Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka a Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky) o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., t. č. ve Věznici Oráčov, zastoupeného JUDr. Petrem Holubičkou, advokátem, sídlem V Aleji 282, Semily, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2023, č. j. 8 Tdo 126/2023-824, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. srpna 2022, č. j. 10 To 64/2022-679, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. května 2022, č. j. 6 T 1/2022-520, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se podle krajského soudu dopustil, stručně uvedeno, tak, že po předchozím rozhovoru sexuálně napadl nezletilou poškozenou, která mu předtím řekla, že už jí bylo 18 let. Využil své fyzické převahy a strachu poškozené k vykonání sexuálních praktik, vyjmenovaných v rozsudku a vedoucích k jeho ejakulaci do ruky poškozené. Poškozená se snažila zavolat o pomoc na projíždějící kamarády, stěžovatel jí dal facku a zakryl ústa. V důsledku tohoto jednání se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. Dále mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené částku 300 000 Kč jako náhradu za způsobenou nemajetkovou újmu. K závěru o vině stěžovatele dospěl krajský soud zejména na základě výpovědi poškozené a jejího znaleckého zkoumání, které u ní potvrdilo posttraumatickou stresovou poruchu. Nepřímo její výpověď potvrdili další svědci, s nimiž poškozená o incidentu hovořila, nebo se nacházeli v okolí události.
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl. Přitom se plně ztotožnil se závěry krajského soudu.
4. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Nejvyšší soud konstatoval, že s obsahově shodnými námitkami se již vypořádaly soudy nižších stupňů. Krajský soud provedl všechny potřebné důkazy a v jejich hodnocení nenašel Nejvyšší soud žádný relevantní rozpor. Oba soudy se dostatečně věnovaly zejména věrohodnosti přímých i nepřímých důkazů, aby náležitě objasnily původní situaci tzv. tvrzení proti tvrzení. Zároveň se soudy řádně vypořádaly se všemi důkazními návrhy obhajoby.
5. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud se dostatečně nevypořádal s řádně uplatněnými dovolacími námitkami. Při provedení výpovědi poškozené a jejím hodnocení došlo k porušení práva na spravedlivý proces, neboť nebyly splněny podmínky pro přečtení protokolu o výslechu poškozené. Výslech poškozené v přípravném řízení nebyl proveden v souladu s trestním řádem. Podle stěžovatele poškozená bez oprávnění odepřela vypovídat nebo se v podstatných bodech odchýlila od své předchozí výpovědi. Soud proto nemohl odůvodněně uzavřít, že výpověď poškozené byla věrohodná. V rozporu s ústavními principy soudy hodnotily rovněž další svědecké výpovědi, neboť ty byly odvozené od výpovědi poškozené. Stěžovatel upozorňuje, že soud kladl vyšší důkazní sílu na výpovědi přátel poškozené než na svědeckou výpověď kolemjdoucí, která jako jediná nemá emoční vazbu na poškozenou či stěžovatele. Stěžovatel také nesouhlasí s bagatelizací svědecké výpovědi této kolemjdoucí, kterou zajistil sám z důvodu nečinnosti orgánů činných v trestním řízení.
6. Přestože z odborného vyjádření z oblasti genetiky vyplynula nemožnost označit stěžovatele za původce zkoumaného materiálu, považovaly jej soudy za usvědčující důkaz. Stěžovatel připomíná, že ani po prohlídce těla poškozené se nenašel žádný jeho genetický materiál.
7. Znalecké posudky o věrohodnosti poškozené jsou založeny na subjektivních tvrzeních znalců, kteří neprovedli žádné objektivní klinické zkoumání, neboť gynekologické vyšetření poškozená odmítla. Závěry znalců přitom soudy v rozporu s judikaturou Ústavního soudu hodnotily zcela nekriticky. Stěžovateli nemůže jít k tíži, je-li zkoumání neúplné.
8. Za stěžejní důkaz ve věci stěžovatel považuje videa z profilu poškozené na sociálních sítích. Tato videa byla natočena v době, kdy měla poškozená trpět těžkou újmou na zdraví. Podle stěžovatele jsou tato videa sexuálně provokativní a některá natočena na veřejném místě, přestože hlavními příznaky tvrzené posttraumatické stresové poruchy u poškozené jsou sociální fobie, sociální stažení a tzv. flashbacky. Obsah videí nebyl hodnocen v žádném z napadených rozhodnutí. Pouze znalkyně ve svém výslechu v řízení před soudem prvního stupně uvedla, že natáčení takových videí může být jakýmsi obranným mechanismem. Z toho je patrná snaha ospravedlňovat každé dílčí jednání poškozené v její prospěch, ač to postrádá vazbu na předchozí dokazování. Podobný nedostatek lze spatřovat v hodnocení údajných motivů poškozené a stěžovatele.
9. Dále stěžovatel namítá, že byl odsouzen v situaci tvrzení proti tvrzení, výhradně na základě výpovědi poškozené. Její výpověď přitom obsahovala rozpory. Skutkovou verzi poškozené (na rozdíl od té své) stěžovatel považuje za nelogickou a smyšlenou.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
11. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že v řízení o ústavní stížnosti se s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze úspěšně domáhat zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů. To platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
12. K hodnocení důkazů podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem jsou povolány výhradně obecné soudy, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky dané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily. Předmětem jeho činnosti naopak není, aby důkazy znovu prováděl, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, nebo by z nich v žádném možném výkladu odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Žádné ze shora uvedených pochybení Ústavní soud neshledal. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje námitky, které již uplatnil v trestním řízení, aniž by reflektoval způsob, jakým se soudy s těmito námitkami vypořádaly. To se týká zejména námitek o nezákonnosti přečtení protokolu o výslechu poškozené a s tím související ochranou práv obhajoby (srov. bod 21 usnesení Nejvyššího soudu), řešení rozporů v její výpovědi, hodnocení její věrohodnosti a s ní související řešení situace "tvrzení proti tvrzení" (srov. bod 18 usnesení Nejvyššího soudu, bod 40 usnesení vrchního soudu a bod 27 rozsudku krajského soudu), vlivu dalších svědeckých výpovědí (srov. bod 41 usnesení vrchního soudu), řádného posouzení odborného vyjádření z odvětví genetiky (srov. bod 38 usnesení vrchního soudu a bod 6 rozsudku krajského soudu) a prezentování poškozené na sociálních sítích (srov. body 17, 18 a 27 rozsudku krajského soudu).
Vzhledem k podrobné argumentaci ke všem výše uvedeným námitkám, v níž Ústavní soud neshledal žádný ústavněprávní nedostatek, lze na napadená rozhodnutí odkázat.
14. Nelze dospět k závěru, že by soudy hodnotily provedené důkazy nelogicky či jednostranně. Mezi závěry obecných soudů a obsahem provedených důkazů není žádný extrémní rozpor. Naopak stěžovatel se pokouší prezentovat vlastní skutkovou verzi, aniž by zohledňoval kontext ostatních důkazů. Nebylo povinností soudu podrobně hodnotit irelevantní důkazy (např. videa poškozené ze sociálních sítí, které se incidentu nijak netýkaly), doprovázené stěžovatelovými laickými a zcela nepodloženými úvahami o behaviorální psychologii traumatizovaných obětí sexuální trestné činnosti (hraničících se sekundární viktimizací), popř. spekulacemi o vlivu "kampaně MeToo" na rozhodování soudů.
Soudy jsou povinny se věnovat námitkám, které jsou relevantní pro předmět řízení. Obsahem ústavního práva obviněného na spravedlivé řízení není právo na nekonečnou polemiku, vyvracející podrobně každý nepodložený názor. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy nerozhodovaly na základě spekulací, nýbrž kvalifikovaného hodnocení provedených důkazů. Přitom splnily i požadavky judikatury Ústavního soudu na ústavně konformní hodnocení situace "tvrzení proti tvrzení" [srov. např. nález sp. zn. I.
ÚS 520/16 ze dne 22. 6. 2016 (N 119/81 SbNU 853); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/], neboť důkladně hodnotily všechny dostupné nepřímé důkazy, které se týkaly věrohodnosti obou účastníků. Je třeba odmítnout názor, že odsoudit obžalovaného lze pouze na základě dokonale bezrozporného a jinak bezchybného svědectví. V projednávané věci se soudy s rozpory a případnými nesrovnalostmi vypořádaly, nevznikly zde pochybnosti, které by vedly k uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch pachatele".
Z ústavněprávního hlediska nemá Ústavní soud k procesu provádění a hodnocení důkazů žádné výhrady.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. srpna 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu