Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky) o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 802/56, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2023 č. j. 5 Tdo 119/2023-2989, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. července 2022 sp. zn. 3 To 2/2022 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2021 č. j. 48 T 1/2021-2489, a s ní spojeným návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a návrhem na přednostní projednání, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zároveň navrhl, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí a podle § 39 zákona o Ústavním soudu projednal ústavní stížnost přednostně.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 a 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku. Těch se podle městského soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že ačkoliv byl již odvolán z funkce statutárního ředitele poškozené společnosti, požádal jejího advokáta, aby pohledávka společnosti (vyplývající z rozhodčího nálezu, který jí přiznal nárok na zaplacení částky 5 024 686,40 Kč) byla splněna na jeho soukromý bankovní účet (jednání pod bodem I. napadeného rozsudku). Dále stěžovatel, jakožto jediný akcionář poškozené společnosti, a druhý obžalovaný (bratr stěžovatele), jakožto člen jejího představenstva, bez právního důvodu vyvedli peněžní prostředky z dispozice společnosti na účty společností, za něž jednali různí známí stěžovatele (jakožto tzv. bílí koně), přičemž tyto prostředky byly užity na splacení stěžovatelova soukromého úvěru nebo k obchodům s cennými papíry, čímž byla poškozené společnosti způsobena škoda ve výši 24 018 451 Kč (jednání pod bodem II. rozsudku). Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a k trestu zákazu činnosti spočívajícího v činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, kontrolního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, příp. prokuristy, a to na dobu sedmi let. Poškozená společnost byla se svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Soud odmítl stěžovatelovy námitky s tím, že by nebyl způsobilý účastnit se trestního řízení. Ze znaleckého zkoumání vyplynulo, že stěžovatel se léčí s forenzně nevýznamnou úzkostně depresivní poruchou. Ošetřující lékař soudu potvrdil, že po ukončení pracovní neschopnosti (v zaměstnání učitele) je stěžovatel schopen účasti na hlavním líčení. Soud dospěl k závěru, že při všech hlavních líčeních byl stěžovatel plně orientován, adekvátně reagoval na vývoj řízení a využíval svých procesních práv.
3. Jde-li o jednání pod bodem I. rozsudku, dospěl městský soud k závěru o stěžovatelově vině zejména na základě svědeckých výpovědí osob spojených s poškozenou společností, listinných důkazů a záznamů elektronické komunikace mezi jednajícími osobami. Těmito důkazy bylo především prokázáno, že žádná z relevantních osob nevěděla o údajném postoupení pohledávky poškozené společnosti na stěžovatele. Smlouva, kterou k tomu mělo dojít, byla podle soudu antidatována. Důkazy rovněž potvrdily, že pokyn k zaslání peněz z dané pohledávky na stěžovatelův soukromý účet byl udělen v době, kdy stěžovatel již věděl, že byl odvolán z funkce statutárního ředitele poškozené společnosti.
Prostředky, které byly na tento účet skutečně připsány, stěžovatel obratem přeposlal na bankovní účty jiných osob, čímž ztížil možnost jejich vrácení poškozené společnosti. V části týkající se bodu II. napadeného rozsudku dospěl soud k závěru o stěžovatelově vině zejména na základě svědeckých výpovědí, z nichž vyplynulo, že poškozená společnost byla v době, kdy z ní stěžovatel nechal vyvést finanční prostředky, ve špatné ekonomické situaci, v níž postrádalo logický i ekonomický smysl poskytovat prostředky dalším subjektům.
Žádné důkazy naopak nepotvrdily, že by se jednalo o půjčky poskytnuté "spřáteleným" společnostem, fakticky ovládaným stěžovatelem (ostatně ty ani nebyly vyzvány k jejich vrácení). K jejich zaúčtování jako "půjček" došlo pouze na příkaz stěžovatele. Následně tyto společnosti, jinak nevyvíjející další ekonomickou činnost, o poskytnuté prostředky přišly při obchodování s cennými papíry. Městský soud odmítl stěžovatelovu obhajobu, že fakticky škodu způsobil pouze sobě, neboť byl jediným akcionářem poškozené společnosti.
Jde totiž o dvě odlišné majetkové podstaty a z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že i v takové situaci se může akcionář dopustit trestného činu zpronevěry.
4. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatel, druhý obžalovaný, státní zástupce i poškozená společnost odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem tak, že zrušil rozsudek městského soudu ve výroku o vině týkajícího se jednání pod bodem II. napadeného rozsudku, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Sám nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinného ze spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.
Popis jednání ponechal vrchní soud bez podstatných změn. Za trestnou činnost stěžovatele nově odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a k trestu zákazu činnosti spočívajícího v činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, kontrolního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, příp. prokuristy, a to na dobu pěti let. Poškozenou společnost odkázal s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchní soud se ztotožnil s podstatnými skutkovými závěry městského soudu, který provedl ve věci dokazování v dostatečném rozsahu.
U většiny odvolacích námitek odkázal stěžovatele na vyčerpávající odůvodnění napadeného rozsudku. Vrchní soud nicméně dospěl k závěru o jiném postavení stěžovatele u jednání pod bodem II. rozsudku. Stěžovatel nebyl pachatelem zpronevěry, nýbrž tím, kdo pachateli (druhému obžalovanému) udílel pokyny ke spáchání trestného činu.
5. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Většinu stěžovatelových námitek vyhodnotil Nejvyšší soud jako polemiku se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, kterou nelze obsahově podřadit pod žádný dovolací důvod. Mezi obsahem provedených důkazů a závěry soudů neshledal Nejvyšší soud žádný relevantní rozpor. Stěžovatelovo jednání soudy správně kvalifikovaly. Stěžovateli dal Nejvyšší soud za pravdu, že znalec zkoumající stěžovatelův duševní stav neměl být ve věci přibrán a následně vyslechnut, neboť již nesplňoval podmínku bezúhonnosti (v mezidobí byl odsouzen v trestním řízení).
Toto procesní pochybení však podle Nejvyššího soudu nemělo vliv na rozhodnutí o stěžovatelově vině. Znalec se vyjadřoval ke stěžovatelově způsobilosti účastnit se trestního řízení a již odvolací soud označil tento důkaz za zcela nadbytečný. Stěžovatelova schopnost účasti na trestním řízení vyplývala ze zpráv jeho ošetřujícího lékaře a stěžovatelova vystupování před soudem. Obdobné pochybení Nejvyšší soud shledal i v přibrání znalce z oboru ekonomiky. Ten totiž ve věci nejprve vystupoval jako konzultant policejního orgánu a teprve poté byl přibrán jako znalec.
Rozdílnost obou činností podle Nejvyššího soudu vylučuje, aby je v jedné trestní věci vykonávala tatáž osoba. Ani toto pochybení nemohlo být podle Nejvyššího soudu důvodem zrušení napadených rozhodnutí. I tento znalecký posudek lze považovat za nadbytečný a neměl vliv na posouzení stěžovatelovy viny. Za relevantní pochybení nepovažoval Nejvyšší soud ani to, že doklady účetnictví, s kterými pracoval znalec, nebyly součástí spisu, kde by je měla k dispozici obhajoba. Podle Nejvyššího soudu si mohla obžaloba tyto listiny vyžádat.
6. Stěžovatel namítá, že soudy odmítly provést důkazy, které byly způsobilé prokázat nutnost zprostit stěžovatele obžaloby. Jde-li o jednání pod bodem I. rozsudku, nebylo během trestního řízení nikdy zpochybněno, že by stěžovatel uzavřel s poškozenou společností řádnou smlouvu o postoupení pohledávky. Náležitosti vůle (jako podmínky uzavření řádné smlouvy) mohly soudy zjistit toliko výslechem postupitele a postupníka. To však neučinily. Ověřit datum uzavření smlouvy mohly objektivními důkazy (např. znaleckým nebo forenzním zkoumáním), což rovněž neučinily. Jde tedy o opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu. U jednání pod bodem II. rozsudku považuje stěžovatel za opomenutý důkaz vyjádření znaleckého ústavu o tom, že neměl k dispozici podklady, které měl k dispozici znalec obžaloby. Bez těchto podkladů nebylo možné objasnit pozadí postoupení dotyčných pohledávek.
7. Další stěžovatelem navržené důkazy soudy sice provedly, avšak dovodily z nich závěry, které jsou s jejich obsahem v extrémním rozporu. Z těchto důkazů (konkrétně svědeckých výpovědí a záznamů emailové komunikace) podle stěžovatele jasně vyplynulo, že pokyn k zaslání peněz byl udělen ještě před odvoláním z funkce. Jde-li o jednání pod bodem II. rozsudku jsou závěry soudů rovněž v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů, neboť z nich vůbec nevyplývají (resp. jsou pouhými spekulacemi soudů). Tyto úvahy soudů navíc podle stěžovatele odporují ústavnímu pravidlu, že nikdo nesmí být zbaven osobní svobody pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Podle stěžovatele se kvůli chybějícímu účetnictví nepodařilo zjistit, zda smluvní závazek byl splněn, čímž nelze považovat za prokázanou nezbytnou podmínku pro stěžovatelovo odsouzení. Šlo-li o řádně zaúčtované půjčky, nemohlo jít podle stěžovatele o trestný čin. Došlo-li k postoupení daných pohledávek, nemůže být poškozenou uvedená společnost, nýbrž eventuálně ten subjekt, který pohledávku nabyl.
8. Dále stěžovatel namítá, že závěr o jeho vině soudy opřely o nepoužitelné důkazy. Prvním je podle stěžovatele znalecké zkoumání jeho duševního stavu. Při něm znalec dospěl k závěru, že stěžovatel je schopen účasti na trestním řízení a může chápat jeho smysl a význam. Tento závěr však odporuje tomu, že stěžovatel se již více než rok psychiatricky léčil a byl z tohoto důvodu více než rok v pracovní neschopnosti. Následně byl znalec před soudem vyslechnut, ačkoliv byl v dané době vyškrtnutý ze seznamu znalců. Důvodem tohoto vyškrtnutí přitom bylo jeho odsouzení za trestný čin související s jeho odbornou činností. Daná osoba tedy vůbec neměla vystupovat ve stěžovatelově věci jako znalec, což uznal i Nejvyšší soud. Uvedené důvody ve svém souhrnu zakládají pochybnosti o stěžovatelově schopnosti účastnit se trestního řízení a tím i ústavní konformitu napadených rozhodnutí. Samotným soudům nepříslušelo tuto odbornou otázku hodnotit. Navzdory předloženým lékařským zprávám soudy dále vedly trestní řízení. Stěžovatel byl donucen k výpovědi i přes zdravotní obtíže a soudy se řádně nezabývaly jeho návrhem na přerušení trestního stíhání.
9. Dalším nepoužitelným důkazem je znalecké zkoumání z oblasti ekonomie, neboť za znalce byla vybrána osoba, která předtím tři měsíce působila jako konzultant policejního orgánu (který tedy znal její odborný názor dopředu). Znalec tedy měl poměr k policejnímu orgánu a k věci samotné. I toto pochybení Nejvyšší soud uznal, ale nijak je nenapravil.
10. Za významné pochybení považuje stěžovatel absenci důležité části spisu, kterou neměla k dispozici ani obhajoba, ani rozhodující soudy. Konkrétně šlo zejména o účetnictví poškozené společnosti, bez něhož nebylo podle stěžovatele možné dospět k závěru o důvodnosti obžaloby a zjistit výši údajně způsobené škody. Stejně tak tím bylo stěžovateli znemožněno se hájit proti závěrům znalce, který toto účetnictví k dispozici měl. Soud následně zcela nelogicky určil výši škody podle částek, které byly z poškozené společnosti vyvedeny, aniž by zohlednil prokázané platby, které stěžovatel poukázal na její účet.
11. Žádnou z uvedených vad nezhojil ani Nejvyšší soud. Řádně vymezenými dovolacími důvody se dostatečně nezabýval a pochybení soudů nižších stupňů bagatelizoval. Stěžovatel především podrobně uvedl důvody, pro které nelze jeho jednání považovat za trestný čin zpronevěry. Dostaly-li se peníze poškozené společnosti do stěžovatelovy dispozice na základě půjčky (tedy staly se jeho majetkem), nešlo již o svěřené prostředky. S touto argumentací se však Nejvyšší soud řádně nevypořádal.
12. Návrh na přednostní projednání ústavní stížnosti odůvodnil stěžovatel tím, že napadená rozhodnutí negativně ovlivňují jeho zdravotní stav a rodinný život. Musí podstupovat pravidelné lékařské kontroly, jichž se mu ve výkonu trestu nedostává. Dále poukazuje na své psychiatrické problémy, které jsou výkonem trestu odnětí svobody výrazně zhoršeny.
13. Tytéž skutečnosti jsou podle stěžovatele rovněž důvodem, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí. Navíc odkladem vykonatelnosti nehrozí nikomu vznik újmy srovnatelné s výkonem trestu odnětí svobody.
14. Pro úplnost Ústavní soud doplňuje, že nepřihlížel k obsahu přípisu zaslanému Ústavnímu soudu dne 26. 6. 2023 prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., Dr.h.c., advokátem, sídlem Rybná 9, Praha 1 - Staré Město. JUDr. Kříž v něm Ústavnímu soudu sdělil, že převzal právní zastoupení stěžovatele ve výše nadepsané věci a bude v rámci řízení před Ústavním soudem vystupovat jako advokát vedle zástupce Mgr. Sadílka. Své prohlášení nedoložil plnou mocí udělenou stěžovatelem. Především se však požadavkem "vystupovat jako advokát vedle zástupce Mgr. Sadílka" domáhá stavu, který je v řízení před Ústavním soudem výslovně vyloučen. Podle § 29 zákona o Ústavním soudu může mít účastník v téže věci jen jednoho zástupce. Vzhledem k tomu, že z daného podání nevyplývá vůle stěžovatele nechat se zastupovat jiným zástupcem, a je zde naopak vyjádřen požadavek, který zákon vylučuje, Ústavní soud nepovažoval za účelné zasílat je stávajícímu právnímu zástupci a zjišťovat jeho stanovisko. Obsahem daného podání je navíc pouze souhrn citací závěrů judikatury, která je podle odesílatele pro stěžovatelovu věc relevantní. Závěry obecně závazné judikatury považuje Ústavní soud za součást právního řádu, u níž se uplatní zásada iura novit curia [bod 33 nález sp. zn. II. ÚS 2732/15 ze dne 12. 1. 2016 (N 6/80 SbNU 65)].
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
16. Především je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
17. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily.
Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
18. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil především námitky, které již vznesl v řízení před obecnými soudy, aniž by reflektoval skutečnost, že soudy se s těmito námitkami podrobně vypořádaly. Staví tak Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, která mu nepřísluší. Většina námitek navíc představuje pokračující skutkovou polemiku, v níž stěžovatel vyjadřuje své vlastní názory na hodnocení důkazů, přičemž nezohledňuje (na rozdíl od obecných soudů) kontext souhrnu všech provedených důkazů.
Soudy se srozumitelně a logicky vypořádaly s námitkami o odmítnutí důkazních návrhů pro nadbytečnost (srov. bod 27 usnesení Nejvyššího soudu a bod 27 rozsudku městského soudu), s námitkami o existenci rozporů ve skutkových závěrech obecných soudů a prokázání klíčových okolností se současným vyvrácením stěžovatelovy obhajoby (srov. zejména body 27 a 28 usnesení Nejvyššího soudu, bod 13 rozsudku vrchního soudu a body 30 až 34 rozsudku městského soudu), s námitkami o nepoužitelnosti znaleckého posudku o stěžovatelově duševním stavu (srov. bod 31 usnesení Nejvyššího soudu), jakož posudku z oblasti ekonomie (srov. bod 32 usnesení Nejvyššího soudu), s námitkami o absenci části účetních dokladů (srov. bod 33 usnesení Nejvyššího soudu), s námitkami o možném zápočtu částek, které byly údajně vráceny poškozené společnosti (srov. bod 36 rozsudku městského soudu), jakož i s námitkami o nenaplnění znaků trestného činu zpronevěry ve stěžovatelově postavení jediného akcionáře (srov. bod 29 usnesení Nejvyššího soudu a bod 34 rozsudku městského soudu).
19. Na obsáhlé závěry, kterými se soudy s těmito námitkami vypořádaly a které stěžovatel v ústavní stížnosti přehlíží, může Ústavní soud v úplnosti odkázat s doplňkem, že soudy se nezpronevěřily žádnému z ústavních principů jejich rozhodování. Provedly v dané věci rozsáhlé dokazování a příkladně se vypořádaly nejen s mezerami ve zjištěném skutkovém stavu, ale i se stěžovatelovou obhajobou. Ta je převážně složena z ignorování obsahu důkazů a jejich hodnocení obecnými soudy a předkládáním vlastních, nelogických a důkazně nepodložených tvrzení.
Ani dílčími procesními pochybeními (např. chybné přibrání nebo výslech znalců, jak je popsal Nejvyšší soud) nedošlo k porušení stěžovatelových ústavních práv, neboť tyto úkony se netýkaly předmětu řízení. Otázky, kterými se oba znalci zabývaly, byly soudy způsobilé uspokojivě vyřešit samy. Nepřistoupily přitom samy k řešení odborných otázek, neboť jak stěžovatelovu způsobilost účastnit se trestního řízení, tak vztahy mezi účetními doklady bylo možné snadno posoudit již na základě opatřených důkazů.
K tomu lze doplnit, že možnost určitého zhoršení psychického stavu lze připustit u všech obžalovaných, neboť trestní řízení je zásadně stresující záležitostí. Rovněž je nutné odmítnout, že by stěžovatel byl nucen k výpovědi (srov. 40 odst. 4 Listiny), neboť byl poučen o možnosti nevypovídat a sám se rozhodl ve výpovědi pokračovat. Skutečnost, že soud nepřistoupil na stěžovatelovy vlastní podmínky, jde-li o časový průběh výslechu, nezakládá porušení stěžovatelových práv.
20. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelovo odsouzení není v rozporu s čl. 8 odst. 2 Listiny, podle nějž "nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku". Stěžovatel nebyl odsouzen za nesplnění svých smluvních závazků (uzavření či neplnění smlouvy nebylo součástí tzv. výrokové věty), nýbrž za zaviněné poškození jím ovládané společnosti a neoprávněné obohacení se na její úkor (srov. např. usnesení ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. I. ÚS 2861/21 nebo usnesení ze dne 1. 10. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2728/19 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/).
21. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
22. O návrzích na odklad vykonatelnosti a přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud již zvláště nerozhodoval, neboť ústavní stížnost projednal v nejkratší možné době.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. července 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu