Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Langáška o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. Ladislavem Preclíkem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 14 To 229/2024-51 ze dne 31. července 2024 a usnesení Okresního soudu v Nymburce č. j. 4 PP 30/2024-32 ze dne 8. července 2024, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Nymburce, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Okresní soud v Nymburce ("soud prvního stupně") zamítl návrh stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Krajský soud v Praze ("stížnostní soud") zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých práv zakotvených v čl. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").
3. Stěžovatel má za to, že nejsou správné závěry obecných soudů, podle kterých neprokázal polepšení, že není dostatečně aktivní, jeho chování je pouze průměrné, nedosáhl dosud potřebné sebereflexe, náhled na trestnou činnost a neřeší způsobenou škodu. Podle stěžovatele soud prvního stupně nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí a stížnostní soud tuto vadu nenapravil. K tomu odkazuje na nálezy sp. zn. IV. ÚS 1804/21 ze dne 26. října 2021 (N 187/108 SbNU 279), sp. zn. II. ÚS 1945/20 ze dne 8. února 2021 (N 19/104 SbNU 183).
Dále se stěžovatel podrobně vyjadřuje k jednotlivým závěrům obecných soudů, které zpochybňuje; tvrdí, že způsobenou škodu již uhradil, má přislíbeno zaměstnání a v plnění programu zacházení spatřuje polepšení. Poukazuje na hodnotící zprávu věznice, podle které není další výkon trestu odnětí svobody nutný - k té ovšem obecné soudy nepřihlédly, a porušily tak jeho právo na spravedlivý proces. Podle stížnostního soudu by absolvování terapeutického programu mohlo vést ke stěžovatelově nápravě, žádný takový program ale věznice nenabízí a je na něj tedy kladen nesplnitelný požadavek, mající vliv na podmíněné propuštění.
Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že úmyslně nenastoupil výkon trestu a poukazuje na skutečnost, že nebyl trestán pro vyhýbání se nástupu výkonu trestu odnětí svobody. Dále odkazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle které musí být z rozhodnutí patrné, co by měl odsouzený vykonat, aby splnil požadavky na nápravu a mohl být z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn. V tomto ohledu je argumentace pouze obecná, formalistická a nedostatečně odůvodněná. Stěžovatel má za to, že prokázal polepšení, je schopen vést řádný život, a proto navrhuje zrušit napadená usnesení.
4. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a nikoli dalším stupněm v soustavě obecných soudů. Proto se Ústavní soud nezabývá eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, není-li současně porušeno základního právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu pouze při nejzávažnějších pochybeních, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé či svévolné.
5. Ústavní soud se seznámil s napadenými usneseními i se spisem soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Z napadených usnesení a ze spisu se podává, že stěžovateli byl rozsudkem Okresního soudu v Kolíně č. j. 3 T 103/2011-179 ze dne 30. června 2011 pro zvlášť závažný zločin loupeže uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odložený na zkušební dobu čtyř let, s povinností podle svých sil nahradit trestným činem způsobenou škodu. Usnesením č. j. 3 T 103/2011-274 ze dne 1. července 2015 Okresní soud v Kolíně, ve spojení s usnesením stížnostního soudu č. j. 9 To 360/2015-281 ze dne 31.
července 2015, rozhodl, že stěžovatel uložený trest vykoná, především pro neuhrazení způsobené škody. Do výkonu trestu odnětí svobody byl dodán dne 24. listopadu 2022. Soud prvního stupně vyhodnotil všechny okolnosti případu, včetně doporučení věznice, zajištěného bydlení či příslibu zaměstnání a uzavřel, že zatím nebylo prokázáno polepšení stěžovatele. Stížnostní soud prověřil okolnosti napadeného řízení, změnu přislíbeného zaměstnání i nahrazení škody a se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil.
Přihlédl, že stěžovatel byl do výkonu trestu dodán (§ 88 odst. 3 trestního zákoníku) i k nahrazení škody (10 000 Kč - v rozsahu spoluúčasti poškozené banky, nikoli již regresního nároku pojišťovny), což se stalo až po rozhodnutí soudu prvního stupně a což stížnostní soud vyhodnotil jako účelové jednání, které neprokazuje polepšení. Na základě uvedených zjištění stížnostní soud uzavřel, že stěžovatel bude muset prokázat své polepšení aktivnějším chováním (ziskem dalších odměn), identifikací příčin, které vedly k páchání trestné činnosti a náhradou škody v plném rozsahu.
7. Ústavní soud opakovaně judikoval, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (§ 88 odst. 1 trestního zákoníku) je nenárokovým institutem; má motivovat odsouzeného, aby svým chováním a plněním povinností prokázal své polepšení již ve výkonu trestu- Lze-li předpokládat snazší resocializaci odsouzeného, bylo sledovaného účelu dosaženo a další výkon trestu není potřebný (například usnesení sp. zn. III. ÚS 208/12 ze dne 23. února 2012). Rozhodování ale není mechanickým algoritmem, při němž by pouhé naplnění definované řady požadavků automaticky vedlo k podmíněnému propuštění, ale dává soudu možnost (nikoliv povinnost) odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit; podmíněné propuštění není (ani podústavním) právem odsouzeného [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. března 2001 (N 51/21 SbNU 439)].
8. Obecné soudy srozumitelně vyjádřily své důvodné pochybnosti a uvedly, jak má stěžovatel prokázat své polepšení tak, aby existoval i předpoklad pozitivní prognózy budoucího chování (viz nález sp. zn. IV. ÚS 1804/21 ). Okolnosti započetí výkonu trestu odnětí svobody nejsou namítaným dvojím přičítáním (čl. 40 odst. 5 Listiny), neboť zákon vyžaduje jejich posouzení při rozhodování o podmíněném propuštění. Obecné soudy postupovaly v rámci zákonem stanovených mezí a státní moc uplatnily v souladu s čl. 2 odst. 2 Listiny.
9. Stěžovateli byl uložen trest ve výši stanovené zákonem (čl. 39 Listiny), s níž zákonodárce spojuje naplnění účelu trestu, a jeho podmíněné "zkrácení" je výjimkou, pro jejíž užití musí být splněny podmínky, což se v tomto případě podle nich nestalo. Vyhodnotily-li obecné soudy okolnosti případu způsobem, který nenaplňuje očekávání stěžovatele, nejde o porušení práva na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) ani práva na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy), která poskytují "jen" záruku řízení podle předem zákonem stanovených pravidel, nikoli výsledek odpovídající očekávání účastníka řízení; nezaručují, že jím předložené požadavky budou bezvýhradně akceptovány a bude jim kladen význam, jaký očekává. Nesouhlas stěžovatele s napadeným usnesením je možná pochopitelný, neznamená ale bez dalšího tvrzený zásah do základních práv. Nejde ani o projev libovůle obecných soudů, který napadená usnesení dostatečně odůvodnily.
10. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu