USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce D. M., zastoupeného Mgr. Martou Janouškovou, advokátkou se sídlem v Praze, Malátova č. 645/18, proti žalovanému Z. P., zastoupenému Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Praze, Pařížská č. 204/21, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 102/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2024, č. j. 15 Co 264/2023-538, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Marty Janouškové, advokátky se sídlem v Praze, Malátova č. 645/18.
1. Rozsudkem ze dne 4. 4. 2024, č. j. 15 Co 264/2023-538, Městský soud v Praze změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 5. 2023, č. j. 7 C 102/2011-472, jímž tento soud ve výroku I zamítl žalobu na určení, že nemovitosti ve vlastnictví žalobce, a to dům čp. XY, postavený na pozemku parc. č. XY, pozemek parc. č. XY a pozemek parc. č. XY, kat. území XY, obec XY, vše zapsáno na LV č. XY pro kat. území XY, vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY (dále jen „předmětné nemovitosti“), nejsou zatíženy smluvním zástavním právem ve prospěch žalovaného, a ve výroku
II rozhodl o náhradě nákladů řízení, tak, že se určuje, že předmětné nemovitosti nejsou zatíženy smluvním zástavním právem ve prospěch žalovaného (výrok I), dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že uznání dluhu V. H. nemá vůči J. H. (původní žalující) žádné účinky, ve vztahu k J. H. tak uznání dluhu nezaložilo běh nové promlčecí doby a námitka promlčení zástavního práva vznesená žalující stranou je uplatněna řádně a je důvodná, neboť žalovaný neuplatnil své právo včas. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že uplatnění námitky promlčení žalující stranou nepředstavuje výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která dovolacím soudem doposud nebyla vyřešena, a to „zda při zajištění společného dluhu manželů z půjček, který vznikl za trvání manželství, jako nedílný závazek obou manželů, zástavním právem k nemovitostem, může dojít k „oddělení“ dluhu jednoho z manželů od dluhu druhého z manželů, tj. zda může dojít k zajištění pouze části dluhu jednoho z manželů, za situace, kdy je zástavní právo k nemovitostem zřizováno za trvání manželství“, a dále otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zda je uplatněná námitka promlčení zástavního práva v rozporu s dobrými mravy, zejména s ohledem na zákaz nekonzistentního jednání. Namítl, že odvolací soud svým postupem, při němž došlo ke „zcela nepředpokládané změně v jeho hodnocení příslušných skutečností a v důsledku toho k překvapivému rozhodnutí“, odebral žalovanému možnost reagovat a bránit se řádnými opravnými prostředky, došlo tak k porušení jeho práv na spravedlivý proces a soudní ochranu podle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nadto namítl, že ve věci absentuje naléhavý právní zájem na určení dle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, neboť probíhá soudní řízení, v němž se žalovaný domáhá realizace předmětného zástavního práva, dospěl-li odvolací soud k opačnému závěru, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe.
3. Žalobce ve vyjádření navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl pro jeho nepřípustnost, případně aby dovolání zamítl.
4. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalovaného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
5. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
7. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalovaný poskytl manželům H. dne 12. 9. 1994 v hotovosti částku ve výši 2 500 000 Kč a dne 23. 10. 1996 v hotovosti částku ve výši 6 500 000 Kč s dohodnutou splatností obou částek do deseti let ode dne podpisu dlužního úpisu (12. 9. 1994 a 23. 10. 1996). Rozsudkem ze dne 12. 6. 2000, č. j. 14 C 83/2000-5, Obvodní soud pro Prahu 6 vyhověl žalobě J. H. o zúžení SJM až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti. Dne 3. 7. 2000 manželé uzavřeli dohodu o vypořádání SJM, dle které předmětné nemovitosti připadly do výlučného vlastnictví J. H. a dle které J. H. převzala veškeré závazky, včetně závazků z dlužních úpisů ze dne 12. 9. 1994 a ze dne 23. 10. 1996. Vklad práva byl zapsán katastrálním úřadem dne 22. 8. 2000 s právními účinky vkladu 3. 7. 2000. Dne 3. 7. 2000 uzavřel žalovaný jako zástavní věřitel a J. H. jako zástavce smlouvu o zřízení zástavního práva, kterou je zajišťována pohledávka zástavního věřitele (žalovaného) vůči zástavci (J. H.) z titulu půjček poskytnutých dle dlužních úpisů ze dne 12. 9. 1994 na částku 2 500 000 Kč a ze dne 23. 10. 1996 na částku 6 500 000 Kč (dále jen „zástavní smlouva“). Návrhu na povolení vkladu vlastnického a zástavního práva do katastru nemovitostí ze dne 3. 7. 2000 bylo vyhověno. Darovací smlouvou ze dne 27. 9. 2001 J. H. darovala předmětné nemovitosti synovi D. M.; z důvodu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 112/2005, ve kterém bylo zpochybňováno výlučné právo J. H. k předmětným nemovitostem, byl vklad vlastnického práva žalobce na základě darovací smlouvy zapsán až dne 25. 5. 2012. Manželství manželů H. bylo v roce 2002 rozvedeno. Dne 21. 7. 2004 podepsal V. H. uznání dluhu, kde jako solidární dlužník společně s J. H. uznal co do důvodu a výše dluh vůči žalovanému v celkové výši 9 000 000 Kč a zavázal se dlužnou částku splatit ve lhůtách splatnosti dle dlužních úpisů. Žalovaný podal dne 24. 1. 2013 u Obvodního soudu pro Prahu 6 žalobu o nařízení soudního prodeje zástavy (předmětných nemovitostí); řízení bylo přerušeno do doby skončení řízení v této věci.
8. Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že předmětem řízení jsou závazkové vztahy vzniklé před 1. 1. 2014 a práva ze zajištění závazku vzniklá před 1. 1. 2014 –posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“) [srov. § 3028 odst. 3, § 3073 a § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku].
9. Dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je (ve vztahu k řešení dovolatelem vytknutých otázek) v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod (dovolatel jej netvrdí), aby uvedené otázky byly řešeny jinak. K otázce vlivu právního jednání jednoho ze solidárních dlužníků ve vztahu k druhému solidárnímu dlužníku
10. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vyložil, že splatnost závazků jednotlivých solidárních dlužníků nemusí být totožná a závazek každého solidárního dlužníka se také zvlášť promlčuje; promlčecí doba běží ve vztahu ke každému ze spoludlužníků zvlášť. Rovněž stavení, přerušení i přetržení promlčecí doby, k němuž došlo ve vztahu k jednomu ze spoludlužníků, nepůsobí vůči ostatním (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 33 Odo 716/2002, ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 32 Odo 529/2003, ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 33 Odo 934/2005, nebo ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1232/2021).
11. Uzná-li dluh jen některý ze společně zavázaných dlužníků, vztahují se účinky tohoto uznání pouze na něj bez ohledu na to, zda jde o závazek dělený mezi dlužníky, nebo o závazek společný a nerozdílný (solidární). Solidárně zavázaný dlužník může (s účinky jen pro sebe samotného) uznat celý dluh co do důvodu a výše (srov. Švestka J., Spáčil J., Škárová M., Hulmák M. a kol.: Občanský zákoník II. § 460–880, Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1638 – dále jen „Komentář občanského zákoníku“). Splněním předpokladů uvedených v § 558 obč. zák. dochází nejen k založení vyvratitelné právní domněnky trvání dluhu v době jeho uznání, ale jsou s ním spojeny i právní účinky přetržení promlčecí doby ve smyslu § 110 odst. 2 věty druhé obč. zák. (platné uznání práva zakládá běh nové promlčecí doby v důsledku jejího přetržení; namísto doposud uběhlé promlčecí doby počíná běžet nová desetiletá promlčecí doba ode dne, kdy dlužník právo uznal, resp. od uplynutí lhůty k plnění, je-li v uznávacím prohlášení uvedena) [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1538/2013].
12. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že účinky písemného uznání dluhu V. H. ze dne 21. 7. 2004 se vztahují pouze na něj, nikoliv na paní J. H., a že v důsledku tohoto uznání došlo k přetržení a založení nové promlčecí doby, ovšem pouze ve vztahu k V. H., je tento závěr zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
13. Dovolatel namítá, že zástavním právem k předmětným nemovitostem byl zajištěn i závazek V. H., neboť nelze zajistit „izolovaně vyčleněný dluh jednoho z manželů“ a zástavním právem byly „automaticky“ zajištěny dluhy V. H.
14. Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 33 Odo 934/2005, nebo rozsudku ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1232/2021, vyložil, že co jeden ze solidárních dlužníků dodatečně sjednal s věřitelem, týká se jen jeho, pokud nejednal v zastoupení ostatních. Je tak zřejmé, že J. H., coby solidární dlužnice, byla oprávněna sjednat s věřitelem zajištění pouze svého závazku zástavním právem k předmětným nemovitostem v jejím výlučném vlastnictví, aniž by tímto ujednáním byl zajištěn i závazek V. H.
15. Odvolací soud dospěl k závěru, že zástavní smlouva zajišťovala pouze pohledávku žalovaného za J. H., že uznání dluhu V. H. nemá ve vztahu k J. Hl. žádné účinky, že promlčecí doba zástavního práva i promlčecí doba k uplatnění pohledávky z dlužního úpisu ze dne 12. 9. 1994 běžela do dne 13. 9. 2007 a pohledávky z dlužního úpisu ze dne 23. 10. 1996 běžela do dne 24. 10. 2009, a že předmětné nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Tato otázka dovolatele tak přípustnost dovolání nezakládá. K otázce, zda je námitka promlčení zástavního práva v rozporu s dobrými mravy
16. K pojmu „dobré mravy“ Nejvyšší soud vyložil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je skutečnost, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda je jednání účastníka v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. (srov. například rozsudek ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 468/2003, a ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, nebo usnesení ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002).
17. K aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. při posouzení námitky promlčení judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu dovozuje, že uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen ve výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby odůvodnily tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (z rozhodnutí Ústavního soudu srovnej např. nálezy ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06, ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 548/11, a ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10, a z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu viz např. rozsudek ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sb. rozh. obč., ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný pod č. 5/2002 Sb. rozh. obč., ze dne 1. 6. 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněný pod č. 99/2017 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4223/2016).
18. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak vychází ze závěru, že posouzení otázky, zda uplatněná námitka promlčení odporuje dobrým mravům, je především úkolem soudů nižších stupňů, jež disponují bezprostředním přístupem ke skutkovým okolnostem věci a mají prostor pro náležité uvážení všech takto relevantních okolností, přičemž jejich úvahy dovolací soud v zásadě koriguje toliko v případě, kdy je lze označit za zjevně nepřiměřené (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1764/2004, ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, nebo ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 791/2016).
19. Odvolací soud při svém posouzení zvážil konkrétní okolnosti řešené věci a zabýval se důvody, které ve svém důsledku vedly k tomu, že žalovaný neuplatnil svůj nárok včas, tedy před uplynutím promlčecí doby. Odvolací soud zohlednil, že žalovaný měl dostatečné informace o vývoji ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 112/2005 a případná rizika ve vztahu ke svým pohledávkám mohl vyhodnotit, že bylo zcela na žalovaném, zda a kdy své oprávnění využije, že neúčelnost kroků, které žalovaný podnikl (požadavek podpisu uznání dluhu V.
H.), nemůže jít k tíži J. H., a že pokud jednal žalovaný v důsledku žádostí V. H. o posečkání s vymáháním, činil tak na základě svého úsudku. Na základě těchto skutečností neshledal existenci relevantních důvodů, pro které by nárok z titulu zástavní smlouvy nemohl žalovaný uplatnit včas. Odvolací soud se rozhodnými okolnostmi náležitě zabýval a přiměřeně je hodnotil, pokud v okolnostech dané věci neshledal výjimečný případ, kdy by uplatnění námitky promlčení bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.
Podle
názoru Nejvyššího soudu právní posouzení odvolacího soudu nevybočuje ze shora uvedených judikaturních závěrů a námitka dovolatele přípustnost dovolání nezakládá.
20. K námitce dovolatele, že se odvolací soud odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1937/2013, a ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 32 Cdo 617/2010, a od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4074/2018, lze dodat, že uvedená judikatura je k této věci nepřiléhavá, neboť rozhodnutí vycházejí ze zcela odlišného skutkového stavu, námitka odchýlení se od této judikatury tak nemůže přípustnost dovolání založit. K námitce překvapivého rozhodnutí odvolacího soudu
21. Za rozhodnutí, pro které se v procesní nauce a v judikatuře Ústavního soudu vžilo označení překvapivé, je považováno zpravidla rozhodnutí, kterým soud druhého stupně buďto potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, ve kterém soud druhého stupně změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95, ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, nebo ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 257/98).
22. Namítá-li dovolatel, že „není morálně únosné“, aby soud prvního stupně ani soud odvolací po celou dobu řízení nenaznačil stanovisko k otázce, k zajištění jakých dluhů se vztahuje předmětné zástavní právo, svůj závěr poprvé prezentoval až při ústním vyhlášení napadeného rozsudku, že tímto mu byla odňata možnost bránit se překvapivému rozhodnutí řádnými opravnými prostředky či jinak relevantně reagovat a bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, pomíjí, že odvolací soud při jednání konaném dne 4.
4. 2024 mimo jiné zopakoval také důkaz smlouvou o zřízení zástavního práva ze dne 3. 7. 2000, výslovně uzavřel, že zástavní právo bylo zřízeno k zajištění pohledávky zástavního věřitele vůči zástavci (J. H.) [srov. č. l. 579], a dal stranám možnost se vyjádřit. Dovolateli tak nebyla odebrána možnost reagovat a právně i skutkově argumentovat. Zejména se však nejedná o případ, kdy odvolací soud potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, ve kterém soud druhého stupně změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat.
Odvolací soud potvrdil právní závěr soudu prvního stupně, že zástavní právo je promlčeno, neboť uznání dluhu V. H. nemá vůči J. H. žádné účinky. Odvolací soud pouze výslovně uvedl, že smlouvou o zřízení zástavního práva si zástavní věřitel zajistil svou pohledávku vůči J. H.; tento skutkový závěr lze však implicitně dovodit i z rozsudku soudu prvního stupně, neboť by soud prvního stupně nemohl dospět k závěru, že je zástavní právo promlčeno, aniž by dospěl k závěru, že zástavní právo zajišťovalo pouze závazek J.
H.. Námitka dovolatele tak přípustnost dovolání nezakládá.
K námitce absence naléhavého právního zájmu
23. Námitkou absence naléhavého právního zájmu dovolatel pouze polemizuje se závěrem odvolacího soudu (srov. bod 25 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), aniž by však formuloval, v čem se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která otázka (na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí) v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo která otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28.
4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
24. Ostatně závěr odvolacího soudu, že ve věci je naléhavý právní zájem dán, je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, jak vyplývá z následujícího. V judikatuře dovolacího soudu je jednotně judikováno, že určovací žaloba podle ustanovení § 80 [dříve písm. c)] o. s. ř. je preventivního charakteru a místo má jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry jsou podmíněny též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá a vůči komu žaloba o určení směřuje. Žaloba o určení podle ustanovení § 80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti. Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný pod č. 2/2004 Sb. rozh. obč).
25. Řízení o soudním prodeji zástavy, které bylo zahájeno žalobou podanou v době do 31. 12. 2013 (dne 24. 1. 2013), se i nadále posuzuje – jak je zřejmé z ustanovení čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
26. Soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním žaloby, jíž se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o této žalobě rozhodnuto. Nařídí-li soud usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, podá-li zástavní věřitel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy.
27. V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou – jak vyplývá z ustanovení § 200z odst. 1 o. s. ř. – v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti současně nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto); pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné. Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může soud prvního stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez slyšení zástavního dlužníka, a s tím, že žalobu doručí zástavnímu dlužníku až spolu s usnesením o nařízení prodeje zástavy (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 23 Co 672/2003, uveřejněné pod č. 11/2005 Sb. rozh. obč.).
28. To, že v řízení o soudním prodeji zástavy soud zkoumá jen skutečnosti uvedené v ustanovení § 200z odst. 1 o. s. ř. a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy (bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí zástavním věřitelem podán), a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (srov. například § 268 odst. 3 o. s. ř.) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 267 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněné pod č. 37/2005 Sb. roz. obč.).
29. Z výše uvedeného vyplývá, že námitka promlčení zástavního práva není způsobilou obranou proti žalobě o nařízení prodeje zástavy, ale důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy (exekuce) podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (§ 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.). Námitce, že naléhavý právní zájem není ve věci dán, neboť „probíhá řízení, ve kterém se žalovaný domáhá realizace zástavního práva“, nelze přisvědčit, žaloba na určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, není subsidiární žalobě o nařízení soudního prodeje zástavy; tato námitka by byla případná pouze v situaci, kdy by již probíhalo řízení o výkonu rozhodnutí prodejem zástavy.
30. Jak vyplývá z ustanovení § 200za odst. 3 o. s. ř., podle vykonatelného usnesení o nařízení prodeje zástavy lze nařídit výkon rozhodnutí prodejem zástavy na návrh zástavního věřitele. Pokud by zástavní věřitel návrh nepodal, zástavní dlužník by byl nucen k ochraně svých práv znovu podat žalobu na určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, čímž by docházelo ke zbytečnému rozmnožování sporů. Naopak, jestliže se zástavní dlužník dovolá (důvodně) promlčení zástavního práva, je nepochybné, že zástavní věřitel se již nemůže domoci prodeje nebo jiného zpeněžení zástavy, a tedy ani uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy, a že zástavní právo nemůže nadále (ani v budoucnu) být způsobilým právním prostředkem pro uspokojení zajištěné pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2185/2009). Je tak zřejmé, že určením, zda jsou předmětné nemovitosti zatíženy zástavním právem, se vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění). Námitka dovolatele proto přípustnost dovolání nezakládá.
31. V části, ve které směřuje proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
32. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
33. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 3. 2025
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu