25 Cdo 5283/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce Sdružení akcionářů IPB, se sídlem v Praze 4, Nuselská 26, zastoupeného
JUDr. Jiřím Herczegem, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 15,
proti žalované České republice – 1/ České národní bance, se sídlem v Praze 1,
Na Příkopě 28, IČ 48136450, a – 2/ Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1,
Letenská 15, zastoupené JUDr. Lubošem Tichým, advokátem se sídlem v Praze 1,
Václavské nám. 57, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp. zn. 21 C 91/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 9. května 2007, č. j. 13 Co 58/2007-198, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 25.
1. 2006, č. j. 21 C 91/2002-143, byl odvolacím soudem zrušen), rozsudkem ze dne
30. 10. 2006, č.j. 21 C 91/2002-176, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 10.
2006, č.j. 21 C 91/2002-179, zamítl žalobu na zaplacení částky 171.880.069,70
Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku
žalobce na náhradu škody z nesprávného úředního postupu v souvislosti se
státním dozorem nad činností Investiční a poštovní banky, a. s. (dále „IPB“),
který byl dle žaloby vykonáván nedostatečně, a v souvislosti se zavedením
nucené správy v IPB a jejím prodejem dne 19. 6. 2000, čímž došlo k znehodnocení
akcií této banky. Vzhledem k tomu, že IPB, a. s. v konkursu, je dosud zapsána v
obchodním rejstříku a konkurs není skončen, soud dovodil, že žalobce neprokázal
vznik škody, akcionářům IPB dosud škoda nevznikla, a proto žalobu zamítl pro
předčasnost. Zakládajícími členy žalujícího sdružení jsou jednotliví akcionáři
IPB, kteří byli v přímém vztahu k IPB a své pohledávky vůči ní postoupili dle §
524 odst. 2 obč. zák. uvedenému sdružení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 5. 2007, č. j. 13
Co 58/2007-198, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného
soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Základní
podmínka odpovědnosti za škodu, a to vznik škody na straně poškozeného, nebyla
splněna, jednotlivým akcionářům IPB dosud nevznikla škoda, a žalobce neprokázal
existenci škody. Za situace, že IPB nadále existuje jako právnická osoba a je v
běhu konkursní řízení, není postaveno najisto, zda vůbec a v jaké výši žalobce
utrpěl újmu ve své majetkové sféře, a pouze na základě skutečnosti, že byl na
IPB prohlášen konkurs, není vyloučeno, aby se žalobci dostalo z majetku IPB
nějakého dalšího plnění. Předčasnost žalob je dána i tím, že jednotliví
akcionáři před postoupením svých pohledávek nevyčerpali všechny zákonné
možnosti uspokojení svých pohledávek ze závazkového vztahu s IPB. Nárok na
náhradu škody vůči jinému subjektu může být totiž uplatněn, pouze pokud se
žalobce nemůže domoci svého práva proti subjektu, s nímž byl a doposud je ve
smluvním vztahu. Vzhledem k tomu, že jednotlivým akcionářům IPB dosud nevznikla
škoda, odvolací soud dovodil, že smlouvy o postoupení pohledávek z titulu
náhrady škody vůči státu jsou neplatné, neboť dle § 524 a násl. obč. zák. nelze
postoupit pohledávku, jež v okamžiku cesse ještě neexistuje, a žalobce proto
není v dané věci aktivně legitimován k vymáhání škody, jež měla vzniknout
součtem ztrát způsobených jednotlivým akcionářům IPB.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodů
nesprávného právního posouzení a vad řízení ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm.
a) a b) o .s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o předčasnosti žaloby.
Uvádí, že odpovědnost státu za nesprávný úřední postup dle § 13 zák. č. 82/1998
Sb. je založena na objektivním principu, aniž by byla omezena nějakými
liberačními důvody, a její konstrukce není subsidiární, nenastupuje tedy až v
případě, že by se náhrady nebylo možno domoci jinak. Žalobce ani akcionáři IPB,
kteří na něj převedli své pohledávky na náhradu škody, nejsou účastníky
konkursního řízení a probíhající konkursní řízení nemůže mít vliv na výši
škody, jejíž náhradu žalobce uplatňuje. Soud prvního stupně a odvolací soud
nesprávně postupovaly, když jeho žalobu meritorně neprojednaly, čímž došlo k
porušení jeho práva na přístup k soudu (čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1
Úmluvy). Je nesporné, že ke škodě došlo, sporná může být její výše, na niž může
mít vliv konkursní řízení, a proto měl soud vydat mezitímní rozsudek, jenž by
určil, že uplatněný nárok žalobce je co do základu v plném rozsahu po právu.
Dovolatel rovněž napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neb je přesvědčen, že zde byly
podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání označila dovolání žalobce za nepřípustné,
neboť právní názor odvolacího soudu je plně v souladu s dosavadní judikaturou
Nejvyššího soudu jakož i Ústavního soudu, a navrhla jeho odmítnutí či
zamítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že
dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Vzhledem k tomu,
že dovoláním napadený rozsudek byl vydán 9. května 2007, postupoval Nejvyšší
soud při projednání dovolání a rozhodování o něm podle dosavadních předpisů
(tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov.
čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle
ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně. Nejde o případ, že by napadeným rozsudkem
odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku [§ 237 odst.
1 písm. b)], přípustnost dovolání se v dané věci tedy řídí ustanovením § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen,
jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku
zásadního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Dovolací soud při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, může posuzovat
jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění
podmínky, že na takto označených právních otázkách rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň
i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že náhrady za plnění, k němuž je
smluvní partner povinen jako přímý dlužník, se poškozený vůči státu nemůže
úspěšně domáhat z titulu jeho odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem při státním dozoru dříve, než mu vůbec majetková újma vznikla.
Tento právní názor odvolacího soudu je plně v souladu s rozhodovací praxí
dovolacího soudu (srov. např. usnesení NS ČR ze 4. 11. 2004, sp. zn. 25
Cdo1404/2004). Vznik škody na straně poškozeného je totiž jedním ze základních
předpokladů odpovědnosti za škodu podle hmotného práva. Škoda musí existovat
nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje, neboť i pro
rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí ust. § 154 o. s. ř., které
stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Jestliže
škoda neexistuje k okamžiku, ve kterém soud rozhoduje o uplatněném nároku na
její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, a soud žalobu zamítne tzv. „pro
tentokrát“, aniž by se musel zabývat splněním dalších předpokladů odpovědnosti
za škodu. Škoda, spočívající dle tvrzení žalobce v tom, že v důsledku pochybení
odpovědných orgánů státu byly znehodnoceny akcie IPB, nevzniká již v okamžiku,
kdy došlo k tvrzeným pochybením při bankovním dohledu nebo kdy byl prohlášen
konkurs na majetek akciové společnosti. Stále platí, že dokud akciová
společnost existuje, byť je v konkursu, akcionář, jenž vlastní její akcie, má
práva s tímto cenným papírem spojená.
Otázka okamžiku vzniku škody na straně akcionářů byla odvolacím soudem
zodpovězena v souladu s hmotným právem a nejedná se ani o otázku, jež by
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem byla rozhodována rozdílně, neboť v
obdobných věcech byla dovolacím soudem řešena např. v rozsudku NS ČR ze dne 4.
8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1809/2003, v usnesení NS ČR ze dne 1. 9. 2004, sp. zn.
25 Cdo 2546/2003, usnesení NS ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 805/2004.
Nejedná se proto o otázku zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá rovněž na závěru o nedostatku aktivní věcné
legitimace žalobce v tomto sporu. Závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti
uplatněného nároku je tedy založen současně na dvou na sobě nezávislých
důvodech. Jak Nejvyšší soud uvedl již v rozsudku z 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo
2426/2000, publikovaném pod C 779/svazek 11 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, pokud odvolací soud založil svůj
právní závěr na dvou nezávislých důvodech, pak obstojí-li jeden z nich, nemůže
mít na věcnou správnost závěrů odvolacího soudu vliv, jestliže by druhý z
těchto důvodů eventuálně neobstál. V dané věci to znamená, že řešení otázky
aktivní legitimace žalobce nemůže mít vliv na celkový závěr o nedůvodnosti
žalobou uplatněného nároku.
Námitka, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, neboť nebyl vydán mezitímní rozsudek a tím bylo porušeno
právo dovolatele na přístup k soudu, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně
právně významným. Mezitímním rozsudkem lze totiž rozhodnout o základu
projednávané věci (§ 152 odst. 2 o. s. ř.), tedy pokud již nárok vznikl a
existuje a není známa pouze jeho přesná výše, tedy teprve tehdy, jsou-li
naplněny všechny předpoklady pro vznik odpovědnosti žalované za škodu. Ostatně
– nejde-li o otázku zásadně právně významnou ve smyslu § 237 odst. 3 o. s.
ř., k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné (§ 242 odst.
3 o. s. ř).
Dovolání proti výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení není přípustné. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má povahu
usnesení, a to i v případě, že je součástí rozsudku (§ 167 odst. 1 o.s.ř.).
Proto přípustnost dovolání proti němu lze zvažovat výlučně z hlediska
přípustnosti dovolání proti usnesení, jež je upravena v ustanoveních § 237 až §
239 o.s.ř. Usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé a jeho
přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo
874/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003,
č. 4, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo
231/2000, ze dne 31. 10. 2001, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, roč.
2002, č. 1, str. 10).
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší
soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218
písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 o. s. ř., neboť náklady, jež
vznikly žalované v dovolacím řízení v souvislosti s vyjádřením k nepřípustnému
dovolání, sepsaným advokátem, s ohledem na jeho stručný obsah nelze považovat
za potřebné k účelnému bránění či uplatňování práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2010
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu