Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zbyňka Pokorného, zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, sídlem Pařížská 204/21, Praha 1 - Josefov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2025 č. j. 21 Cdo 3278/2024-585 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2024 č. j. 15 Co 264/2023-538, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Davida Mašína, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod "ve spojení" s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 7 C 102/2011 se podává, že se J. H., matka vedlejšího účastníka, domáhala určení, že blíže specifikované nemovité věci v katastrálním území X (dále jen "nemovitosti") nejsou zatíženy smluvním zástavním právem ve prospěch stěžovatele (jako žalovaného). V průběhu soudního řízení jmenovaná darovala nemovitosti vedlejšímu účastníkovi a navrhla záměnu účastníků na žalující straně, což obvodní soud připustil. Následně žalobu (v pořadí již třetím) rozsudkem ze dne 17. 5. 2023 č. j. 7 C 102/2011-472 zamítl, neboť shledal důvodnou procesní obranu stěžovatele, že námitka promlčení pohledávky vznesená vedlejším účastníkem je v rozporu s dobrými mravy.
3. K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu změnil tak, že určil, že nemovitosti nejsou zatíženy smluvním zástavním právem ve prospěch stěžovatele a stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 123 580 Kč. Dospěl totiž k závěru, že vedlejší účastník vznesl námitku promlčení zástavního práva důvodně a že z jeho strany nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle § 237 a § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, a stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč.
5. Stěžovatel tvrdí, že soudy vyšších stupňů postupovaly nesprávně a nevyváženě ve vztahu k právům účastníků a že řízení je stiženo zásadními vadami a nedostatky, které mají vliv na rozhodnutí ve věci samé, čímž došlo ke zkrácení jeho práv. Městský soud hodnotil důkazy "překvapivě" a odepřel mu možnost na to reagovat. Konkrétně poukazuje na to, že po celou dobu řízení nebyla smlouva o zřízení zástavního práva ze dne 3. 7. 2000 žádným ze soudů hodnocena tak, že by se vztahovala pouze k pohledávce vůči Janě Hlavínové, a nikoli také vůči jejímu bývalému manželovi JUDr. Václavu Hlavínovi. Teprve městský soud na takovém závěru postavil své v pořadí třetí rozhodnutí (jež je napadeno ústavní stížností), aniž by stěžovatele poučil o změně hodnocení této právní otázky. Po dlouholetém sporu tuto změnu stěžovatel nemohl objektivně legitimně očekávat.
6. Městskému soudu stěžovatel také vytýká, že se náležitě nevěnoval jeho zásadní argumentaci týkající se rozporu námitky promlčení, vznesené vedlejším účastníkem ve vztahu k zástavnímu právu, s dobrými mravy. V řízení uvedl konkrétní skutečnosti, z nichž plyne, že vedlejší účastník, resp. jeho právní předchůdkyně jednala v rozporu se zákazem venire contra factum proprium, a poukázal na relevantní judikaturu, soudy vyšších stupňů je však nezohlednily a rozhodly v rozporu s touto judikaturou. Označil-li Nejvyšší soud tuto judikaturu za nepřiléhavou pro odlišný skutkový základ, stěžovatel argumentuje, že jím uvedené judikáty se týkají této zásady, a i když jsou některé skutkové okolnosti odlišné, nemůže to vést (při nutné abstrakci spojené s jejich aplikací) k takovému neodůvodněnému a zcela obecnému závěru.
7. Podle stěžovatele jednání Jany Hlavínové jako jednoho ze solidárně zavázaných dlužníků a zástavce je názorným příkladem účelového postupu. Jmenovaná nejprve poskytnutí půjček potvrdila dlužními úpisy, při vypořádání společného jmění manželů (dohodou ze dne 3. 7. 2000) nabyla nemovitosti do svého vlastnictví, včetně jejich zatížení zástavním právem a dluhy z půjček. V průběhu soudního řízení o určení vlastnického práva, vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 11 C 112/2005 (předtím pod sp. zn. 11 C 48/2002), poukazovala na existenci zástavního práva a pohledávek vůči němu, a až po nabytí vlastnického práva k nemovitostem v roce 2011 tuto existenci začala zpochybňovat. Navíc podle okolností uváděla, že půjčky poskytnuty nebyly a že finanční prostředky na pořízení nemovitostí nepotřebovali, v jiné situaci zase tvrdila, že půjčky poskytnuty byly, ale že již finanční prostředky byly vráceny.
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí městského soudu je tzv. překvapivé. Tuto námitku uplatnil již v dovolání, Nejvyšší soud se jí zabýval a řádně zdůvodnil, proč ji neshledal důvodnou. Ústavní soud k tomu může jen doplnit, že obvodní soud se přes pokyn městského soudu v pořadí již druhém rozsudku nezabýval otázkou, zda uznání dluhu JUDr. Václavem Hlavínem je závazné i pro Janu Hlavínovou, a jaké to má následky ve vztahu k namítanému promlčení. To mu městský soud vytkl v bodě 20 usnesení ze dne 1.
6. 2021 č. j. 15 Co 159/2021-386, k čemuž v bodě 21 dodal, že promlčení zástavního práva se odvíjí od posouzení, zda došlo k promlčení příslušné pohledávky. Z uvedeného mohl stěžovatel vyvodit, zvláště byl-li v řízení zastoupen advokátem, jaký právní názor měl městský soud již před vydáním výše označeného rozsudku obvodního soudu č. j. 7 C 102/2011-472 na to, zda zástavním právem byl zajištěn i závazek JUDr. Václava Hlavína. Ostatně v dalším řízení z tohoto právního názoru obvodní soud vycházel, neboť jinak by - jak již zmínil Nejvyšší soud v bodě 22 svého usnesení - nemohl dospět k závěru, že je zástavní právo promlčeno.
O tom, že zástavní právo vzniklo na základě smlouvy o zřízení zástavního práva z 3. 7. 2000, jež byla jako listinný důkaz v soudním řízení provedena jak soudem prvního stupně, tak i odvolacím, není sporu.
11. Ústavní soud dále připomíná, že soudní řízení a v něm vydaná rozhodnutí jsou předmětem ústavněprávního přezkumu jako jeden celek. Z obsahu ústavní stížnosti lze vyvodit, že stěžovatel měl být postupem městského soudu zkrácen na svém právu v soudním řízení právně argumentovat. Z napadeného usnesení je však patrno, že stěžovatel v dovolání uplatnil námitku, že zástavním právem byl zajištěn i závazek JUDr. Václava Hlavína jakožto solidárního dlužníka. Nejvyšší soud se danou otázkou zabýval kvazimeritorně, resp. z toho hlediska, zda naplňuje avizovaný předpoklad přípustnosti dovolání (§ 237 o.
s. ř.), načež dospěl k závěru, že tomu tak není, a tento svůj závěr řádně zdůvodnil (viz body 13 až 15); z této části odůvodnění je přitom patrno, že se Nejvyšší soud ztotožnil s právními závěry městského soudu, jenž s ohledem na obsah zástavní smlouvy vyšel z toho, že byla zajištěna jen pohledávka Jany Hlavínové (viz bod 15 rozsudku). Stěžovatel tedy mohl právně argumentovat (a také argumentoval) ještě v dovolacím řízení. Dlužno dodat, že namítá-li v obecné rovině zkrácení na právu argumentovat skutkově, z ústavní stížnosti není patrno, jaké právně relevantní skutečnosti by tvrdil (a prokazoval), nebylo mu to však údajně nesprávným postupem městského soudu umožněno.
12. Stěžovatel dále vytýká soudům vyšších stupňů, že nesprávně posoudily, zda námitka promlčení zástavního práva vznesená vedlejším účastníkem představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Polemizuje tak s tím, jak obecné soudy interpretovaly a aplikovaly § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, tj. podústavní právo. Ústavní soud ve své judikatuře identifikoval, kdy daný "proces" bývá stižen zmíněnou kvalifikovanou vadou - nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25.
9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
13. Současně je třeba vzít v úvahu, že pojem "dobré mravy" poskytuje poměrně široký prostor pro úvahu obecných soudů, jde-li o stanovení jeho obsahu pro konkrétní situaci, čímž se (vcelku logicky) značně zužuje prostor Ústavního soudu k zásahu do tohoto nezávislého soudního rozhodování. Z hlediska ústavnosti tak není podstatné, zda by bylo možné zjištěné skutečnosti zhodnotit i jinak, nýbrž zda dané rozhodování není projevem libovůle či svévole, tj. kdy obecné soudy své závěry (řádně) neodůvodní anebo kdy zohlední skutečnosti evidentně nepodstatné či dokonce irelevantní, eventuálně ty významné zcela pominou, a jejich závěry tak jsou z věcného hlediska zjevně nepřiměřené.
14. Pochybení takové povahy však zjištěno nebylo. Stěžovatel poukazuje na účelovou procesní obranu Jany Hlavínové v soudních řízeních. Jím uváděné skutečnosti vzal v úvahu i obvodní soud, jenž současně akcentoval, že stěžovatel jako právní laik "nemohl tušit", že jednostranné prohlášení o uznání dluhu JUDr. Václavem Hlavínem "není dostačující". Městský soud, který vyšel z ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, se oproti tomu zabýval důvody, pro které stěžovatel svůj nárok ze zástavní smlouvy neuplatnil včas, dospěl k závěru, že "zavinění" spočívá na jeho straně, a nejde tudíž o zneužití práva vedlejším účastníkem. Vzhledem k tomu, že své závěry řádně odůvodnil, a ani z věcného hlediska je nelze označit za nepřiléhavé, Ústavní soud nemá, co by mu a potažmo Nejvyššímu soudu mohl z hlediska ústavnosti vytknout.
15. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu