25 Cdo 1628/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobců a) Mgr. D. N., b) A. N., c) S. N., a d) B. N., všech zastoupených JUDr.
Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Praha 1, Politických vězňů 21, proti
žalované Nemocnici Valašské Meziříčí a. s., IČO 268 22 105, se sídlem Valašské
Meziříčí, U Nemocnice 980, zastoupené JUDr. Bohumilem Sadílkem, advokátem, se
sídlem Valašské Meziříčí, Sokolská 1268, o náhradu škody na zdraví, vedené u
Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 18 C
315/2006, o dovolání žalobců a žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 7. 12. 2012, č. j. 71 Co 317/2012-321, ve znění doplňujícího
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 1. 2013, č. j. 71 Co 317/2012-328,
I. Dovolání žalované proti doplňujícímu usnesení Krajského soudu v Ostravě ze
dne 4. 1. 2013, č. j. 71 Co 317/2012-328, se odmítá; jinak se dovolání žalované
zamítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 2012, č. j. 71 Co
317/2012-321, se v části výroku, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu
prvního stupně co do příslušenství z částky 240.000,- Kč vůči žalobcům a), b),
c) a d), zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k
dalšímu řízení.
Žalobci se podle § 444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) domáhali jednorázového
odškodnění za smrt R. N., který zemřel dne 31. 10. 2004 v zařízení žalované v
důsledku nesprávně poskytnuté lékařské péče. Žalobkyně a) a b) jako pozůstalá
manželka a dcera dále požadovaly peněžitý důchod od 1. 1. 2004 a žalobkyně a)
náklady pohřbu ve výši 5.000,- Kč.
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 19. 1.
2012, č. j. 18 C 315/2006-224, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Vyšel ze zjištění, že R. N. trpěl Wegenerovou granulomatózou, závažným
onemocněním, které u něj propuklo pravděpodobně již v roce 2003. U žalované byl
poprvé hospitalizován od 12. 8. 2004 do 6. 9. 2004. Dne 28. 8. 2004 bylo
provedeno CT vyšetření plic, při němž byl popsán granulomatózní kvitující
proces, pravděpodobně chronické stadium Wegenerovy granulomatózy. Žalovaná
následně (na základě doporučení) začala provádět časově náročné vyšetření na
vyloučení tuberkulózy. Po propuštění byl R. N. (dále jen „poškozený“) sledován
ambulantně MUDr. Korčákem. Během další hospitalizace od 29. 10. 2004 se jeho
stav prudce zhoršil a dne 31. 10. 2004 zemřel. Bezprostřední příčinou úmrtí
byla akutní kardiorespirační nedostatečnost a přidružená urémie, přičemž k
prudkému zhoršení zdravotního stavu poškozeného došlo v důsledku terminálního
stadia chronicky probíhající Wegenerovy granulomatózy. Soud dospěl k závěru, že
k úmrtí poškozeného došlo vlivem jeho závažného onemocnění, žalovaná se
nedopustila žádného porušení právní povinnosti, diagnostický postup spočívající
ve vylučování jiných v úvahu připadajících onemocnění probíhal správně, a
přestože vyšetření mohlo být komplexnější, nepostupovala žalovaná non lege
artis; pro diagnostiku Wegenerovy granulomatózy neexistuje žádný závazný
předpis, pouze určitá doporučení či zvyklosti.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 12. 2012, č. j.
71 Co 317/2012-321, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 4. 1. 2013, č. j. 71
Co 317/2012-328, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované
povinnost zaplatit každému ze žalobců 240.000,- Kč, potvrdil jej, pokud jím
byla zamítnuta žaloba ohledně nároku žalobkyně a) na zaplacení 5.000,- Kč s
příslušenstvím a ohledně příslušenství z částky 240.000,- Kč ve vztahu ke všem
žalobcům, ohledně nároku žalobkyň a) a b) na přiznání peněžitého důchodu
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu
řízení. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Odvolací soud dospěl na základě opakovaného znaleckého dokazování k
závěru, že zatímco při druhé hospitalizaci poškozeného (od 29. 10. 2004 do 31.
10. 2004) byla Wegenerova granulomatóza v terminálním stádiu a nebyla
ovlivnitelná kauzální léčbou, v případě první hospitalizace v srpnu 2004 bylo
možné včasnou léčbou vývoj onemocnění ovlivnit. CT vyšetření plic ze dne 28. 8.
2004 indikovalo možnost, že poškozený trpí Wegenerovou granulomatózou. Žalovaná
proto měla na základě výsledků CT vyšetření stanovit novou diferenciálně
diagnostickou rozvahu, zejména když potřebná vyšetření (vyšetření ANCA
protilátek, cílené vyšetření ORL, biopsie plic, vyšetření ledvin) mohla být
prováděna současně se šetřením na vyloučení tuberkulózy plic; potvrzení
Wegenerovy granulomatózy by navíc tuberkulózu plic vyloučilo, a mohla být tudíž
zahájena potřebná léčba. Pokud se tedy žalovaná přes výsledky CT vyšetření
nezabývala možnou diagnózou Wegenerova granulomatóza, přestože léčbu tohoto
onemocnění nelze odkládat, dopustila se pochybení, v jehož důsledku se
onemocnění poškozeného dostalo do terminálního stádia a nevyhnutelně vedlo k
jeho smrti. Podle znalců sice nelze se stoprocentní jistotou potvrdit, že by v
případně dřívějšího zahájení léčby došlo k remisi, odvolací soud však s odkazem
na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1919/08 dovodil, že znalci uváděná
pravděpodobnost 70% až 80% je pro závěr o příčinné souvislosti mezi nesprávným
postupem žalované a úmrtím poškozeného dostačující. Jelikož povinnost žalované
k náhradě škody vzniká až rozhodnutím soudu, nemohla se žalovaná před tímto
rozhodnutím dostat do prodlení, a proto je nárok žalobců na úroky z prodlení od
okamžiku podání žaloby neopodstatněný.
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním všichni účastníci.
Dovolání žalované směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž
byla žalované uložena povinnost zaplatit každému ze žalobců 240.000,- Kč, a
proti závislému výroku o náhradě nákladů řízení obsaženému v doplňujícím
usnesení odvolacího soudu. Přípustnost svého dovolání žalovaná dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“) s odůvodněním, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
a vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. V dovolání cituje z provedených důkazů znaleckými
posudky a výpověďmi, upozorňujíc přitom na rozdílnost názorů znalců na nutnost
provedení vyšetření na ANCA protilátky (k vyloučení Wegenerovy granulomatózy) a
průkaznost tohoto vyšetření z hlediska stanovení správné diagnózy; domnívá se,
že odvolací soud v rámci dokazování v rozporu s ustanovením § 132 o. s. ř.
nehodnotil provedené důkazy jednotlivě a zároveň v jejich vzájemné souvislosti.
Odvolacímu soudu dále vytýká, že shledal odpovědnost žalované za smrt
poškozeného na základě závěru o tzv. ztrátě šance (viz rozhodnutí Ústavního
soudu sp. zn. I. ÚS 1919/08), ačkoliv znalkyně Binková ve své výpovědi před
soudem neuvedla zdroj statistických údajů, z nichž vycházela při stanovení
pravděpodobnosti remise onemocnění poškozeného při zahájení léčby v srpnu 2004.
Namítá, že nelze vyloučit, že nemoc poškozeného byla v terminálním stádiu již v
době jeho první hospitalizace v srpnu 2004, že vyšetření na ANCA protilátky by
jeho smrti pravděpodobně nezabránilo a že průkazem Wegenerovy granulomatózy
(podle názoru znalců) je biopsie plic pod CT, toto vyšetření bylo žalovanou
objednáno, přičemž délku objednací lhůty nemohla žalovaná, která v té době CT
nevlastnila, nijak ovlivnit. Podotýká, že příčinou úmrtí poškozeného bylo těžké
onemocnění, jehož náročná a agresivní léčba nezřídka sama o sobě vede k úmrtí
pacientů, a že lékaři v době hospitalizace poškozeného (na rozdíl od znalců v
době rozhodování soudu) neznali příčinu jeho obtíží, a proto postupovali podle
diferenciální diagnostiky, postupně vylučujíce možná onemocnění. Žalovaná
navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu
zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci svým dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jen ve vztahu k
příslušenství z částky 240.000,- Kč požadované každým ze žalobců. Přípustnost
dovolání dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s odůvodněním,
že rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Zásadní právní význam napadené části rozhodnutí
odvolacího soudu spatřují v posouzení otázky, zda rozhodnutí soudu, kterým se
pozůstalému podle § 444 odst. 3 obč. zák. přiznává nárok na jednorázové
odškodnění, má konstitutivní nebo deklaratorní povahu, tedy zda se škůdce může
dostat do prodlení s výplatou odškodnění pozůstalému již před rozhodnutím soudu
o takovém nároku. Odkazují přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo
423/2005, namítajíce, že tam vyslovenému názoru Nejvyššího soudu odpovídá
závěr, že rozhodnutí soudu o přiznání nároku na jednorázové odškodnění
pozůstalých, jehož výše je fixně stanovena v § 444 odst. 3 obč. zák. má
deklaratorní povahu. Uplatnil-li každý ze žalobců nárok na zaplacení
jednorázového odškodnění v (zákonem stanovené) výši 240.000,- Kč žalobou, která
byla soudem doručena žalované 20. 12. 2006, dostala se žalovaná ve smyslu
ustanovení § 563 obč. zák. do prodlení s výplatou požadovaných částek
následujícího dne, tj. 21. 12. 2006 (R III/1967, R 27/1977). Žalobci navrhují,
aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc v
tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že doplňující usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, bylo vydáno 4. 1. 2013, řídí
se rozhodování o dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení občanským soudním
řádem ve znění účinném od 1. 1. 2013. Žalovaná však ve svém dovolání napadla
nákladový výrok toliko formálně. Své dovolání v této části nijak neodůvodnila,
neuvedla, v čem spatřuje naplnění předpokladů jeho přípustnosti podle
ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolání žalované, pokud směřuje proti doplňujícímu
usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, tak nemá obligatorní
zákonné náležitosti, které jsou předpokladem jeho projednatelnosti, a proto je
Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalobců i žalované proti rozsudku odvolacího soudu vydanému 7. 12.
2012 Nejvyšší soud posoudil – v souladu s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012
Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12.
2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že dovolání byla podána včas,
účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky
advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolání
žalované proti měnící části výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř, není však důvodné. Dovolání žalobců je podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné pro posouzení otázky okamžiku prodlení
dlužníka (škůdce) s plněním jednorázového odškodnění pozůstalým podle § 444
odst. 3 obč. zák. a je rovněž důvodné.
Žalovaná zpochybňuje postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů, resp. napadá
závěr, k němuž odvolací soud dospěl na základě znaleckého dokazování. Po
obsahové stránce tak uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.,
jímž lze soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá
podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu § 241a
odst. 3 o. s. ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu
vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly
ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti,
které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo
protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů
účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor,
nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno
způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Musí se přitom
jednat o zjištění právně významné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Neodchýlí-li se soud při hodnocení důkazů od
stanoveného postupu vyplývajícího z ustanovení § 132 o. s. ř., tzn. hodnotí-li
důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich
vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení
najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, přičemž toto hodnocení odpovídá
zásadám logického uvažování, nelze polemizovat s jeho skutkovými závěry (např.
namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu,
že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žalovaná adekvátně
nezareagovala na výsledky CT vyšetření plic ze dne 28. 8. 2004, nestanovila
diferenciálně diagnostickou rozvahu zahrnující i podezření na onemocnění
Wegenerovou granulomatózou, neléčené onemocnění se tak dostalo do terminálního
stádia a nevyhnutelně vedlo k úmrtí poškozeného. Uvedené skutkové závěry mají
oporu v provedeném dokazování, vyplývají ze znaleckého posudku Fakultní
nemocnice Brno a jeho doplňků i ze znalecké výpovědi. Upozorňuje-li žalovaná ve
svém dovolání na rozdílnost názorů znalců na potřebu provedení testu na ANCA
protilátky a průkaznost takového testu, je namístě připomenout, že primární
pochybení žalované nebylo shledáno v neprovedení testu na ANCA protilátky, ale
v tom, že adekvátně nezareagovala na výsledky CT vyšetření plic ze dne 28. 8.
2004 a nestanovila odpovídající diferenciálně diagnostickou rozvahu, tudíž
neprovedla žádné vyšetření na vyloučení Wegenerovy granulomatózy, mimo jiné i
test na ANCA protilátky; otázka průkaznosti testu na ANCA protilátky je tedy z
hlediska posouzení správnosti a dostatečnosti postupu žalované podružná. Jak
vyplývá ze znaleckého posudku, jeho doplňků i znalecké výpovědi, panovala mezi
jednotlivými zpracovateli znaleckého posudku shoda v tom, že CT vyšetření
indikovalo onemocnění Wegenerovou granulomatózou, žalovaná měla tuto indikaci v
následném diagnostickém postupu zohlednit, což však (nesprávně) neučinila.
Nebyla-li provedena žádná vyšetření, na jejichž základě by bylo možné odhalit
Wegenerovu granulomatózu, nemohla být ani zahájena léčba této choroby, která
následně progredovala do terminálního stádia, kdy již byl vývoj kauzální léčbou
neovlivnitelný.
Závěr odvolacího soudu odpovídá provedeným důkazům, z porovnání obsahu spisu a
odůvodnění napadeného rozsudku nebylo zjištěno, že by soud při zjišťování
skutkového stavu vzal v úvahu skutečnosti, které nevyplynuly z provedených
důkazů, že by pominul podstatné skutečnosti, které byly v řízení prokázány,
nebo že by v jeho hodnocení důkazů existoval logický rozpor, a je zřejmé, že
odvolací soud hodnotil znalecké důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení
důkazů. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. tak není naplněn.
Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. ve smyslu shora
uvedeného nepředstavují ani námitky zpochybňující odbornou erudici znalkyně
Binkové tvrzením, že ve své výpovědi vycházela z nepodložených údajů, ani
námitka, že Wegenerova granulomatóza u poškozeného pravděpodobně dospěla do
terminálního stádia již v době jeho první hospitalizace u žalované v srpnu roku
2004, neboť jde o hypotézu, která nemá oporu v provedeném dokazování.
Jelikož se žalované nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích námitek
zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu, Nejvyšší
soud její dovolání proti měnící části rozsudku odvolacího soudu podle § 243b
odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Dovolání žalobců napadající rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení úroků z
prodlení z částky 240.000,- Kč každému ze žalobců za dobu od podání žaloby do
zaplacení, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.
3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po
právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky,
které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného
naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech)
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam.
Odvolací soud neshledal opodstatněným nárok žalobců na úroky z prodlení ze
žalovaných částek s odůvodněním, že „se žalovaná před rozhodnutím soudu do
prodlení dostat nemohla, neboť povinnost žalované zaplatit náhradu (jednorázové
odškodnění pozůstalých podle § 444 odst. 3 obč. zák.) vzniká až soudním
rozhodnutím“.
Podle § 517 odst. 1 věty první obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas
nesplní, je v prodlení. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení jde-li o prodlení s
plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění
úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z
prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.
Podle § 563 obč. zák. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním
předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne
poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.
Nepříznivým právním důsledkem porušení povinnosti zaplatit peněžitý dluh je
podle této úpravy vznik prodlení spojený s nárokem věřitele na úrok z prodlení;
rozhodující je, kdy nastala splatnost dluhu. Osoba odpovědná za škodu (dlužník
z odpovědnostního závazkového právního vztahu) se dostává do prodlení zásadně
tehdy, jestliže dluh nesplní v den následující po dni, kdy byla poškozeným o
plnění požádána, a od následujícího dne může poškozený požadovat úroky z
prodlení. Pokud nebyl škůdce vyzván k plnění již dříve, za kvalifikovanou výzvu
k plnění se považuje žaloba a splatnost nastává prvního dne poté, co byla
žaloba žalovanému doručena; výzva vyvolá splatnost dluhu v rozsahu, v jakém byl
požadavek vyčíslen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn.
25 Cdo 2417/2007, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu
pod C 7825).
Doba splatnosti závazku z náhrady škody není stanovena právním předpisem, a
nebyla-li ani dohodnuta, platí podle ustanovení § 563 obč. zák., že dlužník je
povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Na
splatnosti tohoto závazku (dluhu) nemění nic tzv. pariční lhůta, tj. v soudním
rozhodnutí stanovená lhůta ke splnění uložené povinnosti (§ 160 o.s.ř.), která
je lhůtou procesní, a jejímž uplynutím nastává vykonatelnost rozsudku (§ 161
o.s.ř.); vydáním rozhodnutí se lhůtou k plnění se původní, již dříve nastalá
splatnost neodsouvá (srov. např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák,
M. a kol. Občanský zákoník II. Komentář. II. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009,
s. 1656).
Soudním rozhodnutím je pak splatnost závazku určena v případě, kdy soud svým
rozhodnutím zakládá závazek, který předtím neexistoval, tedy nejde-li o
přisouzení existujícího nároku, ale jeho konstituování. U náhrady škody na
zdraví se typicky jedná o nárok na mimořádné zvýšení náhrady podle § 7 odst. 3
vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského
uplatnění, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť toto zvýšení může být
provedeno pouze rozhodnutím soudu, na jehož základě je teprve založena
povinnost odpovědného subjektu k plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
14. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 423/2005, publikovaný v Souboru pod C 4023).
V posuzované věci se jednalo o nárok na jednorázové odškodnění pozůstalých,
jehož vznik je spojen s usmrcením osoby blízké pozůstalému; rozhodnutím soudu
byla shledána (deklarována) opodstatněnost již existujícího nároku. Jelikož
nebylo tvrzeno a prokázáno, že žalobci vyzvali žalovanou k plnění před podáním
žaloby, nastala splatnost závazku žalované vůči žalobcům doručením žaloby
žalované.
Jelikož odvolací soud vyřešil otázku okamžiku prodlení dlužníka s plněním dluhu
(povinnosti k náhradě škody na zdraví) v rozporu s hmotným právem a ustálenou
judikaturou, zrušil Nejvyšší soud jeho rozsudek, pokud jím bylo potvrzeno
zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně úroků z prodlení z částky
240.000,- Kč ve vztahu ke všem žalobcům a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud v dalším řízení závazný. O
náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. července 2014
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu