25 Cdo 4257/2018-503
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: R. P.,
narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Jiřím Schüllerem, advokátem se sídlem U
Sluncové 666/12, Praha 8, proti žalované: Medinel
s. r. o., se sídlem Boettingerova 2902/26, Plzeň, IČO 29107105, zastoupená Mgr.
MUDr. Pavlem Strejcem, advokátem se sídlem 5. května 655, Sokolov, o 20.433 EUR
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 21 C
432/2014,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2018,
č. j. 14 Co 160/2018-478, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Okresního soudu v Plzni ze dne 13. 12. 2017, č. j. 21 C 432/2014-446,
byla žaloba vůči žalované zamítnuta a žalobkyni byla uložena náhrada nákladů
řízení vůči žalované i státu. Žalobkyně podstoupila dne 28. 8. 2012 v zařízení
žalované lékařský zákrok spočívající ve zvětšení prsů. Po propuštění trpěla
komplikacemi, jež vedly k reoperacím a nektrotizaci tkáně prsu. Na základě
provedeného dokazování a znaleckého posudku uzavřel okresní soud, že samotná
operace proběhla v souladu s dostupnými poznatky lékařské vědy, nedostatky byly
konstatovány v pooperační péči a ve vedení dokumentace. Bylo tedy zjištěno
protiprávní jednání na straně žalované i vznik škody, ale neprokázala se
existence příčinné souvislosti, neboť ze znaleckého posudku vyplynulo, že žádné
z pochybení žalované přímo nemohlo způsobit nekrotizaci tkáně, komplikaci
nebylo možno vyloučit ani při postupu zcela lege artis a s největší
pravděpodobností se jednalo o kombinaci několika možných příčin, jež mohly, ale
zároveň nemusely být vyvolány pochybením žalované. Soud rovněž připomněl, že
žalobkyně v minulosti prodělala více plastických operací a disponovala
zkušenostmi z pooperační péče po předchozích zákrocích, přesto neprojevila
aktivitu v zájmu ochrany svého zdraví, zejména nevyhledala při obtížích
neprodleně lékaře. Nebyly splněny ani podmínky pro vznik odpovědnosti za vady
dle rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť žalobkyně v tomto směru neučinila
žádná tvrzení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. 6. 2018, č. j. 14 Co 160/2018-478,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem okresního soudu, že
žalovaný v několika bodech nepostupoval v souladu s nejnovějšími poznatky
lékařské vědy, nepodařilo se však prokázat, že tato pochybení byla v příčinné
souvislosti se vzniklou škodou. Dále připomenul, že žalobkyně mohla předejít či
minimalizovat eskalaci zdravotního stavu kontrolou u lékaře v místě bydliště.
Rovněž se ztotožnil se závěrem o absenci žalobních tvrzení ve vztahu k
předpokladům odpovědnosti za vady díla a dovodil její opožděné uplatnění.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního
posouzení otázky hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo má být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Odvolací soud
pochybil, jestliže své rozhodnutí založil na závěru, že žalobkyně neprokázala
svou alergii na jód, aniž byla poučena dle § 118a odst. 3 o. s. ř., čímž
zároveň odvolací soud zatížil rozhodnutí vadou. Dle názoru dovolatelky je závěr
odvolacího soudu o požadavku na prokázání příčinné souvislosti se stoprocentní
jistotou judikatorně překonán. Rovněž nedostatky ve vedení zdravotní
dokumentace nemůžou jít k tíži žalobkyně, nýbrž žalované. Soud měl proto zvážit
převrácení důkazního břemene. Odvolací soud dále pochybil, jestliže považoval
dovolatelku za spoluodpovědnou za vzniklou škodu, aniž ji na to upozornil,
neboť takové rozhodnutí je překvapivé. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil podané dovolání a
shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§
240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení
dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné dle § 237 o. s. ř.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, jejichž správnost nepodléhá
dovolacímu přezkumu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), že samotná operace prsou
dovolatelky byla provedena lege artis a v pooperační péči bylo zjištěno několik
nedostatků, nebylo však prokázáno, že by byly v příčinné souvislosti se vznikem
škody. Tvrzení žalobkyně o příliš těsné elastické bandáži bylo vyvráceno
výpovědí jiných svědků a dle znaleckého posudku by se projevily následky u obou
prsů. Jednotlivá pochybení žalované mohla být v příčinné souvislosti a také
žádná z nich nemusela popsaný stav způsobit.
Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce stanovení příčinné
souvislosti platí, že vztah příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a škodnou
událostí se ani u obecné ani u objektivní odpovědnosti nepředpokládá, naopak
musí být (stejně jako ostatní podmínky odpovědnosti) prokázán a v tomto směru
jde o otázku skutkových zjištění, (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2046/2007, uveřejněný pod č. 35/2010 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Existenci příčinné souvislosti je třeba vždy postavit
najisto; pravděpodobnost škodlivého následku ve vztahu k úkonu odpovědného
subjektu nepostačuje, neboť povinnost k náhradě škody lze ukládat pouze tehdy,
jsou-li podmínky odpovědnosti splněny, nikoliv jsou-li pouze pravděpodobné (k
otázce nutnosti prokázání příčinné souvislosti při odpovědnosti podle § 421a
obč. zák. srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn.
25 Cdo 1200/2007, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 5075).
Rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na závěru o nutnosti „stoprocentního“
prokázání příčinné souvislosti.
V dovolatelem odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014, sp. zn.
25 Cdo 1628/2013, bylo dovolání shledáno přípustným pro posouzení otázky
okamžiku prodlení dlužníka (škůdce) s plněním jednorázového odškodnění
pozůstalým podle § 444 odst. 3 obč. zák. a již proto neobstojí argument
dovolatele, že tímto rozsudkem Nejvyšší soud dovodil, respektive aproboval
předchozí názor odvolacího soudu, že znalci uváděná pravděpodobnost 70 % až 80
% je pro závěr o příčinné souvislosti mezi nesprávným postupem žalované a
úmrtím (újmou na zdraví) poškozeného dostačující.
Dovolatelem odkazované rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008, sp. zn.
I. ÚS 1919/08, je usnesením (nikoli nálezem), a proto v něm vyjádřený názor
ohledně prokazování příčinné souvislosti ve sporech o náhradu újmy na zdraví
způsobené při poskytování zdravotní péče – navíc učiněný nad rámec důvodů pro
odmítnutí ústavní stížnosti směřující pouze do výroků o náhradě nákladů řízení
– nelze považovat za obecně (precedenčně) závazný (viz nálezy Ústavního soudu
ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05, nebo ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II.
ÚS 862/10, bod 14).
V dovolatelem odkazovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV.
ÚS 14/17, bylo konstatováno, že teprve v situaci, když tvrzení pacienta nelze
prokázat ani uložením vysvětlovací povinnosti protistraně dle § 129 odst. 2 o.
s. ř. z důvodu, že předmětná zdravotnická dokumentace buďto v rozporu s
právními povinnostmi škůdce nebyla pořízena vůbec, anebo ji (opět v rozporu se
svými právními povinnostmi) tento neuchoval či „ztratil“, je ústavně
aprobovatelné, aby obecný soud přistoupil k možnosti ultima ratio spočívající v
obrácení důkazního břemena ohledně skutečností, které měly být na základě
zdravotnické dokumentace objasněny. Toliko v těchto typově určených případech
totiž lze akceptovat, aby nad ochranou právní jistoty účastníka řízení –
žalovaného, převážil požadavek na zachování principů spravedlivého procesu. O
takový případ však v projednávané věci nejde.
Pro závěr o odpovědnosti žalované za vzniklou škodu by bylo nutné prokázat, že
některé z pochybení žalované k újmě na zdraví vedlo. Ze znaleckého posudku
vyplynulo, že příčin nekrotizace tkáně může být řada (nesprávný lékařský
postup, nesprávná následná péče, infekce rány, kouření, příliš velký útlak
oděvu, alergické podráždění, fyzická aktivita pacientky, teplota a podmínky
okolí, porucha imunity či věk pacientky) a s největší pravděpodobností došlo ke
kombinaci více příčin, z nichž některá mohla i nemusela být na straně
žalovaného. Jedná se o nepříliš častý jev, jenž se však nachází v rámci
přípustného rizika komplikací, které nelze nikdy zcela vyloučit. Znalec zároveň
uvedl, že i při zcela bezchybném postupu v pooperační péči mohlo dojít ke
stejnému stavu dovolatelky, a pouhý útlak oděvu či podání přípravku s obsahem
jódu by nekrózu tkáně nezpůsobil. Je dále vyloučeno, aby nedostatky ve vedení
zdravotní dokumentace, nepořízení fotografií před a po zákroku či nedostatek
personálu na klinice způsobily nekrózu bradavek dovolatelky. Obdobné platí pro
pochybení v pooperační péči spočívající v nepředvolání žalobkyně ke kontrole 2
až 3 týdny po operaci či doporučení přípravku s obsahem jódu, neboť komplikace
se objevily již třetí den po operaci a žalobkyně užila přípravek bez jódu.
Žádné zjištěné pochybení žalované v pooperační péči, jež by prokazatelně
způsobilo vznik škody, tedy zjištěno nebylo.
Je-li rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru o nesplnění předpokladů
odpovědnosti žalované za škodu, je bezpředmětné zabývat se správností závěru o
případném spoluzavinění žalobkyně a jeho údajnou překvapivostí.
Rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na závěru, že dovolatelka neprokázala
svou alergii na jód, na řešení této otázky proto nelze založit přípustnost
dovolání. Navíc by námitka nepoučení soudu o potřebě prokázat tvrzení o alergii
na jód byla vadou řízení, což není způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a
odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. může
dovolací soud přihlédnout pouze, je-li dovolání přípustné, což není tento
případ, a přípustnost dovolání nelze založit ani námitkami, jež se týkají
skutkových zjištění (jaká zjištění měly soudy učinit).
S ohledem na výše uvedené je právní závěr odvolacího soudu o neprokázání
existence příčinné souvislosti mezi nedostatky v pooperační péči žalované a
škodou dovolatelky v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu,
přičemž není důvod, aby vyřešená právní otázka byla posouzena jinak. Dovolání
žalobkyně tedy směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 2. 2019
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu