Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky) o ústavní stížnosti stěžovatelky Cintra Ecommerce Holding, s. r. o., sídlem Záhřebská 562/41, Praha 2, zastoupené Mgr. Pavlem Krausem, advokátem, sídlem Eliščina 223/5, Třebonice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2025, sp. zn. 61 To 181/2025, a usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 13. února 2025, č. j. 1 KZV 102/2024-563, za účasti Městského soudu v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení orgánů činných v trestním řízení s tím, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným usnesením Městské státní zastupitelství v Praze (dále jen "státní zastupitelství") zamítlo stěžovatelčin návrh na vyloučení tří motocyklů a dvou automobilů ze zajištění v dané trestní věci. Ta je od června 2024 vedena proti obviněným, podezřelým ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 trestního zákoníku. Podstata trestné činnosti spočívala ve vytváření simulované obchodní činnosti, v důsledku čehož měla státu vzniknout škoda ve výši zhruba 11 000 000 Kč. Ještě v červnu 2024 rozhodl policejní orgán o zajištění tří motocyklů a dvou automobilů obviněného M. V., a to jako náhradní hodnoty za výnos z trestné činnosti. V prosinci 2024 bylo v souladu se zákonem rozhodnuto o prodeji uvedených dopravních prostředků, neboť jde o věci, které mohou rychle ztrácet na tržní hodnotě. Vozidla a motocykly jsou registrovány na stěžovatelku, která po vydání posledně uvedeného rozhodnutí státnímu zastupitelství navrhla, aby všechny uvedené věci byly vyloučeny ze zajištění.
3. Podle státního zastupitelství však nadále trvají pochybnosti, že věci jsou reálně ve vlastnictví obviněného M. V. a jsou pouze formálně a účelově vedeny na stěžovatelku, aby byla faktická dispozice s nimi zakryta. Všechny věci užíval pouze obviněný, a to ryze pro soukromé účely, včetně závodní činnosti. Stěžovatelka je obviněným plně ovládána, jak vyplývá z výpovědi formálního jednatele (v postavení tzv. bílého koně) a záznamů odposlechů. Z těch vyplynulo, že sám obviněný o věcech hovoří jako o svých a nakládal s nimi jako s vlastními. U obviněného byla rovněž nalezena dokumentace k vozidlům a motocyklům (faktury za jejich pořízení, servis a pojistné). Stěžovatelkou předložené nájemní smlouvy byly tak zjevně vytvořeny s cílem zdánlivé legalizace užívání věcí obviněným.
4. Proti usnesení státního zastupitelství podala stěžovatelka stížnost, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl napadeným usnesením. Ztotožnil se s názorem, že z prozatím provedených důkazů lze učinit závěr, že faktickým majitelem věcí je obviněný. Formálně zapsaný jednatel stěžovatelku neřídil, nýbrž pouze podle pokynů obviněného vybíral peníze. Nevěděl ani, čím se stěžovatelka zabývá. Účetnictví řešil obviněný. Je dokonce podezření, že obviněný (identifikovaný v inzerátu jen křestním jménem) nabízel veřejně dva z motocyklů k prodeji.
5. Stěžovatelka namítá, že skutečnosti zjištěné orgány činnými v trestním řízení nikterak nezpochybnily důvodnost jejího návrhu. Podle stěžovatelky je logické, že motocykly se i s dokumentací nacházely u obviněného, který je užíval na základě dohody uzavřené se stěžovatelkou. Případná skutečnost, že obviněný měl být fakticky osobou ji ovládající, je nerozhodná. Za zjevnou libovůli stěžovatelka považuje, zpochybňují-li napadená rozhodnutí autentičnost předložených listinných důkazů, aniž by k tomu předložily jakékoliv jiné důkazy. Stěžovatelka nemá jinou možnost, jak prokázat své vlastnické právo.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Napadená rozhodnutí nevykazují podle Ústavního soudu známky svévole a jejich závěry nejsou v rozporu ani s žádným dalším ústavním principem. Podle Ústavního soudu je zřejmé, že v dané věci došlo k zajištění popsaných věcí v souladu se zákonem a napadená rozhodnutí popisují důvody, pro které nelze tyto věci v současné době vyjmout ze zajištění.
9. Podle § 79g odst. 1 trestního řádu platí, že "nelze-li zajistit věc, která je nástrojem trestné činnosti nebo výnosem z trestné činnosti, může být místo ní zajištěna náhradní hodnota, která odpovídá, byť jen zčásti, její hodnotě; přitom se postupuje obdobně podle příslušných ustanovení upravujících zajištění věci, která je nástrojem trestné činnosti nebo výnosem z trestné činnosti (§ 79a až 79f). Náhradní hodnotu lze zajistit osobě, která měla povinnost strpět zajištění původní věci." Z popisu okolností, jak je zjistily orgány činné v trestním řízení, je zřejmé, že podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení jsou v dané věci splněny, přestože nelze předjímat závěr o vině obviněného.
Ostatně smyslem daného ustanovení není sankce vůči domnělému pachateli, nýbrž dočasné zajištění určitých hodnot tak, aby mohlo vůbec dojít k naplnění smyslu trestního řízení. Podstata vyšetřované trestné činnosti a zjištěné chování obviněného dávají dostatečný základ pro důvodné podezření, že majetek stěžovatelky představuje zákonem popsanou náhradní majetkovou hodnotu (za peněžní prostředky získané trestnou činností, za které byly věci pořízeny a dány do vlastnictví stěžovatelky). V dané věci existuje o povaze vztahu mezi obviněným a stěžovatelkou značné množství důkazů, které nebyly věrohodným způsobem zpochybněny.
10. Napadeným rozhodnutím lze vytknout nesrozumitelná a rozporná vyjádření ohledně povahy stěžovatelčina vlastnického práva. Stěžovatelčino vlastnické právo k vozidlům nezpochybňuje jejich faktické užívání obviněným za situace, kdy stěžovatelka je právnická osoba a movité věci v jejím vlastnictví logicky užívají fyzické osoby. Toto pochybení však nezpůsobilo porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, neboť další důvody svědčící pro zajištění vozidel jakožto náhradní hodnoty obstojí.
11. Jak vyplývá z výše uvedeného, k zajištění stěžovatelčina majetku došlo k souladu se zákonem a na základě podrobně zjištěného skutkového stavu. Stěžovatelce se nepodařilo zpochybnit legitimitu samotného zajištění a je proto nucena strpět případné omezení jejího vlastnického práva.
12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. října 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu