Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky 1. správcovská a konkurzní, v. o. s., se sídlem Sladkovského 67, Pardubice, insolvenční správkyně dlužnice SHERIDAN MOTOR CZECH, s. r. o., se sídlem Bavorská 2780/2, Praha 5, zastoupené Mgr. Nikolou Antlovou, advokátkou, se sídlem Breitfeldova 709/13, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2024, č. j. 29 ICdo 107/2021-185, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 2021, č. j. 101 VSPH 271/2021-172, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2021, č. j. 191 ICm 2747/2018-84, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 619/28, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Společnost SHERIDAN MOTOR CZECH, s. r. o. (dále jen "společnost A") podala daňové přiznání a vyčíslila v něm nadměrný odpočet DPH ve výši 14 943 621 Kč. Společnost A zároveň požádala, aby jí vedlejší účastník část tohoto přeplatku vyplatil a část poukázal na úhradu nedoplatku společnosti ARCHER SHERIDAN, s. r. o. (dále jen "společnost B").
2. Ještě před rozhodnutím vedlejšího účastníka bylo na majetek společnosti A zahájeno insolvenční řízení. Její insolvenční správkyní byla později jmenována stěžovatelka.
3. Vedlejší účastník dospěl k závěru, že nadměrný odpočet ve výši 14 943 621 Kč byl společností A nárokován správně. Proto vydal rozhodnutí, kterým oběma jejím žádostem vyhověl a převedl část přeplatku na úhradu nedoplatku společnosti B.
4. Stěžovatelka poté podala proti vedlejšímu účastníkovi žalobu. Touto žalobou se domáhala vyslovení neúčinnosti právního jednání spočívajícího "v převedení přeplatku [...] na základě žádosti "o zápočet pohledávek a závazků z titulu DPH" [...], o kterém bylo žalovaným rozhodnuto rozhodnutím o přeplatku [...]".
5. Městský soud stěžovatelčinu žalobu zamítl, vrchní soud toto rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud její dovolání zamítl. Ve vztahu k neúčinnosti žádosti společnosti A soudy uvedly, že nejde o hmotněprávní jednání ani procesněprávní úkon s hmotněprávními účinky, a proto jí nelze úspěšně odporovat. Ve vztahu k neúčinnosti převedení přeplatku soudy uvedly, že vedlejší účastník není ve sporu pasivně legitimován, protože není osobou, která měla z převedení přeplatku prospěch - na rozdíl od společnosti B.
6. Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti rozhodnutím městského, vrchního i Nejvyššího soudu. Napadená rozhodnutí podle ní porušila její právo na rovnost, vlastnictví majetku a spravedlivý proces (čl. 4 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
7. Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatelky protiústavní z těchto důvodů:
a) Závěr, že žádosti společnosti A představují neodporovatelný procesní úkon, přehlíží jeho zásadní hmotněprávní důsledky. Nejvyšší soud dříve připustil možnost odporovat procesnímu úkonu podle daňového řádu, který měl obdobné hmotněprávní účinky (rozsudek sp. zn. 29 ICdo 37/2015).
b) Vedlejší účastník měl prospěch z odporovaného jednání. Majetek vedlejšího účastníka se převedením přeplatku zvětšil o 7 680 003 Kč, které započetl na daňový nedoplatek jiného subjektu. Nejvyšší soud označil vedlejšího účastníka za konečného příjemce daňového přeplatku, čímž uznal, že z jednání získal prospěch. Kdyby místo vedlejšího účastníka vystupovala v řízení soukromá osoba, pasivní legitimaci by měla. Soudy tedy neoprávněně zvýhodnily vedlejšího účastníka oproti společnosti A a jejím věřitelům. Závěr o neexistenci prospěchu představuje zjevnou libovůli, je účelový, vnitřně rozporný, nepřezkoumatelný, právně i skutkově nepodložený, nedostatečně odůvodněný a přepjatě formalistický.
c) Soudy se nevypořádaly s rozhodnutími, na které stěžovatelka odkazovala. Z nich vyplývá, že (1) správce daně nemá v insolvenčním řízení výhodnější postavení, (2) lze odporovat úkonům učiněným podle daňového řádu, (3) insolvenční zákon má oproti daňovému řádu povahu speciálního zákona a (4) osobou, která měla z neúčinného právního úkonu prospěch, je každý, kdo získal prospěch.
d) Odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepřezkoumatelné a trpí zjevnou libovůlí, protože se nezabývá jejími dovolacími otázkami a), b), d) a f), chybně odpovídá na otázky c) a e) a jen částečně vypořádává otázku g). e) Podle Nejvyššího soudu měla z plnění prospěch společnost B jakožto věřitel dlužníka. Společnost B však nebyla věřitelem společnosti A, ale dlužníkem vedlejšího účastníka.
8. Podstatou řízení o této ústavní stížnosti je otázka, zda obecné soudy ústavně souladným způsobem rozhodly, že stěžovatelčina odpůrčí žaloba není důvodná.
9. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelčiny námitky a dospěl k závěru, že její ústavně zaručená práva či svobody porušeny nebyly. III.1 Povaha žádosti o vrácení přeplatku [námitka a)]
10. Podle judikatury Nejvyššího soudu lze odporovat procesním úkonům pouze tehdy, pokud mají tyto úkony hmotněprávní účinky (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2585/2007 a další rozhodnutí, která na tento závěr navazují - např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. 14 Cmo 12/2019, bod 18; rozsudek Krajského soudu v Praze, č. j. 27 Co 31/2020-98).
11. Ústavní soud si je vědom toho, že část odborné literatury s tímto závěrem nesouhlasí [Pulkrábek, Z. Vyhlídky odpůrčího práva (tzv. relativní neúčinnosti) podle nového občanského zákoníku. Právní rozhledy, 2013, č. 11, s. 381 až 387, část V; Hrůša, Lukáš. Odporovatelnost v insolvenčním právu. Praha: Wolters Kluwer, 2021, s. 28 až 29]. To, že lze určité právní řešení považovat z rozumných důvodů za vhodnější, však ještě neznamená, že je opačný postup protiústavní - a tak je tomu i v tomto případě.
12. Vrchní soud při svém rozhodování z uvedeného názoru Nejvyššího soudu otevřeně vycházel. Dospěl přitom k závěru, že žádosti společnosti A o vrácení a převod přeplatku jsou procesní úkony, s nimiž nejsou spojeny žádné hmotněprávní účinky. Podle vrchního soudu jde o procesní podání podle daňového řádu, o nichž správce daně vydává samostatné rozhodnutí a které nemají za důsledek vznik, změnu či zánik hmotněprávních práv či povinností. Za hmotněprávní jednání nelze podle vrchního soudu označit ani následné převedení přeplatku (body 16 a 20 jeho rozhodnutí). Nejvyšší soud odmítl možnost vyslovit neúčinnost těchto žádostí už jen na základě toho, že jde o procesní úkony (bod 32 jeho rozhodnutí).
13. Posouzení uvedených otázek je především otázkou výkladu podústavního práva a související judikatury. Tato úloha přitom náleží zejména obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud může do výkladu podústavního práva zasáhnout pouze tehdy, pokud je protiústavní - například pokud soudy rozhodly přepjatě formalisticky (např. nález sp. zn. III. ÚS 4047/19
, bod 15), nepřiměřeně zužujícím způsobem (např. nález sp. zn. III. ÚS 510/25
, bod 36) nebo se dopustily ústavně nepřípustného dotváření práva (např. nález sp. zn. II. ÚS 1889/19
, bod 60) či nepřijatelné libovůle (např. nález sp. zn. IV. ÚS 1236/23
, body 15 až 16).
14. Nic podobného v této věci nenastalo. Ústavní soud považuje závěry a odůvodnění napadených rozhodnutí v tomto ohledu za ústavně obhajitelné. Nic na tom nemění ani stěžovatelčin odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 37/2015. Tento rozsudek připustil možnost úspěšně odporovat plnění dlužníka, které poskytl správci daně na základě zajišťovacího příkazu. V daném případě tedy nešlo o procesní žádosti dlužníka, ale dlužníkovo plnění - konkrétně složení jistoty ve výši 8 377 277 Kč. III.2 Pasivní věcná legitimace vedlejšího účastníka [námitka b)]
15. Ústavní soud nepovažuje za protiústavní závěr, že finanční úřad není ve sporu pasivně věcně legitimován.
16. Vrácení přeplatku správcem daně podle pokynu daňového dlužníka je podle obecných soudů realizací projevu vůle dlužníka. Vedlejší účastník převedl přeplatek zcela podle pokynů společnosti A a byl ze zákona povinen platbu od společnosti A za účelem splnění daňových závazků společnosti B přijmout. Správce daně není osobou, v jejíž prospěch bylo takové právní jednání učiněno nebo která z něj měla prospěch. Touto osobou je podle obecných soudů druhý daňový dlužník - tedy společnost B. Přeplatek byl totiž připsán na její daňový účet a byl jím uhrazen její daňový závazek. Případná neúčinnost má být tedy uplatněna vůči ní, nikoli proti vedlejšímu účastníkovi (body 34 až 39 rozhodnutí Nejvyššího soudu a bod 22 rozhodnutí vrchního soudu).
17. Ústavní soud nepovažuje závěry a odůvodnění napadených rozhodnutí za protiústavní. Úvaha obecných soudů, že tím, kdo v této specifické situaci získal prospěch z odporovaného jednání, není vedlejší účastník, ale společnost B, je podle Ústavního soudu ústavně obhajitelná. III.3 Ostatní námitky
III.3.1 Nevypořádání se s judikaturou [námitka c)]
18. Podle stěžovatelky se soudy nevypořádaly s rozhodnutími, z nichž podle ní vyplývá, že (1) správce daně nemá v insolvenčním řízení výhodnější postavení, (2) lze odporovat úkonům učiněným podle daňového řádu, (3) insolvenční zákon má oproti daňovému řádu povahu speciálního zákona a (4) osobou, která měla z neúčinného právního úkonu prospěch, je každý, kdo získal prospěch.
19. K prvnímu tvrzení Ústavní soud uvádí, že napadená rozhodnutí nestojí na závěru, že správce daně má v insolvenčním řízení výhodnější postavení, ale na závěru, že z odporovaného jednání neměl prospěch. Posouzením tohoto závěru se přitom Ústavní soud zabýval již v části III.2 tohoto usnesení.
20. Ke druhé námitce Ústavní soud podotýká, že napadená rozhodnutí netvrdí, že nelze odporovat úkonům učiněným podle daňového řádu. Nejvyšší soud ostatně ve svém rozhodnutí výslovně uvedl, že lze odporovat i právnímu jednání, které dlužník činil vůči správci daně například při plnění dluhu, který
má původ v právu veřejném (bod 24 jeho rozhodnutí). Napadená rozhodnutí stojí ve vztahu k neodporovatelnosti žádostí společnosti A na závěru, že nejde o hmotněprávní jednání. Posouzením tohoto závěru se Ústavní soud zabýval již v části III.1 tohoto usnesení.
21. K třetímu tvrzení Ústavní soud uvádí, že Nejvyšší soud otevřeně vycházel z toho, že insolvenční zákon má v daném případě přednost vůči daňovému řádu a že se Nejvyšší soud tímto závěrem při rozhodování řídil (bod 23 jeho rozhodnutí).
22. Ke čtvrtému tvrzení Ústavní soud odkazuje na část III.2 tohoto usnesení, v níž se touto otázkou zabýval. III.3.2 Nevypořádání dovolacích námitek [námitka d)]
23. Stěžovatelka tvrdí, že je odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu nepřezkoumatelné a trpí zjevnou libovůlí, protože se nezabývá jejími dovolacími otázkami a), b), d) a f), chybně odpovídá na otázky c) a e) a jen částečně vypořádává otázku g).
24. Ústavní soud připouští, že Nejvyšší soud nereagoval na stěžovatelčiny dovolací otázky jednotlivě a že mohl své závěry odůvodnit podrobněji. Ve svém rozhodnutí se však věnoval podstatě věci a samostatně posoudil možnou neúčinnost žádostí stěžovatelky i následného převedení přeplatku vedlejším účastníkem.
25. V obou případech přitom přezkoumatelně vysvětlil, proč podle něj stěžovatelka nemá na vyslovení jejich neúčinnosti nárok. Pokud lze určitý nárok zamítnout již na základě jednoho důvodu - v tomto případě na základě povahy stěžovatelčiných žádostí a pasivní legitimace vedlejšího účastníka - není Nejvyšší soud povinen věcně posuzovat další samostatné námitky. Odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu proto podle Ústavního soudu není neústavní. III.3.3 Závěr o vztahu společnosti A a B [námitka e)]
26. Nejvyšší soud podle stěžovatelky chybně označil společnost B za věřitele společnosti A. Ústavní soud však uvádí, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí otevřeně vycházel z toho, že společnost B nebyla věřitelem společnosti A. Pasáž rozhodnutí Nejvyššího soudu, na kterou stěžovatelka v této souvislosti odkazuje, se navíc týká popisu obecných právních východisek, v němž nefiguruje žádná konkrétní osoba (bod 21 ústavní stížnosti a bod 35 rozhodnutí Nejvyššího soudu). I
27. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí neporušila stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo či svobodu. Ústavní soud proto její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. července 2025
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu