25 Cdo 1847/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobkyně FAMMILKY s. r. o., IČO 268 15 362, se sídlem Český Těšín 47/3,
zastoupené JUDr. Vlastimilem Burešem, advokátem, se sídlem Mosty u Jablunkova,
Šance 13, proti žalovanému M. Z., zastoupenému Mgr. Lukášem Stočkem, advokátem,
se sídlem Nový Jičín, K Nemocnici 18, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu
ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 19 C 33/2009, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. prosince 2011, č. j. 42 Co
205/2011-172, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. prosince 2011, č. j. 42 Co
205/2011-172, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 9. prosince
2010, č. j. 19 C 33/2009-126, (s výjimkou výroku I) se zrušují a věc se vrací
Okresnímu soudu ve Frýdku - Místku k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala náhrady škody, jež jí měla vzniknout porušením závazku
žalovaného ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě, kterou měl žalovaný převést na
žalobkyni soubor nemovitostí (domu a pozemků). Škodu vyčíslila ve výši obvyklé
ceny dvou pozemků, jež podle smlouvy měla nabýt, avšak nenabyla, protože je
žalovaný převedl na jiného, přičemž ostatní nemovitosti nabyla na základě
rozsudku nahrazujícího projev vůle žalovaného.
Okresní soud ve Frýdku - Místku rozsudkem ze dne 9. 12. 2010, č.j. 19 C
33/2009-126, pro částečné zpětvzetí žaloby zastavil řízení ohledně částky
500.000 Kč s příslušenstvím, ohledně částky 2.932.450 Kč s příslušenstvím
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
žalovaný jako budoucí prodávající a žalobkyně jako budoucí kupující uzavřeli
dne 11. 9. 2007 smlouvu o budoucí kupní smlouvě, v níž se dohodli, že
nejpozději do 30. 10. 2007 uzavřou kupní smlouvu ohledně pozemků p. č. 178,
204, 205, 206, 208, 209, 210 a domu č. p 138 na pozemku p. č. 208 v k. ú. L. (dále jen „nemovitosti“). Bylo ujednáno, že kupní smlouva bude uzavřena až po
zaplacení celé kupní ceny ve výši 1.450.000,- Kč na účet budoucího
prodávajícího. Jelikož žalovaný v dohodnuté lhůtě nemovitosti na žalobkyni
nepřevedl, Okresní soud ve Frýdku – Místku na základě žaloby podané žalobkyní
rozhodl rozsudkem ze dne 15. 5. 2008, č.j. 20 C 333/2007-74, který nabyl právní
moci 9. 7. 2008, o nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření kupní smlouvy
ohledně nemovitostí, vyjma pozemků p.č. 204 a 206, které žalovaný kupní
smlouvou ze dne 9. 11. 2007 převedl na třetí osobu; v této souvislosti mu byla
soudem uložena povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 500.000 Kč. Žalobkyně posléze v rozsahu odpovídajícím výši žalovaným zaplacené smluvní
pokuty vzala žalobu v této věci zpět. Převodem dvou pozemků na třetí osobu se
plnění ze smlouvy o smlouvě budoucí ohledně těchto pozemků stalo nemožným. Protiprávním jednáním žalovaného – porušením povinnosti ze smlouvy o smlouvě
budoucí – byl splněn jeden z předpokladů odpovědnostního vztahu mezi účastníky. Další podmínky vzniku odpovědnosti žalovaného za škodu však soud neshledal. Dovodil, že žalobkyni nevznikla škoda, neboť žalobkyně nikdy předmětné pozemky
nevlastnila, a proto jí nemohla vzniknout újma (snížení majetku) ve výši
odpovídající jejich hodnotě. Nadto dovodil, že příčinná souvislost mezi
(protiprávním) jednáním žalovaného a vznikem případné škody je vyloučena, neboť
žalobkyně podáním žaloby na nahrazení projevu vůle, jíž se domáhala uzavření
kupní smlouvy ohledně předmětných nemovitostí bez dotčených pozemků, ovšem za
původně sjednanou kupní cenu 1.450.000 Kč, vyjádřila souhlas s tím, že
předmětné pozemky do svého vlastnictví nezíská. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 12. 2011, č. j. 42 Co 205/2011-172, rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel
ze skutkového závěru soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil. S odkazem na
judikaturu Nejvyššího soudu shledal nesprávným závěr soudu prvního stupně stran
vzniku škody. Konstatoval, že se žalobkyně mohla z důvodu nemožnosti plnění ze
smlouvy o smlouvě budoucí na žalovaném domáhat náhrady škody ve výši rozdílu
mezi smluvenou a obvyklou cenou předmětných pozemků. Uplatněním svého nároku ze
smlouvy o smlouvě budoucí v rozsahu možného plnění však vyjádřila vůli nabýt
nemovitosti bez dvou pozemků za původně sjednanou kupní cenu, čímž došlo k
přetržení příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a škodou
spočívající v ušlém majetkovém přínosu.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním s tím, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, pokud se jedná o posouzení
otázky příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody. Namítá, že jí škoda vznikla v okamžiku, kdy žalovaný prodal pozemky třetí
osobě, čímž částečně znemožnil plnění ze smlouvy o smlouvě budoucí. Za situace,
kdy žalovaný již nebyl vlastníkem předmětných pozemků, nemohl je na žalobkyni
převést, a proto úkon žalobkyně, jímž se u soudu domáhala plnění ze smlouvy o
smlouvě budoucí bez pozemků, ohledně nichž plnění nebylo možné, nelze vykládat
jako projev vůle nabýt do svého vlastnictví pouze zbývající nemovitosti. Domnívá se, že podání žaloby na nahrazení projevu vůle nevylučuje uplatnění
nároku na náhradu škody vzniklé z důvodu částečné nemožnosti plnění ze smlouvy
o smlouvě budoucí. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek
odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření označuje dovolání žalobkyně za nepřípustné z důvodu
nedostatku zásadního právního významu. Uvádí, že závěr odvolacího soudu o
neexistenci příčinné souvislosti je v souladu s hmotným právem i judikaturou
Nejvyššího soudu. Pokud žalobkyně věděla, že jí jednáním žalovaného vznikla
škoda, měla se domáhat její náhrady, nikoliv uplatnit u soudu nárok na
nahrazení projevu vůle; podáním žaloby jednoznačně vyjádřila vůli k nabytí
nemovitostí bez předmětných pozemků za podmínek dle smlouvy o smlouvě budoucí. Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení (§ 240 odst. 1
o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§
241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) a rovněž
důvodné. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které přípustnost dovolání proti
potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podmiňuje zásadním právním významem
napadeného rozhodnutí, bylo sice nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo
součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných
do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Zjištění, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného
jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, tedy zda příčinná souvislost
skutečně existuje, je otázkou skutkovou. Právní posouzení příčinné souvislosti
spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence
zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit.
Právě v řešení této otázky v daných skutkových souvislostech spatřuje dovolací
soud otázku zásadního právního významu.
Příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodlivý
následek nenastal. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 22. 2. 2011, sp. zn.
25 Cdo 4147/2008, dovodil, že závazek ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě, který
působí jen mezi jejími účastníky, nikoliv absolutně, zaniká nemožností plnění
(§ 575 obč. zák.), tedy prodejem věci jinému, a to bez ohledu na to, zda již u
soudu probíhá řízení o nahrazení projevu vůle (§ 50a odst. 2 obč. zák.) či
nikoliv, a bez ohledu na to, zda se právo druhé strany domáhat se u soudu
nahrazení projevu vůle již promlčelo či nikoliv. Škoda, resp. ušlý majetkový
přínos, spočívající v nenabytí vlastnického práva podle budoucí kupní smlouvy,
představovaná rozdílem mezi smluvenou cenou a jejich hodnotou – obvyklou cenou
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1415/2006,
publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C
5785) tedy vzniká v okamžiku zániku závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí z
důvodu převodu věci na třetí osobu. K přerušení příčinné souvislosti dochází
jen za situace, kdy nová okolnost působila jako rozhodující příčina, která
způsobila vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1474/2011).
V posuzovaném případě škoda (následek) spočívající v tom, že žalobkyně nenabyla
vlastnické právo k předmětným pozemkům, vznikla (za předpokladu, že sjednaná
cena nenabytých pozemků byla nižší než jejich cena obvyklá v době, kdy mělo k
převodu dojít) v okamžiku, kdy žalovaný v rozporu s uzavřenou smlouvou o
smlouvě budoucí prodal pozemky třetí osobě (příčina).
Dovolací soud nesdílí názor soudu odvolacího, že uplatněním svého nároku ze
smlouvy o smlouvě budoucí v rozsahu možného plnění vyjádřila žalobkyně vůli
nabýt nemovitosti bez dvou pozemků za původně sjednanou kupní cenu, čímž došlo
k přetržení příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a škodou
spočívající v ušlém majetkovém přínosu. Žalobkyni, která s ohledem na skutkové
okolnosti bezpochyby měla zájem na nabytí vlastnického práva ke zbylým
nemovitostem, nelze přičítat k tíži, že se u soudu domáhala nahrazení projevu
vůle. Žádné opodstatnění nemá názor, že se mohla domáhat buď jen nahrazení
projevu vůle, nebo jen náhrady škody, popřípadě že se mohla domáhat pouze
náhrady škody. Okolnost, že žalovaný protiprávně převedl dva ze sedmi pozemků
na třetí osobu, nezbavila žalobkyni možnosti domáhat se nahrazení projevu vůle
k uzavření kupní smlouvy (alespoň) ohledně zbývajících nemovitostí (čemuž
nasvědčuje i to, že žalobě na nahrazení projevu vůle bylo pravomocně vyhověno).
Prodané pozemky již takto získat nemohla (pokud by je v žalobě na nahrazení
projevu vůle požadovala, nemohla být v této části úspěšná), a zcela po právu se
domáhá náhrady škody (ušlého zisku), která ji vznikla tím, že porušením závazku
ze smlouvy o smlouvě budoucí nenabyla tyto pozemky do svého vlastnictví, ač za
normálního běhu věcí (při dodržení smlouvy ze strany žalovaného) by se její
majetek o obvyklou cenu těchto pozemků v době jejich prodeje rozmnožil. K
přerušení příčinné souvislosti ve smyslu shora citované judikatury nedošlo,
neboť porušení právní povinnosti žalovaným zůstalo příčinou vzniku škody i
poté, co žalobkyně dosáhla žalobou o nahrazení projevu vůle nabytí vlastnictví
k ostatním nemovitostem; naopak uplatnění žaloby na nahrazení projevu vůle není
možno považovat za příčinu vzniku škody, tím méně za příčinu rozhodující, která
způsobila vznik škody bez ohledu na původní porušení smluvní povinnosti
žalovaným. Ani okolnost, že žalobkyně žalovala na nahrazení projevu vůle k
uzavření kupní smlouvy za původní cenu, i když nabývala jen část původně
sjednaných nemovitostí, neznamená, že by tím dala najevo, že hodnotu dvou
nenabytých pozemků považuje za nulovou, nebo že tak vyloučila odpovědnost
žalovaného za škodu (jak argumentoval žalovaný), a tedy že by z tohoto důvodu
došlo k přerušení příčinné souvislosti. Není přitom rozhodné, zda žalobkyně
projevila vůli uzavřít smlouvu o koupi zbývajících nemovitostí za původní cenu,
nýbrž je podstatné, že neprojevila vůli vzdát se nároku na náhradu škody, jež
jí protiprávním jednáním žalovaného vznikla.
Právní názor odvolacího soudu, že uplatněním nároku ze smlouvy o smlouvě
budoucí (§ 50a odst. 2 obč. zák.) pouze v rozsahu možného plnění došlo k
přerušení příčinné souvislosti, proto není správný.
Jelikož právní názor odvolacího soudu v otázce příčinné souvislosti neodpovídá
shora citovaným závěrům, a v důsledku tohoto nesprávného právního názoru se
odvolací soud otázkou, zda škoda žalobkyni vznikla (tedy zda existoval rozdíl
mezi cenou sjednanou a cenou obvyklou), případně v jaké výši, nezabýval,
Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek
odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které se zrušuje rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud
zrušil podle § 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. i toto rozhodnutí (s výjimkou
výroku I, jímž bylo řízení zčásti zastaveno) a věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
V dalším řízení bude soud prvního stupně (i soud odvolací) vázán právním
názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s.
ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2014
JUDr.
Robert Waltr
předseda senátu