USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., v právní věci žalobců a) P. J., b) M. J., obou zastoupených Mgr. Ing. Martinem Janotou, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, 28. října 1727/108, proti žalovanému J. M., zastoupenému Mgr. Jiřím Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Dvořákova 937/26, o zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 81 C 203/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2024, č. j. 11 Co 68/2024-116, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 5 553,90 Kč k rukám jejich zástupce, Mgr. Ing. Martina Janoty, advokáta se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, 28. října 1727/108, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud v Ostravě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 1. 2024, č. j. 81 C 203/2023-86, uložil žalovanému povinnost zdržet se zasahování do vlastnického práva žalobců k opěrné zídce na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, jejím poškozováním či upevňováním jakýchkoliv předmětů na opěrnou zídku (výrok I) a nahradit žalobcům k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 21 694,50 Kč (výrok II).
2. Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 28. 5. 2024, č. j. 11 Co 68/2024-116, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobcům k rukám jejich zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 6 534 Kč (výrok II).
3. Soudy obou stupňů (odvolací soud aprobováním skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně) vyšly ze zjištění, že žalobci jsou na základě kupní smlouvy uzavřené s S. S. a S. Č. vlastníky pozemku parc. č. XY a domu na pozemku stojícím; právní účinky kupní smlouvy nastaly dne 8. 6. 2022. Prodávající si nebyly při převodu vlastnického práva vědomy žádných právních vad, jež by se týkaly opěrné zídky, která je na pozemku parc. č. XY umístěna; opěrná zídka není jako stavba zapsána v katastru nemovitostí. Část opěrné zídky (v rozsahu cca ? její délky) se nachází na sousedním pozemku parc. č. XY, jenž je ve vlastnictví statutárního města XY. Umístění části stavby na cizím pozemku je řešeno smlouvou o zřízení služebnosti. Žalovaný v roce 2013 požádal o dodatečné povolení stavby komunikace na ulici XY, parkovací plochy a opěrné zdi; k žádosti o dodatečné stavební povolení přiložil projektovou dokumentaci, z níž je patrné, že opěrná zídka byla postavena se souhlasem právního předchůdce S. S. a S. Č., pana K. Č., na pozemku parc. č. XY i na pozemku parc. č. XY. Dne 22. 11. 2013 byl vydán statutárním městem XY, Úřadem městské části XY, žalovanému kolaudační souhlas s užíváním stavby pojízdné pěší komunikace a parkovací plochy, podle níž je vybudována železobetonová opěrná zeď na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY. Žalovaný se dne 21. 4. 2023 pokoušel sám, popřípadě prostřednictvím třetích jím pověřených osob, upevnit na opěrnou zídku čidlo sloužící k činnosti závory bez vědomí a souhlasu žalobců.
4. Na takto zjištěný skutkový stav soudy obou stupňů (odvolací soud příklonem k právnímu posouzení věci soudem prvního stupně) aplikovaly ustanovení § 1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“), § 3058 odst. 2 věta první, § 3059 a § 1087 odst. 1 o. z.
5. Důvodnost nároku žalobců na ochranu vlastnického práva dle § 1042 o. z., k němuž soudy obou stupňů dospěly, podmínily řešením předběžné otázky vlastnictví opěrné zídky. Ač jí v souvislosti se stavbou komunikace a parkovací plochy vybudoval na pozemku parc. č. XY se souhlasem jeho tehdejšího vlastníka, pana K. Č., žalovaný, právními účinky kupní smlouvy uzavřené mezi žalobci a právními nástupkyněmi pana Č. se vlastníky opěrné zdi na pozemku parc. č. XY stali žalobci. Jejich dobrá víra v to, že opěrná zídka je ve smyslu § 3058 odst. 2, věta první o. z. součástí pozemku, se odvíjela od zjištění, že ani jejich právní předchůdkyně (S.) o žádných vlastnických problémech týkajících se opěrné zídky se žalobci nehovořila, neboť o nich nevěděla a že zídka nebyla postavena na hranici se sousedním pozemkem, ale ještě uvnitř pozemku parc. č. XY. Přestavek opěrné zídky na sousední pozemek parc. č. XY pak nebyl řešen v intencích ustanovení § 1087 odst. 1 o. z., tj. že by se žalobci stali vlastníky i části pozemku parc. č. XY pod zídkou, neboť dle odvolacího soudu je zde právní skutečnost, jíž je třeba respektovat, a sice smlouva o zřízení služebnosti, jež opravňuje žalobce mít opěrnou zídku umístěnou na části pozemku parc. č. XY ve vlastnictví statutárního města XY.
6. Odvolací soud dále odmítl argument žalovaného, že opěrná zídka je součástí komunikace vybudované na ulici XY a chrání tuto komunikace před tím, aby na ni padala zemina ze zahrady žalobců. Odvolací soud vysvětlil, že žalovaným postavená komunikace je komunikací účelovou dle § 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a citovaný zákon - na rozdíl - od jiných druhů pozemních komunikací v § 12 nestanoví, co je součástí účelové komunikace. Posouzení opěrné zídky jako součásti věci (komunikace) nelze opřít ani o obecné ustanovení § 505 o. z., neboť dle souhrnného technického popisu stavby se stavba skládá ze tří stavebních prvků (částí), a sice komunikace a na ni přiléhající parkovací plochy s opěrnou zídkou. Opěrná zídka a parkovací plocha o výměře 61 m2 se přitom nacházejí výlučně na pozemku parc. č. XY. Opěrná zídka je tak výsledkem stavební činnosti (stavebním dílem) a její výstavba spolu s účelovou komunikací a parkovací plochou jedním stavebníkem ještě neznamená, že je součástí komunikace. Ani parkovací plocha není přitom součástí komunikace, neboť účelová komunikace na ulici XY může sloužit svému účelu i bez této plochy.
7. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný (dále také
„dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, („o. s. ř.“). Má za to, že dovolání je přípustné pro řešení otázky hmotného práva, při jejímž vyřešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a též rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena. Současně ohlašuje jako důvod dovolání nesprávné právní posouzení věci.
Klade přitom tyto otázky: 1) Lze předpokládat ve smyslu § 3058 odst. 2 o. z. dobrou víru nabyvatele, že stavba je součástí nabývaného pozemku i tehdy, pokud významná část stavby evidentně stojí na cizím pozemku? 2) Je vztah mezi § 3059 o. z. a § 1087 o. z. natolik volný, že je možná aplikace § 3059 o. z. i v případech, jejichž parametry není možné srovnávat s parametry přestavku a současně by aplikace ustanovení § 1087 odst. 1 o. z. vedla k rozdělení pozemku? 3) Je přípustná taková aplikace § 3059 o.
z., při které stavba, kterou nabyvatel nabude společně s pozemkem, zůstane zčásti stát na cizím pozemku, a nedojde tak ke sjednocení mezi stavbou a pozemkem pod ní? Je poslední věta § 3059 o. z. fakultativní? 4) Je možno postupem podle § 3058 a § 3059 o. z. nabýt součást věci či příslušenství? 5) Lze posuzovat, zda je opěrná zídka součást komunikace bez toho, aby byly zohledněny stavebně technické parametry dané komunikace a stavebně technické požadavky na její kolaudaci? 6) Lze určit, že je něco samostatnou věcí a nikoli součástí věci, aniž by byla posouzena oddělitelnost tvrzené samostatné věci? Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Žalobci ve vyjádření k dovolání předestřeli k otázce ad 1) skutkovou i právní argumentaci, z níž dovozují dobrou víru opírající se o ustanovení § 3058 odst. 2, věta první, o. z., v níž byli utvrzováni nejen poměrem opěrnou zdí obestavěného prostoru na pozemku parc. č. XY a parc. č. XY, ale i tím, že stavba opěrné zdi byla povolena spolu se stavbou rodinného domu na pozemku parc. č. XY, a že otázka „významnosti“ přesahu, jež není v režimu § 3059 o. z. navíc rozhodná, byla řešena již právním předchůdcem žalobců, panem K. Č., a statutárním městem XY uzavřením smlouvy o budoucí smlouvě o zřízení věcného břemene. Na tuto smlouvu pak navázala i smlouva o zřízení služebnosti uzavřená mezi žalobci a statutárním městem XY, na jejímž základě žalobci získali věcné právo mít opěrnou zídku umístěnou na pozemku obce. K otázkám vymezeným dovolatelem ad 2) a ad 3) žalobci odkázali na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a komentářovou literaturu, jež se jejich řešením již zabývala, a mají za to, že se odvolací soud při jejich řešení od judikatury dovolacího soudu nijak neodchýlil. Za nevýznamné žalobci označili řešení otázek formulovaných dovolatelem pod body ad 4) až ad 6), neboť stala-li se opěrná zídka dle § 3059 o. z. součástí pozemku ve vlastnictví žalobců, pak argument, zda dříve byla součástí komunikace či nikoli, není relevantní. Poukazují rovněž na to, že v rozsahu tam vymezených otázek představuje text dovolání pouhou polemiku se závěry soudů obou stupňů, zda opěrná zídka je součástí komunikace či nikoliv. Zdůrazňují dále, že na této otázce napadený rozsudek odvolacího soudu nestojí. Navíc skutkové okolnosti jsou takové, že zídka se nachází uvnitř pozemku parc. č. XY, tedy cca 2,5 m od hranice s pozemkem žalovaného parc. č. XY, na němž je umístěna stavba komunikace. Opěrná zídka přitom není s komunikací nijak propojena. Naopak tvoří oporu zahrady žalobců na pozemku parc. č. XY a její rovina se v nejvyšším bodě nachází cca 1 m nad úrovní komunikace. V otázce, zda opěrná zeď tvoří součást pozemku, žalobci odkazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 300/2005. Žalobci navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, neboť rozsudek odvolacího soudu je věcně správný.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se přednostně tím, zda dovolání obsahuje obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.), a následně, zda je přípustné.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz)]. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v čem spočívá odchýlení od judikatury dovolacího soudu, a se kterými rozhodnutími Nejvyššího soudu je řešení právních otázek dovolatelem vymezených poměřováno. Pokud má být přípustnost dovolání založena na předpokladu, že napadené rozhodnutí „závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
12. Z judikatury Ústavního soudu se podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [k tomu srovnej bod 39 odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb. (toto stanovisko je - shodně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu - přístupné na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázkám obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání a jejich promítnutí do roviny ústavněprávní pak srovnej např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, či usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18.
13. K přípustnosti dovolání přitom nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového vysloveného závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ustanovení § 241a o. s. ř. ve vazbě na ustanovení § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14).
14. Dovolatel v rozporu se zákonnou úpravou, jakož i judikaturou Nejvyššího soudu (a rovněž Ústavního soudu), v dovolání sice z ustanovení § 237 o. s. ř. vybral dva zákonné předpoklady přípustnosti dovolání a formuloval šest otázek, na něž by měl dát dovolací soud odpověď, nicméně nijak nespojil jím vybrané předpoklady přípustnosti dovolání s každou jednotlivou otázkou, jíž formuloval. Z dovolání tak nebylo možné seznat, kterou otázku má dovolatel za dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu za neřešenou, a kterou odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolatel sice v souvislosti s otázkami vymezenými ad 4) až ad 6) uvádí, že v otázce posouzení opěrné zdi jako součásti věci (komunikace) odvolací soud přijal úvahu, jež odporuje zákonu a judikatuře dovolacího soudu, nicméně neoznačil žádné rozhodnutí, s nímž by v daných otázkách mohl být rozsudek odvolacího soudu poměřován. I Ústavní soud (shodně jako Nejvyšší soud - viz judikatura označená v bodě 11 odůvodnění tohoto usnesení) v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, přitom zdůraznil, že pokud dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při řešení otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval ve vztahu k oné otázce hmotného nebo procesního práva. V přítomné věci nelze naplnění tohoto kritéria přípustnosti shledat a je nutno konstatovat, že dovolatel nedostál v rozporu s § 241a odst. 2 o. s. ř. požadavku na řádné vymezení přípustnosti dovolání jakožto obligatorní náležitostí dovolání. Toto konstatování pak neplatí toliko ve vztahu k otázce formulované ad 2), jejíž řešení je v textu dovolání obsahově spjato s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3282/2021, s jehož závěry má být v intencích důvodu přípustnosti dovolání spočívajícího v odklonu odvolacího soudu od judikatury Nejvyššího soudu poměřováno.
15. Dovolání žalovaného je tudíž, vyjma řešení otázky ad 2), vadné (není věcně projednatelné).
16. Bez vlivu na závěr o věcné neprojednatelnosti dovolání žalovaného (s výjimkou výše uvedenou) považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že dovolání by nebylo dle § 237 o. s. ř. přípustné ani tehdy, i pokud by obsahovalo náležitosti dané § 241a odst. 2 o. s. ř.
17. Základní názorová východiska pro aplikaci § 3059 o. z. jsou předestřena v komentářové literatuře (srov. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474), 2. vydání, 2021, s. 1624 - 1633: M. Králík, J. Spáčil), jež upřednostňují takový přístup k užití citovaného ustanovení odrážející přesvědčení, že „pokud se stavba nachází na některém z pozemků z převážné části, stane se součástí tohoto pozemku a ve vztahu k přesahům stavby na další pozemky se použijí ustanovení o přestavku potud, že jejich podmínky splněny buď budou, anebo nebudou, ale i v takovém případě je stavba součástí pozemku, na kterém převážně leží“. Tento přístup (dle autorů komentáře) pak reflektuje rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, neboť „se snaží o to, aby se stavba stala součástí jednoho z pozemků, na kterém se nachází, a to pozemku, na kterém je převážná část stavby, čímž je dosaženo naplnění superficiální zásady ke stavbě a tomuto pozemku a současně připouští, že i pozemek (pozemky), na kterých se nachází přesahy staveb, mohou připadnout do vlastnictví stavebníka, ale také nemusí.“ Intertemporální ustanovení § 3059 o. z. se zřetelem na současně možnou aplikaci institutu přestavku (§ 1087 o. z.) se pak vztahuje nejen na stavby zřízené po 1. 1. 2014, ale i na stavby postavené před tímto datem.
18. V rozsudku ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4572/2015, jenž byl uveřejněn pod číslem 103/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, Nejvyšší soud uvedl, „že zákonodárce § 3059 větou druhou ObčZ obecně připustil použití režimu přestavku i na stavby zřízené alespoň zčásti na cizím pozemku před nabytím účinnosti ObčZ (k tomu srov. důvodovou zprávu k § 3054 až 3061 ObčZ). Ustanovení § 3059 věty druhé ObčZ naopak nelze vykládat tak, že by stanovilo zvláštní podmínky pro uplatnění institutu přestavku nad rámec § 1087 ObčZ. Smyslem právní úpravy § 3059 ObčZ není zavedení pravidla, aby v případě, kdy je stavba zřízena na některém z pozemků z převážné části, by se ve zbylém rozsahu u dalšího pozemku (pozemků) bez dalšího aplikovalo ustanovení o přestavku. Bylo by totiž v rozporu se zásadami, na nichž je ObčZ založen, aby se mohl stát vlastník stavby vlastníkem cizího pozemku za situace, kdy by si byl vědom toho, že svou stavbu zřídil – byť jen částečně – na cizím pozemku; ObčZ totiž chrání dobrou víru, a nikoliv jednání nepoctivé (srov. například § 6 ObčZ). I pro případy předvídané v § 3059 větě druhé ObčZ platí, že se pro použití přestavku vyžaduje naplnění podmínek obsažených v § 1087 ObčZ. Jinými slovy řečeno, úmysl zákonodárce je třeba vykládat tak, že se prostřednictvím § 3059 věty druhé ObčZ rozšiřuje toliko aplikace ustanovení o přestavku i na stavby zřízené před 1. 1. 2014 alespoň zčásti na cizím pozemku, ale nemodifikují se jím podmínky pro uplatnění přestavku (tj. pro posouzení situace jako přestavku) obsažené v § 1087 ObčZ.“
19. V navazujícím rozsudku ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2851/2015, pak Nejvyšší soud vyložil, že ustanovení § 3059 o. z. „doplňuje přechodná ustanovení § 3054 až 3058 ObčZ tak, že umožňuje, aby se superficiální zásada uplatnila i ve vztahu k pozemku, na němž leží alespoň převážná část stavby; stavba se tak stane součástí toho pozemku, na němž převážně leží; ke zbylým pozemkům zákonodárce připouští uplatnění institutu přestavku.“ Dále se v rozsudku uvádí, že „smyslem právní úpravy § 3059 ObčZ není zavedení pravidla, aby v případě, kdy je stavba zřízena na některém z pozemků z převážné části, by se ve zbylém rozsahu u dalšího pozemku (pozemků) bez dalšího aplikovalo ustanovení o přestavku.“ V usnesení ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1771/2019, pak Nejvyšší soud s odkazem na vlastní prejudikaturu zopakoval, že úpravu přestavku v § 3059 o. z. nelze vykládat stejně jako úpravu přestavku v § 1087 o. z., neboť pak by speciální úprava v § 3059 o. z. neměla naprosto žádný smysl, protože by jistě bylo možné vystačit si jen s úpravou podle § 1087 o. z.
20. V rozsudku ze dne 31. 3. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3282/2021, na nějž v dovolání upozornil žalovaný, Nejvyšší soud poukázal na to, že „ustanovení § 3059 o. z. představuje ve vztahu k převážné části pozemku právní normu s relativně neurčitou hypotézou, to jest právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud by mohl úvahu odvolacího soudu o „převážné části stavby“ zpochybnit pouze v případě, že by byla zjevně nepřiměřená.“ V rozsudku dále Nejvyšší soud vyložil, že pro zákonný pojem „převážná část stavby“ není dostatečný parametr „nadpoloviční většiny“, ale současně nemusí být splněn ani požadavek přestavku dle § 1087 o. z. Judikatorně se proto ukotvuje závěr, že pojem „převážné části stavby“ na pozemku, s nímž se pojí právní důsledek vyplývající z § 3059 o. z. odpovídá případům, „kdy ve srovnání s dalším či dalšími pozemky bude na daném pozemku zjevná, zřetelná, jasně převažující část stavby.“ Zohledněn pak má být „především rozsah zastavěného prostoru a ve výjimečných případech pak i další hlediska jako objem stavby a hospodářský význam jejích částí.“
21. Konfrontuje-li dovolací soud právní posouzení věci přijaté odvolacím soudem, jakož i soudem prvního stupně, v otázce určující aktivní legitimaci žalobců v řízení o žalobě na ochranu vlastnického práva (o negatorní žalobě) dle § 1042 o. z., a sice stala-li se stavba opěrné zdi dle § 3059 o. z. s přihlédnutím k § 3058 odst. 2, věta první o. z. součástí pozemku parc. č. XY, jenž žalobci nabyli kupní smlouvou s právními účinky ke dni 8. 6. 2022, s výše připomenutou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nezbývá než konstatovat, že rozsudek odvolacího soudu je s vyslovenými judikatorními závěry v souladu; dovolání žalovaného by tak pro řešení otázek vymezených ad 1) až ad 3) ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné nebylo.
22. V poměrech projednávané věci bylo v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem) postaveno najisto, že vlastníkem stavby opěrné zdi byl k 1. 1. 2014 jako zhotovitel žalovaný, který ji se souhlasem tehdejšího vlastníka pozemku parc. č. XY, pana K. Č., postavil v převážně části na tomto pozemku a bez souhlasu statutárního města XY i na pozemku parc. č. XY. Jelikož ke dni účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nedošlo ke sjednocení vlastnictví stavby opěrné zdi a pozemků, na nichž se stavba nacházela, a dotčení vlastníci ve smyslu vyhovět superficiální zásadě celou situaci neřešili (vyjma K. Č., jenž uzavřel se statutárním městem XY smlouvu o budoucí smlouvě o zřízení věcného břemene z důvodu přesahu zdi na pozemek parc. č. XY), nemohl nastat právní důsledek předvídaný ustanovením § 3054 o. z. a v souladu s obnovením superficiální zásady být cestou zákona sjednoceno vlastnictví stavby opěrné zdi s vlastnictvím pozemků, na nichž byla vybudována. K dodatečnému sjednocení vlastnictví pak v modifikované podobě došlo až v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy mezi žalobci jako kupujícími a S. S. a S. Č. (dědičkami po panu K. Č.) jako prodávajícími ve smyslu § 3059 o. z. s přihlédnutím k § 3058 odst. 2, věta první o. z. Soudy obou stupňů po skutkové i právní stránce jednoznačně a srozumitelně odůvodnily dobrou víru žalobců v to, že s pozemkem parc. č. XY a domem na něm stojícím nabývají jako součást koupí nabývaného pozemku i opěrnou zeď, jež se převážnou částí (v délce 76 % ku 24 %, zastavěný prostor 8.360 m2 ku 2.640 m2) nachází na pozemku parc. č. XY (viz body 11, 28 a 34 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 15 a 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Sluší se zdůraznit, že dovolatelovy námitky nesené argumentací „o významné části stavby opěrné zdi na cizím pozemku“, o nenaplnění parametrů přestavku u přesahu části opěrné zdi na pozemek parc. č. XY jako podmínky pro aplikaci § 3059 o. z., respektive pochybnosti o užití citovaného ustanovení v případě, že stavba v rozsahu přesahujícím na cizí pozemek nesplňuje parametry přestavku dle § 1087 o. z., by se zřetelem na judikaturu Nejvyššího soudu nebyly způsobilé konkluze odvolacího soudu zpochybnit.
23. Dovolání by dle § 237 o. s. ř. nebylo přípustné ani pro řešení otázek žalovaným formulovaných pod ad 4) až ad 6), a sice hned ze dvou důvodů.
24. Námitky týkající se přináležitosti stavby opěrné zídky ke komunikaci, jež byla společně se zídkou a parkovací plochou vybudována, jsou neseny výlučně skutkovou argumentací. Žalovaný odkazuje na stavebně technické parametry komunikace, polemizuje se soudem ohledně zjištění, jaký účel zídka ve vztahu ke komunikaci a pozemku parc. č. XY plní, a zpochybňuje i to, že zídka nepřisedá ke komunikaci, ale k parkovací ploše, kterou za „stavebně technickou věc“ nepovažuje. Na základě vlastního skutkového náhledu pak formuluje právní posouzení povahy opěrné zídky jako součásti komunikace, a zpochybňuje aplikaci § 3059, respektive § 3058 odst. 2, věta první, o. z. na daný případ. Dovolatel ovšem pozapomíná na fakt, že s účinností od 1. 1. 2013 skutkové námitky přípustnost dovolání nezakládají, neboť komplementárně se s některým z důvodů přípustnosti dovolání uplatní jediný důvod dovolání, jímž je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, respektive na zpochybňování skutkových konkluzí odvolacího soudu (srovnej opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch, které v dovolání na podporu svých právních argumentů zformuluje sám dovolatel (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Skutkové závěry odvolacího soudu jsou pak, jak se podává z bodů 17 a 18 odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku, zcela odlišné, přičemž logicky vycházejí z toho, že opěrná zídka byla postavena uvnitř pozemku parc. č. XY a netvoří ani hranici s pozemkem žalovaného, na němž byla komunikace vybudována. Rovněž popis umístění zídky ve vztahu ke komunikaci, potažmo parkovací ploše, je skutkovým zjištěním odvolacího soudu, jehož správnost nemůže být v dovolacím řízení zpochybněna.
25. Dále rozsudek odvolacího soudu není na řešení otázek ad 4) až ad 6) založen, a v poměrech přítomné právní věci tak absentuje obecný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva závisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Odvolací soud sice v odůvodnění rozsudku předestřel důvody, kterými zpochybnil argumentaci dovolatele o povaze zídky jako součásti komunikace, nicméně činil tak z procesní potřeby reagovat na námitky žalovaného, s nimiž se soud prvního stupně nevypořádal. Podstatnou konkluzí odvolacího soudu, proti níž se žalovaný logicky ani nemohl vymezit, je konstatování, že zídka je stavbou (stavebním dílem) vzniklým v důsledku stavební činnosti. Takovou stavbu pak mají na zřeteli právě ustanovení § 3059 a § 3058 odst. 2, věta první o. z., když normují v duchu prosazení superficiální zásady transformaci stavby jako samostatné věci ve smyslu občanskoprávním v součást pozemku.
26. Protože dovolání žalovaného není věcně projednatelné a v rozsahu otázky vymezené ad 2) ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
27. Jelikož žalovaný uvedl, že dovoláním napadá celý výrok I rozsudku odvolacího soudu, zabýval se dovolací soud i tou částí napadeného výroku, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku II o nákladech řízení. Proti označené části výroku I rozsudku odvolacího soudu však dovolání není objektivně - ze zákona - přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
28. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3, věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože žalovaný nebyl v dovolacím řízení procesně úspěšný (jeho dovolání bylo odmítnuto) a žalobcům vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalovaný povinen žalobcům tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 5 553,90 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) při zastupování dvou osob ve výši 4 140 Kč (tarifní hodnota předmětu řízení činí 30 000 Kč) - § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 9 odst. 1 a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „advokátní tarif“) a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450,- Kč - § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 963,90 Kč.
29. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalobců, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1 část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 10. 3. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu