Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Dany Janáčkové, zastoupené Mgr. Tomášem Potoczným, advokátem, sídlem Renneská tř. 393/12 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. května 2025 č. j. 7 As 21/2025-39, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. ledna 2025 č. j. 31 A 84/2024-23, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Magistrátu města Brna, sídlem Dominikánské nám. 196/1, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených listin vyplývá, že stěžovatelka podala u Úřadu městské části Brno-střed žádost o dodatečné povolení stavby. Stavební úřad usnesením ze dne 18. 9. 2023 řízení přerušil a stěžovatelce určil podle § 39 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, lhůtu k odstranění nedostatků žádosti do 31. 12. 2023. Přípisem ze dne 18. 9. 2023, také stěžovatelku vyzval k odstranění nedostatků žádosti ve lhůtě stanovené usnesením. Proti usnesení ze dne 18. 9. 2023 se stěžovatelka odvolala. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 14. 12. 2023 odvolání zamítl a napadené usnesení potvrdil, přičemž konstatoval, že výzva není rozhodnutí či usnesení, ale opatření podle § 45 odst. 2 správního řádu.
3. Dne 1. 1. 2024 stěžovatelka zaslala stavebnímu úřadu žádost o prodloužení lhůty pro odstranění nedostatků žádosti o dodatečné povolení stavby. V žádosti uvedla, že lhůta ke splnění povinností uložených v usnesení a výzvou uplyne dne 2. 1. 2024 a vedlejší účastník rozhodl pouze o odvolání proti usnesení, nikoliv o odvolání proti výzvě. Stěžovatelka zaslala stavebnímu úřadu také žádost o přerušení řízení, kterou odůvodnila tím, že Odbor památkové péče Magistrátu města Brna doposud pravomocně nerozhodl o žádosti o vydání závazného stanoviska.
4. Stavební úřad usnesením ze dne 9. 1. 2024 zastavil řízení o žádosti o dodatečné povolení stavby z důvodu neodstranění podstatných vad žádosti. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 9. 5. 2024 napadené usnesení o zastavení řízení zrušil, neboť stavební úřad se řádně nevypořádal s procesním návrhem stěžovatelky na přerušení řízení. Ohledně žádosti ze dne 1. 1. 2024 o prodloužení lhůty stavební úřad nepochybil, protože dne 31. 12. 2023 uplynula lhůta a žádost byla podána až po lhůtě.
5. Dne 15. 5. 2024 stěžovatelka požádala vedlejšího účastníka o odstranění nečinnosti stavebního úřadu, která spočívá v tom, že od 1. 1. 2024 nevydal rozhodnutí o žádosti o přerušení řízení. Krajský úřad Jihomoravského kraje (jako nový nadřízený orgán) pak pokynem ze dne 29. 8. 2024 přikázal vedlejšímu účastníkovi, aby do 30 dnů od obdržení pokynu učinil relevantní procesní úkony, které povedou k ukončení řízení o žádosti o dodatečné povolení stavby. Vedlejší účastník usnesením ze dne 12. 9. 2024 řízení ve věci žádosti o dodatečné povolení stavby zastavil. V usnesení konstatoval, že ohledně žádosti o přerušení řízení již dne 28. 3. 2024 vydal usnesení, kterým žádosti nevyhověl. Ohledně žádosti o prodloužení lhůty opět zmínil, že se daná žádost stala zastavením řízení bezpředmětnou. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka neodvolala.
6. Následně stěžovatelka podala podnět k zahájení přezkumného řízení, kde se domáhala zrušení usnesení o zastavení řízení. Krajský úřad Jihomoravského kraje rozhodnutím dne 19. 11. 2024 zamítl odvolání stěžovatelky proti zamítavému rozhodnutí o žádosti o přerušení řízení. Dále pak odložil podnět k zahájení přezkumného řízení a vyrozuměl o tom stěžovatelku přípisem ze dne 10. 12. 2024.
7. Dne 15. 12. 2024 podala stěžovatelka ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud") žalobu proti nečinnosti vedlejšího účastníka, kde namítala, že vedlejší účastník po žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti ze dne 15. 5. 2024 vydal pouze usnesení o zastavení řízení, avšak nerozhodl o žádosti o přerušení řízení a žádosti o prodloužení lhůty. Stěžovatelka se domáhala, aby vedlejší účastník rozhodl o žádosti o prodloužení lhůty ze dne 1. 1. 2024.
8. Krajský soud napadeným usnesením žalobu odmítl pro nesplnění podmínek řízení podle § 46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb. soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), neboť podmínkou řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti je, aby se žalobou domáhal účastník řízení vydání rozhodnutí ve věci samé. Avšak rozhodnutí podle § 39 správního řádu je rozhodnutí procesní. Krajský soud konstatoval, že se nemůže jednat ani o nezákonný zásah podle § 82 s. ř. s., proto stěžovatelku nevyzval ke změně žaloby. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl, přičemž aproboval závěry krajského soudu.
9. Stěžovatelka namítá, že krajský soud odmítl žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. s odůvodněním, že stěžovatelka se nedomáhala rozhodnutí ve věci samé, ale pouze procesního rozhodnutí o žádosti o prodloužení lhůty dle § 39 odst. 2 správního řádu, na které se ochrana dle § 79 s. ř. s. údajně nevztahuje. Takový výklad je však formalistický, neodpovídá účelu zákona o soudní ochraně proti nečinnosti správních orgánů a vede k odepření spravedlnosti.
10. Správní soudy podle stěžovatelky nereflektovaly, že se nedomáhala samostatného posouzení nečinnosti obecně, ale konkrétního posouzení, zda správní orgán byl povinen rozhodnout o žádosti o prodloužení lhůty, která měla klíčový význam pro pokračování v řízení o žádosti o dodatečné povolení stavby. Podle § 39 odst. 2 správního řádu má účastník řízení právo požádat o prodloužení lhůty k provedení úkonu, a správní orgán o této žádosti rozhoduje usnesením. Podle § 76 odst. 1 správního řádu musí být takové usnesení oznámeno účastníkovi. Povinnost správního orgánu rozhodnout o takové žádosti tedy bezpochyby existuje. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení sp. zn. 2 Ans 3/2006-49 zdůraznil, že nečinností je i opomenutí jakéhokoli zákonem předepsaného úkonu, pokud blokuje pokračování řízení.
11. Stěžovatelka také namítá pochybení krajského soudu, který ji nevyzval k úhradě soudního poplatku, neinformoval ji o složení senátu a žalobu rovnou odmítl. Tím jí znemožnil realizaci práva na soudní ochranu.
12. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
13. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 s. ř. s., je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán.
14. Podle čl. 36 odst. 1 se každý "může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného organu". Nečinností správní orgán znemožňuje realizaci tohoto ústavního práva a udržuje adresáta práva ve stavu právní nejistoty. Tento komponent spravedlivého procesu je konkretizován v čl. 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů (viz např. nález ze dne 13. 11. 2003 sp. zn. III. ÚS 696/02 ). Ústavní soud ve své judikatuře uznal, že s. ř. s. od sebe důsledně odlišuje jednotlivé žalobní typy, které mezi sebou nelze zaměňovat [srov. nález ze dne 7. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 12/17
(N 202/87 SbNU 311), bod 19]. Zájem na zachování jednotlivých žalobních typů ve správním soudnictví směřuje k zachování předvídatelnosti postupu správních soudů, tedy k Ústavou chráněné hodnotě právní jistoty.
15. Se stěžovatelkou lze souhlasit, že podala žádost o prodloužení stanovené lhůty podle § 39 odst. 2 správního řádu a správní orgán proto byl povinen o její žádosti rozhodnout ještě před rozhodnutím o žádosti o dodatečné povolení stavby (kladně usnesením, nebo záporně usnesením či jiným písemným aktem, neboť správní řád pro případ negativního posouzení výslovně formu usnesení nepředepisuje), nebo postupovat tak, že její žádosti fakticky vyhoví (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.
1. 2016 č. j. 10 As 46/2015-43). Nicméně správní soudy v napadených rozhodnutích stěžovatelce dostatečně srozumitelně osvětlily, že v nyní posuzované věci nebyla vhodným prostředkem ochrany jejích práv žaloba na ochranu proti nečinnosti podle § 79 odst. 1 s. ř. s., neboť neprodloužení lhůty je procesním rozhodnutím, které je možné napadnout v rámci odvolání proti meritornímu rozhodnutí (v posuzované věci proti usnesení o zastavení řízení ze dne 12. 9. 2024). Stěžovatelka však tento procesní postup nevyužila.
16. Stěžovatelka namítá absenci procesních úkonů krajského soudu před odmítnutím žaloby. Postup krajského soudu byl v souladu se zásadou hospodárnosti řízení, neboť podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., pokud podaný návrh trpí tak závažným nedostatkem podmínek řízení, že nelze věc projednat (viz bod 15 usnesení), musí soud návrh odmítnout. Ústavní soud tak postup krajského soudu neshledává protiústavní.
17. Ústavní soud konstatuje, že v napadených rozhodnutích správní soudy dostatečně náležitě a přezkoumatelným způsobem odůvodnily závěr, že stěžovatelka k ochraně svých práv nezvolila vhodný procesní nástroj. Napadená rozhodnutí považuje Ústavní soud za dostatečně podrobně a logicky odůvodněna a nemá jim z ústavního pohledu cokoli vytknout. Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky.
18. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 17. září 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu