25 Cdo 2829/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce: RNDr. V. F., CSc., zastoupený JUDr. Alexandrou Řehákovou, advokátkou
se sídlem v Praze 10, Královická 92, proti žalované: Česká republika – Česká
národní banka, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, IČ 48136450, o 2.920.960,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C
18/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.
4. 2007, č. j. 13 Co 48/2007-208, takto:
I. Nepřipouští se vstup České republiky – Ministerstva financí do řízení
jako vedlejšího účastníka na straně žalované.
II. Dovolání se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce
na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem České národní banky při
výkonu státního dozoru nad činností Investiční a poštovní banky, a. s., (dále
„IPB“) a v souvislosti se zavedením nucené správy v IPB a jejím prodejem dne
19. 6. 2000, čímž došlo k znehodnocení akcií této banky, za něž žalobce jako
minoritní akcionář požaduje náhradu. IPB, později pod názvem IP banka, a.s., a
nyní od r. 2007 pod názvem IP Exit, a.s., je zapsána v obchodním rejstříku, na
její majetek byl prohlášen konkurs, který není dosud skončen. Soud dospěl k
závěru, že nebyly splněny předpoklady odpovědnosti státu za škodu, jejíž
náhrady se žalobce domáhá, a protože akcionářům IPB dosud škoda nevznikla,
žalobu zamítl pro předčasnost.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 4. 2007, č. j. 13
Co 48/2007-208, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného
soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěry. S poukazem na rozhodnutí
Nejvyššího soudu v obdobných sporech dovodil, že nebyl prokázán vznik škody na
straně žalobce. Za situace, že obchodní společnost, jejímž je žalobce
akcionářem, nadále existuje jako právnická osoba a je v běhu konkursní řízení,
není postaveno najisto, zda vůbec a v jaké výši žalobce utrpěl újmu ve své
majetkové sféře, a pouze na základě skutečnosti, že na ni byl prohlášen
konkurs, není vyloučeno, aby se žalobci dostalo z majetku IP Exit, a.s.,
nějakého dalšího plnění. Předčasnost žaloby je dána i tím, že žalobce ani
netvrdil, že vyčerpal všechny zákonné možnosti uspokojení svého nároku ze
závazkového vztahu s IP Exit, a.s.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodů
nesprávného právního posouzení - § 241a odst. 2 písm. b) o .s. ř. Zásadní
právní význam spatřuje v otázce okamžiku vzniku, resp. výše škody, v otázce
možnosti soudu vydat mezitímní rozsudek, jakož i v otázce počátku běhu
promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody. Uvádí, že ke znehodnocení
akcií IPB v jeho držení došlo již okamžikem převodu majetku banky podle smlouvy
o prodeji podniku dne 19. 6. 2000, neboť IPB za převod majetku nedostala
zaplaceno. Pro správné posouzení věci si měl odvolací soud vyžádat novou zprávu
správkyně konkursní podstaty o aktuálním stavu majetku IPB a o výši
přihlášených pohledávek. Je přesvědčen, že akcionáři IPB nebudou v rámci
konkursu uspokojeni a že jeho podíl na likvidačním zůstatku žádný nebude.
Namítá, že odvolací soud měl ve věci vydat alespoň mezitímní rozsudek a ke
zjištění výše škody měl ustanovit znalce, který by stanovil hodnotu akcií ke
dni uvalení nucené správy na IPB, a tedy i výši škody. Uvádí, že škoda mu
vznikla okamžikem prodeje majetku IPB, neboť tehdy byly její akcie
znehodnoceny. Dovolatel souhlasí sice s odvolacím soudem, že dokud škoda
nevznikne, nezačne běžet promlčecí doba, avšak on vztahuje okamžik vzniku škody
k datu prodeje IPB. Nesouhlasí proto se závěrem odvolacího soudu o předčasnosti
podané žaloby. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i
rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Po podání dovolání oznámila Česká republika – Ministerstvo financí svůj vstup
do řízení jako vedlejší účastník na straně žalované a k dovolání podala
vyjádření.
Proti vstupu vedlejšího účastníka do řízení o dovolání podal žalobce námitky a
navrhl zamítnutí jeho vstupu do řízení. Svůj nesouhlas odůvodnil tím, že
vedlejší účastník nedoložil právní zájem na výsledku řízení.
Již v průběhu řízení před soudem prvního stupně nebyl k námitce žalobce
připuštěn vstup vedlejšího účastníka České republiky – Ministerstva financí do
řízení na straně žalované (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2006,
č. j. 13 Co 41/2006) s odůvodněním, že na straně žalované je stát, za nějž
vystupuje ve smyslu § 21a odst. 1 o. s. ř. organizační složka (Česká národní
banka), a proto nelze připustit vstup stejného subjektu jako vedlejšího
účastníka, byť jednajícího prostřednictvím jiné organizační složky.
Vzhledem k tomu, že proti vstupu vedlejšího účastníka do dovolacího řízení
vznesl žalobce námitky, dovolací soud rozhodl o vedlejším účastenství na straně
žalované. Podle § 243c o. s. ř. se v dovolacím řízení použije přiměřeně ust. §
93 o. s. ř. o vstupu vedlejšího účastníka do řízení (srov. též usnesení NS ČR
ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1843/97, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 116, roč. 1999).
Jako vedlejší účastník se může vedle žalobce nebo žalovaného zúčastnit řízení
ten, kdo má právní zájem na jeho výsledku (§ 93 odst. 1 o. s. ř.). Je třeba
přisvědčit názoru vedlejšího účastníka, že stát může vystupovat jako vedlejší
účastník ve stejné věci, v níž je účastníkem řízení, vystupuje-li na stejné
sporné straně a vystupují-li za něj odlišné organizační složky (srov. Drápal,
L., Bureš J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2009, str. 605). Základním předpokladem přípustnosti vedlejšího
účastenství však jako v každém jiném případě je právní zájem vstupujícího
subjektu na výsledku řízení. Pokud jde o právní zájem, vedlejší účastník
odkázal na svá předchozí podání (z 2. 11. 2005 na č.l. 155 spisu a ze 16. 1.
2006 na č.l. 169 spisu), v nichž uvedl, že toto řízení souvisí s jinými
řízeními před soudem prvního stupně, v nichž je sám účastníkem, výsledek
jednoho ze sporů s minoritním akcionářem může mít dopad na ostatní řízení,
poukázal na další řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1, jež jsou založena na
stejném právním základu a v nichž vystupuje jako žalovaný nebo jako vedlejší
účastník, výsledek řízení může mít význam i pro rozhodčí řízení vedené proti
společnostem patřícím do skupiny banky Nomura, a v konečném důsledku může mít i
finanční dopad pro Ministerstvo financí.
Okolnosti, jimiž vedlejší účastník zdůvodňuje svůj vstup do řízení, však
nedokládají jeho právní zájem na výsledku tohoto sporu ve smyslu § 93 odst. 1
o. s. ř., neboť tím, že probíhají jiná řízení, v nichž je účastníkem, nejsou
dotčena jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva a výsledkem tohoto
řízení není dotčeno ani jeho právní postavení. Právní zájem vedlejšího
účastníka na výsledku řízení, do něhož vstupuje, není dán jen proto, že je
účastníkem jiného řízení, v němž probíhá spor na obdobném skutkovém základě, a
ani jeho tvrzený případný finanční (majetkový) zájem na výsledku řízení
nepostačuje. Proto bylo rozhodnuto tak, jak je ve výroku I. uvedeno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání
žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Vzhledem k tomu,
že dovoláním napadený rozsudek byl vydán 18. 4. 2007, postupoval Nejvyšší soud
při projednání dovolání a rozhodování o něm podle dosavadních předpisů (tj.
podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II,
bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle
ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.)
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, a protože nejde o případ podle § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř., přípustnost dovolání se v dané věci řídí ustanovením § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud při zkoumání, zda napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za
podmínky, že na takto označených právních otázkách rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá, a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň
i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru o předčasnosti žaloby,
neboť majetková újma, spočívající ve ztrátě hodnoty akcií vzniká akcionářům
teprve v situaci, že jejich práva spojená s akcií jakožto cenným papírem nejsou
akciovou společností uspokojena. Zásadně platí, že náhrady za plnění, k němuž
je povinen přímý dlužník, se poškozený vůči státu nemůže úspěšně domáhat z
titulu jeho odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem při
státním dozoru dříve, než mu vůbec majetková újma vznikla. Tento právní názor
odvolacího soudu je plně v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov.
např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 25 Cdo 2878/2006, 25 Cdo 2421/2003). Jestliže
škoda neexistuje k okamžiku, ve kterém soud rozhoduje o uplatněném nároku na
její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, a soud žalobu zamítne tzv. „pro
tentokrát“, aniž by se musel zabývat splněním dalších předpokladů odpovědnosti
za škodu. Škoda, spočívající v tom, že v důsledku pochybení odpovědných orgánů
státu byly znehodnoceny akcie IPB, nevzniká již v okamžiku, kdy došlo k
tvrzeným pochybením při bankovním dohledu nebo kdy byl prohlášen konkurs na
majetek akciové společnosti. Dokud akciová společnost existuje, byť je v
konkursu, akcionář, jenž vlastní její akcie, má práva s tímto cenným papírem
spojená.
Otázka okamžiku vzniku škody na straně akcionářů byla odvolacím soudem
zodpovězena v souladu s hmotným právem a nejedná se ani o otázku, jež by
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem byla rozhodována rozdílně, neboť v
obdobných věcech byla dovolacím soudem řešena např. v rozsudku NS ČR ze dne 4.
8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1809/2003, v usnesení NS ČR ze dne 1. 9. 2004, sp. zn.
25 Cdo 2546/2003, usnesení NS ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 805/2004.
Nejedná se proto o otázku zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Námitka, že nebyl vydán mezitímní rozsudek, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu
zásadně právně významným. Mezitímním rozsudkem lze totiž rozhodnout o základu
projednávané věci (§ 152 odst. 2 o. s. ř.), tedy pokud již nárok vznikl a
existuje a není známa pouze jeho přesná výše, tedy teprve tehdy, jsou-li
naplněny všechny předpoklady pro vznik odpovědnosti žalované za škodu (srov.
např. usnesení NS z 28. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5283/2007).
Namítá-li dovolatel, že nebyly provedeny všechny důkazy týkající se výše jeho
újmy, uplatňuje dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Vzhledem k důvodu zamítnutí žaloby v dané věci nemá otázka důkazů ke zjišťování
výše škody význam pro rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Přípustnost
dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá ani otázka
počátku běhu promlčecí doby, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu
nespočívá. Nicméně s názorem odvolacího soudu, že dokud nevznikne škoda,
nepočne běžet promlčecí doba k uplatnění nároku na její náhradu, je třeba
souhlasit.
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvod pro závěr, že by napadené rozhodnutí
odvolacího soudu mělo ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam ve
smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší
soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218
písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3, neboť žalobce nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2010
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu