Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele O. K., zast. JUDr. Janem Březinou, MLaw, advokátem, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. května 2023, č. j. 9 As 20/2023-23, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí stěžovatel byl dne 29. 6. 2022 zadržen Policií ČR. Stejného dne mu bylo sděleno podezření ze spáchání přečinu a zahájeno trestní stíhání. Následující den, tj. 30. 6. 2022, se na služebnu policie dostavil jeho advokát za účelem přípravy obhajoby. Přítomný policejní příslušník mu poradu neumožnil s odůvodněním, že potřebuje souhlas soudce.
3. Tento postup napadl stěžovatel ve správním soudnictví žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu [§ 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ("s. ř. s.")], kterou městský soud odmítl s tím, že správním soudům nepřísluší přezkoumávat úkony policie v trestním řízení. Tento závěr potvrdil Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem.
4. Stěžovatel odkazuje na názor Ústavního soudu vyslovený u skutkově stejného případu v usnesení ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2355/15 . V jeho nezohlednění shledává odmítnutí spravedlnosti ze strany obecných soudů a zásah do práva na obhajobu.
5. Dále namítá nesprávnost rozlišovacího hlediska mezi tím, kdy policie vystupuje jako správní orgán a kdy jako orgán činný v trestním řízení. Namísto soudy využitého postavení osoby (stěžovatel je zde trestně stíhaná osoba) by měl být hraničním hlediskem právní předpis, na základě kterého policie postupuje. V projednávaném případě policista vykonával úkony (dohled nad zadrženými osobami) svěřené § 28 až § 33 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky ("zákon o policii"), a proto měl postavení správního orgánu. Tímto posouzením se soudy dopustily zjevného právního omylu a zasáhly tak i do práva chráněného článkem 6 Úmluvy. Přezkum jednání policisty, který učinila Policie ČR k podnětu stěžovatele, není dostatečný, řádný přezkum může činit pouze soud.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi ustáleně zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 Ústavy) a nepřísluší mu zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavním pořádkem a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Jako protiústavní lze hodnotit nesprávnou aplikaci či interpretaci podústavního práva pouze tehdy, pokud nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, pomíjí možný jiný ústavně konformní výklad, je výrazem nepředvídatelné interpretační libovůle, případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
8. Hlavní námitkou stěžovatele je otázka rozlišení úkonů příslušníka Policie ČR, které činí jako správní orgán a jako orgán činný v trestním řízení.
9. Nejvyšší správní soud v projednávané věci vycházel z ustálené judikatury týkající se tohoto rozlišení (bod 14 napadeného rozsudku), která opakovaně obstála i v přezkumu Ústavním soudem (usnesení ÚS ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 1974/09 ; ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 2661/13 , body 5 a 6; či nejnověji ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1352/19 , body 11 a 12). V posledně uvedeném rozhodnutí Ústavní soud výslovně uvedl, že "není [...] rozhodující, v jakém právním předpise je [pravomoc orgánu] zakotvena (hledisko systému právního řádu), nýbrž jaká je jeho povaha a jím sledovaný účel, a tudíž v řízení jaké povahy je následně proti němu možno uplatňovat ochranu (hledisko systému práva)" (bod 12). Obdobně odmítl hledisko podle použitého právního předpisu pro naprostou nejednoznačnost ochrany, kterou by měla osoba využít (nález ÚS ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 3173/16 , bod 44).
10. Ústavní soud proto neshledal, že by výklad podústavního práva provedený Nejvyšším správním soudem nebyl v souladu s ústavním pořádkem. Příslušník policie vystupoval jako orgán činný v trestním řízení, stěžovatel byl umístěn do cely předběžného zadržení v souvislosti s trestním řízením vedeným proti jeho osobě. V době tvrzeného zásahu již vůči němu bylo zahájeno trestní stíhání. V takovém případě hledisko systému práva jednoznačně vede k aplikaci trestních předpisů, stěžovatel se proti postupu příslušníka policie měl bránit prostředky trestního práva.
V úvahu přicházelo podání žádosti o přezkum podle § 157a zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (viz nález ÚS sp. zn. II. ÚS 3173/16 , body 46 až 49). S ohledem na bezprostřednost dohledu státního zástupce nad trestním řízením lze navíc postup podle trestních předpisů považovat za účinnější, neboť umožňuje případnou nezákonnost odstranit rychleji, nežli ve správním soudnictví (k účinnosti dohledu státního zastupitelství viz body 51 až 56 tamtéž).
11. Usnesení Ústavního soudu nejsou obecně závazná, proto nelze postup soudu, který usnesení Ústavního soudu (vydané v jiné, nežli v projednávané věci) neaplikuje, označit bez dalšího za odepření soudní ochrany a porušení práva na spravedlivý proces. V usnesení ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2355/15 , na které stěžovatel ve stížnosti odkazuje, navíc Ústavní soud zmínil případnou možnost podání žaloby na ochranu proti nezákonnému zásahu příslušníka Policie ČR v obdobné situaci zcela nad rámec rozhodnutí, těmito slovy je ostatně bod 21 uvedeného usnesení uvozen.
12. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. srpna 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu