N. K. není obvyklým následkem daného stavu a nebyla
predikovatelná, pak by v předestřeném pojetí nemohlo být ani případné
protiprávní jednání lékařů, které by jí nedalo padesátiprocentní šanci na
přežití, adekvátní příčinou ani v probabilisticko-proporcionálním pojetí. Lze tedy uzavřít, že zavázat poskytovatele zdravotní péče k náhradě škody bez
dostatečně zřejmé příčinné souvislosti jeho jednání (či opomenutí) se škodlivým
následkem coby jedné z podmínek vzniku odpovědnosti ve smyslu § 420 obč. zák. by znamenalo nepřípustně ukládat povinnost bez náležitého zákonného podkladu (k
extenzivnímu či analogickému výkladu zákonných norem přitom soud neshledal
důvody), což by mohlo vést i k protiústavnímu výsledku, resp. k rozporu s
principy založenými zejména v čl. 2 odst. 4 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České
republiky, a v čl. 2 odst. 3 usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o
vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku
České republiky, podle nichž každý může činit, co není zákonem zakázáno, a
nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Dovolatelům lze sice přisvědčit
v požadavku na individuální posouzení každého medicínského sporu, avšak
Nejvyšší soud, aniž by chtěl jakkoliv zlehčoval tragičnost jejich osobní, jistě
velmi hluboké, ztráty, nemůže slevit z obecné zásady, že posouzení každého
sporu musí být zároveň zasazeno do kontextu relevantních právních norem a
jejich ustáleného výkladu tak, aby mezi posouzením jednotlivých případů
nevznikaly z právního hlediska nedůvodné rozdíly. Rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž ze všech těchto důvodů věcně správné,
dovolání tedy nebylo podáno důvodně a dovolací soud je podle § 243d odst. 1
písm. a) o. s. ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalobci nemají na jejich
náhradu právo a procesně úspěšné žalované a vedlejšímu účastníku na její straně
v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.