25 Cdo 3285/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce M. R., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Praha 8,
Sokolovská 22, proti žalované České republice – 1) Ministerstvu financí, se
sídlem Praha 1, Letenská 15, za níž před soudem vystupuje Úřad pro zastupování
státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 10, Kodaňská 1441/46, a – 2)
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o 166.318.500 Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 6 C
32/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18.
12. 2014, č. j. 28 Co 460/2014-474, takto:
I. Dovolání proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12.
2014, č. j. 28 Co 460/2014-474, v rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen ve výroku II, se zamítá; jinak se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se na žalované České republice [za niž před soudem vystupují dvě
organizační složky, v jejichž působnosti došlo dle tvrzení žalobce ke škodě,
proto je v řízení užíváno označení žalovaná 1) a žalovaná 2)] domáhá náhrady
škody, která mu měla vzniknout tím, že v roce 1992 byly v rozporu s
restitučními předpisy (zákonem č. 87/1992 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) v
rámci privatizace státního podniku C. N. vydány nemovitosti (spoluvlastnické
podíly) kromě osoby oprávněné částečně též osobě, jež oprávněnou osobou nebyla.
Pro částečnou neplatnost této dohody o vydání nemovitostí pak žalobce, který v
roce 1995 uzavřel kupní smlouvu na tyto nemovitosti, nenabyl vlastnictví v
rozsahu spoluvlastnického podílu převedeného státem na neoprávněnou osobu.
Pochybení žalované 2) spatřuje žalobce v tom, že v průběhu řízení o neplatnost
dohody o vydání nemovitostí zahájeného žalobou státního zastupitelství nebyl
žalobce ani katastrální úřad o řízení vyrozuměn. Žalobce se domáhá částky
4.290.000 Kč s příslušenstvím představující zaplacenou kupní cenu za
spoluvlastnický podíl, který nenabyl, částky 14.527.250 Kč s příslušenstvím
představující ušlý zisk ze zmařeného prodeje nemovitostí a částky 147.501.250
Kč s příslušenstvím představující další ušlý zisk z nemožnosti provozovat
podnikatelskou činnost v koupené nemovitosti.
Okresní soud Praha – východ částečným rozsudkem ze dne 27. 3. 2014, č. j. 6 C
32/2001-410, uložil žalované 1) povinnost zaplatit žalobci 14.527.250 Kč s
příslušenstvím (výrok I), v částce 4.290.000 Kč s příslušenstvím žalobu vůči
žalované 1) zamítl (výrok II), žalobu vůči žalované 2) zamítl v celém rozsahu
(výrok III) a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2)
(výrok IV). Vyšel ze zjištění, že předmětné nemovitosti převedla Česká
republika do podílového spoluvlastnictví osob uplatňujících restituční nárok
(každému podíl 1/2) na základě dohody o vydání a předání majetku ze dne 1. 10. 1992 uzavřené Fondem národního majetku jako osobou povinnou a prodávající a O. B. a J. Z. jako osobami oprávněnými a kupujícími. Nemovitosti byly následně
postupně převedeny na společnost IP & SADAL, spol. s r. o., poté na společnost
IP NORYS, spol. s r. o., a konečně kupní smlouvou ze dne 28. 12. 1995 na
žalobce za kupní cenu 8.580.000 Kč. Rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze
dne 24. 10. 1996, č.j. 6 C 309/95-41, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v
Praze ze dne 12. 6. 1997, č.j. 27 Co 133/97-64, bylo na základě žaloby
Okresního státního zastupitelství Praha – východ určeno, že dohoda o vydání a
prodeji majetku ze dne 1. 10. 1992 včetně dodatku z 2. 11. 1992 je v části
týkající se spoluvlastnického podílu předmětných nemovitostí J. Z. absolutně
neplatná, jelikož její právní předchůdce nesplňoval podmínky oprávněné osoby ve
smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích. Žalobce uzavřel dne 10. 3. 1998 se
společností GUMEKO spol. s r. o. smlouvu o budoucí smlouvě kupní na předmětné
nemovitosti za kupní cenu 23.107.250 Kč, dodatkem ze dne 4. 6. 1998 byla
smlouva zrušena z důvodu nevyjasněnosti vlastnických vztahů k předmětu koupě. Rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 12. 8. 2008, č.j. 6 C
240/2007-584, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2009,
č.j. 29 Co 105/2009-625, bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem
spoluvlastnického podílu 1/2 předmětných nemovitostí (neplatně převedeného na
žalobce). Společnost IP NORYS, spol. s r. o., byla vymazána z obchodního
rejstříku ke dni 20. 12. 2003, neboť konkurs na její majetek byl zrušen z
důvodu, že majetek podstaty nepostačuje ani k úhradě nákladů. Soud prvního
stupně dovodil, že při privatizaci státního podniku C. N. došlo k porušení
právních předpisů (§ 47 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku
státu na jiné subjekty, a § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích), jelikož byl majetek vydán neoprávněné osobě. Uzavřel, že za
výsledek privatizačního procesu odpovídá Česká republika jakožto vlastník
privatizovaného majetku, neboť si sama stanovila zákonná pravidla privatizace,
které následně nedodržela. Za škodu způsobenou porušením těchto pravidel
odpovídá podle § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Nebýt protiprávního jednání
žalované 1), došlo by při obvyklém běhu věcí k uzavření kupní smlouvy mezi
žalobcem a společností GUMEKO spol. s r. o.
Žalobci tedy byla protiprávním
jednáním žalované 1) způsobena škoda v podobě ušlého zisku v částce 14.527.250
Kč, tedy ve výši rozdílu mezi cenou, za kterou předmětné nemovitosti koupil
žalobce, a kupní cenou dohodnutou v rámci smlouvy o smlouvě budoucí. Soud
prvního stupně dále dovodil, že mezi škodou tvořenou zaplacenou kupní cenou za
žalobcem nenabytý spoluvlastnický podíl a protiprávním jednáním žalované 1)
není příčinná souvislost. Z důvodu neplatnosti kupní smlouvy náležel žalobci
nárok na vrácení části kupní ceny vůči prodávající společnosti IP NORYS, spol. s r. o., podle § 457 obč. zák. Skutečnost, že uvedená společnost se stala
insolventní a následně zanikla, tedy žalobci nevrátila část kupní ceny, však
nelze považovat za následek protiprávního jednání žalované 1). Ve vztahu k
žalované 2) soud žalobu zamítl, jelikož nebylo prokázáno, že by došlo ze strany
soudu či státního zastupitelství k nesprávnému úřednímu postupu specifikovanému
v žalobě (nepodání informace o probíhajícím řízení o neplatnost dohody o vydání
nemovitostí).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 12. 2014, č.j. 28 Co 460/2014-474,
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že se žaloba o 14.527.250
Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I), v ostatních výrocích jej potvrdil (výrok
II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou
2) (výrok III). Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem
prvního stupně a souhlasil i s jeho závěry, pokud jde o nedůvodnost nároku vůči
žalované 2) podle zákona č. 58/1969 Sb. i § 420 obč. zák. Příslušný soud i
státní zastupitelství v řízení o neplatnost dohody o vydání nemovitostí
postupovaly zcela v souladu s příslušnými předpisy upravujícími jejich činnost
a nedopustily se nesprávného úředního postupu. Obecnou prevenční povinnost
nelze na jejich postup vztahovat, neboť nebyly v postavení subjektu
soukromoprávního vztahu, nýbrž vystupovaly jako orgán veřejné moci. Odvolací
soud dovodil, že došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi jednáním žalované
1) a škodou v podobě žalobcem zaplacené kupní ceny, jelikož žalobce nemovitosti
koupil od právního předchůdce, který nebyl jejich prvním vlastníkem. Vstupem
dalších vlastníků mezi původní neoprávněnou restituentku a žalobce tak byl
vztah příčiny a následku přetržen. Bezprostřední příčinou škody zde byla
platební neschopnost společnosti IP NORYS, spol. s r. o. Na rozdíl od soudu
prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru o absenci příčinné souvislosti též
mezi jednáním žalované 1) a ušlým ziskem ze zmařeného prodeje nemovitosti.
Příčinou neuzavření kupní smlouvy byla totiž dohoda smluvních stran o zrušení
smlouvy o smlouvě budoucí, ostatně odpovědná za škodu by mohla být pouze
smluvní strana. Žalobci navíc ani nemohl ujít zisk z prodeje nemovitosti,
jejímž výlučným vlastníkem se nikdy nestal.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále též jen „dovolatel“) dovoláním z
důvodu nesprávného právního posouzení otázek, při jejichž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a které mají být dovolacím soudem
posouzeny jinak. Jde o otázky 1) exempce státu z prevenční povinnosti (uplatněn
rozpor s rozhodnutím nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 51/2009), 2)
omezení pasivní věcné legitimace k uplatnění nároku na náhradu škody na okruh
stran smlouvy o smlouvě budoucí (rozpor se sp. zn. 29 Cdo 3024/2000), 3)
přerušení příčinné souvislosti v důsledku nemožnosti požadovat úhradu po
právním předchůdci, tj. smluvním partnerovi v důsledku jeho platební
neschopnosti a zániku, 4) přetržení příčinné souvislosti v situaci, kdy smlouva
nebyla realizována v důsledku dohody stran (rozpor se sp. zn. 25 Cdo
1847/2012), 5) vyloučení možnosti ušlého zisku prodejem nemovitostí, které
prodávající aktuálně nevlastní. Pokud jde o zamítnutí žaloby vůči žalované 2),
namítá, že stát nelze zcela vyloučit z dopadu obecné prevenční povinnosti podle
§ 415 obč. zák. Ve vztahu k nároku na náhradu ušlého zisku ze zmařené kupní
smlouvy vůči žalované 1) namítá, že pasivní věcnou legitimaci nelze omezovat
výlučně na okruh účastníků smlouvy. Realizace smluvního vztahu může být
znemožněna i porušením povinnosti třetí osoby (k tomu poukazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3024/2000). Nesprávný je také závěr o přetržení
příčinné souvislosti v důsledku dohody stran o zrušení smlouvy. Ve vztahu k
nároku na náhradu škody v podobě zaplacené kupní ceny vůči žalované 1) namítá
nesprávný závěr o absenci příčinné souvislosti z důvodu insolventnosti a zániku
společnosti IP NORYS, spol. s r. o. Pro žalovanou 1) nešlo totiž o okolnost
nepředvídatelnou. Nebýt jednání žalované 1), ke škodlivému následku by vůbec
nedošlo, příčinná souvislost tak je zachována. V dovolání sepsaném zástupcem
dovolatele bylo dále odkázáno na vyjádření sepsané samotným dovolatelem.
Dovolatel výslovně napadl taktéž výrok o nákladech řízení s poukazem na jejich
akcesorický charakter. Navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci
odvolacímu soudu k novému rozhodnutí.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II
bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.
Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil podané dovolání a
shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§
240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení
dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Nejvyšší soud předně konstatuje, že v dané věci je na straně žalované pouze
jeden subjekt – Česká republika. Jelikož však žalobce dle svých žalobních
tvrzení uplatňuje dva nároky a každý z nich plyne z odlišných skutečností, tj.
domáhá se náhrady škody způsobené pochybením České republiky při nakládání s
vlastním majetkem (porušením předpisů při procesu restituce a privatizace), ale
i z důvodu pochybení justičních orgánů v průběhu soudního řízení o neplatnost
dohody o vydání nemovitostí, vystupují za žalovanou před soudem dvě odlišné
organizační složky (§ 21a o. s. ř.). Soudní praxe je ustálena v závěru, že v
případě objektivní kumulace nároků může za stát v řízení před soudem vystupovat
více organizačních složek [k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014, a obdobně ve vztahu k vedlejšímu
účastenství usnesení ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3737/2014, nebo
usnesení ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2829/2008, publikované pod C 9024 v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále též jen
„Soubor“)], označení žalovaná 1) a žalovaná 2) pak slouží k tomu, aby mohlo být
ve výroku soudního rozhodnutí přehledně vyjádřeno, jak bylo o kterém nároku
uplatňovaném žalobou rozhodnuto, a aby případné plnění, k němuž je stát
zavázán, bylo hrazeno z rozpočtu příslušné organizační složky státu.
Dovolací soud předesílá, že námitka, že dovolatelem formulované právní otázky
„mají být dovolacím soudem posouzeny jinak“, není způsobilým vymezením
přípustnosti dovolání ani v režimu § 238a o. s. ř., ani v režimu § 237 o. s. ř.
Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená
právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého
svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění
dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013, nebo usnesení ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSCR 36/2014).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro posouzení otázky
příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a škodou vzniklou žalobci tím, že
mu v důsledku insolvence a zániku smluvního partnera nebyla vrácena kupní cena
za neplatně prodaný spoluvlastnický podíl na nemovitostech neoprávněně vydaný v
restituci, neboť tato právní otázka dosud nebyla na obdobném skutkovém základu
dovolacím soudem řešena.
Rozhodné hmotné právo se v dané věci podává z ustanovení § 3079 odst. 1 zákona
č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, věc se tudíž
posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tj. zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč.
zák.“).
Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti. Podle odst. 3 uvedeného ustanovení se odpovědnosti
zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.
Jestliže se v řízení o náhradu škody zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce,
případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného
jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné
souvislosti otázkou skutkovou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2.
2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, Soubor C 1025, nebo rozsudek ze dne 26. 4. 2007,
sp. zn. 25 Cdo 915/2005). Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve
stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována,
případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor
C 5514). Dovolatelem namítané posouzení otázky, zda v dané věci jsou zde
okolnosti vylučující příčinnou souvislost mezi jednáním státu a vznikem tvrzené
škody tedy představuje přípustný dovolací důvod nesprávného právního posouzení
(§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního
úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a
následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by
nedošlo (conditio sine qua non). Není pochyb o tom, že nebýt porušení pravidel
restituce, žalobci by nevznikla škoda spočívající v nemožnosti domoci se
vrácení zaplacené kupní ceny dle neplatné převodní smlouvy. Odpovědnost však
nelze neomezeně činit závislou na kauzalitě, neboť by to mohlo vést k zákonu
neodpovídajícímu a ve společenských poměrech neúnosnému ukládání povinnosti
nahradit škodu. Zásadní, rozhodující a bezprostřední příčinou újmy, jež žalobci
vznikla, je platební neschopnost či zánik subjektu, jemuž žalobce vyplatil
kupní cenu. Žalobce se v podstatě domáhá náhrady za tzv. ztrátu pohledávky,
která mu proti jeho smluvnímu partnerovi vznikla ze zákona (§ 457 obč. zák.), a
netvrdí, že by žalovaná způsobila insolventnost jeho smluvního partnera, jež
vyvolala tuto škodu.
Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec
postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah ke
vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně
dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007, Soubor C 8673).
Právně relevantními příčinami tedy nemohou být kterékoli faktické příčiny,
sebevíce vzdálené od škodního následku, nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen
ty příčiny, s nimiž právo spojuje vznik odpovědnosti (tzv. umělá izolace jevů),
které jsou pro způsobení následku významné (tzv. gradace příčinné souvislosti)
a které podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla
(typicky) za následek způsobení určité škody (tzv. adekvátní příčinná
souvislost). Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů
odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého
(přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, respektive poznatků adekvátním
následkem protiprávního úkonu či škodní události. Základním kritériem, ze
kterého vychází teorie adekvátnosti, je objektivní předvídatelnost škodního
následku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05,
uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo v
literatuře Knappová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné, svazek II,
3. vydání, Praha, ASPI, 2002, s. 459, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2.
2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012).
Při úvaze o předvídatelnosti vzniku škody jde vždy o posouzení skutečností, jež
jsou v době protiprávního jednání či škodní události do jisté míry potenciální
a nahodilé. V souvislostech daného případu je třeba z hlediska zjištěného
skutkového stavu, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu, uzavřít, že
bezprostřední příčinou, bez níž by nedošlo ke vzniku škody v podobě ztráty
dovolatelovy pohledávky z nevrácené kupní ceny za spoluvlastnický podíl, který
v důsledku neplatnosti převodní smlouvy nenabyl, byla platební neschopnost a
zánik jeho smluvního partnera. Vydání spoluvlastnického podílu neoprávněné
osobě, po němž následovala série dalších převodů, je natolik věcně i časově
vzdáleno od vzniku škody, že škodu již nelze považovat za adekvátní následek
tohoto jednání. Z hlediska kritéria předvídatelnosti proto lze uzavřít, že
okolnost, že se případní další nabyvatelé nesprávně restituovaného
spoluvlastnického podílu nedomohou plnění poskytnutého na základě neplatných
převodních smluv pro platební neschopnost a následný zánik některého smluvního
partnera, byla v době protiprávního jednání státu nepravděpodobná, tedy
nepředvídatelná.
S ohledem na výše uvedené je právní závěr odvolacího soudu o neexistenci
příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalované 1) a škodou dovolatele
v podobě ztráty pohledávky z kupní ceny zaplacené podle neplatné smlouvy
správný, byť odvolací soud nad rámec správného názoru o nedostatku příčinné
souvislosti poněkud nepřesně a nadbytečně dovozoval též přetržení
(neexistující) příčinné souvislosti.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že se dovolateli nepodařilo v rozsahu
přípustnosti dovolání prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich
obsahové konkretizace úspěšně zpochybnit správnost napadeného rozsudku
odvolacího soudu. Proto dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. v uvedeném
rozsahu zamítl, aniž nařizoval k projednání dovolání jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.).
Dovolání není přípustné v rozsahu, v jakém byl napadeným rozsudkem potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby vůči žalované 1) co do
částky 14.527.250 Kč s příslušenstvím představující ušlý zisk ze zmařeného
prodeje nemovitostí, neboť dovolatelem předestřené právní otázky exempce státu
z prevenční povinnosti a vyloučení možnosti ušlého zisku prodejem nemovitostí,
které prodávající nevlastní, zákonné předpoklady přípustnosti dovolání
nenaplňují.
Škoda je chápána jako újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře
poškozeného a je objektivně vyjádřitelná penězi, a je tedy napravitelná
poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz, nedochází-li k
naturální restituci. To, co poškozenému ušlo (ušlý zisk), je újmou spočívající
v tom, že u něj nedojde v důsledku protiprávního jednání či škodní události k
rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný
běh věcí (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1970, sp. zn.
Cpj 87/70, publikované pod č. 55/1971 Sbírky rozhodnutí, nebo odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006,
uveřejněného pod č. 39/2008 Sbírky rozhodnutí).
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno mimo jiné na závěru, že nestal-li se
žalobce výlučným vlastníkem nemovitosti, nemohl mu ujít zisk z jejího prodeje
třetí osobě. Tento závěr, jenž nebyl dovoláním relevantně zpochybněn, je navíc
v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž ušlý zisk znamená
ztrátu očekávaného majetkového přínosu za situace, že poškozený měl zajištěny
veškeré předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí, a do tohoto děje vedoucího k
získání majetkového prospěchu zasáhlo protiprávní jednání škůdce (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4419/2010, nebo
usnesení ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 5390/2016). Jestliže tento závěr
postačuje k zamítnutí žaloby ve vztahu k nároku na ušlý zisk z prodeje
nemovitostí, je nadbytečné, aby se dovolací soud zabýval námitkami dovolatele
proti dílčím závěrům, jimiž byl uvedený výrok rovněž odůvodněn.
V rozsahu úplného zamítnutí žaloby ve vztahu k žalované 2) dovolací námitka
nesprávné aplikace § 415 obč. zák. rovněž nezakládá přípustnost dovolání.
Dovolatel dovozuje odpovědnost žalované 2) ze skutečnosti, že nebyl on
(případně katastrální úřad) informován o probíhajícím řízení o neplatnost
dohody o vydání nemovitostí zahájeném žalobou státního zastupitelství. Namítáno
je tedy pochybení justičních orgánů v průběhu občanského soudního řízení, tj.
při výkonu veřejné moci (k pojmu výkon veřejné moci srov. např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 25. 11. 1993, sp. zn. II. ÚS 75/93, publikované pod č.
3/1993 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V úvahu proto přichází pouze
odpovědnost za škodu způsobenou výkonem veřejné moci podle zákona č. 82/1998
Sb., případně zákona č. 58/1969 Sb., naplnění předpokladů této odpovědnosti v
daném případě však odvolací soud neshledal.
Ač dovolací soud v minulosti v obecné rovině připustil posuzování činnosti
orgánů veřejné moci subsidiárně i hlediskem obecné prevenční povinnosti (k tomu
srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1996/2010),
platí, že o porušení obecné prevenční povinnosti zakotvené v § 415 obč. zák.
lze uvažovat pouze v případě neexistence konkrétní právní úpravy vztahující se
na jednání (činnost), jehož protiprávnost se posuzuje (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001, Soubor C 1212,
nebo rozsudek ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 11/2013). V této souvislosti
nelze přehlédnout, že podle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky lze státní moc
uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon. Pokud byl
dodržen postup stanovený speciálním právním předpisem, je tedy použití § 415
obč. zák. vyloučeno.
Postup soudu a účastníků v civilním řízení soudním upravuje především zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, podrobněji poté upravuje postup soudu
vyhláška č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, a
instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001, č.j. 505/2001-Org.,
kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy.
Jestliže odvolací soud zkoumal existenci případného pochybení z hlediska
uvedené speciální právní úpravy a pochybení neshledal, je jeho závěr o
nemožnosti poměřovat dále postup v řízení kritériem obecné prevenční povinnosti
správný. Obecnou prevenční povinnost nelze vykládat způsobem, jak činí
dovolatel, tedy že pokud speciální úprava normující určité jednání či činnost
nestanoví konkrétní povinnost, lze takovou povinnost dovodit na základě
generální prevence. Takový výklad by popíral smysl generální prevence, jež
přichází v úvahu pouze tam, kde speciální úprava zcela chybí.
Odvolací soud tedy při posouzení odpovědnosti žalované 2) z hlediska obecné
prevenční povinnosti dospěl ve výsledku k závěru, který je souladný s dosavadní
judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v rozsahu, v jakém bylo napadeným
rozsudkem potvrzeno zamítnutí žaloby vůči žalované 1) o 14.527.250 Kč s
příslušenstvím a vůči žalované 2) v celém rozsahu, pro nepřípustnost podle §
243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud dále odmítl dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. v
rozsahu, v němž směřuje proti výroku o náhradě nákladů řízení, neboť v uvedeném
rozsahu neobsahuje dovolání jakékoliv námitky, respektive povinné náležitosti
podle § 241a odst. 2 o. s. ř. - vymezení přípustnosti a důvodu dovolání, tedy
postrádá obligatorní zákonné náležitosti, které jsou předpokladem jeho
projednatelnosti. Akcesorická (na výroku o věci samé závislá) povaha výroku o
nákladech řízení náležitosti dovolání nenahrazuje a přípustnost dovolání
nezakládá.
O nákladech dovolacího řízení ve vztahu mezi účastníky rozhodl dovolací soud
podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3
o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu těchto nákladů právo,
jelikož žalovaná 1) a 2), které by toto právo s ohledem na zamítnutí a
odmítnutí dovolání žalobce náleželo, žádné náklady v souvislosti s dovolacím
řízením nevynaložila.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. srpna 2017
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu