Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky S. D., t. č. ve Věznici Opava, zastoupené Mgr. Milošem Znojemským, advokátem, se sídlem Velké náměstí 29/39, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. března 2024, č. j. 12 To 21/2024-203, a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 1. února 2024, č. j. 2 T 75/2018-184, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Jičíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným usnesením Okresní soud v Jičíně (dále jen "okresní soud") rozhodl, že stěžovatelka vykoná trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, který jí byl uložen trestním příkazem jako trest podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Na základě zjištění další trestné činnosti (věc sp. zn. 1 T 121/2018) okresní soud rozhodl usnesením ze dne 4. 3. 2019 o prodloužení zkušební doby o jeden rok. O další rok prodloužil okresní soud zkušební dobu usnesením ze dne 23. 5. 2022, neboť se dozvěděl o další stěžovatelčině trestné činnosti (věc sp. zn. 1 T 45/2019). Dne 16. 1. 2024 nabylo právní moci další stěžovatelčino odsouzení pro úmyslnou majetkovou trestnou činnost spáchanou v roce 2022. Z uvedených skutečností okresní soud dovodil, že stěžovatelka nevedla řádný život a nevyužila ani dvojnásobného prodloužení zkušební doby. Na možnosti nařízení výkonu trestu nic nemění ani kasační zásah Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 1 T 45/2019, v jehož důsledku došlo k překvalifikování stěžovatelčina jednání z přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku na přečin útisku podle § 177 odst. 1 trestního zákoníku. Ani znalost této mírnější kvalifikace by neměla žádný vliv na délku zkušební doby.
3. Proti usnesení okresního soudu podala stěžovatelka stížnost, kterou Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Ztotožnil se se všemi skutkovými i právními závěry okresního soudu. Nepřisvědčil naopak námitce stěžovatelky, že kasačním zásahem Nejvyššího soudu došlo ke zrušení předchozího rozhodnutí okresního soudu, kterým byla prodloužena zkušební doba o jeden rok. Bez tohoto prodloužení by podle stěžovatelky zkušební doba již řádně uplynula, a nemohlo by tudíž dojít k nařízení výkonu trestu. Podle § 265k odst. 2 trestního řádu Nejvyšší soud při kasačním zásahu zruší navazující rozhodnutí, která bez zrušeného meritorního rozhodnutí pozbyla podkladu. S odkazem na komentářovou literaturu dospěl krajský soud k závěru, že musí jít o navazující rozhodnutí vydaná v téže trestní věci, a tedy nikoliv rozhodnutí z "paralelního" trestního řízení, v němž se rozhoduje o osvědčení pachatele. Zmírnění právní kvalifikace jednání, které bylo předmětem trestního řízení, v němž zasáhl Nejvyšší soud, nemá žádný vliv na platnost usnesení o prodloužení zkušební doby. Stěžovatelka rozhodně nemohla počítat se stanovením kratší zkušební doby.
4. Stěžovatelka namítá, že na usnesení okresního soudu sp. zn. 2 T 75/2018 je třeba nahlížet jako na zrušené podle § 265k odst. 2 trestního řádu, neboť obsahově navazovalo na rozhodnutí přímo zrušená Nejvyšším soudem. V takové situaci neexistuje podklad pro předchozí prodloužení zkušební doby a je nutné dospět k závěru, že se stěžovatelka osvědčila. Následné odsouzení na tom již nehraje žádnou roli. Obě napadená rozhodnutí nerespektují závaznost kasace předchozího usnesení okresního soudu. Oba soudy tak vycházely z nesprávného závěru, že nadále platí předchozí prodloužení zkušební doby.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Těžiště stěžovatelčiny argumentace spočívá v polemice o správném výkladu a aplikaci § 265k odst. 2 trestního řádu týkající se úpravy dovolacího řízení. Z něj vyplývá, že "jestliže je vadná jen část napadeného rozhodnutí a lze ji oddělit od ostatních, zruší Nejvyšší soud rozhodnutí jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Současně zruší také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí nebo jeho zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (...)". Podle stěžovatelky je rozhodnutí, jímž byla v paralelní trestní věci prodloužena její zkušební doba, jelikož stěžovatelka nevedla řádný život (což je doloženo jejím odsouzením, které následně zpochybnil Nejvyšší soud), rozhodnutím které bylo podle uvedeného ustanovení zrušeno, neboť pozbylo podkladu. Soudy dospěly v napadených rozhodnutích k závěru opačnému.
8. Podle Ústavního soudu je zřejmé, že citované ustanovení obsahuje v klíčové části neurčité slovní spojení "pozbyla podkladu" (přičemž výrok Nejvyššího soudu zrušená rozhodnutí nevyjmenovává a pouze kopíruje text tohoto ustanovení). V takové legislativní situaci je úkolem soudů, dát neurčitému ustanovení předvídatelný obsah. To soudy v dané věci podle Ústavního soudu učinily. Svůj závěr opřely o jeden z komentářů k trestnímu řádu (Šámal, P. a kol. Trestní řád III. Komentář. 7. vydání. Praha: C.
H. Beck 2013, s. 3263). Pro úplnost lze uvést, že tomuto názoru přisvědčuje rovněž druhý vydaný komentář k trestnímu řádu, který při popisu rozhodnutí zrušených Nejvyšším soudem podle uvedeného ustanovení uvádí "jde o jiná rozhodnutí v téže věci z hlediska časového učiněná v době po vydání dovoláním zrušeného rozhodnutí, jež nemohou existovat bez zrušeného "podkladového" rozhodnutí" (Draštík. A. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 508). Naproti tomu stěžovatelka žádné (a tedy ani ústavněprávní) argumenty, pro které by takový výklad bylo nutné považovat za nesprávný, resp. pro odsouzené osoby za nepředvídatelný, neuvádí.
9. Ani Ústavní soud nespatřuje v takovém výkladu porušení stěžovatelčiných ústavních práv, a to zejména s ohledem na povahu rozhodování o podmíněném odsouzení podle § 83 trestního zákoníku. Samotným kasačním zásahem Nejvyššího soudu do paralelního trestního řízení totiž zásadně nemůže dojít k fikci osvědčení pachatele podle § 83 odst. 3 trestního zákoníku, jak namítá stěžovatelka. Zároveň platí, že dozví-li se soud rozhodující o podmíněném odsouzení, že je proti pachateli vedeno jiné trestní řízení, nemůže o jeho (ne)osvědčení se rozhodnout sám a musí (s ohledem na presumpci neviny, které se stěžovatelka dovolává) vyčkat na pravomocné skončení dané věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
2. 2001, sp. zn. 4 Tz 4/2001). Bez ohledu na výše uvedené závěry stran výkladu kasačních důsledků aplikace § 265k trestního řádu, je podle Ústavního soudu zřejmé, že stěžovatelka ani na základě hmotněprávní úpravy nemohla nabýt legitimního očekávání, že se osvědčila, ať již na základě soudního rozhodnutí nebo tzv. fikce. Podle údajů v aplikaci Infosoud, které korespondují s odůvodněním napadených rozhodnutí, bylo ve věci sp. zn. 1 T 45/2019 soudní řízení zahájeno dne 3. 7. 2019 a poprvé bylo pravomocně skončeno dne 8.
12. 2021. Následně Nejvyšší soud zrušil odsuzující rozhodnutí a (aniž by trestní řízení skončilo) věc soudům vrátil k novému posouzení, přičemž k druhému pravomocnému skončení věci došlo dne 16. 11. 2022. V této době tedy nemohlo dojít k uplynutí zkušební doby. Dne 23. 1. 2023 dochází k zahájení dalšího trestního soudního řízení ve věci sp. zn. 16 T 11/2013, které pravomocně skončilo dne 16. 1. 2024 (pro trestnou činnost, které se stěžovatelka dopustila v roce 2022). Z uvedených údajů je tedy zřejmé, že v celém období od roku 2019 nedošlo v žádném okamžiku k současnému uplynutí zkušební doby (jakkoliv by ji stěžovatelka sama vyhodnotila) a nevedení trestního řízení proti stěžovatelce pro jinou trestnou činnost, fakticky "stavějící" běh zkušební doby.
I proto je zřejmé, že napadenými rozhodnutími nemohlo dojít k porušení stěžovatelčiných ústavních práv, neboť o omezení její osobní svobody bylo rozhodnuto v souladu se zákonem.
10. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, a dospěl proto k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. října 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu