U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobce J. N., zastoupeného JUDr. Lubošem Komůrkou, advokátem se sídlem v
Jihlavě, Benešova 1304/8, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Zhoř v
likvidaci, se sídlem Zhoř 92, okres Jihlava, IČO: 00137324, zastoupenému Mgr.
Martinou Kadaňkovou, advokátkou se sídlem Brno – Veveří, Cihlářská 643/19, o
zaplacení částky 761.637,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Jihlavě pod sp. zn. 10 C 396/2000, o dovoláních obou účastníků řízení proti
rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 19. října 2015, č.
j. 54 Co 292/2015-989, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se po změnách žaloby a po jejím částečném zpětvzetí, v jehož rozsahu
bylo řízení zastaveno (viz usnesení Okresního soudu v Jihlavě /soudu prvního
stupně/ ze dne 17. září 2007, č. j. 10 C 396/2000-256, ve znění opravného
usnesení ze dne 9. ledna 2008, č. j. 10 C 396/2000-265, a usnesení Krajského
soudu v Brně – pobočky v Jihlavě /odvolacího soudu/ ze dne 6. března 2008, č.
j. 13 Co 453/2007-273) po žalovaném domáhal zaplacení částky 761.637,- Kč s tam
specifikovaným příslušenstvím v podobě úroků z prodlení (dále jen „úroky z
prodlení“). Žalobu odůvodnil mimo jiných rovněž tvrzením, že částku 146.411,-
Kč s úroky z prodlení požaduje jako postoupenou pohledávku, kterou za žalovaným
měl původně L. K. z titulu nároku na úhradu základního majetkového podílu z
transformace družstva, že částku 134.174,- Kč s úroky z prodlení, následně
rozšířenou o částku 167.857,- Kč s úroky z prodlení, požaduje jako nedoplatek
svého majetkového podílu z transformace a že částku 134.175,- Kč s úroky z
prodlení, následně rozšířenou o částku 179.020,- Kč s úroky z prodlení,
požaduje jako postoupenou pohledávku, kterou měla za žalovaným jeho manželka z
titulu nesprávně vypočteného majetkového podílu z transformace.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. listopadu 2014, č. j. 10 C
396/2000-927, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní
moci rozsudku částku 268.349,- Kč s úroky z prodlení (výrok I.), co do částek
146.411,- Kč s úroky z prodlení a 346.877,- Kč žalobu zamítl (výrok II.) a
rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.) a státu (výroky IV. a V.).
K odvolání obou účastníků řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 19. října 2015,
č. j. 54 Co 292/2015-989, citovaný rozsudek soudu prvního stupně jednak
potvrdil v zamítavém výroku II. a dále ve výroku I., pokud jím bylo žalovanému
uloženo, aby zaplatil žalobci částku 62.976,- Kč s úroky z prodlení (výrok I.),
a jednak změnil ve vyhovujícím výroku I. tak, že žalobu na zaplacení částky
205.373,- Kč a úroků z prodlení zamítl (výrok II.); současně rozhodl o
nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok III.) a o nákladech
řízení státu (výroky IV. a V.).
Proti výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku II., a výrokům II. a IV. rozsudku odvolacího soudu podal
dovolání žalobce. Dovolání proti uvedenému rozsudku podal rovněž žalovaný, a to
proti jeho výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku I. ohledne částky 62.976,- Kč s úroky z prodlení, a dále
proti výrokům III. a V.
Dovolání žalobce je z posléze uvedených důvodů zčásti neprojednatelné a zčásti
není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. prosince 2013 (čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) – dále jen
„o.s.ř.“
Především nelze přehlédnout, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného
právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 a 3 o.s.ř.) žalobce uplatnil rovněž
nezpůsobilý důvod, jehož prostřednictvím se pokusil zpochybnit správnost
(úplnost) zjištěného skutkového stavu, z něhož odvolací soud – stejně jako soud
prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro právní posouzení
otázky správnosti transformačního projektu žalovaného.
Nelze ani ztratit ze zřetele, že má-li být dovolání žalobce přípustné podle §
237 o.s.ř. (jako v této věci) především proto, že napadené rozhodnutí závisí –
jak avizoval – na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, musí být z obsahu dovolání zřejmá nejen otázka hmotného nebo procesního
práva, o níž jde, nýbrž také "ustálená rozhodovací praxe" (rozuměno judikatura
dovolacího soudu, kterou lze vymezit i pouhým slovním popisem bez uvedení
konkrétní spisové značky či značek rozhodnutí dovolacího soudu – viz rozhodnutí
Ústavního soudu České republiky z 18. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, a
z 21. ledna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3530/14), od níž se řešení příslušné právní
otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září
2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Tomuto požadavku však dovolatel nedostál. Z obsahu
dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) totiž vyplývá, že sice nesouhlasil s právními
názory, které soudy obou stupňů přijaly při posouzení otázky jeho aktivní
legitimace, avšak již nespecifikoval, od které „relevantní“ rozhodovací praxe
se řešení dané otázky odchyluje; jeho odkaz na „nález Ústavního soudu ve věci
sp. zn. IV. ÚS 201/98“, tedy na rozhodnutí jiného než Nejvyššího soudu České
republiky jako soudu dovolacího, je právně bezvýznamný. Uvedené se týká i
napadených nákladových výroků.
Jedinou účinně nastolenou otázku, že žalovaným vznesená námitka promlčení je
výkonem práva odporujícím dobrým mravům, vyřešil odvolací soud v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Za „dobré mravy“ ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), je třeba podle ustálené
judikatury (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon
69/96, uveřejněný pod č. 62/1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. z 18.
února 2003, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, z 20. července 2011, sp. zn. 26 Cdo
4035/2010, a z 15. března 2016, sp. zn. 21 Cdo 1193/2015) pokládat souhrn
společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují
jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny
rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. V řadě svých
rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí z 23. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, z
25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze 7. prosince 2004, sp. zn. 33 Odo
1244/2004) Nejvyšší soud vyložil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v
rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří
k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním
normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak
přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých
hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém
konkrétním případě na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého
případu. Soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek) se však ustálila v názoru, že zejména v
dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě
jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato
úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. V situaci, kdy v
řízení nebyly zjištěny okolnosti v natolik výjimečné intenzitě, aby byl
odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření
práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29.
března 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněné pod č. 5/2002 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, z 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, z 22.
srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněné pod číslem 59/2004 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, z 25. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 5406/2007),
neshledal dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu, že výkon práva vznést
námitku promlčení neodporuje dobrým mravům. Z pohledu shora citované judikatury
a závěrů, na nichž jsou založena dovolatelem citovaná rozhodnutí Nejvyššího
soudu ve věcech sp. zn. 28 Cdo 4180/2013, 30 Cdo 799/2013 a 28 Cdo 1003/2014,
akcentující existenci mimořádných okolností odůvodňujících odepření účinků
námitky promlčení, rozsudek odvolacího soudu neodporuje ustálené rozhodovací
praxi dovolacího soudu, naopak je s ní, jak je uvedeno shora, v souladu.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací
dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů
senátu (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě
odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.
Dovolání žalovaného dovolací soud odmítl podle § 243c odst. 1 o.s.ř., neboť
neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o.s.ř., přičemž
tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, žalovaný
včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§ 241b odst. 3 o.s.ř.). V
této souvislosti nelze opomenout, že může-li být dovolání přípustné (jako v
této věci) jen podle § 237 o.s.ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit,
které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání
dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (či jeho
části). Z povahy věci vyplývá, že ohledně jedné právní otázky může být splněno
vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání
(splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo
naplněno kritérium jiné). Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li ve vztahu k jedné
(konkrétní) právní otázce provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu
přicházejících alternativ přípustnosti dovolání upravených v ustanovení § 237
o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo
1590/2014, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České
republiky odmítl usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14), jak
to učinil žalovaný konstatováním (nadto zcela obecným), že napadené rozhodnutí
závisí „na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena či je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně má
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Z obsahu dovolání
pouze vyplývá, že v daném případě nesouhlasí – byť snad s poukazem na
rozhodnutí (velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia) Nejvyššího
soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 814/2010 – s možností přezkumu transformačního
projektu a v rámci toho s odpočtem konkrétních položek od hodnoty majetku k
transformaci. V poměrech posuzované věci však nelze přehlédnout, že soudy
postupovaly v souladu s citovaným rozhodnutím (a potažmo s nálezem Ústavního
soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 267/06, z něhož v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud
vycházel), dospěly-li k závěru, že není vyloučen soudní přezkum schváleného
transformačního projektu co do v něm vymezených kriterií pro výpočet
majetkových podílů (§ 9 odst. 5 písm. g/ zákona 42/1992 Sb.), jestliže tato
kritéria (určená závazně v části třetí a čtvrté zákona č. 42/1992 Sb.) byla do
posléze schváleného transformačního projektu převzata chybně. Zbývá již jen
dodat, že okolnost, že žalovaný nesouhlasil s napadeným rozhodnutím proto, že
určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla
posouzena v tomto rozhodnutí) a že tedy – jinými slovy řečeno – napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným
dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 a 3 o.s.ř.; už proto nemůže být současně
údajem o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání. Také v případě dovolání žalovaného se uvedené týká i napadených
nákladových výroků.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. září 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu