Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Š. V., zastoupeného JUDr. Oldřiškou Luňáčkovou, advokátkou se sídlem Moskevská 1523/63, Praha 10, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2015 č. j. 21 Co 206/2014-297, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 3 a čl. 8 Úmluvy o právech dítěte Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu vydané v řízení "o změnu úpravy, výchovy a výživy nezletilého dítěte".
Rozsudkem ze dne 17. 7. 2014 č. j. 23 P 157/2013-241 jej tento soud změnil tak, že se nezletilý S. svěřuje do střídavé výchovy rodičů (a uvedl podrobnosti, za nichž bude realizována), s tím, že původní rozhodnutí zůstává nezměněno v části, kterou byla schválena dohoda rodičů o úpravě styku otce s nezletilým (výrok I), rozhodl dále o povinnosti matky a otce nezletilého přispívat na jeho výchovu 5 000 Kč a 1 500 Kč měsíčně (výrok II a III), o jejich povinnosti uhradit České republice náklady řízení s vypracováním znaleckého posudku (výrok V a VI), a konečně o vzájemných nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok IV). Podrobné odůvodnění tohoto rozsudku je účastníkům řízení známo, pročež jej netřeba reprodukovat. Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem toto rozhodnutí změnil ve výrocích I, II a III, a návrh stěžovatele "na změnu poměrů nezletilého S. " zamítl; ve výrocích IV, V a VI jej potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ve vztahu k zamítavým výrokům odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně, přestože správně a úplně zjistil skutkový stav, dospěl k nesprávnému právnímu závěru o tom, že jsou splněny podmínky pro změnu výchovy nezletilého z výlučné péče matky na střídavou výchovu. Ačkoli se ztotožnil s názory, jež Ústavní soud vyslovil v otázce střídavé výchovy v odůvodnění označených nálezech, odvolací soud i s poukazem na stanovisko Výboru pro lidská práva ke střídavé péči o děti ze dne 14. 10. 2014 zdůraznil, že je "nelze aplikovat "plošně", ale že "nejlepší zájem dítěte je třeba hledat v každém jednotlivém případě zvlášť, nikoli podle jakéhokoli předem daného schématu a snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě"; dodal pak, že "střídavá péče nemůže být využívána jako forma spravedlivého dělení dítěte mezi dvěma znesvářenými rodiči, bez ohledu na zájem a potřeby konkrétního dítěte". K tomu odvolací soud připomněl též nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 1708/14
s vysvětlením, že dle ustálené soudní praxe může být důvodem ke změně rozhodnutí soudu o výchově nezletilého dítěte pouze změna závažnějšího rázu, tedy stav "kdy dosavadní úprava poměrů již nadále nezajišťuje nejpříznivější podmínky pro zdárný vývoj dítěte, když se dostane do rozporu se zájmy dítěte a se zájmy společnosti, a to zejména proto, že se mezi dítětem a rodičem, jemuž bylo dítě svěřeno do výchovy, vyvinul takový vztah, který zdárný průběh výchovy ohrožuje". V nyní posuzované věci však nebylo zjištěno a ani tvrzeno, že by od posledního rozhodnutí soudu došlo ke změně poměrů, natož ke změně, jež by odůvodňovala změnu rozhodnutí o výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti. Pokud by "předmětnou změnu měla představovat skutečnost, že se v minulosti rodiče dohodli na faktické střídavé výchově...
nezbývá než konstatovat, že ve skutečnosti prakticky nešlo o střídavou výchovu - na základě měsíčního "rozvrhu", připraveného vždy na následující měsíc bez dohody o tom, jak dlouho bude taková praxe probíhat", přičemž "uvedená praxe podle provedeného dokazování probíhala již od počátku září 2012, tedy dříve, než rodiče před soudem uzavřeli dohodu o výchově nezletilého". Posuzovala-li by se "uvedená skutečnost ... jako změna poměrů", bylo by ji dle soudu třeba hodnotit "jako změnu "negativní", když v době posledního rozhodování byli rodiče ... schopni dohodnout se na rozsahu styku otce s nezletilým S., postupem času ale toho již schopni nebyli, a byli nuceni výchovu nezletilého řešit zcela v souladu se soudem schválenou dohodou". Po posouzení (nad rámec uvedeného), zda by "aktuálně byly či nebyly naplněny podmínky pro rozhodnutí o střídavé výchově", odvolací soud dospěl - oproti soudu prvního soudu - k závěru, že tomu tak nebylo. Aniž by "jakkoliv zpochybňoval výchovné možnosti a schopnosti otce", tak i v případě existence změny poměrů, by střídavá výchova nebyla (aktuálně) v zájmu nezletilého S., a to pro zjevný nedostatek komunikace mezi rodiči, jenž má "poměrně zásadní přesah nejen do zdravotního stavu nezletilého, resp. léčebných postupů, ale i do jeho zařazení do vzdělávacího procesu", a "nelze ani předpokládat, že by jiné zákonné prostředky mohly objektivně vést k zajištění kvalifikované komunikace...". Nesouhlas matky se střídavou výchovou je tak "vybudován" na důvodech, které jsou způsobilé negativně zasahovat do zájmu nezletilého, a proto její nesouhlas nelze považovat za "obstrukční".
Změnu poměrů stěžovatel spatřuje v tom, že mu matka již neumožňuje pečovat o nezletilého dle jejich původní "vzájemné dohody o střídavé péči", jakož i v tom, že nyní může synovi věnovat dostatek času, neboť je na rodičovské dovolené s dcerou (polorodou sestrou nezletilého), k níž má nezletilý pozitivní citovou vazbu, což však odvolací soud nevzal v úvahu a nijak nezdůvodnil, proč tuto okolnost zcela pominul; soud též nepřihlédl ani k tomu, že současný praktikovaný režim (nastavený schválenou dohodou) je podle něj pro nezletilého s ohledem na jeho věk již nevhodný. Věc proto odvolací soud právně zhodnotil v naprostém rozporu se zjištěným skutkovým stavem, a trvání na striktně formálním požadavku existence zásadní změny poměrů znamená, že dosažení změny v úpravě odpovídajících práv a povinností je v obdobných případech téměř nereálné.
Stěžovatel oponuje též tomu, že pro nesoulad v přístupu rodičů k zdravotním problémům nezletilého a jejich komunikační obtíže by střídavá výchova nebyla v jeho zájmu, a to ani v případě zněny poměrů, neboť takový závěr je v přímé kolizi s názory Ústavního soudu ve věci
sp. zn. I. ÚS 3216/13
či
sp. zn. I. ÚS 1708/14
. Úsudek o nedostatku komunikace mající přesah i do zařazení nezletilého do vzdělávacího procesu, je podle něj pouhou interpretací soudu, vycházející z neprokázaných (resp. zveličovaných) tvrzení matky. Tvrdí, že nezletilý není neshodami rodičů nijak ovlivňován, narušení vzájemné komunikace zůstává toliko "mezi dospělými" a není ani takové intenzity, aby byly způsobilé být v rozporu s jeho zájmy.
Podle stěžovatele měl odvolací soud především zohlednit kritéria, ze kterých je dle Ústavního soudu třeba vycházet při rozhodování o svěření dítěte do péče, přičemž je přesvědčen, že v jeho věci pro nařízení střídavé výchovy svědčí, a naopak neexistují vážné důvody, které by tomu bránily. Dodává též, že pokud odvolací soud nepovažoval zjištění znalkyně ohledně pozitivního citového vztahu S. k oběma rodičům za přání nezletilého být v péči obou rodičů, měl v tomto směru dokazování doplnit, neboť v takovém případě nebyl názor dítěte zjištěn.
sp. zn. II. ÚS 45/94
).
Stěžovatel, dovolávaje se též ochrany se zřetelem k čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy, směřuje (a to nutně) svoji kritiku do občanskoprávního řízení, jehož byl účastníkem. Proto nadále jde primárně o posouzení, zda toto řízení svými procesními postupy, uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem, se odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo - a to především - ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci přitom představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jež tím zatěžují řízení a jeho výsledek ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí. Obdobné platí i pro skutkovou rovinu sporu.
Takové podmínky pro zásah Ústavního soudu však v dané věci dovodit nelze.
Odvolacímu soudu nelze vytknout, že aplikoval "nesprávné" podústavní právo, a stejně tak skutková zjištění, z nichž vycházel, lze mít za adekvátní (mají dostatečnou oporu v provedeném dokazování), pročež jeho závěry, založené na zdůraznění zájmu nezletilého ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně práv dítěte a ustanovení § 866 a § 906 občanského zákoníku, lze rozumně zastávat, a jsou obhajitelné.
V prvé řadě je namístě zdůraznit, že to byl právě odvolací soud, který neposuzoval jen existenci podmínky změny poměrů, nýbrž (správně) i její způsobilost ovlivnit původní rozhodnutí o výkonu rodičovských práv a povinností. Spornou tudíž bylo, zda došlo ve skutečnostech, které tvořily skutkový podklad původního rozhodnutí soudu, k tak zásadní změně oproti dřívějším poměrům, za nichž byl nezletilý svěřen do výchovy matky, jež si vynucuje i změnu jeho výchovného prostředí, a to jmenovitě formou střídavé výchovy.
Již dříve Ústavní soud v usnesení
sp. zn. IV. ÚS 14/2000
vyslovil, že dospěly-li obecné soudy "k závěru, že k takové změně poměrů nedošlo, není projednávanou věc možno posunovat do roviny, v jaké soud při svém prvém rozhodování o výchově nezletilého dítěte posuzuje podmínky pro jeho výchovu u toho či onoho z rodičů"; důvody odůvodňující změnu takového rozhodnutí musí přitom "skutečně dosáhnout intenzity změny poměrů ve všech jejích aspektech".
Právě s ohledem na zájem dítěte, jakož i zajištění jeho řádné výchovy, je změna výchovného prostředí odůvodněna jen tehdy, jestliže jiné okolnosti převažují nad požadavkem stálosti výchovného prostředí; tak je tomu zejména v případech, kdy dosavadní úprava výchovy již nadále nezajišťuje nejpříznivější podmínky pro zdárný vývoj dítěte, či se dostane do rozporu se zájmy dítěte, a to zejména tehdy, když se mezi dítětem a rodičem, jemuž bylo svěřeno dítě do výchovy, vyvinul takový vztah, který zdárný průběh výchovy ohrožuje (srov. usnesení
sp. zn. II. ÚS 309/2005
či
sp. zn. III. ÚS 3139/14
).
Nic takového se v dané věci neuplatní.
Se zřetelem k již zmiňovanému zjištění, že od posledního rozhodnutí o výchově fakticky nedošlo ke změně poměrů, resp. že poměry mezi rodiči a nezletilým odpovídaly v poslední době právě schválené dohodě o výchově nezletilého S., jakož i k tomu, že vzájemné vztahy mezi rodiči jsou "velice napjaté, komunikace mezi nimi vázne" a mají "problém se dohodnout" o podstatných skutečnostech týkajících se nezletilého, odvolací soud ospravedlnitelně nespatřoval podmínky k úsudku, že k relevantní změně poměrů vskutku došlo.
Ohledně střídavé výchovy, jejíž vhodnost odvolací soud hodnotil též, Ústavní soud (srov. kupř. rozhodnutí
sp. zn. I. ÚS 1554/14
,
sp. zn. III. ÚS 2379/14
) zastává názor, že svěření dítěte do střídavé péče není - při rozchodu rodičů - řešením automatickým. V prvé řadě - na což stěžovatel též poukazuje - musí být splněno subjektivní kritérium, tj. oba rodiče musí o svěření dítěte do střídavé péče projevit skutečný a upřímný zájem, a dále musí být naplněna i základní kritéria objektivní, tj. především míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče či schopnost rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby a přání dítěte (srov. nález
sp. zn. I. ÚS 3216/13
ze dne 25. 9. 2014).
Avšak i v případě, kdy jsou splněna výše naznačená kritéria u obou rodičů ve zhruba stejné míře, mohou nastat specifické okolnosti týkající se konkrétního dítěte, které brání jeho svěření do střídavé péče, resp. kdy střídavá péče by nebyla v souladu s jeho nejlepším zájmem; je tomu tak kupříkladu i tehdy, pokud by představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž či kdy vzdálenost mezi bydlišti rodičů by mohla zásadním způsobit narušit jeho školní docházku (zde kupř.
sp. zn. II. ÚS 1835/12
ze dne 5. 9. 2012,
sp. zn. I. ÚS 2587/14
,
sp. zn. I. ÚS 3216/13
) a ve výjimečných případech může být důvodem bránícím svěření do střídavé péče i nevhodná komunikace mezi rodiči (
sp. zn. III. ÚS 2379/14
).
K takovému závěru dospěl v této věci i odvolací soud, když dovodil, že střídavá péče není pro nedostatek komunikace, jež má přesah do zdravotního stavu nezletilého a jeho zařazení do vzdělávacího procesu, v zájmu nezletilého.
Ústavnímu soudu přitom nepřísluší hodnotit, komu z rodičů či jiných osob má být dítě svěřeno do péče; jeho úkolem je toliko posoudit, zda obecné soudy se otázkou střídavé výchovy zabývaly, a to i z pohledu výše naznačených hledisek, a zda svými rozhodnutími neporušily některá základní práva a svobody stěžovatele.
V takto předznačeném limitu ústavněprávního přezkumu je pro ústavněprávní přezkum určující, že odvolací soud nepominul ani posouzení otázky existence změny poměrů (což bylo primární), ani stěžejní principy hodnocení vhodnosti střídavé péče; obojímu se podrobně a v úplnosti věnoval, a své závěry ohledně úpravy výchovy nezletilého dítěte též odpovídajícím způsobem odůvodnil.
Okolnost, že stěžovatel závěry odvolacího soudu nesdílí, resp. má (oproti nim) za to, že "všechna zákonná kritéria pro rozhodnutí o střídavé péči jsou naplněna", nemůže být samo o sobě důvodem k tomu, aby je Ústavní soud hodnotil jinak, resp. na ně nahlížel takto předznačenou optikou, jestliže (jak již bylo řečeno) k jejímu jinému hodnocení - v rovině pouhé "věcné správnosti" - není povolán.
K námitce, že nebylo respektováno implicitní přání nezletilého dovozované z jeho pozitivních citových vazeb k oběma rodičům, a že v tomto smyslu soud dokazování nedoplnil, se již jen dodává, že ústavní pořádek zaručuje dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají (srov.
sp. zn. III. ÚS 3363/10
,
sp. zn. I. ÚS 2661/10
sp. zn. III. ÚS 3007/09
), avšak při zohlednění konkrétní situace, jmenovitě věku dítěte (viz
sp. zn. III. ÚS 495/03
a
sp. zn. II. ÚS 1945/08
). Pro dítě je právo, aby bylo slyšeno, důležité, neboť mu dává pocítit, že není objektem a pasivním pozorovatelem událostí, ale že je významným subjektem práva a také účastníkem řízení (
sp. zn. I. ÚS 3304/13
). To vše ale neznamená, že by konečné hodnocení (posouzení) zájmu nezletilého dítěte, jakož i oprávnění k případným korekturám jeho představ a názorů o tom, co je pro něj v dané věci vhodné, případné, resp. obecně prospěšné, a co nikoli, nemělo náležet rozhodujícímu soudu; "zásadní vodítko" ve smyslu výše zaznamenaného nálezu
sp. zn. I. ÚS 2482/13
nalézá svého konkrétního (včetně korektivního) výrazu v relaci k věku dítěte a jeho rozumové, citové a sociální vyspělosti.
Vyloženým principům se obecné soudy v dané věci nezpronevěřily, jestliže soud odvolací v dané věci rozhodoval v době, kdy dítěti nebylo ještě pět roků.
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že zásady tzv. spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny porušeny nebyly; nikterak se nenaznačuje, že proces nebyl veden řádně, že se stěžovateli nedostalo zákonem stanovených procesních práv a že napadené rozhodnutí obecného soudu nese znaky neodůvodněné "libovůle".
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu