Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., t. č. Vazební věznice Praha Pankrác, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2025 č. j. 67 To 80/2025-94 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. ledna 2025 sp. zn. 5 PP 1/2025, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") z důvodu jejich tvrzeného rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl odsouzen pro trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, který spočíval v tom, že poškozený převedl 10 000 000 Kč na bankovní účet advokátní kanceláře, přičemž tato částka byla následně použita na umoření stěžovatelova dluhu, protože měl přístup k tomuto účtu. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením do věznice s ostrahou. Protože však do výkonu trestu dobrovolně nenastoupil, byl uznán vinným také ze spáchání přečinu maření úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) trestního zákoníku, za což mu byl udělen dodatečný trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. V rejstříku trestů má stěžovatel tři záznamy, přičemž dvakrát byl odsouzen pro majetkovou trestnou činnost; ve výkonu trestu je poprvé.
3. Stěžovatel dne 9. 1. 2025 podal k obvodnímu soudu žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, k níž přiložil příslib budoucí nájemní smlouvy, kterou se zavazuje uzavřít se svým švagrem, jakož i příslib zaměstnání za měsíční odměnu 28 000 Kč a se čtvrtletními odměnami. Švagr poskytl záruku, v níž se zavázal pozitivně ovlivňovat stěžovatelovo chování v případě podmíněného propuštění, a to zejména prostřednictvím kontroly jeho finančních toků. Stěžovatel byl ve věznici umístěn na standardní oddělení a ze zdravotních důvodů není pracovně zařazen. Po dobu výkonu trestu byl osmkrát odměněn, kázeňsky trestán nebyl.
4. Obvodní soud napadeným usnesením stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění zamítl. Z podmínek v § 88 trestního zákoníku za nesplněnou považoval podmínku prognózy vedení řádného života, kterou stěžovatel prokazoval doložením zajištěného bydlení a zaměstnání. Stěžovatel podle obvodního soudu neřešil svou dluhovou situaci (dlužil 28 000 000 Kč), po celý život činil neuvážená finanční rozhodnutí a nebylo tak zřejmé, jak by byl s výdělkem ve výši 28 000 Kč schopen své dluhy hradit. Nadto nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodů zaměstnán, proto obvodní soud zpochybňoval, že by byl schopen vykonávat časově, psychicky i intelektově náročnější zaměstnání. Není tak dán předpoklad, že stěžovatel po případném podmíněném propuštění povede řádný život, resp. se nedopustí žádné další majetkové trestné činnosti. Ani stěžovatelova švagra nelze považovat za dostatečnou záruku.
5. Proti rozhodnutí obvodního soudu podal stěžovatel stížnost, která byla napadeným usnesením městského soudu zamítnuta. Městský soud se ztotožnil se závěry obvodního soudu ohledně nesplnění podmínky prognózy vedení řádného života. Stěžovatel se za celou dobu výkonu trestu odnětí svobody nepokusil ani o spolupráci s organizacemi zabývajícími se dluhovou problematikou, ani nevyvinul snahu si za pomoci odborných zaměstnanců věznice vytvořit realizovatelný plán splácení svých dluhů. Stěžovatel dlouhodobě zaujímal přezíravý postoj k nutnosti vytvoření si stabilních podmínek pro vedení řádného života v budoucnu a eliminaci recidivy.
Navíc vzhledem k tomu, že stěžovatel byl odsouzen za zločin, je podle městského soudu při rozhodování o podmíněném propuštění nezbytné zvážit také další hlediska uvedená v § 88 odst. 3 trestního zákoníku, tedy zda stěžovatel včas nastoupil do výkonu trestu a zda již částečně nebo zcela nahradil či jinak odčinil škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem. Stěžovatel byl do výkonu trestu dodán policií a vyjma toho, že poškozenému dosud vrátil 500 000 Kč, svou dluhovou situaci neřeší. Městský soud proto s ohledem na výše uvedené konstatoval, že je pouze na stěžovateli, aby přehodnotil svůj odmítavý postoj k náhradě škody a prokázal vlastní odpovědnost.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že jeho polepšení deklarované obecnými soudy nikterak nenarušila skutečnost, že byl do výkonu trestu dodán policií, za což byl ostatně odsouzen. Výtky týkající se zajištěného bydlení, zaměstnání a spolupráce při další činnosti se švagrem považuje za nesrozumitelné a řádně nezdůvodněné. Dále namítá, že není možné vytvořit plán, jak způsobenou škodu v nejbližší době uhradit, přestože bude pracovat. V případě dalšího výkonu trestu dojde k nárůstu pohledávek v důsledku úroků z prodlení; navíc upozorňuje na to, že za dva roky dosáhne důchodového věku. Odbornou pomoc považuje v podmínkách výkonu trestu a absence příjmů za nerealizovatelnou, neboť nemůže přinést žádoucí výsledek. Podle stěžovatele by bylo možné splácení škody zajistit uložením povinnosti škodu splácet dle svých možností v rámci zkušební doby podmíněného propuštění a uložením dohledu probačního úředníka. K otázce náhrady škody stěžovatel dále uvádí, že peněžní prostředky u něj neskončily, a proto poškozeným nemůže vydat a vrátit majetkový prospěch, jenž fakticky získal.
7. Jestliže obecné soudy od stěžovatele vyžadují přípravu nereálného plánu na splacení škody a následně hodnotí nevyhovění tomuto požadavku výrazně negativně, pak stěžovateli zcela znemožňují uspět při podání žádosti o podmíněné propuštění, neboť je na něm požadováno něco, co splnit nelze. Obecné soudy se tak dopouštějí porušení principu rovného postavení stěžovatele vůči jiným odsouzeným, kteří na rozdíl od něj přístup k institutu podmíněného propuštění skutečně mají.
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pouze v případě, kdy je rozhodovací činnost soudů stižena vadami, jež ve svém důsledku porušují ústavně zaručená základní práva a svobody, lze uvažovat o jeho zásahu (nález ze dne 9. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 3047/23 , bod 11).
10. Neexistuje žádné ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Splnění zákonných podmínek je věcí soudcovské úvahy; je tudíž na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své úvahy přiměřeným způsobem zdůvodnily [nález ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 575/21
(N 128/107 SbNU 41), bod 14]. Podmíněné propuštění z výkonu trestu přitom představuje mimořádný zákonný institut, jenž dává soudu možnost - nikoliv však povinnost - odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit [nález ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 599/14
(N 194/79 SbNU 207), bod 8]. Mimořádný je v tom, že benevolencí státu odsouzený za určitých podmínek nemusí vykonat uložený trest celý. Mimořádnost podmíněného propuštění naopak nespočívá v tom, že by soud měl možnost zamítnout žádost odsouzeného, jenž zákonná kritéria splnil. Z požadavku právního státu vyplývá povinnost obecného soudu odsouzeného podmíněně propustit, pokud tento splnil všechny zákonné podmínky [nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18
(N 195/91 SbNU 411), bod 12].
11. Právo na odůvodnění rozhodnutí soudu a zákaz svévole jsou součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. K porušení práva na řádné soudní řízení dojde mimo jiné tehdy, pokud obecný soud řádně, přesvědčivě a logicky neodůvodní své rozhodnutí o zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Požadavek řádného odůvodnění soudního rozhodnutí slouží k omezení či vyloučení libovůle a k seznámení účastníků řízení s důvody, na nichž soud založil své rozhodnutí (nález ze dne 9. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 3047/23 ). Zamítavé usnesení by tak mělo obsahovat stručný návod pro odsouzeného, jaké konkrétní změny se od něj očekávají.
12. Podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem o nenaplnění třetí podmínky, tj. očekávání vedení řádného života v budoucnu. Soudy primárně zkoumají, zda bude mít odsouzený po případném propuštění zajištěné zaměstnání či jiný zdroj příjmů a ubytování, zda udržoval kontakt s rodinou či jinými blízkými a jaká je jeho širší trestní minulost, neboť tyto okolnosti ovlivňují možnost reintegrace odsouzeného do společnosti [nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18
(N 195/91 SbNU 411), bod 40]. Jak vyplývá z komentářové literatury, podmíněné propuštění "je významným prostředkem k dovršení nápravy a resocializace odsouzeného, a neznamená tedy ukončení tohoto procesu, ale pokračování v působení na pachatele v jiných podmínkách (na svobodě) a jinými prostředky než vlastním výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody (probačním dohledem, přiměřenými omezeními a přiměřenými povinnostmi, dalšími opatřeními)." (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1397).
13. I v řízení o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu může však dojít k porušení základních práv odsouzeného (stěžovatele). Dochází k tomu například tehdy, když obecný soud dojde k závěru o nenaplnění podmínky prognózy vedení řádného života toliko na základě trestní minulosti odsouzeného. Takový přístup soudu by byl v rozporu s principem ne bis in idem, resp. zákazem dvojího přičítání stanoveném v čl. 40 odst. 5 Listiny [nález ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 575/21
(N 128/107 SbNU 41), bod 22].
14. Soudy stěžovateli vytýkaly především to, že neřeší svou dluhovou situaci, ve svém souhrnu dosahující výše přibližně 28 000 000 Kč (z toho 10 000 000 Kč v důsledku spáchání shora uvedeného trestného činu podvodu). Obecné soudy akcentovaly, že i v minulosti se dopustil majetkové trestné činnosti kvůli tomu, aby byl s to splácet své předchozí dluhy. Pokud tudíž stěžovatel v současnosti nečiní takřka žádné kroky k řešení své finanční situace a nehledá řešení mj. i ve spolupráci s organizacemi zabývajícími se touto problematikou, lze mít vážné pochybnosti o tom, že by po propuštění byl s to vést řádný život. Soudy v této souvislosti neuvěřily ani stěžovatelově tvrzení o tom, že by svou dluhovou zátěž mohl snížit vymožením své (údajné) pohledávky ve výši 10 000 000 Kč, jelikož ve skutečnosti zatím neučinil žádné kroky k jejímu vymožení. Nadto vyslovil městský soud pochybnosti o tom, že by povolení přístupu k bankovnímu účtu švagrovi mohlo přispět k dosažení nápravy stěžovatele.
15. Závěr obecných soudů o pochybnosti o schopnosti stěžovatele vést řádný život je logickým zhodnocením dosavadních stěžovatelových kroků, které nepředstavují dostatečné záruky neopakování trestné činnosti. Nelze se ztotožnit s námitkou stěžovatele, že tvrzeným nerealizovatelným požadavkem sestavení plánu splácení dluhů obecné soudy stěžovateli znemožňují přístup k dobrodiní podmíněného propuštění. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, pomocí jakých konkrétních aktivit má stěžovatel prokázat své polepšení tak, aby existoval také předpoklad pozitivní prognózy budoucího chování. Stěžovateli nic nebrání v navázání pevné spolupráce s odbornými zaměstnanci věznice či organizacemi, jež se zabývají dluhovou problematikou, ani v tom, aby následně po uplynutí zákonné lhůty podal nový návrh na podmíněné propuštění. S ohledem na uvedené Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
16. Zákon při rozhodování o podmíněném propuštění vyžaduje posouzení okolností započetí výkonu trestu odnětí svobody. Pokud tedy obecné soudy přihlédly také k tomu, že stěžovatel byl k výkonu trestu dodán policií, nejde o dvojí přičítání ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny (usnesení ze dne 20. 11. 2024 sp. zn. I. ÚS 2517/24 , bod 8).
17. Jelikož Ústavní soud nedospěl k závěru o porušení stěžovatelových základních práv, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 13. srpna 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu