28 Cdo 1996/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause, v právní
věci žalobce P. D., bytem v J., zastoupeného Ing. Ivo Jelínkem, advokátem se
sídlem v Děčíně, Labská 137/17, proti žalované České republice -Ministerstvu
vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, adresa pro doručování Ministerstvo
vnitra, odbor právní, nám. Hrdinů 3, poštovní schránka 155/P, Praha 4, o
zaplacení částky 515.768 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 46/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 13. 10. 2009, č. j. 21 Co 36/2009-256, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 6. 2008,
č. j. 30 C 46/2002-191, zamítl žalobu o zaplacení částky 515.768,- Kč s
příslušenstvím. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že osobní motorové
vozidlo Š. bylo na základě faktury ze dne 6. 12. 1999, vystavené paní K. K.
prodejcem vozidla firmou AUTO Břeclav, s. r. o. se sídlem v B., Lidická 5 jako
nové dne 15. 12. 1999 zaregistrováno na dopravním inspektorátu Městského
ředitelství P. Vzal za prokázané, že doklady předložené k registraci
nevykazovaly žádné znaky neoprávněných zásahů, nejevily se jako padělané, proto
neexistovala žádná překážka pro zaevidování vozidla. Též zjistil, že před tímto
prvním přihlášením vozidla v ČR došlo k pozměnění čísla VIN. Z toho důvodu
nebylo možné, aby toto vozidlo procházelo celostátní evidencí odcizených
vozidel. Vzal též za prokázané, že předmětné vozidlo dne 17. 12. 1999 zakoupil
žalobce na základě kupní smlouvy od K. K. prostřednictvím zprostředkovatele A.,
L.. Na základě výsledků řízení je zřejmé, že vozidlo žalobce zakoupil
prostřednictvím zprostředkovatele od neznámé osoby na odcizené doklady K. K.
Vozidlo žalobce přihlásil na dopravním inspektorátu okresního ředitelství
Policie ČR v J. a vozidlo dostalo přidělenu SPZ. Předmětné vozidlo žalobce pak
prodal dne 2. 2. 2000 prostřednictvím inzerátu F. Č., který na základě výzvy
vydal vozidlo Policii ČR. Jednalo se o vozidlo, které bylo odcizeno v době od
15. 9. 1999 do 16. 9. 1999 v B. ke škodě firmy Z. B. Usnesením Městského úřadu
vyšetřování P. sp. zn. ČVS: MVPM-1168/10-99 ze dne 5. 5. 2000 bylo vozidlo této
firmě vydáno. Na základě žaloby, kterou F. Č. proti žalobci podal u Okresního
soudu v Jablonci nad Nisou byl žalobce uznán povinným zaplatit F. Č. částku
499.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 9. 11. 2000 a dále na nákladech
řízení částku 46.860,- Kč. Věc posoudil ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“) s tím, že za nesprávný úřední postup je považováno porušení
postupu předepsaného právními normami nebo určeného povahou nebo funkcí
příslušníků policie. Za nesprávný úřední postup je nutno považovat i nečinnost
v případě, že státní orgán jednat má a může. Nesprávným úředním postupem je
také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené
lhůtě. Právo na náhradu má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem
způsobena škoda. Soud prvního stupně vycházel z ustanovení § 26 zákona č. 82/1998 Sb. a § 420 o. z. Dospěl k závěru, že nedošlo k porušení povinnosti na straně žalované,
respektive k nesprávnému úřednímu postupu. Dovodil, že v daném případě není
splněna podmínka § 1, 5, 13 zákona č. 82/1998 Sb. Zaujal názor, že za nesprávný
úřední postup lze považovat takové jednání nebo nečinnost, které je v rozporu s
objektivním právem, popřípadě nevydání rozhodnutí v konkrétní věci projednávané
správním orgánem, v níž byl poškozený účastníkem řízení. Nejde ani o případ
odpovědnosti za škodu podle § 420 o. z., neboť v daném případě neexistoval
právní vztah mezi státem (orgánem státu) a poškozeným. Poznamenal, že žalobce
sám v řízení nikdy neuvedl, které konkrétní ustanovení žalovaná porušila nebo
opomenula. Uzavřel, že žalobci se nepodařilo prokázat, že by na straně žalované
došlo k porušení povinností nebo nesprávnému úřednímu postupu, přičemž by
takové jednání nebo opomenutí bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody
žalobci. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 10. 2009, č. j. 21 Co 36/2009-256, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho
právním posouzením. Odvolací soud provedl důkaz kupní smlouvou č. 99688, z níž zjistil, že dne 17. 12. 1999 žalobce zaplatil částku 370.000,- Kč za osobní automobil
zprostředkovateli - A. Dále podle odvolacího soudu z výpovědi svědka Z. K. nevyplynula pro řízení a pro rozhodnutí o nároku žalobce žádná skutečnost, ze
které by bylo možno dovodit, že rozhodnutí soudu prvního stupně není věcně
správné. Vzal za prokázané, že o padělaných technických průkazech a jejich
ztrátě se dozvěděla Policie ČR až v listopadu 1999 a koncem ledna 2000 byl
tento poznatek odeslán s PP ČR Ředitelství služby dopravní Policie. Shodně se
soudem prvního stupně zaujal názor, že na straně žalované nebyl shledán
nesprávný úřední postup pro odpovědnost ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb.
Vyslovil, že nebylo zjištěno, že by dopravní inspektorát Policie ČR porušil v
těchto souvislostech nějaké povinnosti a pokud se týká evidence odcizených
občanských průkazů a technických průkazů, elektronicky zpracovávaná databáze
ještě neexistovala, neboť byla uvedena do zkušebního provozu až 1. 5. 2000. Podle odvolacího soudu žalovaná dostatečným způsobem vysvětlila způsob
přihlašování vozidel a jejich registraci v rozhodné době v letech 1999 - 2000. Soud prvního stupně proto správně dovodil, že není dána odpovědnost státu ve
smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., rovněž není dána ani podle § 420 o. z.,
protože Policie ČR konala a v únoru 2000 musel F. Č., který vozidlo koupil od
žalobce, toto vozidlo jako kradené odevzdat Policii ČR. Konstatoval, že v
letech 1999 - 2000 neexistovala jakákoliv souhrnná a jednotná evidence, která
by umožnila Policii ČR okamžitě ztotožnit kradené auto, zcizený OP a technický
průkaz. Nelze proto dovozovat, že by žalovaná porušila prevenční povinnost
předcházení škodám ve smyslu § 415 o. z. Dodal, že by bylo možné přičítat
porušení této povinnosti žalobci, když poté, co bylo nové vozidlo Š. uvedeno do
provozu, si jej žalobce zakoupil téměř za poloviční cenu, takže jej mohlo
napadnout, že se nejedná o zcela čistý obchod. Odvolací soud poukazoval dále na
velmi rychlý následný prodej vozidla F. Č. ve lhůtě šesti týdnů za cenu
podstatně vyšší, než kterou on zaplatil. Nelze ani přehlédnout, že škoda
žalobci vznikla ve výši 370.000,- Kč, kterou složil zprostředkovateli této
koupě A. Uzavřel, že je nutno shledat rozhodnutí soudu prvního stupně věcně
správným a potvrdit jej. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podal žalobce včas
dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Ten spatřoval zejména v tom, zda je přípustné, aby odpovědnost
žalované byla v daném případě posouzena podle obecné úpravy obsažené v
ustanovení § 420 o. z., resp. § 415 o. z., jak tvrdil a navrhoval žalobce, a
nikoli podle speciální úpravy zákona č. 82/1998 Sb., jak to učinily soudy obou
stupňů. Podle dovolatele soudy se nezabývaly šířeji otázkou možnosti posoudit
nárok žalobce podle obecné úpravy občanského zákoníku a neopřely svůj závěr o
žádnou judikaturu. V této souvislosti poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 25 Cdo 1099/99 a sp. zn. 25 Cdo 786/99. Tvrdil existenci dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítal, že žalovaná, resp. organizační složka žalované, a to Policie ČR měla způsobit žalobci škodu tím,
že porušila sví právní povinnosti, v důsledku čehož vznikla žalobci škoda. Konstatoval, že je povinností každého, tedy i Policie ČR, počínat si tak, aby
bylo předcházeno nebezpečí vzniku škod. Porušení této povinnosti ze strany
policie zakládá odpovědnostní vztah mezi žalobcem a žalovanou.
Tvrdil, že škoda
mu nebyla způsobena nesprávným úředním postupem žalované, nýbrž tím, že
žalovaná porušil povinnost chovat se tak, aby nezavdala příčinu ke vzniku
škody. Podle dovolatele mělo být tedy aplikováno na daný případ ustanovení §
415 o. z. V dovolání zdůraznil, že nebyl v postavení účastníka správního řízení
ani nebyl účasten jiné činnosti správního orgánu, při kterých došlo k
pochybením žalované. To považoval za důvod, proč neaplikovat na danou věc zákon
č. 82/1998 Sb. Dovozoval, že odpovědnost zde nesouvisí s výkonem veřejné moci v
nějakém správněprávním vztahu, jehož by byl žalobce přímo či nepřímo účasten. Podle dovolatele právní povinností, kterou žalovaná porušila, je obecně v
ustanovení § 415 o. z. stanovená povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke
vzniku škod, mimo jiné na majetku. V okamžiku, kdy žalovaná, respektive policie
porušovala své právní povinnosti, nebyla ještě v žádném vztahu s žalobcem. Teprve s delším časovým odstupem došlo k událostem, jimiž vznikla žalobci
majetková újma, a tehdy také vznikl mezi žalobcem a žalovanou odpovědnostní
vztah. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání jako bezdůvodné, popř. zamítnutí
dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť
dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009
(srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související
zákony). Zjistil, že žalobce, zastoupen advokátem, podal dovolání v zákonné
lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost
dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání není přípustné. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže
nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna
rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně
předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí
konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. v) o. s. ř. pouze na základě argumentu, že postrádá
zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec (pro jejich
judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a
nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu.
I když rozhodování o dovolání je
právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel
prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech (v jednotlivých případech),
aniž by mohlo být jakkoliv významné, jaký má (může mít) taková konkrétní věc
judikatorní přesah. V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že v dané věci
nebyl splněn jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., a to nesprávný úřední postup orgánu činného v trestním řízení a
ani nebyla dána odpovědnost za škodu ve smyslu ustanovení § 420 o. z., resp. §
415 o. z.
Nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod uplatňuje dovolatel
(§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud
posoudil věc podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez
ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění
třech předpokladů: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná
souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Jejich existence
musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý
pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.
Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4. 2006, před
novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb.) stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle
odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla
nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
Odvolacím soudem řešenou právní otázkou odpovědnosti za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již
zabýval. Dovodil, že diskrece orgánů činných v trestním řízení se projevuje v
postupu např. při odložení věci, nezajištění věci v trestním řízení a v
oprávnění odložit trestní oznámení (srov. např. rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo
633/2004, 25 Cdo 1643/2003, 25 Cdo 3029/2005) s odůvodněním, že se nejedná o
nesprávný úřední postup. Aplikováno na posuzovanou věc, nelze odhlédnout od
toho, že orgány činné v trestním řízení (v tomto případě orgán Policie ČR)
postupovaly v souladu s platnou právní úpravou, jak to plyne z výsledků
dokazování. Nelze proto přičítat k tíži policejního orgánu nějakou nezákonnost
v jeho postupu.
Prevenční povinnost, kterou zákon v § 415 o. z. ukládá každému (každý je
povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na
přírodě a životním prostředí), znamená, že každý je povinen zachovávat takový
stupeň pozornosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní
situaci rozumně požadovat a který - objektivně posuzováno - je způsobilý
zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či
majetku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 618/2001).
Jak plyne ze skutkových zjištění v projednávané věci (skutkový stav věci není
vzhledem k přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
předmětem dovolacího přezkumu), tuto povinnost žalovaná v dané věci splnila.
Odvolací soud v tomto směru zaujal závěr, podle něhož v dané věci odpovědnost
žalované nelze dovodit ani z ustanovení § 420 o. z., neboť žalovaná svým
jednáním neporušila obecnou prevenční povinnost uloženou v ustanovení § 415 o.
z.
Odvolací soud totiž neponechal stranou ani posouzení možnosti hodnocení postupu
žalovaného z hlediska (ne)splnění prevenční povinnosti ve smyslu ustanovení §
415 o. z. Tato okolnost je patrna dostatečně z podrobného a přesvědčivého
odůvodnění odvolacího soudu, zakládajícího se na tomu odpovídajících skutkových
zjištěních. Dovolatel takto jen ve svém dovolání opakuje argumentaci, se
kterou se odvolací soud již náležitě vypořádal. Správnost podpůrné aplikace
ustanovení § 415 o. z. plyne z ustanovení § 26 zákona, které rozhodnutí
odvolacího soudu nepomíjí. Odkaz odvolacího soudu na chování samotného žalobce,
což je skutková okolnost, která nezůstala stranou pozornosti soudu, je
přiléhavý. Dovolací soud k tomu podotýká, že citované ustanovení svými důsledky
zatěžuje každého z účastníků smluvního vztahu, resp. vztahu z nároků o náhradu
škody. Je proto třeba konstatovat, že rovněž žalobce stíhaly povinnosti
plynoucí ze zásady prevenční povinnosti, což je okolnost, na kterou odvolací
soud poukázal a která relativizuje možnost akceptace závěrů, které nyní
dovolatel v dovolání uplatňuje. S hodnocením odvolacího soudu v této otázce se
dovolací soud zcela ztotožňuje.
Podle dovolacího soudu odvolací soud dospěl v projednávané věci ke správnému
závěru, že žalobce nenaplnil předpoklady pro přiznání náhrady škody, způsobené
nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.
Pokud jde o dovolání žalobce do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání
přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to,
zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) – srov.
usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné
v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a
publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z důvodů shora uvedených dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí
nemá zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, neboť je v
souladu se zákonem a ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Dovolací soud
proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání
žalobce odmítl.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení,
vynaložených žalovanou na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 o. s. ř. ustanovení § 150 téhož právního
předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému
účastníku řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. března 2012
JUDr. Josef R a k o v s k
ý
předseda senátu