USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyň: a) K.
G., b) H. V., zastoupená Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem Jaselská
940/23, Brno, proti žalovanému: I. I., IČO 66216877, soudní exekutor se sídlem
úřadu Dědinská 893/29, Praha 6, zastoupený Mgr. Simonou Zörklerovou, advokátkou
se sídlem Janáčkovo nábřeží 139/57, Praha 5, o 24.111,50 Kč a 189.100 Kč,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 199/2014, o dovolání
žalobkyně b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2018, č. j.
70 Co 461/2017-174, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně b) podala dovolání proti výroku I (v části, která se týká její osoby)
a výroku III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2018, č. j. 70 Co
461/2017-174, jímž odvolací soud změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10
ze dne 24. 10. 2017, č. j. 26 C 199/2014-141, ve výroku I tak, že žaloba
žalobkyně a) o zaplacení 24.111,50 Kč se zamítá, potvrdil jej ve výroku II,
jímž soud prvního stupně zamítl žalobu žalobkyně b) o zaplacení 189.100 Kč,
změnil jej ve výroku III tak, že žalobkyně b) je povinna nahradit žalovanému
náklady řízení před soudem prvního stupně (výrok I), uložil žalobkyni a)
nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok II) a
žalobkyni b) nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení (výrok III). Ve
vztahu k žalobkyni b) tak odvolací soud rozhodl o jejím nároku na náhradu škody
na zdraví, která ji měla vzniknout tím, že z důvodu nepřítomnosti žalobkyně a),
její dcery, na území České republiky za ni převzala poštovní zásilku od
žalovaného obsahující exekuční příkazy ze dne 20. 6. 2012 a 21. 6. 2012, v
nichž byla žalobkyně a) označena jako povinná. Žalobkyně b) následně u
žalovaného věc telefonicky ověřovala, přičemž žalovaný jí měl sdělit, že vůči
její dceři vede 8 exekucí a měl být na ni nepříjemný a arogantní. Žalobkyně b)
takový tlak nevydržela, zhroutila se a byla převezena do nemocnice, přičemž
nadále trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Posléze vyšlo najevo, že
žalovaný vůči žalobkyni a) žádné exekuce nevede a exekuční příkazy jí zaslal
omylem z důvodu chyby ve svém systému. Odvolací soud shodně se soudem prvního
stupně uzavřel, že žalovaný porušil právní povinnost vyplývající z § 46 odst. 1
zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční
řád) a o změně dalších zákonů (ve znění účinném v době rozhodnutí soudního
exekutora, tj. do 31. 12. 2012), vůči žalobkyni a) a nikoliv vůči žalobkyni b).
Dále je dle odvolacího soudu v dané věci třeba vycházet z teorie adekvátní
příčinné souvislosti a z ní vyplývající adekvátnosti rozsahu následků, která
vylučuje z kauzálního řetězce ty následky, které jsou mimořádné a
nepředvídatelné. Z hlediska optimálního pozorovatele pak nelze dovodit
příčinnou souvislost mezi pochybením žalovaného, kterého se dopustil vůči
žalobkyni a), a tím, že exekuční příkaz adresovaný žalobkyni a) přečetla
žalobkyně b), která následně telefonovala žalovanému, což jí způsobilo
zdravotní problémy. Takový vývoj nebylo možno předvídat. Žalovaný navíc
popíral, že by on či jeho zaměstnanci byli při telefonické komunikaci s
žalobkyní b) neslušní, a provedenými důkazy to rovněž prokázáno nebylo.
V projednávané věci dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávné posouzení
otázky příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem
škody na jejím zdraví. K tomu je třeba uvést, že judikatura dovolacího soudu je
ustálena v závěru, že jestliže se v řízení o náhradu škody zjišťuje, zda
protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá
škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je
otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, uveřejněný v
Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího Soudu – dále jen „Soubor“ – pod C
1025, nebo rozsudek ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, Soubor C 5077)
a nepodléhá tak dovolacímu přezkumu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Právní posouzení
příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými
okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou
či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514).
O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního
úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a
následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by
nedošlo (conditio sine qua non). Odpovědnost však nelze neomezeně činit
závislou na kauzalitě, neboť by to mohlo vést k zákonu neodpovídajícímu a ve
společenských poměrech neúnosnému ukládání povinnosti nahradit škodu (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015).
Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec
postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah ke
vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně
dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007, Soubor C 8673).
Právně relevantními příčinami tedy nemohou být kterékoli faktické příčiny,
nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty příčiny, s nimiž právo spojuje vznik
odpovědnosti (tzv. umělá izolace jevů), které jsou pro způsobení následku
významné (tzv. gradace příčinné souvislosti) a které podle obvyklého chodu věcí
i podle obecné zkušenosti mají zpravidla (typicky) za následek způsobení určité
škody (tzv. adekvátní příčinná souvislost). Příčinná souvislost jako jeden z
nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda
podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti adekvátním
následkem protiprávního úkonu či škodní události. Základním kritériem, ze
kterého vychází teorie adekvátnosti, je objektivní předvídatelnost škodního
následku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05,
uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo v
literatuře Knappová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné, svazek II,
3. vydání, Praha, ASPI, 2002, s. 459, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2.
2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012). Při úvaze o předvídatelnosti vzniku škody jde
vždy o posouzení skutečností, jež jsou v době protiprávního jednání či škodní
události do jisté míry potenciální (srov. již citovaný rozsudek sp. zn. 25 Cdo
3285/2015).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se judikaturou
formulovanými kritérii zabýval a posoudil zjištěné skutečnosti z hlediska
objektivní předvídatelnosti škodního následku. Svůj závěr, že z hlediska
optimálního pozorovatele nelze dovodit příčinnou souvislost mezi pochybením
žalovaného, kterého se dopustil vůči žalobkyni a), a zdravotními obtížemi
žalobkyně b), opřel o zjištění, že exekuční příkaz adresovaný žalobkyni a) si
přečetla žalobkyně b), která následně telefonovala žalovanému, a že nebylo
prokázáno nevhodné chování žalovaného či jeho zaměstnanců vůči žalobkyni b), a
dovodil, že takový vývoj událostí nebylo možno objektivně předvídat. Tomuto
závěru nelze nic vytknout, neboť se pohybuje zcela v intencích výše zmíněné
ustálené judikatury dovolacího soudu, od které není důvod se odchylovat.
Případná není ani námitka dovolatelky, že teorii adekvátní příčinné souvislosti
lze aplikovat pouze v případech subjektivní odpovědnosti za škodu, zatímco
exekutor odpovídá za škodu objektivně. Předpokladem odpovědnosti exekutora za
škodu způsobenou v souvislosti s exekuční činností ve smyslu § 32 odst. 1
exekučního řádu je porušení právní povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost
mezi porušením právní povinnosti a vzniklou škodou a neexistence liberačního
důvodu uvedeného v § 32 odst. 2 exekučního řádu. Jde o objektivní odpovědnost,
u níž se nevyžaduje zavinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4.
2011, sp. zn. 25 Cdo 3029/2009, Soubor 9744). Příčinná souvislost je tedy vždy
objektivním předpokladem odpovědnosti za škodu, přičemž i teorie adekvátní
příčinné souvislosti, jak již bylo uvedeno výše, vychází z kritéria objektivní
předvídatelnosti škodního následku z hlediska optimálního (hypotetického)
pozorovatele, tedy obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti,
nikoliv z hlediska subjektivní předvídatelnosti konkrétního škůdce a jeho
subjektivních zkušeností, poznatků a možností.
Je-li vyloučena příčinná souvislost jako jeden z předpokladů odpovědnosti
exekutora za škodu způsobenou v souvislosti s exekuční činností, je nadbytečné
se zabývat další dovolatelkou předloženou otázkou, vůči komu může soudní
exekutor odpovídat za újmu ve smyslu § 32 odst. 1 a § 46 odst. 1 exekučního
řádu.
Jelikož uplatněné dovolací námitky přípustnost dovolání nezakládají a
přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se
výroků o nákladech řízení je vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s.
ř., Nejvyšší soud dovolání žalobkyně b) podle § 243c odst. 1 věty první o. s.
ř. odmítl.
Důvody pro odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který dovolatelka
navrhovala, Nejvyšší soud neshledal a nerozhodoval o něm samostatným usnesením
(výrokem), neboť v nejkratším možném termínu rozhodl přímo o dovolání, čímž
odpadla potřeba rozhodování o návrhu na odklad vykonatelnosti jakožto návrhu
akcesorickém.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 150 o. s. ř. tak, že žalovanému nebyla přiznána
náhrada nákladů dovolacího řízení, neboť s ohledem na okolnosti vzniku škody na
zdraví žalobkyně b), na její přetrvávající zdravotní potíže, celkový charakter
sporu a závěry o pochybení žalovaného, jež spor vyvolalo, jsou v daném případě
dány důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2018
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu