ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně GE Money Auto, a.s., IČO 60112743, se sídlem Praha 4, Vyskočilova
1422/1a, zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem, se sídlem Hradec
Králové, Dukelská třída 15, proti žalovanému JUDr. J. G., soudnímu exekutorovi,
se sídlem Exekutorského úřadu Sokolov, U Divadla 341, zastoupenému JUDr.
Tomášem Jírou, advokátem, se sídlem Praha 6, Tychonova 3, o náhradu škody,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 182/2006, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2012, č.j.
62 Co 127/2009-122, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 8.083,- Kč k rukám JUDr. Tomáše Jíry, advokáta, se sídlem Praha
6, Tychonova 3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobkyně se domáhala náhrady škody po žalovaném, který jako soudní exekutor
pověřený provedením exekuce proti povinnému M. F. zahrnul do soupisu movitých
věcí osobní automobil Škoda Octavia náležející žalobkyni, a následně jej
zpeněžil v dražbě.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 16. 9. 2008, č.j. 9 C 182/2006-60,
uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 131.400,- Kč s příslušenstvím, ohledně
částky 64.600,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný prostřednictvím svých zaměstnanců v bytě
povinného v rámci soupisu movitých věcí dne 1. 10. 2004 sepsal a zajistil
osobní vůz tovární značky Škoda Octavia 1,6 LX. Dne 18. 10. 2004 žalobkyně
písemně sdělila žalovanému, že je vlastnicí zajištěného vozidla, jak vyplývá z
leasingové smlouvy, kterou k tomuto sdělení připojila, a zároveň jej vyzvala k
vrácení předmětu leasingu do rukou uživatele. Dne 10. 12. 2004 podala u
Okresního soudu v Karviné vylučovací žalobu, která byla z důvodu vydražení věci
(13. 5. 2005) zamítnuta. Soud konstatoval, že žalovaný exekutor je ve sporu o
náhradu škody pasivně věcně legitimován (§ 32 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.,
exekučního řádu). Dospěl k závěru, že za škodu vzniklou žalobkyni odpovídá,
neboť svým jednáním porušil tzv. prevenční povinnost, když prokazatelně byl
žalobkyní informován o existenci vlastnického práva, které vylučovalo výkon
rozhodnutí prodejem předmětné věci, a proto neměl přistupovat k dražbě tohoto
vozidla. Žalovaný v daném případě nemusel ani vyčkat rozhodnutí soudu o
vylučovací žalobě, neboť žalobkyně mu své vlastnické právo k předmětné věci
věrohodným způsobem doložila. Výše škody odpovídá obvyklé ceně předmětného
vozidla ke dni dražby dle znaleckého posudku.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 6. 2009, č.j. 62 Co 127/2009-80, k
odvolání žalovaného změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném
vyhovujícím výroku tak, že žalobu co do úroků z prodlení za dobu od 25. 1. do
2. 6. 2006 zamítl, jinak v tomto výroku a ve výrocích o nákladech řízení státu
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; rozhodl též o nákladech řízení před
soudy obou stupňů. Odvolací soud se se závěrem soudu prvního stupně ztotožnil.
Dále uvedl, že pokud žalovaný měl k dispozici takovou závažnou informaci, že
vozidlo nebylo ve vlastnictví povinného, proti němuž byla exekuce vedena, pak
ji zcela jistě neměl ponechat bez povšimnutí a postupem podle § 265 odst. 2 o.
s. ř. za použití § 52 odst. 1 exekučního řádu měl vozidlo ze soupisu exekucí
postižených věcí vyjmout. Žalovanému se podle soudu nepodařilo zprostit se
odpovědnosti ve smyslu ustanovení § 32 odst. 2 exekučního řádu, když od doby,
kdy byl o vlastnickém právu žalobce informován, do provedení dražby uběhlo
bezmála půl roku, a žalovaný tak měl dostatečný časový prostor pro to, aby
vozidlo ze soupisu movitých věci vyřadil, bylo tedy v jeho možnostech vzniklé
škodě zabránit.
Na základě dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 12. 2011,
č.j. 25 Cdo 901/2010-110, zrušil rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím
výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení; jinak dovolání odmítl.
Uzavřel, že k zahrnutí osobního motorového vozidla do soupisu movitých věci v
rámci exekuce došlo v souladu s tehdejší zákonnou úpravou (exekuční řád ve
znění účinném ke dni provedení exekuce, tj. 1. 10. 2004), jelikož při provádění
soupisu na místě samém a ani posléze nebylo možné po exekutorovi požadovat, aby
se zabýval námitkami ze strany třetí osoby, že je postižen majetek, k němuž má
někdo právo nepřipouštějící provedení exekuce. Jednání žalovaného jako soudního
exekutora nelze považovat za odporující zákonu, není tudíž splněn zákonný
předpoklad odpovědnosti spočívající v porušení právní povinnosti. Aplikace §
415 obč. zák. není namístě, neboť postup podle tohoto zákonného ustanovení
přichází v úvahu pouze tehdy, není-li konkrétní právní úprava vztahující se na
jednání, jehož protiprávnost se posuzuje.
Odvolací soud poté znovu rozhodl rozsudkem ze dne 23. 5. 2012, č. j. 62 Co
127/2009-122, jímž rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil
tak, že se žaloba zamítá a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech
stupňů. Vázán právním názorem dovolacího soudu dospěl k závěru, že zahrnutí
předmětného vozidla do soupisu movitých věcí odpovídalo tehdejší právní úpravě,
jelikož žalovaný nebyl oprávněn zabývat se námitkami třetí osoby, že exekucí je
postižen majetek, k němuž má tato osoba právo vylučující provedení exekuce.
Předpoklady odpovědnosti žalovaného exekutora za škodu podle § 32 exekučního
řádu ve znění účinném ke dni 1. 10. 2004 (dále opět jen „exekuční řád“), neboť
žalovaný při výkonu exekuční činnosti postupoval v souladu se zákonem. Aplikace
§ 415 obč. zák. by přicházela v úvahu jen v případě absence konkrétní právní
úpravy vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.
s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že se vůbec nezabýval otázkou porušení ústavně
zaručeného práva vlastnit majetek, k němuž došlo ze strany žalovaného, ačkoli
jsou soudy primárně povinny poskytovat těmto základním právům jednotlivce
ochranu, a dále že nesprávně posoudil možnost aplikace § 415 obč. zák. Namítá,
že právě absence konkrétní zákonné úpravy postupu exekutora v případě, že třetí
osoba uplatní své právo nepřipouštějící exekuci k věcem zahrnutým do soupisu v
exekučním řádu odůvodňovala možnost aplikace § 415 obč. zák. Dále odkazuje na
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 51/05, I. ÚS 752/04, I. ÚS 2048/11,
III. ÚS 292/07 a rozhodnutí Nejvyššího soudu v trestní věci sp. zn. 7 Tdo
977/2010 s tím, že nesprávným postupem exekutora (žalovaného) bylo porušeno
její základní, ústavně garantované právo vlastnit majetek. Navrhuje, aby
Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání označuje argumentaci žalobkyně za
účelovou a nerespektující zjištěný skutkový stav. Podotýká, že v řízení nebylo
prokázáno, že by žalovaný obdržel informaci o podání vylučovací žaloby.
Rozhodnutí Ústavního soudu, na něž žalobkyně odkazuje, se na danou věc
nevztahují, vycházejí ze zcela odlišného skutkového i právního stavu. Názor
Nejvyššího soudu vyjádřený v jeho kasačním rozhodnutí, jímž se odvolací soud
řídil, považuje za správný a navrhuje, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto
jako zjevně bezdůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu
s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že
bylo podáno včas, účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.
Podle § 3028 odst. 1 ve spojení s § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle
dosavadních právních předpisů.
O porušení povinnosti tzv. generální prevence zakotvené ustanovením § 415, lze
– jak konstatoval dovolací soud ve svém předchozím zrušovacím rozhodnutí –
uvažovat pouze v případě neexistence konkrétní právní úpravy vztahující se na
jednání, jehož protiprávnost se posuzuje (srov. též usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001, uveřejněné v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1212). Pokud byl dodržen postup
stanovený speciální právní normou, je aplikace § 415 obč. zák. vyloučena.
Podle § 32 zákona č. 120/2001 Sb. (exekučního řádu) ve znění účinném v rozhodné
době (tj. ve znění účinném do 31. 12. 2012) exekutor odpovídá za škodu tomu,
komu ji způsobil v souvislosti s činností podle tohoto zákona. Exekutor
odpovídá za škodu i tehdy, byla-li škoda způsobena při výkonu exekuční nebo
další činnosti jeho zaměstnancem; případná odpovědnost této osoby podle
zvláštních předpisů tím není dotčena (odst. 1). Exekutor se odpovědnosti podle
odstavce 1 zprostí, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při
vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat (odst. 2). Odpovědnost
státu za škodu podle zvláštního právního předpisu (tj. zákona č. 82/1998 Sb.)
tím není dotčena (odst. 3).
Odpovědnost exekutora za škodu je dána pouze tehdy, pokud exekutor při výkonu
exekuční činnosti postupoval v rozporu s předpisy tuto činnost upravujícími,
jde tedy o odpovědnost objektivní, nevyžadující zavinění, jejím předpokladem
však je porušení právní povinnosti exekutorem [srov. Kasíková, M. a kol. Zákon
o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 2. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2010, s. 92; též rozsudek Nejvyššího soudu vydaný v této
věci sp. zn. 25 Cdo 901/2010]. Nejvyšší soud ve svém předchozím rozsudku v této
věci podrobně vyložil zákonnou úpravu (účinnou v rozhodné době) postupu
exekutora při exekuci prodejem movitých věcí v případě uplatnění námitky třetí
osoby, že je exekucí postižen majetek, k němuž má tato osoba právo exekuci
nepřipouštějící. Tehdejší právní úprava sice neumožňovala exekutorovi
rozhodovat o námitkách osob uplatňujících k věcem zahrnutým do soupisu právo
nepřipouštějící exekuci, zatímco novelizace exekučního řádu s účinností od 1.
11. 2009 založila pravomoc (a povinnost) exekutora k rozhodování o těchto
námitkách (srov. § 68 exekučního řádu ve znění účinném od 1. 11. 2009),
novelizací exekučního řádu však došlo pouze ke změně (rozšíření) rozhodovací
pravomoci exekutora ve věcech, v nichž byl podle dřívější úpravy oprávněn
rozhodovat toliko soud. Dovolatelce tedy nelze přisvědčit v tom, že dřívější
právní úprava postup exekutora v případě uplatnění práva nepřipouštějícího
exekuci vůbec neupravovala, a proto bylo namístě posoudit postup žalovaného z
hlediska dodržení obecné prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák.
Pokud dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu v dovolání citovaná,
není výklad zákonného postupu exekutora, resp. jeho oprávnění a povinností při
výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, jak jej provedl (vázán právním
názorem dovolacího soudu) odvolací soud, se závěry Ústavního soudu v rozporu.
Ostatně Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 17. 6. 2009. sp. zn. III. ÚS
292/07, na něž dovolatelka rovněž odkazuje, v rámci úvah o možnosti porušení
ústavně garantovaných práv jednotlivce v rámci exekučního řízení uvedl, že
„vedením exekuce nevhodným způsobem je soudní exekutor bezpochyby s to
zasáhnout do základních práv povinného či jiných osob (zejména do práv ve
smyslu čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny). Pochybí-li soudní
exekutor a nebude-li se řídit zákony, příp. pokyny věřitele, má zde zásadní
význam i objektivní odpovědnost exekutora za škodu ve smyslu ustanovení § 32
odst. 1 exekučního řádu.“
Jestliže tehdejší právní úprava postupu exekutora v exekučním řízení ukládala
exekutorovi především zabezpečení rychlého a efektivního průběhu exekuce (§ 46
odst. 1 exekučního řádu), přičemž nepokračovat v exekučním řízení mohl pouze,
byla-li exekuce soudem odložena nebo zastavena nebo (viz § 46 odst. 3
exekučního řádu) byla-li uspokojena pohledávka oprávněného a současně uhrazeny
náklady exekuce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 25
Cdo 2573/2007). Žádná z těchto situací v posuzovaném případě nenastala. Na
rozdíl od výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti nebo prodejem podniku (§ 336i
odst. 1 a § 338v odst. 1 o. s. ř.) nepředstavovalo v rozhodném období podání
vylučovací žaloby překážku provedení exekuce. Je proto správný závěr, že postup
žalovaného v posuzovaném případě odpovídal zákonu, a proto nedošlo k naplnění
zákonného předpokladu objektivní odpovědnosti exekutora za škodu podle § 32
exekučního řádu. Obecný poukaz na ústavní ochranu vlastnického práva, jež je
zákonnou úpravou pravomocí exekutora v zájmu ochrany majetkových práv
oprávněných z exekučních titulů prolomena, na uvedených závěrech nic nemění.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím námitek uplatněných v dovolání
nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení odvolacího soudu, a nebylo
ani zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad
uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) nebo v § 229 odst. 3 o.
s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci [dovolatelka sama, ač formálně uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst.
písm. a) o. s. ř., žádnou vadu řízení nenamítá], Nejvyšší soud dovolání podle §
243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř., tak, že procesně
neúspěšné žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení vynaložených v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání
prostřednictvím advokáta částku 8.083,- Kč včetně 21 % DPH (§ 7 bod 5 ve
spojení s § 8 odst. 1 ve spojení s § 1 odst. 2 a § 2, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012 a § 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. ledna 2014
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu