Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele D. M., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 24, Praha 1, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 26. března 2025, č. j. 1 VZT 208/2021-305, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že usnesením Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Odboru zahraničních zločineckých struktur (dále jen "policejní orgán") ze dne 26. 6. 2024, č. j. NCOZ-648-3086/TČ-2016-411100-O, bylo podle § 160 odst. 1 a 5 trestního řádu zahájeno trestní stíhání 38 osob (mezi nimi i stěžovatele) pro podezření ze spáchání pokračujícího trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku a pokračujícího trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku.
3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou vrchní státní zastupitelství zamítlo napadeným usnesením. Jelikož pokyn k vydání usnesení policejního orgánu vydala dozorující státní zástupkyně, musí o stížnosti proti němu rozhodnout nejblíže nadřízené státní zastupitelství. Proto vrchní státní zastupitelství nepřisvědčilo stěžovatelově námitce o vlastní věcné nepříslušnosti. V dané věci bylo sice v minulosti usnesení o zastavení trestního stíhání zrušeno Nejvyšším státním zastupitelstvím s pokynem doplnit prověřování v rozsahu nutném pro vydání nového rozhodnutí zahrnujícího celý rozsah jednání obviněných. To však nic nemění na věcné příslušnosti vrchního státního zastupitelství. Dále se vrchní státní zastupitelství neztotožnilo se stěžovatelovou námitkou o překážce litispendence. Jde o institut občanského soudního řízení, který na trestní řízení nedopadá. Usnesení policejního orgánu "rozšířilo" trestní stíhání tak, že do skutku, pro nějž jsou obvinění stíháni, je nutné zahrnout i další jeho části, aby jím byly postiženy veškeré právně relevantní součásti jednání. Skutek tak byl rozšířen o důležité části dříve nepostižené v jeho popisu.
4. Stěžovatel namítá, že usnesení policejního orgánu bylo vydáno nezákonně. Postup, který policie podle § 160 odst. 1 a 5 trestního řádu zvolila, se využívá v situaci "rozšíření" trestního stíhání, tedy vyjde-li najevo, že se obviněný dopustil dalšího skutku. V případě stěžovatele však nic takového z usnesení policejního orgánu nevyplývá. Původní usnesení o zahájení trestního stíhání (z let 2014 a 2015) nebyla zrušena. V "aktuálním" usnesení je skutkový děj popsán stejně jako v usneseních předchozích. Duplicitní zahájení trestního stíhání porušuje podle stěžovatele zákaz litispendence. Ten sice není výslovně upraven v trestním řádu, avšak je obecně respektován. Stěžovatel předpokládá, že nové usnesení bylo vydáno s ohledem na přerušení běhu promlčecí lhůty.
5. Dále stěžovatel namítá, že usnesení policejního orgánu bylo vydáno na pokyn Městského státního zastupitelství v Praze a po zásahu Nejvyššího státního zastupitelství. Podle stěžovatele tak o jeho stížnosti proti němu nemohlo rozhodovat Městské státní zastupitelství v Praze, Nejvyšší státní zastupitelství ani vrchní státní zastupitelství. Vrchnímu státnímu zastupitelství, které nakonec o stížnosti rozhodlo, nepřísluší přezkoumávat názor Nejvyššího státního zastupitelství, na jehož základě bylo vydáno usnesení policejního orgánu. Stěžovatel vyjadřuje pochybnosti o nepodjatosti státní zástupkyně, která o stížnosti rozhodla.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud považuje za nutné v první řadě připomenout, že kasace usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavním soudem je možná jen zcela výjimečně, a to tehdy, jestliže je takové usnesení projevem zjevné libovůle orgánů činných v trestním řízení a zároveň stěžovateli hrozí neodvratná újma, která je nenapravitelná v dalším průběhu řízení (k tomu srov. např. nález ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. III. ÚS 2520/14 , usnesení ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. III. ÚS 693/06 , nebo usnesení ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. III.
ÚS 554/03 ). Toto rozhodnutí má ve své podstatě pouze předběžný charakter a jeho smyslem je oznámení konkrétní osobě, že je stíhána pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení. Účel usnesení o zahájení trestního stíhání nespočívá ve vyřešení všech sporných skutkových a právních otázek, jeho vydáním není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně po ukončení řízení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. např. usnesení ze dne 3.
5. 1999, sp. zn. III. ÚS 539/98 ).
9. Kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení tzv. podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nijak odstranit (srov. kupř. usnesení ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 674/05 ). Jinak řečeno, Ústavní soud shledává svůj zásah důvodným pouze v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Mimo meze přezkumu usnesení o zahájení trestního stíhání vždy stojí věcné posouzení příslušného orgánu činného v trestním řízení (srov. nález ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. III. ÚS 511/02 , obdobně též usnesení ze dne 2. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3955/18 , a usnesení ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 449/22 ).
10. Do takového okruhu pochybení, kterými by se Ústavní soud mohl zabývat, nespadá stěžovatelova námitka ohledně "překážky litispendence". Vrchní státní zastupitelství dospělo k závěru, že k "rozšíření" skutku došlo (srov. zejména body 66 a 67 napadeného usnesení), na což stěžovatel reaguje tím, že policejní orgán provedl jen jakési "stylizační a formulační změny". Podle Ústavního soudu jde o běžný spor mezi obviněným a orgány činnými v trestním řízení, k jehož vyřešení jsou v současné fázi příslušné jiné orgány. Stěžovatel ostatně ani neuvádí žádný druh vážné újmy, které usnesení policejního orgánu v jeho právní sféře působí. Jeho spekulace o možném "obcházení" norem upravujících promlčení je předčasná proto, že stěžovatel zatím naplnění podmínek promlčení nenamítá.
11. Naproti tomu již v této fázi trestního řízení může být v řízení o ústavní stížnosti relevantní námitka věcné nepříslušnosti státního zastupitelství při rozhodování o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání (srov. např. nález ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 661/05 ). Ani této námitce však Ústavní soud v dané věci nepřisvědčil. Stěžovatel podle Ústavního soudu dovozuje věcnou nepříslušnost vrchního státního zastupitelství ze samotného procesního vývoje řízení, který sice není zcela běžný, avšak je procesními předpisy předvídaný.
Jde o ekvivalent situace opětovného rozhodování soudu nižšího stupně po kasačním závazném zásahu Nejvyššího soudu. V takové situaci není podle Ústavního soudu namístě hovořit o tom, že soudy nižších stupňů jsou pro absenci nezávislosti či nepodjatosti nepříslušné ve věci dále rozhodovat. Obdobná situace nastala i v dané věci. Instančně nižší státní zastupitelství jsou v souladu se zákonem vázány závazným právním názorem Nejvyššího státního zastupitelství, to je však nečiní nepříslušné nebo nezakládá pochybnosti o jejich nepodjatosti.
Vrchní státní zastupitelství se svou příslušností zabývalo (srov. body 50 až 59 napadeného usnesení) a své závěry obsáhle a přesvědčivě odůvodnilo.
12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. října 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu