25 Cdo 2878/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce I. K., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. n. b., za účasti České
republiky – Ministerstva financí ČR, zastoupené advokátem, jako vedlejší
účastnice na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 129/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 29. března 2006, č. j. 13 Co 38/2006, 13 Co 148/2006 -
107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce a žalovaná nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vedlejší účastnici se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté, co na základě zpětvzetí žaloby bylo řízení proti
další tehdy žalované České republice zastaveno (usnesením téhož soudu ze dne
30. 9. 2005, č. j. 23 C 129/2002-57), rozsudkem ze dne 11. 10. 2005, č. j. 23 C
129/2002-72, zamítl žalobu na zaplacení částky 224.000,- Kč s příslušenstvím a
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody
proti žalované, která nedostatečně vykonávala státní dozor nad činností
Investiční a poštovní banky, a. s. (dále „IPB“), a v souvislosti se zavedením
nucené správy v IPB a jejím prodejem dne 19. 6. 2000 došlo k znehodnocení akcií
této banky. Na základě zjištění, že IPB, a. s. v konkursu, je dosud zapsána v
obchodním rejstříku, konkurs není skončen, soud dovodil, že žalobce neprokázal
vznik škody, není postaveno najisto, zda vůbec a v jaké výši mu vznikla škoda,
a není známa ani výše likvidačního zůstatku. Soud proto žalobu zamítl pro
předčasnost. Nad rámec důvodů, jež vedly k zamítnutí žaloby, uvedl, že i
samotný předpoklad žalobce, že by mu měla žalovaná nahradit veškerou ztrátu
vzniklou znehodnocením jeho akcií, je v obecné rovině pochybný, neboť vysoké
rizikovosti vložení finančních prostředků do cenných papírů si musí být vědom
každý investor. Žalobce jako akcionář banky nese spoluodpovědnost za její
hospodářské výsledky, a tedy i za její ztrátu.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 3. 2006, č. j. 13
Co 38/2006, 13 Co 148/2006 - 107, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil,
změnil jej pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem
prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Žalobce neprokázal
existenci škody, což samo o sobě způsobuje, že žaloba nemůže být úspěšná, a
proto nebylo třeba se zabývat dalšími atributy tvrzené odpovědnosti za škodu.
Za situace, že IPB nadále existuje jako právnická osoba a je v běhu konkursní
řízení, není postaveno najisto, zda vůbec a v jaké výši žalobce utrpěl újmu ve
své majetkové sféře. Pouze na základě skutečnosti, že byl na IPB prohlášen
konkurs a správkyně konkursní podstaty konstatovala, že v konkursní podstatě
není žádný zůstatek, nelze dovodit, že je vyloučeno, aby se žalobci dostalo z
majetku IPB nějakého dalšího plnění. Žaloba je proto předčasná a předčasnost je
dána i tím, že žalobce neprokázal ani netvrdil, že by vyčerpal všechny zákonné
možnosti uspokojení svého nároku vzniklého na základě soukromoprávních vztahů s
IPB. Nárok na náhradu škody vůči jinému subjektu může být totiž úspěšný pouze,
pokud bude zcela vyloučeno, že se žalobce může domoci svého práva proti
subjektu, s nímž byl a je ve smluvním vztahu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodů
nesprávného právního posouzení ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázce, zda při sdělení
správkyně konkursní podstaty, že v konkursní podstatě nejsou žádné finanční
prostředky, je nutné čekat na ukončení konkursu, nebo zda postačí k prokázání
vzniku škody toto sdělení správkyně konkursní podstaty. Dovolatel poukazuje na
to, že je zřejmé, že akcionáři IPB nebudou v rámci konkursu uspokojeni, z
likvidačního zůstatku banky nic nezbude, což také vyplývá ze sdělení správkyně
konkursní podstaty. Pokud by zbyly nějaké finanční prostředky, stejně z nich
nejprve budou uspokojeny pohledávky státu, akcionáři budou uspokojeni až jako
poslední. Pohledávka žalobce nemůže být z konkursní podstaty uspokojena, neboť
výše likvidačního zůstatku je již nyní nulová. Soud prvního stupně a odvolací
soud nesprávně postupovaly, když neprovedly navrhované důkazy o tom, že došlo k
nesprávnému úřednímu postupu žalované. Navrhl, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního a věc vrátil obvodnímu soudu
k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s důvody rozhodnutí odvolacího
soudu, které je v souladu se současnou judikaturou, odkázala na svá předchozí
vyjádření a navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.
Ve vyjádření k dovolání vedlejší účastnice na straně žalované odkázala na řadu
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci likvidace A. P., a. s., na usnesení
Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 342/03 a sp. zn. III. ÚS 402/03, a na to, že
skutkově a právně jsou řízení o žalobách akcionářů A. a akcionářů IPB v
podstatě stejné. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru,
že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle
ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem
prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno
[§ 237 odst. 1 písm. b)]. Přípustnost dovolání se v dané věci tedy řídí
ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení
přípustné jen, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o
právní otázku zásadního významu. Dovolací soud při zkoumání, zda napadené
rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní
stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které
dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených
právních otázkách rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a
dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí
konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací
činnosti soudů vůbec.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že odpovědnost za vznik škody,
spočívající ve znehodnocení akcií, může akcionář vůči jiným subjektům, než je
akciová společnost, uplatňovat až poté, co jsou vypořádána jeho práva vůči
akciové společnosti, jejímž je akcionářem. Tento právní názor odvolacího soudu
je plně v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvodu ani v
tomto případě se od něj odchýlit. Vznik škody na straně poškozeného je totiž
jedním ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu podle hmotného práva.
Škoda musí existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje,
neboť i pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí ust. § 154 o. s.
ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení.
Jestliže škoda neexistuje k okamžiku, ve kterém soud rozhoduje o uplatněném
nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, a soud žalobu zamítne
tzv. „pro tentokrát“, aniž by se musel zabývat splněním dalších předpokladů
odpovědnosti za škodu. Škoda, spočívající dle tvrzení žalobce v tom, že v
důsledku pochybení žalované byly znehodnoceny akcie IPB, nevzniká již v
okamžiku, kdy došlo k tvrzeným pochybením při bankovním dohledu nebo kdy byl
prohlášen konkurs na majetek akciové společnosti. Ani okolnost, že správkyně
konkursní podstaty sdělila, že se v konkursní podstatě nenachází žádné finanční
prostředky, není tou právní skutečností, se kterou by bylo možné spojovat vznik
škody jako jednoho z předpokladů mimozávazkové odpovědnosti za škodu. Stále
platí, že dokud akciová společnost existuje, byť je v konkursu, akcionář, jenž
vlastní její akcie, má práva s tímto cenným papírem spojená.
Otázka okamžiku vzniku škody na straně akcionářů byla v dané věci odvolacím
soudem zodpovězena v souladu s hmotným právem a nejedná se ani o otázku, jež by
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem byla rozhodována rozdílně, neboť v
obdobných věcech byla dovolacím soudem řešena např. v rozsudku NS ČR ze dne 4.
8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1809/2003, v usnesení NS ČR ze dne 1. 9. 2004, sp. zn.
25 Cdo 2546/2003, usnesení NS ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 805/2004.
Nejedná se proto o otázku zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Namítá-li dovolatel, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nebyly provedeny navržené důkazy, uplatňuje
dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Přípustnost dovolání
podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však nezakládá ani případná vada
řízení, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné (§
242 odst. 3 o. s. ř), což není tento případ.
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí
odvolacího soudu mělo ve věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §
237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší
soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218
písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 150 o. s. ř., neboť žalované v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly a náhrada nákladů dovolacího řízení
nebyla vedlejšímu účastníkovi proti žalobci přiznána ze shodných důvodů hodných
zvláštního zřetele, jaké na straně žalobce uvažoval odvolací soud.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. října 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu