U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Pavla Příhody v právní
věci žalobkyně TIME : SERVICE, a. s., se sídlem v Praze 7, Tusarova 453/41,
identifikační číslo osoby 63999820, zastoupené Mgr. Janem Pacovským, LL.M.,
advokátem se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady 433/10, proti žalované euroAWK
s. r. o., se sídlem v Praze 10, Konopišťská 739/16, identifikační číslo osoby
43965717, zastoupené JUDr. Pavlem Weikertem, advokátem se sídlem v Praze 2,
Italská 2561/47, o zaplacení částky 525 391 Kč s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 63/2013, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2016, č. j. 6 Cmo 370/2015-243,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 12 971 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám jejího advokáta.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 26. 7. 2016, č. j. 6
Cmo 370/2015-243, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) podala žalobkyně
dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že rozhodnutí odvolacího
soudu „závisí jednak na vyřešení právní otázky, která by měla být dovolacím
soudem vyřešena odlišně od dosavadní rozhodovací praxe, a zároveň závisí na
vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
V souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č.
293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení
uplatní občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelkou předložené otázky platnosti (neplatnosti) komisionářské
smlouvy, bezdůvodného obohacení z neplatného právního úkonu a náhrady škody
podle § 268 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31.
12. 2013, nesplňují kritéria stanovená v § 237 o. s. ř., neboť na řešení těchto
otázek rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Dovolatelka pomíjí, že podle
dikce § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost,
že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí
závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí
určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn.
29 NSČR 53/2013, které je veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná
rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách a v němž Nejvyšší soud
zdůraznil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel
jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku
hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).
Odvolací soud, odkazuje na důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2014,
sp. zn. 29 Cdo 4432/2013, dospěl k závěru, podle kterého k uzavření
komisionářské smlouvy nedošlo. Otázku platnosti (neplatnosti) komisionářské
smlouvy s ohledem na tento závěr vůbec neposuzoval, a nezabýval se proto ani
případným bezdůvodným obohacením spočívajícím v plnění z neplatného právního
úkonu ani náhradou škody způsobené neplatným právním úkonem.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že právní posouzení věci odvolacím
soudem odpovídá níže uvedené judikatuře dovolacího soudu citované v již
zmíněném usnesení sp. zn. 29 Cdo 4432/2013 (ústavní stížnost podaná proti
tomuto usnesení byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního
soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 2928/14). Nejvyšší soud se od řešení
přijatého v této judikatuře nehodlá odchýlit (neshledává důvod, proč by měl
příslušné otázky řešit jinak).
Konkrétně závěr odvolacího soudu, podle něhož jednatel žalované společnosti
Ing. J. H., který podle společenské smlouvy a zápisu způsobu jednání v
obchodním rejstříku nebyl oprávněn jednat jménem žalované samostatně, ale pouze
společně s dalším jednatelem, nemohl jednat za žalovanou samostatně jako
zmocněnec na základě generální plné moci, je v souladu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2007, sp.
zn. 29 Odo 1082/2005, uveřejněný pod číslem 17/2008 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo
943/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 29 Cdo
3191/2010, či obdobně rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 11/2006,
uveřejněný pod číslem 76/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na
uvedeném závěru pak není způsobilá ničeho změnit ani dovolatelkou zdůrazněná
skutečnost, že další z jednatelů A. K. byl oprávněn jednat jménem žalované
společnosti samostatně (Ing. J. H. samostatné jednatelské oprávnění
nesvědčilo).
Jednal-li jménem žalované jednatel, který nebyl oprávněn činit jejím jménem
právní úkony samostatně, ale pouze společně s dalším jednatelem, nelze takový
projev vůle považovat za projev vůle žalované (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 265/2007, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura číslo 4, ročník 2008, pod číslem 51, či rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2010, a ze dne 24. 10. 2012, sp.
zn. 29 Cdo 3191/2010). Proto jsou pro posouzení přípustnosti dovolání bez
právního významu i úvahy dovolatelky, podle nichž je jedním ze základních
principů výkladu smluv priorita takového výkladu, který nezakládá neplatnost
smlouvy, anebo možnost zhojení absolutní neplatnosti smlouvy dlouhodobou praxí
mezi stranami, jakož i odkazy na ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, která nelze aplikovat na právní vztahy vzniklé do 31. 12. 2013 (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014,
uveřejněný pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Závěr odvolacího soudu o neexistenci bezdůvodného obohacení na straně žalované
se opírá o skutková zjištění, podle kterých žalovaná v předmětném období
(květen 2009) reklamní plochy vlastněné dovolatelkou neužívala, ani od ní
nepřijímala žádná jiná plnění, a je proto zcela v souladu s ustálenou
judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
1. 2009, sp. zn. 33 Odo 1154/2006).
Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích
právní otázky vytyčené dovolatelkou – správné, přitom Nejvyšší soud vychází
(musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch
skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve
zformuluje sama dovolatelka (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo
3829/2011, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo
4245/2014).
Taktéž závěr odvolacího soudu, podle kterého žalovaná není odpovědná za škodu,
jež měla být dovolatelce způsobena podpisem komisionářské smlouvy
„neoprávněnou“ osobou, je zcela v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího
soudu. Jak Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 29
Odo 198/2002, uveřejněném pod číslem 58/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, či ve výše citovaném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 265/2007, posuzování
případné dobré víry dovolatelky by mohlo mít význam pouze tehdy, jestliže by
jménem žalované jednala osoba zapsaná v obchodním rejstříku jako její
statutární orgán, a to způsobem uvedeným v obchodním rejstříku; tak tomu ovšem
v projednávané věci nebylo.
Ačkoliv dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno též v rozsahu
prvního výroku, kterým odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně
ve výroku o náhradě nákladů řízení, dovolatelka v této jeho části neuvedla, v
čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a důvod dovolání.
Předmětný nedostatek nelze již odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání,
během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.),
uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v daném rozsahu posoudit
přípustnost dovolání.
Dovolání v rozsahu týkajícím se druhého výroku rozsudku odvolacího soudu,
kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není vzhledem k §
238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž
úhradě byla dovolatelka tímto výrokem zavázána (38 725 Kč), nepřevyšuje částku
50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn.
29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně částečně jako vadné a částečně jako
nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. 1. 2017
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu