Vyloučení přezkumu ve správním soudnictví v případě zásahu orgánů činných v trestním řízení
U 7/99 SbNU 525
Vyloučení přezkumu ve správním soudnictví v případě zásahu orgánů činných v trestním řízení Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ADVANTAGE CARS, s. r. o., sídlem Koněvova 342/123, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Milanem Partíkem, advokátem, sídlem Slezská 949/32, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. února 2019 č. j. 10 As 281/2018-29 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2018 č. j. 9 A 205/2017-56, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Policie České republiky, Obvodního ředitelství Policie Praha III, sídlem Trousilova 1121/3, Praha 8 - Kobylisy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť v jejich vydání spatřuje porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka je obchodní společností, jejímž předmětem podnikání je nákup a prodej zejména luxusních vozidel. Stěžovatelka zakoupila dne 12. 8. 2017 ve Spolkové republice Německo vozidlo Mercedes-Benz, následně se dne 14. 8. 2017 do provozovny stěžovatelky dostavili příslušníci vedlejšího účastníka (dále též "policejní orgán") a vyzvali stěžovatelku k vydání vozidla s příslušenstvím. Stěžovatelka s policejním orgánem spolupracovala a vozidlo vydala. Policejní orgán přípisem ze dne 22. 8. 2017 odmítl vozidlo vrátit s odůvodněním, že obdržel oznámení od německé policie, že vozidlo bylo v Německu nahlášeno jako odcizené a že okolnosti zakoupení vozidla stěžovatelkou byly podezřelé.
3. Proti výše uvedenému zásahu policejního orgánu podala stěžovatelka ústavní stížnost, v níž namítala, že policie vydala několik rozdílných dokumentů. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost usnesením sp. zn. I. ÚS 3148/17 ze dne 8. 11. 2017 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) s odůvodněním, že ačkoliv policie postupovala zmatečně, neshledal, že by svým postupem porušila ústavně garantovaná práva stěžovatelky. V mezidobí, kdy Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti stěžovatelky, byla stěžovatelka vyrozuměna policejním orgánem o tom, že vozidlo bylo podle § 34a odst. 6 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Policii České republiky") vydáno do Německa původnímu vlastníkovi.
4. Následně stěžovatelka podala dne 30. 11. 2017 správní žalobu k ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu podle § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "soudní řád správní"). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního. Městský soud vycházel z toho, že policejní orgán nevystupoval v rámci tvrzených zásahů v pozici správního orgánu, ale jako orgán činný v trestním řízení, neboť skutečným důvodem zajištění vozidla byly okolnosti týkající se podezření z odcizení vozidla zakládající důvodný předpoklad, že o jeho zajištění nebo vydání požádá jiný stát prostřednictvím mezinárodní právní pomoci. Ačkoliv policie v průběhu času měnila právní důvody, na základě kterých bylo vozidlo zajištěno, městský soud nepochyboval o tom, že materiálně realizovala právě předběžné zajištění věci podle § 34a zákona o Policii České republiky.
5. Stěžovatelka napadla výše uvedené usnesení městského soudu kasační stížností u Nejvyššího správního soudu, v níž zopakovala svou argumentaci z předchozího řízení u městského soudu. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl napadeným rozsudkem, ve kterém se ztotožnil s názorem městského soudu, a k názoru stěžovatelky, že jí byla postupem městského soudu odepřena ochrana jejích práv, dále poznamenal, že stěžovatelka se mohla připojit jako poškozená k trestnímu stíhání vedenému v Německu.
6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že jí byl odepřen přístup ke spravedlnosti, když postup policejního orgánu nebyl podroben přezkumu žádného orgánu. Stěžovatelka především obsáhle popisuje průběh její předchozí komunikace s policejním orgánem. Státní zastupitelství se odmítlo podnětem stěžovatelky k výkonu dozoru nad postupem policejního orgánu zabývat s odůvodněním, že policejní orgán v dané věci nevystupoval jako orgán činný v trestním řízení, a soudy ve správním soudnictví pak odmítly meritorní přezkum postupu policejního orgánu s tím, že v dané věci vystupoval policejní orgán jako orgán činný v trestním řízení. V této souvislosti odkazuje stěžovatelka na nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 3173/16 (N 44/84 SbNU 499), v němž Ústavní soud konstatoval, že není možné, aby orgány veřejné moci vzájemně popíraly svoji pravomoc a vůbec se nezabývaly podstatou tvrzeného zásahu do základních práv. Dále je stěžovatelka toho názoru, že postup policejního orgánu, stejně jako § 34a zákona o Policii České republiky, je v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť neposkytuje vlastnickému právu osoby vydávající žádnou ochranu a upřednostňuje práva cizího státu před právy vlastních občanů. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (srov. např. usnesení ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 3624/15 ). S ohledem na právě uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení stěžovatelčiných ústavních práv nedošlo.
10. Ústavní soud se ztotožnil se závěry obou napadených rozhodnutí správních soudů. Z okolností daného případu je zjevné, že skutečným důvodem pro zajištění vozidla bylo od počátku podezření z jeho odcizení v cizím státě, což zakládalo důvodný předpoklad uvedený v § 34a zákona o Policii České republiky, že o zajištění nebo vydání vozidla požádá cizí stát. Vedle toho si ovšem Ústavní soud nemohl nevšimnout zmatečného postupu policejního orgánu, který v daném případě vydal několik odlišných rozhodnutí, resp. jejich odůvodnění.
Ústavní soud se nicméně shoduje s oběma správními soudy a nemá pochyb o tom, že výše uvedené úkony policejního orgánu byly materiální realizací předběžného zajištění věci podle § 34a zákona o Policii České republiky. Co se však týče merita věci, tedy jestli byl policejní orgán při zajištění a vydání vozidla v pozici orgánu činného v trestním řízení či v pozici správního orgánu, Ústavní soud přisvědčil závěrům správních soudů v jejich výkladu § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.
11. Stěžovatelka se bránila proti postupu policejního orgánu prostřednictvím tzv. zásahové žaloby. Soudní kontrola zákonnosti zásahu správního orgánu ve smyslu § 82 a násl. soudního řádu správního se však pohybuje jen v hranicích veřejné správy, a proto lze napadnout pouze takové zásahy orgánů, které patří do působnosti orgánů veřejné správy. Z judikatury správních soudů pak plyne, že ze soudního přezkumu ve správním soudnictví jsou vyloučeny ty případy, kdy se žalovaná nachází v pozici orgánu činného v trestním řízení (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005 č. j. 2 Aps 2/2004-69 a ze dne 18. 2. 2010 č. j. 7 Aps 1/2010-53).
12. Jak již uvedly oba správní soudy, ustanovení § 34a zákona o Policii České republiky bylo do zákona vloženo novelou provedenou zákonem č. 105/2013 Sb., o změně některých zákonů v souvislosti s přijetím zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, přičemž do 31. 12. 2013 bylo totožné ustanovení obsaženo v § 441a trestního řádu. Lze tedy konstatovat, že policejní orgán, který zajistil a následně vydal vozidlo do jiného státu na základě dřívější úpravy, prováděl úkony orgánu činného v trestním řízení, a tudíž nejednal jako správní orgán.
Správní soudy tedy postupovaly správně, když odmítly soudní přezkum úkonů orgánu činného v trestním řízení, neboť podle čl. 2 odst. 2 Listiny lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. V soudním řízení správním je tak poskytována ochrana veřejným subjektivním právům (§ 2 s. ř. s.), kdežto v trestním řízení v rámci mezinárodní justiční (nikoli tedy správní) spolupráce poskytuje jeden stát prostřednictvím svých orgánů součinnost při naplňování účelů trestního řízení v jiném státě.
Pro určení povahy zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod není proto rozhodující, v jakém právním předpise je jeho pravomoc zakotvena (hledisko systému právního řádu), nýbrž jaká je jeho povaha a jím sledovaný účel, a tudíž v řízení jaké povahy je následně proti němu možno uplatňovat ochranu (hledisko systému práva); ochrany před zásahem do tvrzeného vlastnického práva podle § 34a zákona o Policii je proto třeba se dovolávat cestou prostředků trestního řízení, neboť zde policejní orgán České republiky v trestním řízení poskytuje součinnost při naplňování účelů trestního řízení podle zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů.
13. Závěrem lze dodat jen to, že v případě nečinnosti státního zástupce ve vytýkaném směru se měla stěžovatelka obrátit na nadřízeného státního zástupce se žádostí o zjednání nápravy formou výkonu dohledu. Ústavní soud však nemůže zrušit věcně správná a ústavně konformní rozhodnutí správních soudů. Podnětem, který vedl stěžovatelku k tomu, aby požadovala ochranu cestou správního soudnictví, bylo totiž naopak věcně nesprávné vyjádření státního zástupce. Konečně je třeba podotknout, že stěžovatelka nebyla, jakožto případná poškozená trestným činem, připravena o možnost domáhat se ochrany svých práv, jak na to byla v soudním řízení správním upozorněna.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.