Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Aloisem Deutschem, advokátem, AK se sídlem v Brně, Smetanova 17, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2013 č. j. 30 Cdo 1962/2012-109, spojené s návrhem na zrušení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění
1. Návrhem ze dne 19. 5. 2013, doručeným Ústavnímu soudu elektronicky dne 20. 5. 2013, se J. P. (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení (které nesprávně označil jako rozsudek) Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud") vydané v řízení o náhradu nemajetkové újmy a o odstranění následků zásahu do osobnostních práv.
2. Spolu s ústavní stížností stěžovatel podal návrh na zrušení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu", jež zní: (3) Nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.
3. Žalobce se v řízení před obecnými soudy domáhal zaplacení 100 000 Kč z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu příslušníků Policie České republiky, jenž spočíval v odebrání vzorku DNA, a to výtěrem z dutiny ústní. K tomuto úkonu došlo dne 13. 6. 2007 v době, kdy vykonával trest odnětí svobody za spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve Vazební věznici Brno.
4. Dne 1. 3. 2011 Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po žalované České republice - Ministerstvu vnitra zaplacení částky 100 000 Kč, přičemž řízení o zbývající části žaloby, ve které se žalobce domáhal odstranění následků zásahu do jeho práva na ochranu osobnosti a zničení jeho biologického vzorku uloženého v Národní databázi DNA, zastavil a tuto věc postoupil Polici České republiky, a rozhodl o nákladech řízení.
5. Dne 14. 12. 2011 Městský soud v Praze (dále též jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 1. 3. 2011 v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení, týkajícího se žaloby na zaplacení částky 100 000 Kč, potvrdil (výrok I), ve výroku o zastavení řízení a postoupení věci a ve výroku o nákladech řízení, týkajícího se žaloby na odstranění zásahu do práva žalobce na ochranu osobnosti, zrušil a věc v tomto rozsahu postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému k projednání věci v prvním stupni (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení, týkajícího se žaloby na zaplacení částky 100 000 Kč (výrok III).
6. Dne 17. 1. 2013 dovolací soud dovolání žalobce proti výroku I a III rozsudku odvolacího soudu ze dne 14. 12. 2011 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).
7. Stěžovatel v části II. ústavní stížnosti tvrdil, že postupem obecných soudů a rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu bylo porušeno základní právo na rovné postavení účastníků řízení zaručené čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý a nestranný soud dle čl. 36 odst. 1 Listiny, na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné moci dle čl. 36 odst. 2 Listiny, právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a právo na proporcionalitu (princip proporcionality).
8. Stěžovatel obdobně jako v dovolání poukázal na účel a význam promlčení a vyjádřil přesvědčení, že jeho právní úprava v ustanovení § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu je protiústavní, neboť neodůvodněně zvýhodňuje stát, čímž zakládá ústavně neakceptovatelnou nerovnost; vznesenou námitku promlčení považoval za rozpornou s dobrými mravy. Dále uvedl, že tvrzenou protiústavnost by šlo napravit správným výkladem daného ustanovení a že návrh na jeho zrušení podal jen z opatrnosti.
10. Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele, že nesprávným právním posouzením jeho civilní věci bylo zejména odvolacím a dovolacím soudem porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces.
11. Ústavní soud konstantně připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a není další pravidelnou přezkumnou instancí jejich rozhodnutí s výjimkou případu - což však projednávaná věc není - kdy postup obecných soudů mohl porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 , N 66/8 SbNU 149 (161)].
12. Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry obecných soudů jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad procesní spravedlivosti. Nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí zřetelně uvedly důvody pro svůj závěr, že žalobcem uplatněný nárok byl promlčen, v důsledku čehož nešlo žalobě vyhovět. Stejně tak i dovolací soud své závěry o nepřípustnosti dovolání pro nedostatek zásadního významu napadeného rozhodnutí a neshledání důvodů pro přerušení řízení a postoupení věci Ústavnímu soudu k posouzení souladnosti § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu dostatečně odůvodnil.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Co se týče návrhu stěžovatele na zrušení § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu, jedná se o návrh akcesorický, který sdílí osud ústavní stížnosti, což plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. usnesení III. ÚS 4633/12 ze dne 10. 1. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz). S ohledem na to, že v projednávané věci by jen neústavnost akcesoricky napadeného ustanovení mohla přivodit úspěch stěžovatele, Ústavní soud konstatuje, že v odůvodnění ústavní stížnosti neshledal protiústavnost aplikace napadeného ustanovení, stejně jako ani jakékoliv náznaky protiústavnosti ustanovení samotného. Proto akcesorický návrh odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. července 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu