25 Cdo 1474/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně TOFIS stavebniny s.r.o., se sídlem v Husinci, Chelčického 129, IČO
26084848, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci
Králové, Velké náměstí 135, proti žalované Telefónica Czech Republic, a. s., se
sídlem v Praze 4, Za Brumlovkou 266/2, IČO 60193336, zastoupené JUDr.
Františkem Gahlerem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1112/27, o
340.987,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod
sp. zn. 33 Cm 139/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 14. září 2010, č. j. 6 Cmo 101/2010-300, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. září 2010, č. j. 6 Cmo 101/2010-300,
a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. ledna 2010, č. j. 33 Cm
139/2005-257, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k
dalšímu řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky řízení a vůči státu;
odvolací soud rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná po pokládce telefonních
rozvodů na pozemcích žalobkyně p. č. 131/12, 132/10 a 205/30 v obci a
katastrálním území Vysoká nad Labem chybně a nedostatečně zhutnila podkladní
vrstvy komunikací, takže se prohnul asfaltový koberec komunikace a poklesl
povrch vozovky. Nárok žalobkyně na náhradu škody vyčíslené částkou 340.987,70
Kč za opravu vozovky, však soud neshledal důvodným. Odvolací soud se ztotožnil
s právním závěrem, že pokládka rozvodů představuje provozní činnost žalované ve
smyslu § 420a obč. zák., avšak podmínky odpovědnosti za škodu způsobenou
provozní činností nejsou naplněny pro nedostatek příčinné souvislosti mezi
provozní činností žalované a vzniklou újmou. Ze závěrů znaleckého posudku
znaleckého ústavu EXPERTIZA CZ s. r. o. totiž vyplynulo, že k poškození
konstrukce a následně krytu vozovky v předmětném místě došlo v důsledku nedbale
provedeného předání staveniště zápisem do stavebního deníku, a to mezi
objednatelem díla (žalobkyní) a zhotovitelem díla (třetí osobou), resp.
„nepřevzetím staveniště za jeho fyzického stavu bez výhrad“. Zhotovitel vozovky
převzal bez výhrad i prostor po výkopových pracích po položení
telekomunikačních kabelů, aniž proti jeho kvalitě uplatil výhradu. Za poškození
vozovky je tak odpovědný její zhotovitel, který provedl dokončovací práce na
podkladu bez zjištění, zda je po položení všech sítí, včetně telekomunikačních
kabelů, dostatečně zhutněn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a odůvodňuje je podle §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí
spatřuje v řešení otázek, „zda lze přerušení příčinné souvislosti dovozovat z
nesplnění tvrzené povinnosti působit k odvrácení škody“ a „zda lze způsobit
škodu převzetím stavby“. Obává se, že přijetím výkladu zaujatého odvolacím
soudem by s poukazem na přerušení příčinné souvislosti bylo možné v budoucnu
odmítnout jakýkoli nárok na náhradu škody s odůvodněním, že poškozený nevyvinul
dostatečnou aktivitu k odvrácení škody. Nesprávné právní posouzení věci spočívá
podle dovolatelky v nesprávné aplikaci ustanovení § 420a obč. zák., kdy měl být
kladen důraz na prvotní příčinu škody a nikoli na údajné následné přerušení
příčinné souvislosti. Dovolatelka namítá, že k propadu krytu vozovky by došlo i
v případě, že by převzala staveniště řádně (účastníci řízení neměli za
povinnost si staveniště předat formálním aktem), neboť nedostatečné zhutnění
není možné zjistit bez nákladného a náročného provádění výkopových a sondážních
prací a takový postup není v rámci provádění staveb obvyklý. Namítá, že
znalecký ústav překročil své oprávnění a zabýval se otázkou právní, pokud sám
uzavřel, kdo a jakým jednáním odpovídá za vznik škody. Podle dovolatelky byla
prvotní příčinou vzniku škody právě činnost žalované, neboť je třeba zvažovat
především tu okolnost, která byla nezastupitelná a bez níž by ke vzniku škody
vůbec nedošlo. Touto okolností bylo, že žalovaná do již zhutněného podkladu
položila telefonní kabely, aniž by staveniště uvedla do původního stavu, ačkoli
to byla její povinnost podle zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích. Otázka
předání staveniště již nemohla nic změnit na porušení shora popsané právní
povinnosti žalovanou. K otázce příčinné souvislosti odkazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1946/2000, ve kterém
Nejvyšší soud konstatoval, že příčinou vzniku škody je taková událost, kdy
nebýt její existence, ke vzniku škody by nedošlo. Navrhla, aby dovolací soud
rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému
řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání nesouhlasila s tvrzeními žalobkyně, neboť v
řízení bylo prokázáno, že propadání komunikace způsobil vlastní činností právní
předchůdce žalobkyně. Trasa žalovanou položených kabelů neodpovídá tvrzení
žalobkyně, propadání komunikace se vyskytuje i v místech, kde prokazatelně
vůbec není kabel položen. Znalecký posudek jednoznačně prokazuje, že
společnost, která prováděla zakrytí komunikace živičnou směsí, nesprávně, resp.
vůbec nepřevzala komunikaci, jak měla, neboť nezjistila stav, v jakém byla
komunikace před prováděním jejího díla. Žalovaná poukázala na skutečnost, že
žalobkyně nechala po komunikaci jezdit těžkou stavební techniku, přestože
nebyla na takovou zátěž stavěna, a navrhla, aby dovolací soud dovolání
žalobkyně odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po
zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř.,
dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. pro řešení otázky přetržení příčinné souvislosti mezi provozní činností
a škodou, která v daných poměrech představuje otázku zásadního právního
významu, je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod
dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací
soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý
právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Nárok žalobkyně na náhradu škody, kterou jí způsobila žalovaná při své
činnosti, posuzoval odvolací soud po právní stránce podle ustanovení § 420a
odst. 1 obč. zák., podle něhož každý odpovídá za škodu, kterou způsobí jinému
provozní činností. Zákon v odstavci 2 tohoto ustanovení vymezuje, co se
považuje za škodu způsobenou provozní činností. Vyvolávajícím činitelem vzniku
škody může být sama činnost, jež má provozní povahu, nebo věc při ní použitá,
byl-li škodlivý následek způsoben právě povahou této činnosti či věci, tedy
jejími typickými či charakteristickými vlastnostmi, jimiž se projevuje navenek.
Škoda vyvolaná provozní činností je důsledkem samotného charakteru určitého
provozu, nemusí jít o protiprávní jednání. Poškozený při uplatňování svého
nároku nemusí dokazovat porušení konkrétní právní povinnosti na straně
provozovatele, ale jen to, že škoda byla vyvolána povahou provozní činnosti;
provozovatel se zároveň odpovědnosti nemůže zprostit tím, že by dokázal, že
škodu nezavinil, ani poukazem na to, že provozní činnost vykonával jako
zhotovitel pro osobu odlišnou od poškozeného, neboť ustanovení § 420a odst. 1
obč. zák. za osobu povinnou k náhradě škody označuje každého, kdo svou provozní
činností způsobí jinému škodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.
11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1006/2002, publikované v Souboru, sv. 27, pod C 2152).
Příčinná souvislost mezi právní skutečností, za niž se odpovídá, a mezi vznikem
škody je jednou ze základních podmínek odpovědnosti za škodu v občanském právu,
a to bez ohledu na to, zda jde o odpovědnost založenou na principu zavinění
nebo o odpovědnost objektivní (bez zřetele na zavinění). O vztah příčinné
souvislosti (tzv. kauzální nexus) v případě objektivní odpovědnosti
provozovatele za škodu se jedná, vznikla-li škoda následkem jeho provozní
činnosti, tedy, je-li doloženo, že nebýt této provozní činnosti, ke škodě by
nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu
nenastává; příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, která škodu
způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal. Při zjišťování příčinné
souvislosti je třeba zkoumat, zda v komplexu skutečností přicházejících v úvahu
jako příčiny škody existuje skutečnost, se kterou zákon odpovědnost v daném
případě spojuje. Jestliže se v řízení o náhradu škody zjišťuje, zda protiprávní
úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně
poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence
příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, sv. 14, pod C 1025, dále též jen „Soubor“, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005). Právní posouzení
příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými
okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou
způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11.
2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006 - Soubor C 5514). Právě v řešení této otázky v
daném případě spatřuje dovolací soud otázku zásadního právního významu.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že příčinou vzniku škody na
pozemcích žalobkyně, resp. na nich vybudovaných komunikacích, je skutečnost, že
zhotovitel konečného díla (krytu vozovky) převzal po položení kabelů žalovanou
staveniště bez výhrad, aniž by zkoumal zhutnění podkladu pod následným krytem
vozovky, a dílo dokončil, a proto činnost žalované není v příčinné souvislosti
s případnou škodou, která vznikla žalobkyni. S tímto závěrem nelze souhlasit,
neboť samotná okolnost, že zhotovitel díla převzal staveniště bez výhrad a
nezkoumal zhutnění podkladu po pokládce kabelů, nemohla sama o sobě způsobit
vznik škody. Příčinou vzniku škody může být totiž jen ta okolnost, bez jejíž
existence by škodlivý následek nenastal. Případné (pouhé) pochybení při
převzetí staveniště nemohlo vést bez předchozích předpokladů (stavu pozemku) ke
vzniku škody, a jak správně namítá dovolatelka, musela zde být jiná prvotní
příčina vzniku škody, která vyvolala poškození komunikace. Naopak, i kdyby
nějaká další skutečnost (tj. pochybení žalobkyně či jejího smluvního
zhotovitele díla) mohla přispět ke vzniku škody, příčinná souvislost mezi
škodnou událostí a způsobenou škodou se nepřerušuje, pokud původní škodná
událost zůstává tou základní skutečností, bez níž by k následku nedošlo. K
přerušení příčinné souvislosti dochází jen za situace, kdy nová okolnost
působila jako rozhodující příčina, která způsobila vznik škody bez ohledu na
původní škodnou událost. V souvislostech posuzovaného případu to tedy znamená,
že skutečností, bez níž by ke vzniku škody nedošlo, byla především provozní
činnost žalované, která představovala takový zásah do kvality pozemku
žalobkyně, že později vybudovaná komunikace byla poškozena sesednutím podkladu
pod komunikací. Okolnost, že žalobkyně či její smluvní partner (zhotovitel díla
na narušeném pozemku) nezabránili vzniku škody tím, že nezjistili
nepřipravenost stavby pro další práce, může sice znamenat spoluzavinění
(spoluzpůsobení) škody ve smyslu § 441 obč. zák., není však tou skutečností,
jež by sama o sobě - bez původní příčiny - vyvolala škodu. Je tedy zřejmé, že
tvrzená nedostatečná aktivita žalobkyně a zhotovitele nemohla zcela přerušit
příčinnou souvislost mezi prvotní příčinou škody a způsobenou škodou (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4841/2009).
Z uvedeného je zřejmé, že soudy obou stupňů nesprávně stanovily, mezi jakými
skutkovými okolnostmi má být existence příčinné souvislosti zjišťována. Zcela
zjevně přitom převzaly závěry znaleckého ústavu EXPERTIZA s.r.o. v podaném
znaleckém posudku, který nezjistil po skutkové stránce, co bylo prvotní
příčinou poškození vozovky, nicméně učinil závěry o právní otázce, že za škodu
odpovídá konečný zhotovitel díla, který nezjistil, že podkladové vrstvy nejsou
zhutněny, a přesto provedl práci. Ve znaleckém posudku jde vždy jen o hodnocení
skutkových okolností, k němuž je třeba odborných znalostí, jehož podkladem je
důkladná, všestranná a objektivní analýza znalcem zkoumaných skutečností,
nikoliv však o právní posouzení, neboť znalecký posudek musí soud hodnotit
stejně jako každý jiný důkaz a právní posouzení věci vyjadřující podřazení
zjištěného skutkového děje pod určitý právní předpis náleží výlučně soudu
(srov. zprávu o úrovni znaleckého dokazování u soudů a státních notářství, Cpj
161/79 občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR, schválenou
usnesením pléna Nejvyššího soudu ČSR z 23. 12. 1980, Pls 3/80, publikovanou pod
č. 1/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy založeno na nesprávném právním posouzení
věci, takže dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
je naplněn; Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst.
2 část věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný, v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního a dalšího řízení včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2012
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu