Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Mikolajka, zastoupeného Mgr. Jiřím Ježkem, advokátem, sídlem Dvořákova 937/26, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2025 č. j. 22 Cdo 58/2025-137, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. května 2024 č. j. 11 Co 68/2024-116 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. ledna 2024 č. j. 81 C 203/2023-86, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Petry Jarošové a Miroslava Jaroše, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že obecné soudy porušily jeho základní právo na soudní ochranu (na spravedlivý proces) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovateli (jako žalovanému), aby se zdržel zasahování do vlastnického práva vedlejších účastníků (jako žalobcům) k opěrné zídce na pozemku parc. č. X1 v katastrálním území P. jejím poškozováním či upevňováním jakýchkoliv předmětů na ni a aby zaplatil vedlejším účastníkům na náhradě nákladů řízení částku 21 694,50 Kč.
3. Okresní soud se mj. zabýval otázkou aktivní věcné legitimace vedlejších účastníků. Vyšel z toho, že opěrná zídka, jakožto stavba nezapsaná v katastru nemovitostí je v rozsahu cca 1/4 délky umístěna na pozemku parc. č. X2, který je ve vlastnictví statutárního města O., a ve zbývající části na pozemku parc. č. X1, který je ve vlastnictví vedlejších účastníků. Ti jej nabyli kupní smlouvou ze dne 14. 2. 2022. Spolu s ním se podle § 3058 odst. 2 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, stali vlastníky opěrné zídky, a to nejpozději k datu 8. 6. 2022, kdy nastaly právní účinky zápisu této smlouvy do katastru nemovitostí, neboť byli v dobré víře, že tato stavba je součástí převáděného pozemku.
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejším účastníkům na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6 534 Kč. V odvolání stěžovatel namítl, že s ohledem na přesah stavby (§ 3059 občanského zákoníku) nelze aplikovat § 3058 občanského zákoníku a že vedlejší účastníci nebyli ke dni uzavření smlouvy v dobré víře, že stavba je součástí pozemku. Krajský soud konstatoval, že se s těmito námitkami náležitě vypořádal již okresní soud, nicméně sám vysvětlil, proč je nepovažuje za opodstatněné. Dále stěžovatel argumentoval, že stavba je součástí pozemní komunikace postavené na ulici D., a tudíž nelze § 3058 odst. 2 větu první občanského zákoníku aplikovat. Krajský soud však shledal, že na pozemku parc. č. X1 se nachází vedle (účelové) komunikace parkovací plocha, která (však) není ve smyslu § 505 občanského zákoníku součástí této komunikace, protože i bez parkovací plochy může komunikace plnit svůj účel. Opěrná zídka stojí podél parkovací plochy (navazuje na ni), a proto ji nelze považovat za součást pozemní komunikace.
5. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), napadeným usnesením odmítl, a to se zdůvodněním, že zčásti není věcně projednatelné a zčásti není přípustné podle § 237 o. s. ř., a stěžovateli uložil nahradit vedlejším účastníkům společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 5 553,90 Kč.
6. Stěžovatel vyslovuje názor, že § 3058 odst. 2 občanského zákoníku upravuje výjimečný způsob nabytí majetku a současně vyvlastnění takového majetku, které je možné jen ve veřejném zájmu (čl. 11 odst. 4 Listiny). Za něj lze považovat i sjednocení vlastnického práva ke stavbě a pozemku, avšak jeho význam musí být hodnocen (poměřován) s konkrétním zásahem do vlastnického práva dotčeného vlastníka. Vytýká přitom obecným soudům, že tento ústavněprávní aspekt nijak nezohlednily.
7. Dále má za to, že podle § 3058 odst. 2 občanského zákoníku lze nabýt pouze (samostatnou) věc, nikoliv její část, tedy ani opěrnou zídku, neboť ta je součástí jiné stavby, a to účelové komunikace na ulici D. Tato stavba byla projektována, postavena a kolaudována včetně opěrné zídky dříve, než byl postaven rodinný dům, který nyní patří vedlejším účastníkům. Slouží k ochraně komunikace, i její parametry a tvar je dán jejími potřebami (např. jde-li o zachování výhledových úhlů před křižovatkou).
8. Protože se okresní soud touto otázkou nezabýval, stěžovatel, jak dále uvádí, v odvolání tento argument zopakoval a předložil posudek autorizovaného inženýra Ing. Jaromíra Mořkovského. Z něho plyne, že komunikace, parkovací plocha a opěrná zídka tvoří nedělitelné součásti stavby. Krajský soud ho k důkazu provedl, avšak konstatoval, že z něho nezjistil žádnou skutečnost, která by jeho názor změnila. Podle stěžovatele jde o úvahu mylnou, chybná je i jeho argumentace, že vedle komunikace je parkovací plocha, která není její součástí, a že opěrná zídka navazuje na tuto plochu, takže ani ona není součástí komunikace. V této souvislosti krajskému soudu vytýká, že nezkoumal fyzické, stavebně technické vlastnosti, přináležitost a oddělitelnost ani u parkovací plochy, ani opěrné zídky, a že se spokojil s argumentací nepodpořeným a chybným konstatováním o zachování možnosti komunikace samotné (bez parkovací plochy) plnit svůj účel.
9. Stěžovatel tomu oponuje s tím, že parkovací plocha není odlišitelná, natož pak oddělitelná od zbylé komunikace. Za nepodstatné považuje, že komunikace nemá na ploše ohraničené obrubníkem a opěrnou zdí homogenní povrch. Část povrchu je sice tvořena tzv. pojezdovou dlažbou pro lepší přístupnost k inženýrským sítím a převážná část má povrch živičný, nicméně obě části jsou ve stejné rovině, mají stejný podklad, slouží jako komunikace pro provoz vozidel a plocha krytá pojezdovou dlažbou neodpovídá vymezení parkovací plochy. Obdobně je tomu u opěrné zdi, neboť ani ona není oddělitelná bez znehodnocení komunikace.
10. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem obecných soudů o naplnění podmínky dobré víry vedlejších účastníků. Opěrná zídka stojí na dvou pozemcích, avšak vedlejší účastníci koupili pouze jeden z nich, a tudíž si museli být vědomi, že stojí v podstatné části mimo jejich pozemek. Nejde o situaci, kdy stavba přesahuje jen nepatrně na cizí pozemek, kdy by se vedlejší účastníci mohli domnívat, že celá stojí na jejich pozemku. Argumentuje, že nešlo o přestavek ani o situaci podobnou přestavku ve smyslu § 1087 občanského zákoníku. Skutečnost, že vedlejší účastníci uzavřeli v průběhu sporu s vlastníkem pozemku parc. č. X2 smlouvu o zřízení služebnosti, nemohla podle něho "vymazat zjevnost situace" a zhojit nedostatek dobré víry. Ta zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří nebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává.
11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
12. Dlužno dodat, že (materiálně) nepřípustnými podle posledně uvedeného ustanovení jsou námitky, které stěžovatel mohl uplatnit v řádném či mimořádném prostředku, avšak tak neučinil anebo tak učinil, ale procesně vadně, a příslušný soud se tudíž jimi nemohl zabývat. Jestliže stěžovatel podal dovolání, které Nejvyšší soud shledal zčásti vadným, námitky nesprávného právního posouzení v této části uplatněné nelze věcně posuzovat ani v řízení o ústavní stížnosti. Stěžovatel vůči tomuto postupu Nejvyššího soudu žádné výhrady neuplatnil, a tak Ústavní soud z napadeného usnesení vychází.
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Stěžovatel argumentuje především tím, že opěrná zídka nebyla samostatnou věcí, nýbrž společně s parkovací plochou součástí stavby účelové komunikace, a proto se nemohla stát součástí pozemku ve vlastnictví vedlejších účastníků na základě § 3058 odst. 2 věty první občanského zákoníku. Krajský soud v napadeném rozsudku vysvětlil, že pro posouzení tohoto stavebního díla z hlediska § 505 občanského zákoníku není podstatné, že bylo zbudováno spolu s komunikací a parkovací plochou jedním stavebníkem. K tomu Ústavní soud doplňuje, že podstatné není ani to, zda se tak stalo na základě jediného stavebního povolení a zda jednotlivé stavební objekty byly společně zkolaudovány. Nelze totiž vyloučit, že z hlediska soukromoprávního bude stavební dílo (jako celek) představovat tzv. složenou věc nebo jednotlivé stavební objekty mohou tvořit příslušenství jiného stavebního objektu.
15. Dále krajský soud konstatoval, že opěrná zídka nepřiléhá ke komunikaci, ale k parkovací ploše (pozn.: nacházející se na pozemku vedlejších účastníků), kterou nelze považovat za součást komunikace. Argumentoval tím, že komunikace může plnit svůj účel i bez parkovací plochy. Za podstatné považoval, zda v případě oddělení bude moci věc hlavní (zde účelová komunikace) nadále plnit svou funkci či nikoli. Daný závěr, byť může být předmětem polemiky, nelze považovat za "extrémní", a tudíž z hlediska ústavnosti neakceptovatelný.
V posuzovaném případě opěrná zídka primárně neslouží jako opora pro stavbu účelové komunikace ani parkovací plochy, ale její funkcí je zajišťovat stabilitu přiléhajícího svahu, tj. pozemku parc. č. X1 ve vlastnictví vedlejších účastníků. Byť má (potažmo) chránit komunikaci před sesuvy půdy, apod., její vazba je k uvedenému pozemku užší. Z tohoto důvodu se jeví i jako účelné (z hlediska rozumného uspořádání právních poměrů) spojit právní režim opěrné zídky s pozemkem, na němž je umístěna.
16. Jak dále Ústavní soud z napadeného rozsudku krajského soudu vyvozuje, uvedený soud otázku "oddělitelnosti" za účelem určení, zda opěrná zídka je samostatnou věcí či nikoliv, považoval za otázku právní, kterou lze zodpovědět s ohledem na dosavadní skutková zjištění, a proto neakceptoval v odvolacím řízení předloženou listinu označenou jako "posudek č. 24/08", v němž Ing. Jaromír Mořkovský, autorizovaný inženýr, na základě projektové dokumentace dospěl k závěru, že uvedené stavební objekty "tvoří nedělitelné součásti stavby". Ani v tomto ohledu Ústavní soud nezjistil, že by daný postup nesl známky neakceptovatelné libovůle. Z hlediska stavebního práva tvořilo celé stavební dílo (včetně opěrné zídky) jeden (neoddělitelný) celek, to však pro stanovení právního režimu jednotlivých staveb (stavebních objektů) z hlediska soukromoprávního nebylo určující.
17. Stěžovatel také zpochybňuje dobrou víru vedlejších účastníků s poukazem na to, že opěrná zídka zřetelně přesahovala na cizí pozemek (parc. č. X2). Vzhledem k tomu, že stála podstatnou částí na pozemku, který vedlejší účastníci posléze nabyli, ani podle názoru Ústavního soudu nejde o skutečnost, která by (bez dalšího) mohla vyvolat důvodné pochybnosti.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského zákoníku, tj. podústavního práva, obecnými soudy nesly známky neústavnosti. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu